05.07.2013 (12:00) • • Povídky » Jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1363×

The lost key 

Bolí mě děsně hlava. Neměl jsem tolik pít, jenže já rozchody vážně těžko snáším. A kdo měl tušit, že ten alkohol mi bude tolik chutnat? Moment! Něco tady nesedí. Já pil sám?! To se mi nezdá… když jsem sám, tak toho moc nevypiju. Tak proč mě vlastně bolí ta pitomá hlava? A došel jsem vůbec domů? Jak já nenávidím kocovinu!

Moment, ale když jsem nedošel domů, tak kde teda jsem?!

Prudce jsem otevřel oči… a nemohl se divit, co všechno vidím. Tohle není můj byt. Zalilo mě zděšení. Byla to velmi roztomilá ložnice. Všechno bylo v broskvových barvách, dokonce i povlečení v posteli, ve které jsem ležel. Na protější zdi bylo obrovské zrcadlo. Viděl jsem v něm ponižující obraz. Obrovská postel s nebesy - musím uznat, že byla nádherná – byla z ebenového dřeva a byly do ní vyřezávány růže. A v ní v nepřirozené pozici ležel muž, přivázaný jakýmsi řetězem k čelu postele. S hrůzou v očích jsem zjistil, že to jsem doopravdy já. Nejistě jsem se podíval na své tělo, už jsem měl malé tušení, co čekat. Ležel jsem tam celý nahý. Na hrudi jsem si všiml několika tmavších skvrnek, které jsem tam ještě včera neměl. A proč mám, sakra, u pravé bradavky otisk zubů?! A proč se, kur*a, v jistých partiích cítím tak trochu ulepený?! Co se, proboha, včera stalo? A kde to vůbec jsem? Tak to jsou otázky, na které jsem jaksi dosud neznal odpověď.

Zaklonil jsem hlavu a zpod přivřených očí jsem prozkoumával řemínky, jež mi bránily v svobodě. Byly opravdu napevno utažené, protože se mi zařezávaly do hebké kůže. Pokusil jsem se pohnout, abych se pokusil z nich dostat. Záhy jsem zjistil, že to nebyl zas tak dobrý nápad. Jisté částí těla jsem ucítil ostrou bolest, na kterou mé tělo nebylo zvyklé. Dřív jsem takovou bolest nepocítil. Vyjekl jsem překvapením a bolestí zároveň.

Dveře se otevřely a mě zamrazilo ve slabinách. Můj mozek se snažil pracovat na plné obrátky. Ve dveřích stál, podle mě, ten nejkrásnější muž na světě. Měl na sobě jen osušku omotanou kolem pasu, Z černých vlasů mu odkapávala voda. Já si mohl na jeho svalnaté hrudi všimnout kapiček vody a několika kousanců. Trochu jsem se zastyděl, protože jsem tak trochu začal tušit, odkud se tam vzaly. Všiml si mého pohledu a něžně se usmál.

„Akira – chan, děje se něco?“ Jeho oči byly plné starostí a pochybností.

Já jen sklopil oči. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že toho muže před sebou znám.

„Promiň, nechtěl jsem, aby tě to tak bolelo, když to bylo tvé poprvé s mužem.“ Pochopil mé pocity? „Ale byl jsi neuvěřitelně vášnivý. Takhle dobrej sex jsem už dlouho neměl.“ Zazubil se a já dostal chuť ho kopnout.

Najednou jako by se mi vyjasnilo. Všechno do sebe začalo zapadat. Začaly se mi vybavovat vzpomínky.

„Už tě nikdy nechci vidět,“ křičel jsem na ni.

Musel jsem vypadnout. Nemohl jsem to už ustát. Práskl jsem za sebou dveřmi. Mé kroky vedly do nejbližšího baru. Byl tam vždycky dobrý alkohol. Tam jsem ho uviděl v tom davu. Neodolatelný a krásný jako vždy. Můj bývalý spolužák ze střední, do kterého jsem se platonicky zamiloval. Nikdy jsem nemohl vystát tu jeho přirozenou krásu, a proto jsem byl vždy v jeho přítomnosti opilý.

„Yo, Akira – chan!“ Objevil se na stoličce vedle mě.

Pokusil jsem se mu odpovědět, ale už ani nevím, co jsem řekl.

„Už jsme tolik let po střední a ty pořád piješ?“ povytáhl podivně obočí. Nebo se mi to zdálo tím alkoholem?

„Já… vůbec nepiju… Nejsem… oplitý. A co e ti vůbec do toho?“ snažil jsem se vůbec něco říct.

„Pojď ke mně domů, Akira – chan. V tomhle stavu tě nikam nepustím,“ trval na svém.

Následovala poněkud delší cesta k němu domů, protože jsem mu poněkud často utíkal. Ale nakonec jsme se ocitli ve výtahu, já začínal věřit, že je to jen sen, proto jsem si to chtěl aspoň jednou užít s někým, koho už nikdy neuvidím a koho miluji. Vrhl jsem se po něm v tom úzkém výtahu. Přitlačil jsem ho ke stěně výtahu. Dost vášnivě jsem ho políbil. Překvapilo mě, že mě neodstrčil. Ale co? Je to můj sen, ne?

Chudáka starou paní jsme polekali, když se otevřely dveře výtahu a ona nás viděla.

„Akira, nech si tu vášeň na potom, až vystřízlivíš!“ napomenul mě můj společník.

Začal mě podpírat a vlekl do svého bytu. Nestačil ani rozsvítit a já z něj už strhával košili. Několik knoflíčků se uvolnilo a hlučně dopadlo na dřevěnou podlahu.

„Ach, Akira – chan, jsi nějak neodbytný,“ vzdychl mi do ucha.

Najednou mě popadl do náruče a kráčel se mnou do ložnice, jak jsem později pochopil. Hodil mě do postele. Myslel jsem, že mi tím vyrazil dech. Ani jsem mu nedal čas cokoli podniknout a stáhl jsem ho za kravatu k sobě. On si ji hned sundal, jinak by hrozilo, že ho na ní omylem uškrtím. Posilněn alkoholem se mi moc nelíbilo, že se na mě dívá on shora, tak jsem ho drsně skopl, následně jsem ho přišpendlil pod své tělo. Olízl jsem ho na krku, pak ho v jednom místě políbil. Přestalo mě to bavit, tak jsem začal experimentovat. Na jeho bílém krku se objevilo hned několik cucfleků. Po chvíli mě to opět omrzelo a přesunul jsem se k jeho hrudi. A zakousl se. Nedělám si srandu, opravdu jsem ho kousl, a ne jednou. Vydal ze sebe slastný sten. Dost mě vzrušovaly otisky mých zubů na jeho těle.

„Akira, ještě jednou mě kousneš a já tě budu muset potrestat,“ vyrazil ze sebe mezi steny slasti.

Neodolal jsem a opravdu ho znovu kousl, tentokrát těsně nad slabinami. Věděl jsem, že i jeho to vzrušuje, ale asi jsem to přehnal.

„Akira…“ procedil mé jméno mezi zuby.

Rukou otevřel noční stolek a vytáhl z nich řemínky. Znejistil jsem. Najednou jsem byl dole zase já a tentokrát svázaný těmi ohavnými řemínky.

„Chtěl jsem se ti přizpůsobit, ale varoval jsem tě, a ty jsi to přesto udělal.“ Sklonil se ke mně a kousl mě někam k pravé bradavce…

„Hiroki – senpai,“ zašeptal jsem jeho jméno, jak se mi vracely vzpomínky. Cítil jsem horko v tvářích.

„Takže si to pamatuješ,“ poslal mi okouzlující úsměv.

Opatrně přešel až k posteli. Posadil se. Po čtyřech se dostal až ke mně. Jemně jako dotek motýlích křídel mě políbil. Já neodolal a lačně se natahoval pro další polibek. Chtěl jsem ho obejmout, ale něco mi v tom bránilo.

„Hiroki – senpai, prosím, uvolni mé ruce,“ prosil jsem.

Nevině se usmál. „Rád bych to uděl už dřív, ale někam jsi včera odkopl klíč a já ho nemohu najít…“

- chan... neformální titul používaný pro malé děti, velmi blízké přátele nebo v rodině. Ze jména udělá zdrobnělinu.

- senpai... student vyššího ročníku, výše postavený kolega.

Jméno Akira znamená jasný; Hiroki se překládá jako síla/radost.

Děkuji všem, kteří si přečetli tuto povídku. Doufám, že se líbila. Budu ráda za jakýkoli komentář. Gwendolin

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek The lost key: