OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 14. kapitola

01.12.2012 (13:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 691×

Celé tělo mě pálilo. Nemohla jsem se hnout. Bolelo mě úplně všechno. Ledový pot mi stékal po tvářích a chladil mi obličej. Neřekla jsem Katie, že mi kost zasáhla plíci a neřekla jsem ani o vnitřním krvácení. Možná to byla chyba. Teď jsem se nemohla ani hnout, abych ji vzbudila.

Něco bylo špatně. Tohle nebyla moje mysl, moje tělo, ani mé myšlenky. Musím se hned dostat zpátky.

Plně jsem se soustředila na svou vlčici a s její pomocí jsem se z Briamovy mysli dostala zpátky do svého těla.

Cítila jsem, že je uražená, protože jsem se o ni neopírala tolik jako do teď, ale neměla jsem čas se s ní dohadovat o jejím výběru našeho životního druha.

Otevřela jsem oči a starostlivě se dotkla Briamova čenichu. Byl rozpálený, stejně jako kůže pod srstí. Už nepršelo, ale vítr byl silnější a chladnější než v noci. Na ranní les se snášela mlha, která neměla šanci. Vítr ji rozfoukal, ještě než se stačila usadit.

Briam pootevřel oči a sotva mě uviděl, hned je zase zavřel.

Jsi vzhůru, vydechl potěšeně. Jeho hlas mě děsil. Nebyl vyrovnaný a hrdý jako vždy. Najednou zněl ustrašeně a slabě.

Řekni mi po pravdě, co se ti stalo. Musíme tě ošetřit, než se ti to zhorší.

Neřekl mi to, ale ukázal. Do hlavy mi posílal pocity.

Potřebuju vodu a maso. Bez výživy mi plíce nesroste.

Půjdu na lov.

Nemůžeš se ode mě vzdálit, Katie. Pošli Zoryho. Nakonec byl dobrý nápad vzít ho s sebou.

Nade mnou se ozval křik orla a já zděšeně zvedla zrak. Nad hlavami nám seděl sněhobílý orel se zelenýma očima barvy smaragdu. Zíral na mě s takovou intenzitou, až mě to děsilo. Instinktivně jsem se rozhlédla, abych pohledem vypátrala druhého orla se špičkami per sytě zelenými, jako byly oči jeho partnera. Nikde nablízku ale nebyl.

Vyskočila jsem na nohy, stoupla si nad Briama a vycenila zuby.

Co se děje? chtěl vědět Briam.

Nic, všechno je v pořádku. Odpočívej.

Orel roztáhnul křídla, vstoupil do prostoru a lehce doplachtil přede mě. Jakmile se dotknul země, přeměnil se v muže. Prudce jsem vydechla a sklonila hlavu, stále ceníc zuby.

Dívej se mu do očí, Katerine! přikazovala jsem si v duchu. Daniel byl celý nahý, takže byl neodolatelný. Na břichu se mu rýsovaly svaly, stejně jako na prsou, ramenech a pažích. Níž jsem se styděla podívat. Kdybych mohla, tak zrudnu rozpaky.

„Toho pravého, co nosíš v srdci, si musíš pustit i do duše, jinak to nedopadne pro nás pro všechny dobře,“ v hlavě se mi rozezněl Tassiin hlas.

Briam Danielovu přítomnost vůbec nevycítil. Jeho žalostný stav mě děsil. Danielova přítomnost mě naopak uklidňovala.

Zatlačila jsem pocity vlčice do pozadí, aby mě neovlivňovala, poodešla od Briama a stoupla si před Daniela.

Kate? Tady někdo je? zeptal se mě Briam a pokoušel se otevřít oči.

Ne, nikdo tu není, jen klidně odpočívej. Nedaleko slyším potok. Donesu vodu. A pokusím se ti něco ulovit.

Nechoď moc daleko, z jeho hlasu čišela vděčnost, když znovu upadl do bezvědomí vysoké horečky.

Pohlédla jsem za sebe na Zoryho, ale ten hluboce spal. Neklidně hrabal packami po zemi.

Když jsem se ujistila, že jsme s Danielem relativně sami, přeměnila jsem se. Pevně zatnul pěsti, když si mě nestoudně prohlížel. Zachvěla jsem se. Hrdě jsem zvedla bradu a odmítla se zakrýt rukama.

Chtěl promluvit, ale přitiskla jsem si ukazováček na rty a tím ho umlčela. Vítr znovu zadul a prudce mi odfoukl z tváří vlasy, takže už mě nekrylo nic. Znovu jsem se zachvěla, ale tentokrát zimou.

Postoupila jsem k němu, chytila ho za ruku a ignorovala ten pocit správnosti, který mi zahřál srdce. Táhla jsem ho pryč od toho místa, dál mezi stromy a nízké keře, kde už nás nemohli vidět. Pak jsem se teprve zastavila.

„Jak ses dostal na území albínů?!“ šeptala jsem rozhořčeně.

Ať už měl Briam smysly otupené sebevíc, vždy mohl zachytit i to nejtenčí vlákno mých myšlenek a snažil by se zasáhnout.

Daniel se zastavil a jemně vyprostil svou ruku z mého sevření. Pak nahodil cynický úsměv.

„Nejste na území albínů. Kvůli bouřce jste ztratili směr. Jste asi tři kilometry od hranic. Neběželi jste na sever, jak jste chtěli, ale zamířili jste na severovýchod. Tudy cesta nevede, pokud nechceš královně vletět rovnou do náruče.“

Vytřeštila jsem oči. Jak to, že jsme nevycítili blízkost hranic? Mohlo to znamenat jen jediné – bariéra byla zase o něco tenčí.

„A jak ses dozvěděl, že tu jsme?“

„Volala jsi mě, tak jsem přišel. Co potřebuješ?“

„Ale já tě nevolala!“

„Vážně? Dobře, pak tě nechám s tvým drakem a budu sledovat, jak oba pomalu umíráte, protože na kilometr daleko není žádné zvíře. A pokud chceš vodu, tak to tě asi zklamu. Pršelo včera, mohla sis ji nachytat. Ale do čeho, že? Vždyť nemáte ani oblečení ani nádoby!“

Zatnula jsem ruku v pěst, sžíraná touhou udělit mu políček. Jeho sarkasmus mě štval. Dřív takový nebyl. Nikdy takový nebyl.

Když jsem si povzdechla, otočil se ke mně zády a opřel předloktí o strom.

„Ani nevím, proč tu jsem, když o mě nestojíš. Beztak z toho budu mít jen samé potíže.“

„Danieli,“ zašeptala jsem a nejistě k němu vztáhla ruku. „Dane, já tě prosím…“ ani jsem nevěděla, o co ho žádám. Když jsem se bříšky prstů dotkla jeho zad, cítila jsem, jak celý ztuhnul. Jako by se pod mým dotekem proměnil v kámen.

Položila jsem mu na záda celou dlaň a jemně objížděla tvar lopatek, které se zřetelně rýsovaly pod bledou pokožkou. Prudce se nadechl a rychle se ke mně otočil. Chytil mě pevně za zápěstí a odhodil mou ruku stranou.

„Nemáš právo se mě takhle dotýkat!“ zavrčel, oči mu divoce žhnuly.

„Dobrá, pak půjdu za Zorym a…“ otočila jsem se k němu zády a udělala krok směrem ke svým spícím druhům.

Neuběhla ani vteřina a už mě pevně svíral oběma rukama, které mi obtočil okolo břicha. Přitiskl si mě k hrudi a sklonil ústa k mému uchu.

Snažila jsem se nevnímat ten žár, který zachvátil mé tělo v jeho pevném objetí, ale prostě to nešlo. Oba jsme byli nazí a to ještě zestupňovalo mé pocity. Odhodlaně jsem se tedy snažila vyprostit z jeho náruče, ale on mě sevřel ještě pevněji.

„K žádnému jinému muži nepůjdeš!“ zavrčel mi vztekle do ucha a zaskučel bolestí, když jsem ho kopla do nártu. Nepustil mě, ale podkopl mi nohy a já padala popředu do napadaného listí. Mrštně vyměnil naše pozice a místo mě se uhodil do zad on. Hekl, protože mu pád vyrazil dech, a při tom mě pustil.

Starostlivě jsem si ho změřila, sžíraná touhou utéct a zároveň zůstat s ním.

Nakonec jsem se rozhodla pro druhou z možností.

Sklonila jsem se k němu a polaskala mu dlaní tvář.

„Jsi v pořádku?“ špitla jsem.

Otevřel oči, v jejichž smaragdových hloubkách se zračil údiv a zranitelnost. Obojí však rychle zmizelo. Chytil mě za ramena, smýkl mnou o zem a pak, když jsem ležela na zádech, se mi posadil na boky.

„Proč jsi toho muže vzala s sebou?“ zeptal se mě a zkroutil mi zápěstí nad hlavu.

„Do toho ti nic není!“ zavrčela jsem.

„Odpověz!“ přikázal a sklonil hlavu, aby mě mohl kousnout lehce do brady.

Touha mnou projela jako šíp. Slyšela jsem se zasténat.

A pak, docela nečekaně, mi Dan pustil zápěstí a sjel mi po pažích na ramena. Jednou rukou mi vjel do vlasů na zátylku a pozvedl mi hlavu. Když mě políbil na zavřená ústa, nereagovala jsem, ale chtěla, a to byl pro mě samotnou ten nejhorší trest.

Nesouhlasně zamručel a druhou rukou mě hrubě chytil za bradu a otevřel mi ústa. Když mě jazykem přejel po zubech a já ucítila teplo jeho úst, ztratila jsem hlavu. Zapletla jsem mu prsty do vlasů, přitáhla si ho ještě blíž a vstřícně mu nabídla své rty.

Políbil mě tak, že se mi roztočila hlava. Jakmile jsem dostala jeden doušek, chtěla jsem víc. Vlčice mě pobízela k dalším věcem, na které jsem se styděla pomyslet. Bála jsem se udělat víc a tak jsem prostě jen pasivně přijímala, co mi on nabízel. Hladil mě na zakázaných místech. Jeho úd mě tlačil do břicha. Oba jsme byly vzrušení a chtěli jsme mnohem víc, než jsme měli teď.

Kate, co děláš? Našla jsi už nějakou vodu? V hlavě se mi rozezněl Briamův hlas.

V tom šoku jsem Daniela kousla do rtu, ze kterého začala téct krev. Pár kapek mi spadlo na hrdlo, tak jsem je setřela. Shodila jsem ze sebe Daniela, který se spokojeně usmíval, a celá roztřesená jsem se postavila na nohy. Vlčice byla nespokojená. Chtěla pokračovat. Její přání jsem ale odmítala splnit.

Ne, Briame. Ale snažím se. Brzy se vrátím.

Dobrá, uchlácholen mým ujištěním se Briam znovu ponořil do horečnatého oparu, který mu zastíral mysl.

Podívala jsem se na Daniela, celá zrudlá rozpaky, a rychle se odvrátila, když jsem zjistila, že mu to ještě pořád stojí.

Ať už byl vliv mého života v údolí jakýkoli, nemohl smazat mé mravy, které jsem si vypěstovala v kruzích upjaté vysoké britské aristokracie.

„Vypadni, Danieli, vůbec mi nepomáháš!“ zasyčela jsem na něj a vykročila dál do lesa, pátrajíc po jakémkoli zdroji vody. Stačila by klidně jen kaluž po včerejším dešti…

Následoval mě, držel se mi v patách, a když jsem si ho pořád nevšímala, hrubě mě zastavil a otočil k sobě.

„Katerine, nechovej se ke mně, jako bychom byli naprostí cizinci,“ přikázal.

„Ale to my jsme,“ odvětila jsem.

„To není pravda. Patříš mi. Víš, že mi patříš, že jo?“ V očích mu blýskalo šílenství.

Proboha, kam až ho jeho posedlost mnou dostala? Vytrhla jsem se mu a odstoupila od něj.

„Patřím jen sobě, svým duším a Briamovi. Nikdo jiný nemá právo si mě nárokovat.“

„Jedna tvá část patří mně,“ nedal se.

Chvíli jsem o tom přemýšlela a pak váhavě přikývla. „Ano, když si tě vlčice vybrala za druha, prodala ti i mou duši.“

„Takže mě miluješ!“ souhlasil nadšeně. Tváře mu zrůžověly a v očích zůstal nepřirozený lesk.

Zavrtěla jsem hlavou a znovu o krok odstoupila. „Ne, Danieli. To, že ti patří má duše, neznamená, že jsem ti dala své srdce. Nemiluji tě.“

Vztekle vycenil zuby, v očích mu jiskřilo. „A jeho pořád miluješ?“

„Koho? Myslíš Scotta?“ Když přikývl, ušklíbla jsem se. „Ne, už dlouho ne. Vybral si jinou životní družku. Já jsem jen jeho minulost. Dostal mě do postele a tím zachránil svou rodinu. Myslím, že tak to od začátku zamýšlel.“

Pojednou se šílený třpyt z jeho očí vytratil a on se usmál. Znovu to byl ten starý Daniel, kterého jsem znala z údolí a který byl mým učitelem a přítelem. Bolestí se mi sevřelo srdce.

„Takže připouštíš, že jsem tvůj druh?“ zeptal se. Z jeho hlasu čišela hravost a spokojenost.

„Ano, jsi můj druh,“ přitakala jsem a nechápala, kam tím míří. Co bych teď dala za schopnost, kterou mi udělilo mé postavení mezi albíny. Za to, abych věděla, co si myslí, bych dala život. „Ale to, že jsi můj druh, ještě neznamená, že tě musím i milovat.“

„Nevadí, patříš mi a víš to. Pro začátek to stačí. Já si najdu klíč k tvému srdci, Katie,“ jeho hlas byl plný něhy.

„Hodně štěstí,“ popřála jsem mu. Otočila jsem se a pokračovala v hledání vody.

„Mám pro tebe dárek,“ zašeptal a znovu si tak získal mou pozornost.

„Vážně? Kde?“ zeptala jsem se sarkasticky. Neměl ho kam schovat, když jsme byli oba nazí.

Natáhl paži a z koruny stromů slétl Gartiem. Pustil z pařátů dva zardoušené králíky a čutoru s vodou.

„Kousek odtud je studánka. Je blízko, takže tam můžeš dojít a neohrozí tě to. Dávej na sebe pozor, Kate. Musím se teď vrátit k Aini, aby nepojala nějaké podezření." Došel ke mně, pevně mě objal a políbil do vlasů. „Jen má,“ zašeptal. Cítila jsem, že mi něco připnul okolo krku, pak se odtáhl, vymrštil se a vyskočil. Ve skoku se přeměnil ve sněhobílého orla, přidal se k zelenému a společně zamířili na jih. Sledovala jsem je, dokud mi nezmizeli z očí. Poté jsem se sklonila a podívala se na to, co mi připnul na krk. Na tenkém stříbrném řetízku s malými očky visel prstýnek z bílého zlata, do kterého byly zasazeny žluté safíry okolo jednoho velkého rubínu. Stiskla jsem ho v dlani a usmála se.

Můj, pomyslela jsem si, než jsem zvedla jeho dary a zamířila s nimi zpátky k Briamovi.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 14. kapitola: