Albínka 3. Nathaniina invaze: 10. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate je v táboře a zjišťuje, co všechno je nového a kolik se toho budou muset albíni naučit.

11.11.2012 (16:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 721×

Cestovali jsme rychle, draci se činili, takže se nám podařilo dorazit do tábora už hodinu po poledni.

Simona s Ofeilou jsme nechali v táboře, který se nacházel kousek od vchodu do údolí. Kdyby se cokoli dělo, mohli je všechny vzít s sebou do vesnice k partnerům. Ať už se elfové dostanou až sem, nikdy se nedostanou přes tunel dál, to bylo fyzicky nemožné. Cestou jsme narazili na Dayu, kterou jsme k sobě přibrali.

V táboře nás přivítali s jásotem. Irime s Lantarou nám přiletěly vstříc. Dlouze jsme se vítaly. Kamarádce se jizva už zhojila. Zbyla po ní jen bílá tenká čára, takže se nenaplnily moje předtuchy.

Utábořili jsme se uprostřed tábora, kde nás mohli albíni kdykoli vyhledat. Těch, co chtěli bojovat, bylo hodně, okolo devíti set, ale dělalo mi starosti, že královna měla dobře vycvičené bojovníky. Tihle albíni drželi v ruce leda tak nůž, ale nikdy ne meč. Pár jich docela obstojně umělo střílet z luku, protože chodili pro své pány lovit zvěř do lesů. Těch se ujal Ian, královnin bojovník, který se rozhodl přidat na mou stranu.

Potěšilo mě, že Irime nechala zbudovat za táborem cvičiště a kus opodál střelnici. Myslela doopravdy na všechno.

Poté, co jsme se všichni najedli, vydala jsem se s Irime a babičkou na prohlídku tábora. Ale babička nás opustila, když jsme potkaly Lionela.

Dívala jsem se, v jakých podmínkách žijí mí spolubojovníci, a byla jsem ráda, že jsem v táboře nechala zrovna svou nejlepší kamarádku. Nikdo si na nic nestěžoval, někteří dokonce žili lépe než předtím.

Když jsme došli ke cvičišti, bylo tam pár lidí, které učili albíní bojovníci zacházet s mečem. Koukala jsem na Zoryho, jak ukazuje na svém těle, kde jsou nejslabší místa, kam by měli všichni mířit.

„Dobrá je samozřejmě každá rána, ale škrábnutí je nezastaví,“ poslouchala jsem, jak vysvětluje. „Dobré je přetnout jim šlachy, to je zpomalí a oslabí a pak je snáze zabijete. Nesmíte mít slitování a nechat je žít. Až se k nim otočíte zády, zabijí vás.“

„Můžete mířit i na břicho,“ přidala jsem se k němu s vysvětlováním. Všichni se na mě otočili. „Je to jedna z nejzranitelnějších částí těla, protože ji nekryjí kosti. A je tam většina důležitých orgánů. Nejúčinnější je probodnutí srdce, ale to si často kryjí.“

Přešla jsem k nim, zatímco Irime s úšklebkem zůstala stát na okraji cvičiště, aby nezavazela. Už věděla, co bude následovat. Tasila jsem meč a otočila jsem se k Zorymu.

„Smím?“ zeptala jsem se ho.

Ostatní couvli, aby nám udělali prostor. Zory přikývl, chytil svůj meč pevněji a namířil ho na mě. Zaútočila jsem jako první, ale on mě snadno odrazil. Zahájili jsme sérii útoků a krytí. Předvídala jsem každý jeho útok, byl lehce prohlédnutelný. Vždy, když chtěl zaútočit na nějaké místo na mém těle, nejprve se na něho podíval. Náš boj netrval ani pět minut, když jsem ho odzbrojila a lehce mu ťukla špičkou meče do koženého brnění.

„Myslím, že se máš ještě hodně co učit. Pokud stejně jako ty bojují i ostatní královnini vojáci, máme šanci na vítězství.“

Zory se na mě zamračil a sehnul se pro svůj meč.

„Co dělám špatně?!“ zeptal se mě vztekle.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nikdy nebojuj, když máš vztek. Před bojem musíš být naprosto klidný s čistou myslí. A pak vždy, když na něco chceš útočit, pohlédneš na to. Jsi snadno prohlédnutelný.“

Zatnul zuby a pevně sevřel meč okolo jílce. „Pojď, zkusím to ještě jednou.“

„Ne, Zory. Až se uklidníš, budu ti k dispozici,“ otočila jsem se k němu zády a odcházela. Čekala jsem ten útok, takže jsem lehce vykryla výpad a přitiskla špičku meče pod Zoryho krk. „Vždy předvídej další tahy nepřítele,“ pronesla jsem k ostatním a pak jsem sklonila meč, upustila ho na zem a pevně Zoryho objala.

„Cítím tvou bolest, příteli,“ šeptala jsem mu tiše do ucha. „Vím, že ze smrti Ettel obviňuješ mě, ale přísahám, že kdybych mohla, vrátila bych čas a nechala se zabít, aby ona přežila,“ po tváři mi tekly slzy.

Zory vzlykl, upustil meč a opětoval mé objetí. „Má paní, zabij Nathani. To ona může za smrt Ettelwen. Milerád se od tebe budu učit, pokud mi to dovolíš,“ odpověděl mi.

Odtáhla jsem se od něj a setřela mu slzy z tváří. „Tvá dcera nalezla klid v duši, teď ho musíš nalézt i ty,“ zašeptala jsem, sebrala ze země svůj meč a odešla z bojiště. Provázely mě udivené pohledy albínů a Aniez a Gorka.

„Co jsi mu to šeptala?“ zeptala se mě Irime, když mě doběhla.

„Když jsem před sedmi lety utíkala z města s Briamem, zemřela při nepokojích jeho dcera. Pořád nese její ztrátu hodně těžce.“

„A obviňuje z toho tebe?“ podivila se.

„Ne, královnu. Ale doteď se jí nemohl veřejně postavit. To, co udělal, byla moje chyba.“

„Mohl tě zabít!“ vykřikla a Briam souhlasně zavrčel. Zastavila jsem se a zamračila se na ně.

„To by Zory neudělal.“

„To nevíš určitě. Co kdyby se neovládl?“

Irime má pravdu, Katerine. Zory je napůl šílený. Neměla by ses s ním moc vybavovat.

I ty Briame?

Zkroutil ocas mezi nohy, když jsem ho zpražila pohledem.

Nemám rád, když jsi nějak ohrožená.

Pohodila jsem hlavou a prsty si promasírovala spánky. Pak jsem se na ně usmála. „Nebojte se o mě. Vím určitě, že Zory nikomu neublíží. A teď jdeme učit, jak bojovat. Irime, nech prosím tě vystavět arénu. Albíni musí umět využít nejen své lidské tělo, ale i svou zvířecí podobu.“

„Ale to nikdo z nás neumí, Kate. Všechny učili bojovat v lidské podobě.“

„A to je ten největší problém, Irime. Do vínku nám bylo dáno hodně podob, tak proč je nevyužít?“

„A kdo nás bude učit? Nikdo takový tu není!“

„Vážně ne, Irime?“ usmála jsem se na kamarádku a odpásala si meč. Položila jsem ho na trávu, pak jsem k němu přidala i hromádku šatů, a nahá se rozhlédla po okolí. Někteří na mě zírali, jiní se dívali stranou, zaražení mou veřejnou nahotou. „Pár z nás to už umí, jen je potřeba to vypilovat,“ prohlásila jsem tak, aby to slyšeli všichni okolo, a pak jsem se přeměnila. Dovolila jsem vlčici, aby mě pohltila a přebrala vedení.

Briame, můžeš, prosím? zeptala jsem se a otočila jsem se k němu.

Jak si přeješ, postavil se mi čelem a s tichým vrčením vycenil zuby.

Vlčice už dlouho nebojovala, a tak byla hodně vzrušená. Užívala si to. Musela jsem jí neustále připomínat, že to není nepřítel. Svým způsobem pro mě byl tento boj těžký, protože jsem neměla úmysl zabít, ale jen ukázat, jak se zabíjí.

Tiše jsem sklonila hlavu, vycenila zuby a držením těla ho ponoukala k útoku.

Briam na tichou žádost vystartoval vpřed, bezhlavě si zvolil za cíl můj krk a tak bylo lehké se mu vyhnout. Když minul, pootočil hlavu a jemně se mi zakousl do hebkého kožichu, aby si mě podržel na místě. Měl pootočené tělo tak, že jsem mu lehce dosáhla na slabiny. Jedním úderem tlapky jsem ho srazila na bok, on mě v šoku pustil a snažil se vyhrabat zpátky na nohy. Já ale byla rychlejší. Lehce jsem se mu zakousla do kůže na krku, abych mu neublížila, a když se přestal hýbat, pustila jsem ho a pohmožděné místo olízala.

Jsi dobrá, prohlásil nevěřícně.

Já myslela, že to už dávno víš, dobírala jsem si ho. Ustoupila jsem od něj a nechala ho vstát. Lehce kulhal na levou přední tlapku, asi jsem ho zasáhla víc, než bylo potřeba.

Otočila jsem se k Irime a tiše ji pobídla. Nejistě na mě pohlédla a zavrtěla hlavou.

„Ublížím ti, Kate. Nechci, aby se ti něco stalo,“ ustoupila o krok dozadu.

Zavrčela jsem na ni a postoupila o krok blíž k ní. Pohlédla jsem na její meč a pak zase do jejích očí.

„Kate!“ zasyčela na mě vztekle. „Ublížím ti, takže s tebou nebudu bojovat.“

To hrdelní zavrčení, které mi přešlo skrz pysky, vyděsilo i mě samotnou. Konečně to ale přimělo Irime k vytasení meče. Naše vystoupení přitáhlo pozornost většiny obyvatel tábora, takže jsme měli početné obecenstvo. To jsem potřebovala, takže mi to nevadilo.

Když měla Irime meč, mohla jsem na ni klidně zaútočit, a tak jsem nezaváhala. Skočila jsem proti ní a ona instinktivně pozvedla meč, aby mě zastavila. Neudělala ale žádný výpad. Nebojovala naplno.

Lehce jsem proklouzla pod vztyčeným mečem a škrábla ji zuby do kotníku. Ranka se rychle zacelila, ale ze zranění steklo pár kapek krve. Dala jsem jí tak najevo, že to má brát vážně. Rychle ucukla a ustoupila.

„Jak si přeješ,“ zašeptala a rozmáchla se mečem.

Musela jsem přiznat, že byla doopravdy dobrá. S mečem to uměla. Nestačila jsem uhýbat před údery, natožpak útočit. Ale po tolika letech, kdy jsme spolu trénovaly, jsem její techniku znala velice dobře. Věděla jsem o jejích gestech, útocích i výbojích. Zrovna neměla stažené vlasy do culíku, takže stačilo jen počkat…

Pramen vlasů jí spadl do očí a ona se na chvíli zarazila, aby si ho odhrnula stranou. Na to jsem čekala. Vyskočila jsem, vyhnula se ostří meče a povalila ji na zem. Do boku se mi zaryly malé zoubky a já vykvikla bolestí, seskočila z Irime a ohlédla se po původci té bolesti.

Taře se asi naše zápolení přestalo líbit. Její zoubky jsem měla hluboko ve svalech a z ranek mi vytékala krev.

Briam zavrčel, ohnal se po růžovém plchovi tlapou a srazil ho ze mě. Vděčně jsem na něj pohlédla a přeměnila se zpět na člověka. Rychle jsem si oblékla šaty a nevšímala si rány, která se hned začala zacelovat.

Irime se o něčem dohadovala s Tarou a vypadala hodně naštvaně. Nechala jsem je a místo toho se otočila k zírajícímu davu.

„Vidíte? Naši stvořitelé nám duše zvířat nedali jen tak, abychom s nimi žili v souznění. Musíme se s nimi naučit bojovat, protože tak to má prostě být. Ať už máme jen jednu podobu, jako já a ostatní dračí albíni, nebo stovky jako vy. Naučím vás, jak se prát s instinkty zvířat, které v sobě nosíte. Budu vaším rádcem a společně se svým drakem vás naučím, jak bojovat bez zbraní. Kdo by se to chtěl naučit?“

Spokojeně jsem sledovala, jak se postupně zvedají ruce asi čtyř stovek albínů, kteří boji přihlíželi. V jejich tvářích bylo znát nadšení.

„Irime, nech postavit druhé bojiště. Zítra začneme s výcvikem,“ obrátila jsem se ke své kamarádce a ta nepřítomně přikývla a dál se hádala s Lantarou. Asi se jí moc nelíbilo, že mi její dračice ublížila.

Došla jsem k ní a vzala ji za rameno. „Jen tě chránila, Irime. Nech to být,“ požádala jsem ji s úsměvem.

Pak jsem se vydala dál prohledávat tábor. Potěšilo mě, že jak na střelnici, tak i na bojišti přibylo albínů, kteří se aktivně zapojovali do výcviku. Byla jsem ráda, že sebou mám Alexeje. Náš druhý kovář z údolí koval meče, protože těch, co jsme donesli z údolí, bylo málo. Netušila jsem, kde vzal ocel, ale měl jí dost. Výhně ohřívaly vzduch v celém okolí provizorní kovárny. K ruce měl asi deset albínů, kteří se v kovařině vyznali.

Maite s Emmou byli na střelnici a vyučovali. Ostatní dračí albíni pomáhali s chodem tábora, sháněli jídlo, pomáhali opravovat stany, udíleli rady, byli k ruce každému, kdo je potřeboval.

Zamířila jsem s Briamem ven z tábora, on se za mnou táhl tiše jako stín, nemluvil, ale to nemusel. Stačilo, že jsme byli spolu.

Irime psala, že se padlí utábořili za magickou bariérou tak, aby na nás neustále viděli. Doteď jsem je nezahlédla, ale byla jsem si jistá, že se kamarádka nemýlila. Neustále jsem cítila něčí blízkost, bylo to až moc nepříjemné.

Nakonec jsem byla od tábora tak daleko, že jsem slyšela jen velmi tiché zvuky, které svědčily o tom, že za mnou jsou. Zastavila jsem se těsně před magickou bariérou, natáhla ruku a dotkla se jí. Jako bych pod prsty cítila sklo. Bylo ale tak křehké, jako vršek skleničky na skotskou. Stačilo jen trochu víc stisknout a bylo by po ní. Zavřela jsem oči a povzdechla.

Toho jsem se bála, oznámila jsem Briamovi. Netuším, jak dlouho to ještě vydrží, ale pokud dojde královnina armáda, rozbije se to pod náporem tak obrovského útoku.

Pak musíme doufat, že do té doby budeme už připravení na boj, zavrněl Briam a jemně se mi opřel o nohu, aby mě ujistil o své přítomnosti.

Otevřela jsem oči a na obloze mě zaujala malá modrá a zelená tečka. Tak vysoko vypadali jako barevní ptáci, ale já věděla, kdo to je. Slunce odráželo třpyt dračích šupin, v jejich okolí vytvářelo dvoubarevnou duhu.

Briame, podívej se, upozornila jsem ho a on vzhlédl.

Nebudou útočit, jen nás hlídají. Asi mají rozkaz sledovat naše počínání a podávat zprávy Arturovi.

Nepodíváme se na ně blíž? požádala jsem ho a stále se dívala do zelenomodré záře.

Pokud budeme pořád za bariérou, nemůžou nám ublížit. Proč ne? Přeměnil se na draka, jemně zavadil křídlem o hranici a z neviditelné bariéry se sneslo pár jisker. Zamračila jsem se na to.

Už není moc velká, za chvíli padne.

Briam se podíval na mě a pak k padajícím jiskřičkám. Pak se na tu dobu musíme pořádně připravit.

Chytila jsem se jednoho z Briamových trnů na krku a s jeho malou pomocí se mu vyšvihla na hřbet. Usadila jsem se mezi dvěma trny na hrubých šupinách a pevně ho stiskla mezi stehny, abych se udržela, když se vyšvihnul do vzduchu. V točitých spirálách jsme stoupali vysoko na jasně modrou oblohu.

Co jim vlastně chceš?

Nevím, nemíním se s nimi bavit. Prostě chci zjistit, co dělají.

No, to se jim asi nebude líbit.

Mně se taky nelíbí, že tady jsou.

Když jsme se dostali asi deset metrů pod ně, Gartiem slétl na naši úroveň a naopak Wenmad se vzdálil a letěl někam pryč. Briam se zarazil v jedné úrovni a zůstal na místě, otočil nás čelem ke Gartiemovi a Danielovi.

„Co chceš?!“ zeptal se útočně Daniel, v očích mu jiskřilo.

„Ahoj Danieli, to víš, že tě ráda vidím. Mám se dobře, vše je při starém, moc jsi nám všem chyběl…“ začala jsem sarkasticky.

Líbilo se mi, že jsem na jeho tváři spatřila úsměv. Nebyl to ten starý, který mu tolik slušel, ale stejně mi ho připomněl.

„Co chceš, Katerine?“ zeptal se už mnohem vlídněji.

Něco se ve mně pohnulo a já na něj promluvila stejně jako dřív – jako žačka k učiteli.

„Danieli, mohl bys mi poradit?“ zeptala jsem se ho tiše a nejistě.

Kate, co máš v plánu?

Ignorovala jsem Briama a celou svou bytostí se upínala na Danielovu přítomnost.

„Víš, že ti nemůžu radit. Vše, co vím já, ví i královna.“

Nelíbilo se mi, jak to řekl, ale v podstatě to byla pravda. Padlí sloužili královně, ať už z donucení nebo dobrovolně. Zamračila jsem se.

„Dane, proč tu jste?“ zeptala jsem se ho a nevědomky zaujala uvolněnou pózu.

„Abychom vás hlídali. Teď já. Kam šli ti ostatní albíni, co byli v táboře?“

„Do bezpečí,“ to jsem mohla prozradit. Víc vědět nepotřeboval, ne? „Zahrajeme si na pravdu?“

„Dobrá. Začínám. Jak se ti vede?“ Danielova otázka byla zcela nevinná, týkala se jen mě, takže mi nevadilo něco o sobě říct.

„Poslední dobou? Hrůza,“ zadívala jsem se na svoje ruce, kterými jsem jemně hladila Briama po stranách krku. „Je doopravdy těžké být ve středu všeho dění… Občas mi chybí… Chybí mi druh, kterému bych všechno mohla říct, všechno s ním sdílet.“

Všimla jsem si, že Daniel najednou zbystřil a celý se napjal. Když jsem se na něj podívala, měl v očích zoufalou naději. Překvapilo mě to a zároveň přimělo znovu se uzavřít hloub do sebe. Vlčici se to nelíbilo, ale protentokrát jsem ji ignorovala.

„A co Scott, Katerine? Pořád si s ním píšeš? Jak se má?“ Tentokrát se neptal proto, že to chtěla vědět královna. Byla to první otázka, která zajímala jen jeho.

Přimhouřila jsem oči, ale řekla čistou pravdu. „Našel si družku, kterou si vzal. Není mezi námi nic. Má láska pominula. Necítím vůči němu nenávist, jen zklamání. Mohl se zachovat líp. Na druhou stranu mu musím připsat bod k dobru, protože nevěděl a neví, že jsem živá.“

Katie, tohle mu nemusíš říkat, ujistil mě Briam a vycenil zuby na Daniela. Gartiem mu to oplatil a tiše zavrčel.

To je jedno, Briame. Nevadí mi to.

„A co Ofeila, nevadí jí, že nezná otce?“ Dan přešel Briamův poklesek bez vytáček.

„Nenávidí ho za to, že nám nebyl věrný, kdyby počkal alespoň ty tři roky, našli bychom způsob, jak uniknout ze třetí dimenze a dostat se k němu. Ale je to jeho volba a já mu ji neberu.“

„To bych ti nedovolil!“ zavrčel Daniel a já konečně zahlédla tu jeho stranu, pro kterou padnul. Majetnická žárlivost, která se mu zračila ve tváři i očích, mě vyděsila.

„Nepatřím ti, Danieli. Jsem jen svá a Briamova. A ohnivce a vlčice. Nikdy jsem ti nepatřila.“ Briam couvnul pod prudkou mocí, která narazila do bariéry, takže se vzdálenost mezi mnou a Danem zvětšila.

„Vždy jsi mi patřila a vždy budeš. Jednou mě budeš prosit, abych ti odpustil tvou slepotu.“

„A ty mě budeš prosit na kolenou, abych ti odpustila, že ses mě pokusil zabít,“ mírně jsem sklonila hlavu, kvůli zvyku, a dala mu tak najevo, že ho mám stále v úctě. „Až se příště setkáme na bojišti, Danieli, věz, že tě nebudu šetřit.“

„A ty si buď jistá, že ti nezkřivím ani vlásek. To ale neplatí o tvých přátelích.“

Povzdechla jsem si, jemně pobídla Briama k obratu a nechala ho, ať nás odnese zpátky do tábora. Hrdě jsem vztyčila bradu, když mi začaly z očí téct slzy a když přistál u našeho stanu, běžela jsem se schovat, aby mě nikdo neviděl brečet.

Zopakuji svůj dotaz a moc ráda bych znala odpověď, když už to čtete, prosím: Ráda bych vás poprosila o nějaké postřehy, jestli se ve psaní zlepšuji nebo zhoršuji, kamarád mi říká, že začínám psát hodně neosobně, protože to roztahuji... Je to pravda? Co si myslíte vy?

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování