OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Jednodílné » Začalo to hororem

27.11.2009 (16:00) • JoHarvelle • Povídky » Jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 1333×

Jako malá jsem prý neměla ráda pohádky. Říkala mi to máma, babička, teta. Tedy všichni, kteří mi tenkrát pohádky vyprávěli. Když jsem ve třech letech poprvé slyšela dětský příběh O řepě, tak místo, abych usnula, jsem se zeptala, jak je možné, že byla ta řepa tak moc veliká a proč psovi nevadilo, že se ho kočka drží, když řepu vytahovali, protože jak je známo, kočky a psi se nemají zrovna v lásce. A zrovna tak jsem to okomentovala v případě myši, malého zvířátka na konci řady, díky které tu obrovskou zeleninu dostali ze země. U Červené karkulky jsem se často ptávala, na co má vlk velké zuby, když Karkulku a babičku stejně při polykání nekousal. A takových pohádek, při kterých jsem v raném dětském věku rozvíjela dlouhé diskuse, byla spousta.

Neuznávala jsem princezny, krále ani královny, čarodějnice, obry, kůzlátka, trpaslíky, jeskyňky se Smolíčkem, kouzelníky, draky, vodníky, víly a dokonce ani tradičního českého Hloupého Honzu, zázračné elixíry, čerty, strašidla, rusalky, živou vodu, mluvící krkavce nebo mravence.

Čtyři roky se všichni snažili vymýšlet ty nejvýmluvnější odpovědi, které by mé neustálé dotazy a připomínky zahnaly. Jenže například představa, že již zmiňovaná řepa byla tak moc veliká právě proto, že ji dědeček hodně zaléval, mě neuspokojila. Šla jsem to totiž taky zkusit, ale protože mi nevyrostla, tak jsem tomu stejně neuvěřila. Postupně to všichni vzdali, nejdříve mamka, pak teta. Babička se mnou měla trpělivost nejdéle, ale potom ji také ztratila. A tak už po mých čtvrtých narozeninách u mě měly pohádky nadobro útrum. Spaní ve školce jsem za celou dobu docházení do ní všehovšudy zažila jen jednou. Po prvním „spacím“ dni totiž vychovatelka mamce oznámila, že jsem nenechala vyspat ani jedno dítě jenom kvůli tomu, že jsem řešila, jak může fazolový stonek vyrůst až do nebe za jedinou noc, když naše fazole takhle rychle nikdy nerostly, a mamka už mě ve školce raději nikdy spát nenechala. Den co den si pro mě přicházela po obědě a odvedla si mě domů, kde na mě sice také čekala rozestlaná postýlka, ale bez pohádky.

V pěti letech jsem věděla, jak je to s Ježíškem. Sama mamka mi přiznala, že žádný není a že dárky ve skutečnosti dávají dětem jejich rodiče. Řekla mi to takhle na rovinu, když jsem se jí na to jedno předvánoční odpoledne zeptala poté, co jsem ji slyšela, jak se s někým po telefonu baví o tom, co mi chce koupit. Ušetřila se tedy vymýšlení dalších nesmyslů, které by mi pomohly uvěřit tradiční lži.

V sedmi letech jsem viděla svůj první horor. Už se nepamatuji, který to byl, ale vzpomínám si, že kvůli tomu mamka byla hrozně nesvá. Zatímco ona byla v práci, já jsem se doma nudila, úkoly do školy jsem měla pečlivě vypracované jako vždycky, a tak jsem si do televize zapnula videokazetu, kterou mi mamka vždycky zakazovala. Když pak přišla z práce, hned mi to vypnula a nahnala mě do postele. Nebrala žádné ohledy na to, že jsem protestovala, protože se mi to líbilo.

Druhý den mi vysvětlila, co to vlastně horor je. Tvrdila, že je to film, který je malým dětem zakázaný, protože by se u něj bály. Řekla mi, že je to jenom pro dospělé. Hrozně se divila, když jsem jí tvrdila, že mě tam nic strašidelného nepřišlo. Zdálo se mi to jako pohádka, akorát taková složitější, ne tak jednoznačná jako ty dětské. Taky tam vystupovaly nadpřirozené bytosti, které se snažily ublížit hlavní postavě.

Normální pohádky jsem sice neuznávala, ale takovéhle ano. Hrozně mi vadilo, že mi je mamka zakazovala a dokonce přede mnou všechny hororové videokazety poschovávala, abych si je nemohla přehrávat, když jsem byla sama doma. Ale já je hledala s takovou trpělivostí a důkladností, až jsem je stejně našla. A netrvalo mi to dlouho. Byly zastrčené nahoře na kuchyňské lince za květináčem s fialkami.

Ke svým osmým narozeninám jsem chtěla jenom jeden dárek. Jenom jeden jediný. Přála jsem si, a div jsem o to mamku neprosila na kolenou, abych se na horory mohla dívat beztrestně. Prosila jsem ji o její souhlas a ona mi ho nechtěla dát. Nechápala jsem proč. Tři týdny jsem proto na ni byla naštvaná a dál sledovala údajné hrůzostrašné filmy potají. O půl roku později za mnou přišla s takovou nabídkou. Řekla, že mě tady nechá dívat se na horory, kdy se mi zachce, ale že má nejprve nějaké podmínky.

„Jaké?“ vyhrkla jsem dychtivě a v tu chvíli jsem si pomyslela, že jsem ochotná udělat všechno pro to, aby mi to dovolila.

„Nejdřív si přečteš dvacet pohádek a na dalších dvacet se podíváš na videu,“ sdělila mi a já jenom zalapala po dechu. Přece není možné, aby mě moje vlastní máma nutila do něčeho tak odporného, jako je tohle. Navíc jsem z celého srdce nenáviděla čtení a to ona dobře věděla. Nakonec mi ale stejně nezbylo nic jiného, než souhlasit. Moje touhy byly tak silné, že jsem byla odhodlaná udělat, co po mně chtěla.

Večer jsem zalehla do postele s dětskou knížkou pohádek, které byly pekelně dlouhé, minimálně na sedmnáct stránek, a při svitu lampičky jsem pomalu přelétávala jednotlivé, písmenky nahuštěné řádky textu. Začala jsem velmi známou pohádkou O Sněhurce, kterou jsem v tu dobu ale já ještě neznala. Snažila jsem se každý večer přečíst jednu pohádku, a protože jsem na čtení nebyla zvyklá – nebavilo mě to -, byla to pro moje oči velká zátěž.

Den ode dne se mi pohádky protivily čím dál tím víc, nenáviděla jsem je a neměla jsem ráda jejich konce. Vadilo mi, že všechny končily v podstatě stejně – šťastně. Začala jsem z celého srdce nenávidět happyendy, které jiní lidé zbožňovali.

Sněhurka, Tři oříšky pro Popelku, Perníková chaloupka, Otesánek, Pinochio, Lotrando a Zubejda… Poznat celkem čtyřicet různých pohádek mi trvalo celkem čtyři měsíce a tři dny. Sama jsem tomu nemohla uvěřit, že jsem to fakticky zvládla a že to se mnou dřív nešlehlo.

Mamka svůj slib dodržela, ale i tak, když přikyvovala, se dost zdráhala. Naposledy se mi to ještě pokusila rozmluvit, ale já neustoupila. Dovolila mi dívat se na horory, ale jakmile minula pátá hodina odpolední, musela jsem od televize. S radostí jsem s tím souhlasila.

V ten den jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě.

Všichni mi říkali, že jsem divná, když ve svých devíti letech miluji strašidelné filmy, ale mně to tak nepřipadalo. Byly pro mě jako výhra.

Obzvláště jsem si oblíbila filmy natočené podle skutečné události. Shlédla jsem jich neskutečně mnoho a nejprve jsem věřila tomu, že se to někdy doopravdy stalo. Jak ale plynul čas, věci se začaly měnit a já o pravdivé skutečnosti začala uvažovat. Připadalo mi divné, že by někdo mohl vidět duchy a zešílet z nich, když jsem na duchy nevěřila. Tomu, že by někdy mohly mrtvoly ožít, jsem taky moc váhy nepřikládala.

Ale stejně mě hrozně zajímalo, jak to ve skutečnosti je. A tak jsem se rozhodla něco z toho vyzkoušet. Přemýšlela jsem, z kterého hororového filmu si mám vzít inspiraci. Chtěla jsem zjistit, jestli i já mohu zažít to, co údajně prožili jiní.

Nakonec jsem se rozhodla pro horor, ve kterém hrály hlavní roli drogy. Nevím, proč jsem raději nezvolila jiný. Tohle se mi asi prostě líbilo ze všeho nejvíc.

Jenom kvůli tomuhle naivnímu experimentování jsem v jedenácti letech poprvé kouřila a o pár týdnů později jsem k tomu přidala svou první drogu – trávu.

Takhle to šlo pořád dále, stupňovalo se to. O půl roku později jsem už ani neřešila, jestli to dělám jenom kvůli zkoušce, zda mohou být horory natočené podle skutečné události opravdu reálné. Bylo mi to šumafuk. Na televizi už jsem se stejně moc nedívala. Byla mi ukradená. Ve škole jsem sklouzla z příčky nejlepší žákyně ze třídy mezi ty úplně nejhorší.

Začala jsem se starat o to, jak sehnat peníze. Zprvu jsem rodičům tvrdila, že si například potřebuji koupit nový sešit, a oni mi peníze dali. Také jsem pravidelně dostávala kapesné, jenže ta padesátka mi na týden fakt nestačila. Potřebovala jsem víc. O dost.

A tak jsem začala krást. Nejprve pro naši rodinu nepotřebné předměty, které jsem ve škole následně prodala, potom malé částky peněz, jenž se postupně navyšovaly. Občas jsem také sebrala něco spolužákům nebo třeba příbuzným, když jsem k nim přijela na návštěvu.

Stala jsem se drogově závislou zlodějkou a bylo mi moc dobře. Nedělala jsem si žádné starosti. Neměla jsem výčitky svědomí, byla jsem si sama se sebou naprosto jistá. Věřila jsem tomu, že všechno, co dělám, je správné. A nejlepší na tom bylo, že nikdo nic netušil. Dávala jsem až přespříliš dobrý pozor, abych se neprozradila.

Přes všechny možné návykové látky jsem se dostala až k pervitinu. Tenkrát jsem na sebe byla pyšná a měla jsem radost z toho, že jsem oproti ostatním byla jiná.

Ovšem pak jsem udělala takovou pitomost, až to nebylo možné, která mi zkazila všechny dobré vyhlídky.

Během tří hodin jsem dokázala smíchat kombinaci cigarety, perník a láhev rumu. Předtím jsem nepoznala, že už mám dost, že je mi špatně a že bych měla skončit. Ne. Myslela jsem, že je mi fajn.

A pak to se mnou nečekaně šlehlo.

O dva dny později jsem se probudila v nemocnici na jipce, měla jsem do sebe zapojené nějaké hadičky. Třeštila mě hlava. Vůbec jsem si nepamatovala, co se stalo a proč tam jsem. Vysvětlil mi to až lékař a já, naivní kráva, jsem si myslela, že když budu lhát, uvěří mi. On, zkušený praktik. Lhát jsem zkoušela i mamce, která za mnou přišla ubrečená, s otázkami, proč jsem se takhle chovala. Doteď lituji toho, že jsem po ní tenkrát dost hrubě vyjela, že mám svůj život a že si nepřeji, aby mi do něj jakkoli zasahovala. Tvrdohlavě jsem jí tvrdila, že jsem nikdy v ničem nejela, a že jestli si o mně myslí, že jsem někdy něco brala, tak ať mi laskavě vleze na záda.

Od toho dne jsem ji neviděla. Svého tátu jsem nikdy nepoznala, protože mě mamka měla s chlapem na jednu noc, kterého potkala v Liberci na nějaké diskotéce, a moje máma se mě v mých dvanácti letech zřekla. Ani se se mnou nerozloučila. Jenom mi, když jsem spala, nechala na bílém nemocničním stolku vzkaz. Dopis na vysvětlenou. Psala něco ve smyslu, že až budu zase normální, že se mně potom ráda opět ujme… ale do té doby ne. A prý, abych se na ni nezlobila!

Když jsem se zotavila, což trvalo asi týden, poslali mě do nějaké protidrogové léčebny. Od mámy jsem měla sbalené všechny potřebné věci, abych si pro ně nemusela až domů. Nikdo nedbal na to, že jsem se snažila bránit a že jsem pokopala všechny doktory, kteří mě odváděli do auta, jenž mě odvezlo do ústavu v Praze, mého údajně nového domova.

Hned jsem byla nucena navštívit nějakého cvoka, jehož nazývali psychiatrem, co do mě tři hodiny v kuse hustil nějaké chytré kecy, které jsem musela poslouchat. To bylo samé, kde jsem si kupovala denní látky, proč, kolik to stálo, kde jsem brala peníze, že to není zákonné, že to ničí lidský organismus a že se z člověka stává ubohá troska. Zkrátka a dobře, ten chlap mi už v prvních deseti minutách lezl na nervy. Když se milostivě uráčil skončit, ukázali mi můj pokoj a dál se o mě nestarali. V místnosti byla jedna skříň, jeden stůl, dvě židle a dvě postele. Nic víc. Na jedné posteli seděla dívka, možná patnáctiletá, která byla příšerně vychrtlá a bledá. Dívala se na mě svýma velkýma, zažloutlýma očima, do kterých jí spadaly dlouhé, černé, mastné vlasy.

Znechuceně jsem se od ní odvrátila, protože vypadala opravdu nechutně. Byla celá nějaká divná.

V psychiatrické léčebně jsem byla celkem pět hodin. Ani nevím, jak se mi povedlo utéct. Dostala jsem se ven z budovy a pak jsem se asi hodinu nenápadně courala kolem elektrického plotu, který ohraničoval pozemky, které pařily léčebně, a hledala jsem nejvhodnější místo, kudy ven. Nakonec jsem došla k názoru, že žádné takové není, že jsou podmínky pořád stejné. Byla to docela námaha, vymyslet, jakým způsobem se dostat na druhou stranu přes tři metry vysokou, elektricky nabitou plochu. Ale nic není nemožné.

Než jsem se nadála, byla jsem opět na svobodě. Byla jsem si jistá, že je jen otázkou času, než se po mně začnou shánět, a tak jsem vzala nohy na ramena. Dva dny jsem strávila v nějaké jeskyňce, skryté v lese a trpěla jsem obrovskou bolestí. Můj organismus si doslova říkal o to, co mu patřilo. Věděla jsem, že už to takhle nemůžu dál vydržet, a proto jsem se rozhodla zajít si do města, protože jsem hrozně nutně potřebovala peníze. Musela jsem si od pouličních feťáků a flákačů sehnat další dávku pervitinu, kterou už jsem dlouho neměla, abych vůbec přežila. Celé to znamenalo, že jsem potřebovala nějakou hodně drahou a velmi cennou věc.

V ten okamžik už jsem nad moc věcmi nepřemýšlela, nemyslela jsem na to, že bych měla dávat aspoň trochu pozor. Bylo mi to jedno a ta usilovná touha po droze mě táhla kupředu. Vůbec jsem si nedělala starosti s tím, že by to i přes mou sebedůvěru nemuselo vyjít…

Nevěděla jsem, co dělám. Vůbec jsem si to neuvědomila.

A pak jsem byla docela překvapená, když se rozezněl hlasitý alarm, který se spustil poté, co jsem se pokusila nenápadně strčit do kapsy zlatý náramek s diamantem, jehož cena byla něco málo přes patnáct tisíc korun…

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Začalo to hororem: