OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Ta opuštěná chata v lese

19.05.2014 (15:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 1433×

Jsou místa, kde má člověk pocit bezpečí a klidu. Ale i místa, kde se nerad zdržuje. Jedno takové místo je i les. Někdo řekne, že les není živý, tak jak by vám mohl ublížit, ale plete se. Les je živý. Ale je i les, který není vyloženě živý, ale to, co žije uvnitř, živé rozhodně je, nebo alespoň někdy bylo…

Byl krásný jarní den. Jeden z těch dnů, kdy není ani zima, ani teplo. Ve svojí kožené bundě, tričku s krátkým rukávem a šátkem okolo krku jsem byla venku na procházce se svým psem Stigim. Stigi pobíhal okolo mě a já si v ruce točila vodítkem. Byla jsem za naší vesnicí, asi dva kilometry na západ, poblíž Markova lesa. Nikdo sem nechodí, takže jsem se nebála pustit Stigiho z vodítka. Markův les byl obří. Několik hektarů čisté zeleně, ale nepropustný. Mnozí říkali, že má vlastní hlavu. Tomu já jsem ale nevěřila. Les je pojmenovaný po jednom nacistickém veliteli, který před dvaceti lety, když skončila válka, utekl zrovna do tohoto lesa. Tehdy ještě bezejmenného. Od té doby o něm nikdo nikdy neslyšel.

Mark Weber. Třicetiletý velitel nacistických vojsk u nás ve vesnici. Za jeho zvěrstva, která prováděl jako jeden z mála u nás ve vesnici, měl jít před soud, ale jednou udělali strážníci, kteří ho hlídali, chybu, a on utekl. Od té doby se nejspíš skrývá v lese. Hodně lidí se ho pokusilo najít, ale nikomu se to nepodařilo. A proto se mu říká Markův les.

Začalo se stmívat a Stigi začal pobíhat blízko lesa.

„Stigi! Pojď sem, musíme jít domů,“ volala jsem na něj. Stigi neposlouchal a uháněl blíž a blíž k lesu. Povzdechla jsem si a snažila jsem se ho doběhnout. K mému štěstí Stigi, když viděl, že běžím za ním, to pochopil jako hru a ještě zrychlil. Doběhnul až k lesu, kde přeskočil volně ležící kládu a vběhnul do lesa. Běžela jsem za ním, ale ztratil se mi mezi stromy. Zastavila jsem se před lesem.

„Stigi! Stigi!“ volala jsem do lesa. Odpovědí mi bylo jenom šumění lesa. Otočila jsem se k vesnici a potom zpět k lesu. Stmívalo se, měla bych se vrátit, ale Stigiho tady nemůžu nechat. Přeskočila jsem kládu a vešla do lesa. Po pár krocích jsem si řekla, že se vrátím, otočila jsem se a zjistila, že cesta, po které jsem šla, nebo jsem si to alespoň myslela, je pryč. Všude byly jenom stromy. Vysoké jehličnany. Nikde nebyla ani stopa po cestě nebo po Stigim.

Nedaleko mě praskla větvička. Leknutím jsem poskočila, a než jsem si uvědomila, co dělám, rozběhla jsem se lesem dál. Slyšela jsem, jak za mnou něco běží. Snažila jsem se běžet, ale moje plíce na běh nejsou zvyklé. Začalo mě bolet v boku, ale snažila jsem se běžet dál. Bohužel jsem začala zpomalovat. Zvíře se za mnou hnalo celou dobu. Moje nohy mě neposlouchaly a dělaly si, co chtěly, celé tělo mě bolelo, ale musela jsem utéct tomu zvířeti. Pak jsem zakopla a obličejem jsem spadla do bláta. Rychle jsem se posadila a potom postavila, rukou si setřela bláto. Zvíře ke mně doběhlo, blízko mě se zastavilo a začalo vrčet. Kousavě jsem se nadechovala. Vrčelo tak, jako by mi vrčelo u ucha, ale najednou zakňučelo a odběhlo. Neváhala jsem a rozběhla jsem se dál. Větvičky mě šlehaly do tváře. Běžela jsem dál a dál, dokud mi do cesty nepřišel kořen, o který jsem zakopla a letěla k zemi. Hlavou jsem dopadla na něco tvrdého. Nevím, jestli jsem ztratila vědomí, ale vím, že jsem po zádech jela z kopce dolů a potom nekontrolovatelně spadla. Dopadla jsem na svoji levou ruku a na bok. S námahou jsem se posadila a z ruky mi vystřelila strašlivá bolest. Zaskučela jsem a postavila se. Zatočila se mi hlava, pravou rukou jsem si chytla hlavu a ucítila na ní něco lepkavého. Ruku jsem si dala před obličej a ve slabém měsíčním světle jsem viděla tmavou, lepkavou látku na svojí ruce. Krev. S nechutí jsem zkřivila obličej.  

Rozhlédla jsem se. Stromy, kmeny a sráz, ze kterého jsem spadla. V lese se ozývalo šumění větru, někdy zahoukala sova. Povzdechla jsem si a rozešla jsem se dál do lesa. Snad najdu cestu ven. Stigi možná už je doma a jenom já tady bloudím. Rodiče se o mě určitě bojí. Najdu cestu ven a zkusím si najít lékařskou pomoc. Ruka mě pořád bolela, tak jsem si sundala šátek a ovázala si ho okolo ruky a ramene. Začala být zima. Bundu jsem si přitáhla více k tělu a trochu zrychlila…

Začala jsem si broukat písničku, abych se tak nebála. Za mnou znovu praskla větvička. Tentokrát jsem se nehýbala, nebo se o to alespoň snažila. Srdce mi bušilo tak hlasitě, jako bych ho měla u ucha. Uslyšela jsem zavrčení. Stejné jako předtím. Začala jsem se klepat a téct mi slzy. Zavřela jsem oči a připravovala jsem se na to, co bude dál. Zvíře se ke mně začalo přibližovat. Slyšela jsem jeho vrčení a kroky. Byla jsem, celá zkoprněla, že jsem nemohla ani pohnout. Zničehonic jsem uslyšela v dálce bolestivé zakňučení. Stigi. Zvíře asi zbystřilo a slyšela jsem, jak odbíhá pryč. Já jsem na to moc nereagovala, protože jsem rychle vyběhla za zvukem. Snažila jsem se vyhýbat stromům, větvičkám, kořenům. Po chvíli jsem se zastavila, protože mě bolela hlava a nevěděla jsem, kam dál. Zajela jsem si zdravou rukou do vlasů a začala jsem cítit znovu slzy. Byla jsem úplně bezradná. Posadila jsem se na nedaleký kmen. Jsem sama, zraněná, opuštěná v lese. Dívala jsem se do země a přemýšlela, co asi dělají rodiče. Máma určitě stojí před naším domem v županu a kouká z jedné strany na druhou, táta zase bude sedět u pevné linky a čekat, jestli zavolá policie.

Když zničehonic jsem slyšela bouchnutí dveří. Zvedla jsem hlavu a v dálce jsem viděla světlo. Utřela jsem si nos do rukávu a z druhé strany oči. Pomalu jsem se vydala za světlem. Když jsem se přibližovala, začala jsem díky světlu vidět věci okolo mě líp. Stromy nebyly strašidelné, spadlé kmeny šly vidět a kameny na cestě odrážely světlo. Mezi stromy vykukovala malá chata. Nebyla nijak odlišná od těch, které normálně potkáváme v horách. U ní byla studna a na provazech mezi stromy se houpali zajíci pověšení za nohy. Pomalu jsem se přibližovala ke dveřím, když v tu ránu jsem slyšela mohutný štěkot z chaty. Stigi! byla moje první myšlenka. Rozběhla jsem se ke dveřím. Ale zničehonic padla rána z pistole a po ní kňučení. Otřeseně jsem se zastavila v kroku. Byl to Stigi? Snad ne. Než moje hlava dokázala zpracovat, co se stalo, moje nohy běžely ke dveřím.

Rozevřela jsem je tak silně, až bouchly o stěnu. První věc, na co jsem se dokázala zaměřit, byla krev. To, jestli bych měla dávat pozor na střelce, mě vůbec nezajímalo. Moje první myšlenka byla dostat se ke Stigimu. Když jsem udělala první krok, někdo mě chytnul za ruku a na sílu si mě přitáhnul k hrudi. K hlavě mi přitisknul zbraň. Začala jsem přerývaně dýchat, nedokázala jsem se pohnout a do očí se mi znovu vyhrkly slzy.

„Kdo jsi a co po mně chceš?“ zeptal se útočník. Podle hlasu muž.

„Já… já tady hledám svého psa,“ vykoktala jsem ze sebe a ukázala volnou rukou na sotva dýchajícího psa.

„Ten čokl, co mi chtěl sežrat králíky, byl tvůj? No, chudinko, tvůj pejsánek už nikdy nezaštěká,“ řekl a zasmál se. Z očí mi kanuly kapky slz a Stigi dýchal poslední vzduch jeho života. Začala jsem nahlas vzlykat, můj útočník se mi jenom smál. Když se Stigi přestal hýbat úplně, muž mi podkopnul nohy a hodil mě na Stigiho tělo. Měla jsem šanci si ho prohlédnout. Byl vysoký a pohublý. Oblečení měl potrhané, špinavé a páchlo. Vlasy měl dlouhé až po ramena a otrhané, hnědé oči mu vražedně žhnuly a na rtech mu hrál smrtelný úšklebek. Pokusila jsem se vstát, ale na krvi jsem se uklouzla a hlavou narazila na podlahu. Muž se znovu usmál a s šíleným jiskřením v očích a ještě šílenějším úšklebkem pozvednul zbraň. Poslední, co jsem viděla, byl právě jeho úsměv a hlaveň zbraně ukazující na mě.

Hlavní zprávy 18. 3. 1968

Dne 14. března se v okolí Markova lesa ztratila patnáctiletá Marie Fotstová. U lesa byla venčit svého psa. Dívka ani pes se nenašli a rodina žádá o pomoc. Naposledy byla dívka spatřena v černém tričku, kožené bundě, riflích a s červeným šátkem okolo krku. Marie má dlouhé blond vlasy a zelené oči. Výška okolo 168 centimetrů. Pes, kterého venčila, slyší na jméno Stigi. Je to německý ovčák a okolo krku má bílý obojek. Pokud jste dívku nebo jejího psa viděli, nahlaste to, prosím, na policii. Děkujeme.

Noviny 14. 3. 1969

Před rokem se v okolí Markova lesa ztratila tehdy patnáctiletá Marie Fotstová se svým psem. Rodina se nevzdává a dále dívku hledají a prosí kohokoliv o pomoc. Pokud máte nějaké informace, kde by se mohla Marie nacházet, nahlaste to, prosím, na policii.

Hlavní zprávy 12. 1. 1974

Uprostřed Markova lesa se našly části lidského těla. Ostatky odkryl sníh přibližně pět kilometrů od města Vellmerk, blízko neobydlené chaty. Po bližším zkoumání vědci zjistili, že se jedná o lidské a psí ostatky (přesněji o hlavu a hrudní koš člověka a nohy psa). Tyto ostatky jsou staré přibližně pět let, a jak lidské, tak psí pochází ze stejné doby. O koho se jedná, zatím není známo, ale příčina smrti u člověka byla určena jako střelná rána do lebky.

Noviny 19. 1. 1974

Bylo potvrzeno, že nalezené ostatky uprostřed Markova lesa patří ztracené dívce Marii Fotstové, která se ztratila 14. března 1968, když tehdy v jeho okolí venčila svého psa. Policisté se domnívají, že právě nalezené psí ostatky patří jejímu psovi. Kdo mladou dívku a jejího psa zabil a kde jsou jejich zbylé ostatky, se asi už nikdy nedozvíme. Jediná možnost, kde by se dívka v osudný den mohla skrývat, je nedaleká chata, která byla zcela vybílená. Tuto chatu označili policisté za doupě drogově závislých osob a dívku podle jejich názorů zabil jeden z nich. Lidé z okolí ale tvrdí, že dívku zabil Mark Weber, velitel nacistických vojáků, který po válce utekl právě do tohoto lesa a nikdo ho nikdy neviděl. Podle nich žil právě v této chatě a po dívčině vraždě utekl pryč.
Kdo má pravdu, už asi nikdy nezjistíme. 

Popravdě. Tato jednodílovka se mi zdá strašně krátká. Ale na to, že je to moje první, je to docela úspěch. Téma této povídky mi zadala moje kamarádka/spolužačka v hodině informatiky, kdy se náš učitel zase nedostavil. Sama z toho, co jsem jí dala přečíst (nebyla to celá povídka) byla docela vyjevená, kam jsem to dostala. MUGAGAGA (to neřešte…) Povídka vznikala ve volných hodinách, při suplování a někdy i v normálních hodinách… prostě ve škole.
Doufám, že se vám povídka líbila.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ta opuštěná chata v lese: