OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Tenkrát ve Švýcarsku III.



Tenkrát ve Švýcarsku III.Ano, je to tak, máme tu po více než půl roce konec povídky, která ani nesklidila takový úspěch, ovšem svých pár fanoušků si získala. Doufám, že poslední část ze tří nezklame a zaujme stejně jako části předchozí. ;)

Alexandra je obyčejné ambiciózní dvaadvacetileté děvče, chodící do školy, mající životní lásku a cíle. Vlastně, jedna zvláštnost by se našla. Její životní láska je nájemný zabiják, syn pravého švýcarského mafiána. Od rodiny se Sebastian už dávno odtrhl, ovšem Alexandra trvala na tom, že chce poznat jeho rodiče. A tak, ačkoli se mu to nelíbilo, ji po šesti letech vztahu veze domů, aby ji seznámil se svými milovanými rodiči.

Upozorňuji, že povídka obsahuje sexuální témata, která jsou ve třetí - poslední - části rozvinuta.

Vykoukly na mě černé šaty. Byly takové zvláštní, půl večerní a půl metalové, jako by je „někdo“ (a všichni víme, o koho se mohlo jednat) objednal na zakázku. Měla jsem chuť praštit dlaní do čela. Šaty byly jednoduchého střihu, dlouhé po kolena. U pasu byl přišitý pruh látky, který měl za úkol zvýraznit pas. Po jeho obvodu byl malý, nenápadný, příjemně ladící řetízek. Živůtek byl úzký, ale na místě, kde jsem měla mít prsa, měl látku povolenou a volnější, mělo to dekoltu pravděpodobně dodat nedbalou eleganci. Od prsou (těsně pod nimi) až k pasu se táhlo šněrování světlejšího odstínu černé, dá se říci, že to byla hodně tmavá šedá a na prsou samozřejmě byla malá, přesto elegantní mašlička. Když jsem se podívala znovu dolů, všimla jsem si, že sukně byla sestříhaná tak, aby dole byly jemně a elegantně udělané cípy. To všechno ale byly detaily - na první pohled, až na ten řetízek, vypadaly jako běžné, elegantní šaty.

Až po chvíli jsem si všimla váčku, který visel uvnitř vaku. Uvnitř byl náhrdelník, který ale byl tak krátký, že při zapnutí připomínal spíš obojek. Byl stříbrný, ale byly v něm zasazené onyxově černé kameny. Dále tam byly náušnice. Byly to pouze hřebíčky - malé, z látky udělané černé květiny. Poslední dvě věci, které v sáčku byly, byl prstýnek. Takový malý, elegantní kroužek s černým kamínkem, který jsem důvěrně znala z mojí šperkovnice, stejně jako náramek, který jako by z oka vypadl náhrdelníku. Náhrdelník byl pravděpodobně koupený už dřív, protože komplet byl koupený u nás doma.

„Že bys to plánoval?“ blesklo mi hlavou. Nakonec jsem nad tím mávla rukou, s úsměvem jsem se oblékla do šatů, nasadila si šperky a vyšla ven. Ve skříni jsem zašmátrala a vytáhla boty, které vypadaly alespoň trošku elegantně, silonky a malou kabelku, do které jsem si položila telefon.

„Lexí, co děláš?“ zeptal se Seba. Aniž bych se otočila, odvětila jsem, že nemůžu jít bosá. Seba mě šťouchl do zad. Tentokrát jsem se opravdu otočila, jen abych uviděla, jak Seba v rukou drží černé lodičky, dá-li se to tak říct. Vypadaly jako baleríny, ale měly podpatek. Pousmála jsem se a začala si natahovat silonky. Seba mě zadržel. „Nechceš si tohle doufám vzít pod ty šaty, že ne?“ zeptal se a podíval se na mě. Zamyšleně jsem přelétla pohledem mezi Sebem a mým kouskem oblečení. Povzdychl si, vytrhnul mi je z rukou a jediným pohybem je roztrhnul. Překvapeně jsem zamrkala. „Ukaž všem, že máš hezké nohy,“ řekl a položil přede mě boty.

„Trhat jsi je nemusel,“ řekla jsem trošku ublíženě, „ale děkuji,“ poděkovala jsem, usmála se a jelikož jsem teď byla vyšší, ani jsem nemusela stoupat na špičky, abych ho mohla políbit. Usmál se, obejmul mě, přitáhnul blíž a polibek mi oplatil. Nemělo cenu mu říkat, že silonky jsou žádané ze společenských důvodů, to určitě moc dobře věděl. Po tom polibku jsem si konečně všimla, že i on má na sobě cosi na způsob nedbale elegantního fraku.

„Ty šaty ti moc sluší,“ usmál se a vyrušil mě z úvah. Vzhlédla jsem a usmála se, komplimenty taky dvakrát často neskládal.

„Taky jsi je vybíral ty,“ ušklíbla jsem se a konečně si ho prohlédla. Měl na sobě černé sako, ovšem bylo udělané z takového zvláštního materiálu, vypadal tak trošku jako vyžehlená mikina, lépe se to popsat nedá. Kalhoty byly černé, vypadaly takto jako rifle, a po pravém boku se táhnul řetízek, ovšem silnější než ten můj. Jeho boty byly normální společenské boty, což mě překvapilo.

„Vypadám přijatelně?“ okomentoval moji analýzu s pousmáním. Usměvavě jsem přikývla.

„Jako obvykle,“ vyplázla jsem jazyk. „Kde jsi to vlastně všechno vzal?“ zeptala jsem se. I on zavrtěl hlavou.

„To je úřední tajemství,“ odvětil a nastavil mi rámě.

„Fajn,“ přijala jsem nabízené rámě a přes rameno si hodila kabelku. „Stejně to z tebe vypáčím,“ pomyslela jsem si a vyšla po jeho boku. Prošli jsme kolem několika dívek, kterým to opravdu slušelo, ovšem Seba o ně nezavadil ani kouskem oka. Díval se před sebe a sem tam zabloudil pohledem ke mně. Někdy mi přímo vadilo, že mi nedává žádnou záminku k žárlivosti, ale už jsem s tím byla tak nějak smířená. Prošli jsme až na recepci, kde jsme se vydali doprava směrem k sálu. Vešli jsme dovnitř.

„Dáš si něco k pití?“ zeptal se, když jsme konečně došli k jednomu z volných stolků.

„Ještě ne,“ zavrtěla jsem hlavou a dychtivě se rozhlédla, abych si co nejrychleji prohlédla tančící páry. Uklonil se a nabídl mi ruku.

„Smím prosit o tanec?“ Podívala jsem se na něj a pousmála se - jeho výchova se zapřít nedala, byl opravdu galantní. Přikývla jsem a přijala nabídnutou ruku. Vzal mě kamsi na parket a čekal, než začne hrát hudba, která mezitím stihla skončit. Když se sálem rozezněla jakási anglická písnička, kterou jsem neznala, dal se se mnou do tance. Byla pomalá, přesně pro pár. Seba měl prostě na takové věci štěstí. Opatrně jsem se nechávala vést do rytmu a soustředila se na to, abych nepletla nohy. Tanec jsem měla ráda, ale to mi nebránilo šlapat tanečním partnerům na nohy. Sotva hudba skončila, zavedl mě zpátky na místo a odešel s omluvou, že jde pro něco k pití. Zaculila jsem se a ignorovala pohledy, které se vpalovaly nejen do jeho zad, ale i do mě, zvlášť od mladých dívek, které seděly samy. Nedivila jsem se, Seba byl všechno, jen ne ošklivý.

„Ahoj,“ ozvalo se nade mnou šeptavě. Překvapeně jsem vzhlédla.

„Tomáši? Ahoj, ráda tě vidím, proč šeptáš?“ zeptala jsem se. Tomáš si dřepnul a chytil mě za ruku.

„Uteč se mnou,“ řekl s vážným výrazem a těkal pohledem kolem, aby viděl případně blížícího se Sebu. Teď už jsem začala šeptat i já.

„Zbláznil ses?“ zašeptala jsem a pro jistotu taky pohledem přelétla kolem. Tohle by ho mohlo stát život, ale to nesměl vědět.

„Já ne, ale ten tvůj povedený přítel ano. Alex, prosím, poslouchej mě. Jestli chceš někdy normální život, tak buď v…“ zarazil se a podíval se na hodinky. „V jednu hodinu před hotelem. Ano?“ zašeptal, pak se naklonil, rychle mě políbil a odešel. Třeštila jsem oči a snažila se nevnímat posměšné pohledy lidí kolem. Toho kluka jsem znala ode dneška, tak co to tu, zatraceně, zkouší?

„Idiote!“ zašeptala jsem za ním hlasitě a hlavou praštila o desku stolu. Po chvíli přišel Seba s pitím. Nevypadal, že by něco viděl, ačkoli pohledy nás pozorovaly. Donutila jsem se k úsměvu a napila se. Jinému klukovi bych možná řekla, že mě jiný políbil, a s nadšením bych očekávala pomstu. Ovšem v tomto případě bych pomstu nerada viděla. Poté jsme se vrátili na parket. Při nejbližší příležitosti mě ale Seba pozoroval pozorněji než předtím a zeptal se: „Není ti něco?“

Mlčky jsem se na něj podívala a zavrtěla hlavou. Na tváři mi úsměv hrál, ale nedivila jsem se, že to poznal, je to prostě Seba.

„Ne, jen mám… divný pocit,“ řekla jsem a zavrtěla hlavou na probrání. Seba se usmál a po otočce mě pustil, ačkoli hudba ještě neskončila. Pro změnu jsem se na něj podívala překvapeně. Mohlo to vypadat dost zvláštně, ale během toho dne se choval úplně jinak, než měl ve zvyku, a to bylo víc než zvláštní. „Co děláš?“ zeptala jsem se a rozhlédla se. Nejbližší zraky se na nás se zájmem dívaly, což způsobilo, že mi zčervenaly tváře. Seba si dřepnul a zahrabal v kapse. Došlo mi, co se chystá udělat.

Poté, co vytáhnul ruku z kapsy, se mu povedlo zakrýt to, co vytáhnul v dlaních, ale já už věděla, odkud větry vanou. „Sebe…“ zaprosila jsem, ale přerušil mě.

„Alexandro,“ začal. Hudba jako na povel ztichla a všechny zraky se upřely na nás. Zrudla jsem ještě víc, jednou rukou se objala a tu druhou jsem si dala nenápadným gestem před ústa. „Prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ Sotva to dořekl, přerývaně jsem se zhluboka nadechla, zatímco on otevřel krabičku, kterou svíral v ruce.

Nejistě jsem se rozhlédla a snažila se o profesionálně vypadající šťastný úsměv. Zaskočilo mě to, nějak jsem nikdy se svatbou nepočítala a vlastně jsem po ní ani netoužila. Sebu jsem milovala, ale vzít si ho znamenalo podepsat smlouvu s ďáblem. Doslova. Myšlenky se mi vrátily k okamžiku, kde mi u stolu dřepěl Tomáš. „Pokud chceš někdy normální život…“ Samozřejmě, že chci, to chce přece každý. Ale já chci, aby Sebastian byl součástí mého normálního života. A slova jako „normální“ a „Sebastian“ se navzájem naprosto vylučují. Nestála jsem tedy před nabídkou k sňatku, ale před životním rozhodnutím, o kterém jsem si opravdu jistá nebyla. K čertu s tím…

„Samozřejmě,“ usmála jsem se, zatímco on mi na prst nasadil malý stříbrný kroužek s čirým kamenem uprostřed. V jednoduchosti je krása, a tenhle prsten byl krásný. Poté se postavil, obejmul mě a políbil. Kolem nás se ozval potlesk. Lidé nám sice pravděpodobně nerozuměli, ale určitě pochopili, o co se jedná. Poté se znovu spustila hudba, taková hodně plouživá. Určitě to bylo puštěné záměrem ze strany DJ. Chtěl si udělat dobrou reklamu po takové romantické scéně.

Když hodiny ukazovaly ‚za deset minut‘ jedna hodina, omluvila jsem se, že musím na toalety, a vyběhla před hotel, kde na mě měl čekat Tomáš. Stál tam, přesně jak řekl.

„Samozřejmě?“ zeptal se, ale ve větě pokračoval. „Samozřejmě si chceš zničit život?“ Docela mě to rozzlobilo, koneckonců, nevěděl o mně a mém životě nic. Rozhodla jsem se ale jeho větu ignorovat a začít po svém.

„Proč,“ na to slovo jsem dala opravdu důraz, „se mi vnucuješ do života? Neznáš mě, já neznám tebe, a nejlepší bude, když to tak zůstane,“ oznámila jsem mu.

„Alex, tys neviděla, co ten tvůj povedený ‚snoubenec‘ dělá za tvými zády!“ Na slovo „snoubenec“ položil opravdu zvláštní důraz. Zamračila jsem se a naklonila hlavu na stranu.

„Za zády?“ Opravdu mě to zaujalo. Viděl snad něco, co vidět neměl?

„Odpoledne odcházel z hotelu. No, a já ho tak trošku sledoval…“ přiznal.

„Cože jsi?!“ přerušila jsem ho zděšeně. Jestli se tohle Seba dozví, jeho to bude stát při troše štěstí jen život.

„Pšš!“ napomenul mě. „Šel asi deset minut a pak si ho vyzvedla černá limuzína. A když šel dovnitř, viděl jsem, jak si kontroluje zadní kapsu. Měl tam zbraň!“ řekl vyděšeně a chytil mě za ramena, jako by se tím snažil mě přimět uvěřit. Nemohl vědět, že to už dávno vím. Ani jsem se nesnažila tvářit překvapeně, na to už jsme opravdu chuť ani sílu neměla. Raději jsem jeho ruce sundala z mých ramen, o krok ustoupila a poradila mu:

„Tak si to radši nech pro sebe, jestli máš rád svůj život.“ Taky o krok ustoupil a změřil si mě nedůvěřivým pohledem. Pak se podíval za mě a rychle sklopil pohled. Otočila jsem se. Přicházel Seba.

„Neříkala jsi „na toaletu“?“ zeptal se mě a postavil se vedle mě. „Ty jsi Tomáš Novák, viď? Rád tě poznávám,“ natáhl k němu ruku. Tomáš ji nedůvěřivě stiskl. Seba si ho přitáhl. „Ještě jednou se dotkneš mojí snoubenky a budeš litovat toho, že ses narodil!“ zasyčel výhružně a pustil ho. Tomáš zblednul o několik odstínů a několikrát přelétl pohledy ze mě na Sebu.

„Toto snad opravdu není potřeba,“ řekla jsem trošku nabroušeně, tohle si snad dokážu vyřídit sama. Ano, měl právo být naštvaný, ale k vyhrožování se uchylovat nemusel.

„Ne, Lexí, je to potřeba. Aby si tenhle debil uvědomil, že strkat nos do cizích životů se nemá!“ Zamračil se a zatnul ruce v pěst. Překvapeně jsem vytřeštila oči a opatrně se natáhla, abych ho chytila za ruku, jako by ho to mělo udržet na místě. Poprvé jsem ho slyšela nadávat.

„Prosím, dneska ne,“ zaprosila jsem a cítila, jak propadám beznaději. Bylo to jako držet za ocas rozzuřeného býka. Svaly se mu napjaly o něco víc a pak se uvolnily.

„Fajn,“ řekl co nejklidnějším tónem. „Dneska ne. Zítra,“ oznámil a ukázal na Tomáše prstem. „Jestli odsud do zítra nezmizíš, žádné další zítra už nezažiješ, jasný?“ řekl agresivně. Jeho ruku jsem pustila a o dva kroky ustoupila. Nepoznávala jsem ho.

„Byla to jen pusa,“ řekla jsem opatrně a po celém těle se třásla. Tomáš na tom byl o poznání hůř, aby ne – týkalo se to jeho života. Seba na to nic neřekl, pouze do Tomáše lehce strčil a odešel. Normálně by to postrčení asi nic nezmohlo, ale Tomáš sletěl pozpátku k zemi. Ještě chvíli jsem stála jako opařená na místě, ale nakonec jsem nohy rozpohybovala a podala mu pomocnou ruku. Ucouvl před ní a zvedl se sám.

„S tímhle nechci mít nic společného! Zdrhám,“ oznámil mi a taky se otočil k odchodu. „Jo, a ta nabídka… už neplatí!“ štěkl ještě ublíženě a taky odešel.

V tu chvíli to bylo, jako by někdo přelil moji číši sebekontroly. To, že odvolal nabídku, bylo pochopitelné, stejně jako jeho reakce. Ale pro mě to byla ta poslední kapička, kterou jsem byla schopna snést. Po tvářích mi mlčky začaly téct slzy. Roztřeseně jsem se podívala na levou ruku – tam, kde mi Seba před několika málo hodinami položil prstýnek.

V tu chvíli jsem se opravdu rozzlobila. Kvůli tomu, jak se dnes večer zachoval. Ano, měl právo se naštvat, ale mohl se k tomu postavit lépe. A vlastně jsem byla spíš nazlobená kvůli všemu, tohle byla jen… záminka.

Naštvaně jsem přišla do pokoje. Seba tam seděl v křesle a četl si. A to mě vytočilo úplně nejvíc ze všeho. On si tady prostě jen tak sedí, jako by se nic nestalo.

„Opravdu? Opravdu?!“ zvýšila jsem hlas. Zvedl pohled a tázavě se na mě podíval. „Opravdu si teď čteš?!“ pokračovala jsem.

„Neměl bych?“ zeptal se v klidu a znovu sklopil oči. Zamračila jsem se, přešla k němu a knihu mu vytrhla z ruky.

„Co kdybys jednou zkusil poslouchat, co mám na srdci? Je to tak těžké?!“ Stále jsem nekřičela, ale nebyla jsem do toho daleko. Přehodil nohu přes nohu a flegmaticky se na mě podíval.

„To, cos dole udělal, bylo naprosto nepřípustné. Udělal jsi ze mě zrůdu, kterou ani nejsem, a to jen proto, aby ti náhodou nějaký Tomáš z Kocourkova u Zlámané lhoty neodvedl přítelkyni? To mi až tak nevěříš?“ Pořád se to nedalo nazývat křičením, ačkoli se to tak mohlo zdát.

„O to tak úplně nejde,“ řekl pomalu, když se ujistil, že jsem pro ten okamžik domluvila.

„Tak o co?!“

„Ten kluk mě odpoledne viděl. A pak se rozhodl, že tě prostě políbí, a myslel si, že mu to jen tak projde?“ zamračil se.

„Tak tě viděl! No a co?! Ty vlastně ani nemáš právo mě odvézt na konec světa a opustit mě na odpoledne, jen aby sis šel někoho zabít, jako by se nechumelilo!“ Teď už jsem křičela. Seba vstal.

„Ty mi neříkej moje práva! Donutila jsi mě k tomuhle výletu, vzpomínáš?“ Taky už zvyšoval hlas. Takovou hádku jsme ještě neměli, on nikdy nekřičel a já málokdy.

„Protože mi sám nic neřekneš! Bezohledně si myslíš, že budu snášet všechny tvoje výlevy a smířím se s tím, že tě vlastně vůbec neznám?!“

„Znáš mě líp než všichni ostatní dohromady!“

„Ještě aby ne, taky spolu sedm let žijeme! A já jediné, co tuším, je, že tvoje oblíbená barva je černá! Tohle není normální, Sebe, není!“

„Pokud sis nevšimla, v tomhle vztahu a v mojí rodině nic není normální! Pokud jsi chtěla něco normálního, měla sis chytit toho dole za ruku a odjet s ním!“

„Nic mi nebrání, abych to udělala!“

„Tak to udělej!“

„Ty jsi takovej arogantní debil!“ křikla jsem, sundala si kroužek z prstu, hodila ho po něm a utekla pryč. Důrazně jsem za sebou práskla dveřmi a s brekem utíkala ven, pryč do lesa. Přes les jsem doběhla k nějakému menšímu jezeru. Sedla jsem si k jednomu stromu, opřela se o něj a v klidu plakala. Adrenalin ze mě pomalu vyprchával. Při breku jsem myslela na svoje sestry a na rodiče. Co dělají, jak se mají a jak bych je teď hrozně moc potřebovala. Opatrně jsem sáhla do kabelky, kterou jsem po celou dobu tahala s sebou, a vytáhla telefon. Opatrně jsem vytočila mámino číslo a přiložila telefon k uchu.

„Túúú.“ Tep srdce se mi zpomalil, nádechy se zpravidelnily.

„Túúú.“ Nervózně jsem se kousla do rtu. Co jí vlastně chci říct?

„Túúú.“ Nevolám moc pozdě? Kolik je u nás vlastně hodin? Stejně jako tady, ne?

„Túúú.“ Tohle je marné. Opatrně jsem odtáhla mobil od ucha.

„Haló?“ ozvalo se tlumeně. Rychle jsem mobil přitáhla zpátky.

„Mami?“ zašeptala jsem a málem se znovu rozplakala.

„Alex, víš, kolik je hodin?“ zašeptala máma rozespale.

„Já… se omlouvám. Jen jsem ti chtěla říct, že...“ zarazila jsem se. Co jsem chtěla říct?

„Že?“ ozvalo se z druhé strany.

„Že tě mám ráda,“ vzlykla jsem.

„Já tebe taky, holčičko. Dobrou noc,“ zašeptala.

„Dobrou,“ odpověděla jsem smutně.

„Tú, tú, tú...“ Zavěsila jsem a zhluboka se nadechla. Byla jsem připravena se vrátit, omluvit se a dělat, jako by se to nikdy nestalo. Pokud mi tedy odpustí. A pokud ne… Alespoň by mě mohl svézt domů. Vyškrábala jsem se na nohy a otočila se. Možná jsem trošičku čekala, že tam bude stát. Ale nestál. Povzdychla jsem si a vrátila se k hotelu, prošla kolem vrátnice a vydala se k našemu pokoji. Opatrně jsem otevřela dveře. V pokoji byla tma, ale u mojí postele svítila lampička. Seba spal ve svojí, nebo tak alespoň vypadal. Přešla jsem ke svojí posteli a převlékla se do pyžama. Seba ležel obličejem ke mně, a tak jsem se na něj zadívala. Opravdu spal. Málokdy jsem ho viděla spát. Chodil spát později jak já a vstával dřív. Sedla jsem si k jeho posteli a prstem se jemně dotkla jeho ruky. Podle očekávání mu ruka vystřelila v reflexu nahoru a jeho oči se prudce otevřely. Až teď mi došel důvod rozdělených postelí. Prostě tu byl napjatější než doma a tak mi nechtěl v noci nic udělat. Musela jsem se pousmát. Nic neřekl, jen ruku pomalu sklonil dolů a natáhl ji, aby se dotknul mojí tváře.

„Vrátila ses,“ zkonstatoval šeptavě. Měla jsem chuť mu odpovědět „mám na výběr?“, ale neudělala jsem to. Místo toho jsem pouze přikývla a dotkla se jeho ruky. Jeho úsměv jsem brala jako souhlas a tak jsem vstala a lehla si k němu. Dlouho se mi díval do očí, než promluvil.

„Měla jsi pravdu, neposlouchám tě,“ uznal.

„Měl jsi pravdu, já tě k tomu donutila,“ přikývla jsem.

„Budu se snažit být otevřenější a ohleduplnější,“ slíbil.

„Budu se snažit být chápavější,“ přislíbila jsem.

„To není potřeba, jsi chápavá dostatečně. Jen to někdy asi trošku přeháním,“ uznal. Tím mi vyrazil dech a to jsem nečekala, co přišlo potom. „Omlouvám se,“ řekl po odmlce. Brada mi klesla. On-se-mi-omluvil?

„Já taky,“ dostala jsem ze sebe jen. Naklonil se a políbil mě. Polibek jsem mu oplatila, ale tentokrát jsem ho nechtěla nechat „na koni“. Rychle jsem se nad něj vyhoupla a jemně ho políbila na hruď. Kupodivu se nebránil. Spal jen v tričku a spodním prádle, a tak bylo jednoduché ho svléknout. Stejně jako on svléknul mě. Stále ale ochotně zůstával dole. Usmála jsem se a houpavým pohybem se otřela o jeho mužství. Okamžitě jsem ucítila jeho vzrušení. Usmála jsem se, přidržela jej a poprvé jsem sama ovládla okamžik, kdy jsme se spojili. A kupodivu to tak zůstalo po celou dobu. Užívala jsem si ten pocit moci a určovala tempo, kterým se celé naše milování řídilo. Vlastně se to v nějaký okamžik celé změnilo v tantrický sex. Moje rty začaly vydávat po nějaké chvíli tiché vzdychy a Seba nezůstal dlouho pozadu. S každým mým pohybem sebou jemně cuknul. Něžně jsem mu položila ruku na tvář, ale nezrychlila. Udržovala jsem tempo pomalé a co nejvíc smyslné. Sebu to očividně dohánělo k šílenství, což pro mě představovalo potěšení. A chtěla jsem něžnost zachovat, což se nám zatím ještě nepovedlo. Až do dneška. Netrvalo to dlouho a rukama jsem pevně chytila prostěradlo. Seba mě chytil za boky a kousnul se do spodního rtu. Teď už se mi tempo povedlo udržet opravdu jen zázrakem. Ale povedlo se. Při dalším „dosednutí“ se celé moje tělo zachvělo a já slastně vydechla v tichém orgasmu. Aby se mi to samé povedlo u něj, stačily jen dva jediné pohyby, které byly stále ve stejném tempu. Když byl konec, přitulila jsem se k němu a položila mu hlavu na hruď. Usmál se a natáhl se na můj stolek. Myslela jsem, že chce zhasnout lampičku, ale on místo toho chytil moji ruku a nasadil mi zpátky prstýnek, který jsem po něm hodila.

„Takže odpověď je stále…?“ nejistě se na mě podíval. Zvedla jsem oči v sloup a usmála se.

„Ano.“

Usmál se, políbil mě a zhasnul světlo. Pro tu malou chvíli bylo všechno v pořádku…


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tenkrát ve Švýcarsku III.:

3. Smile
01.04.2014 [19:39]

Úplne úžasné zakončenie, toto som fakt nečakal! Dúfam že ešte pridáš niečo ako toto :)

2. Spyro přispěvatel
05.03.2014 [22:44]

SpyroDěkuju Emoticon Jsem ráda za každý komentář a ty pozitivní radost z dokončené povídky nikdy nezkazí... Emoticon

05.03.2014 [21:17]

ninikPěkné zakončení Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Jsem ráda, že jsem to neprošvihle Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!