Albínka 3. Nathaniina invaze: 16. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kate se setká s Irime a někým dalším, a společně se vydají do Antworth.

15.01.2013 (14:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 660×

S pomocí vzdušných proudů se nám podařilo dorazit k úpatí Hvězdných hor chvíli po setmění. Briam přistál na jednom z kopečků a já se rozhlédla a zapojila všechny smysly, abych Irime našla.

Nakonec jsem ji vycítila svým novým šestým smyslem nad sebou. A nebyla sama.

Zory mi sletěl z ramene a přeměnil se v irbise. Lehl si Briamovi k nohám a přestal si nás všímat.

Já vzhlédla a nad sebou jsem spatřila dva draky, kroužící vysoko na obloze. Růžový a žlutý, vypadalo to, jako by trénovali boj.

Vztáhla jsem ruku, vyvolala malý plamínek a gestem ho poslala za dovádějícími dračicemi.

Tamara tu neměla být. Ale možná se mi bude hodit. Ve chvíli, kdy plamínek vystoupal nad úroveň dračic, vybuchl v podobě stovek malých barevných jiskérek. Zasmála jsem se, když se obě dračice propadly na vzdušných proudech o několik pater. Pak stáhly křídla k tělu a letěly střemhlav dolů. Těsně nad zemí použila Tamara svůj živel a zastavila dračice, aby si neublížily. Obě pak dosedly na zem s minimálním nárazem.

Irime seskočila z Tary a spěchala, aby mě co nejdřív mohla sevřít v náručí. Opětovala jsem její objetí a šťastně se usmála.

„Neměla bys nás takhle děsit, Kate,“ pokárala mě.

Odtáhla jsem ji od sebe a zadívala se do její tváře. Jizva jí zůstane navždy, ale kupodivu se k ní hodila. Začala jsem si na ten pohled zvykat.

Irime si zakryla postiženou tvář dlaní, jako by mi četla myšlenky.

„Máte zpoždění! Už jste tu měli dávno být! Víš, jak moc jste nás vyděsili?!“ Irime se káravě zamračila.

„Zlomil jsem si žebro a propíchl si plíci. Hojení mi zabralo pár hodin, ale už můžeme klidně pokračovat,“ Briam promluvil za mě.

Tamara po mně něco hodila a já to chytila. Byla to moje taška s věcmi. Vděčně jsem vytáhla černé plátěné kalhoty a červenou tuniku. Rychle jsem se oblékla a hned se cítila o něco líp. Nahota mi nevadila, ale bylo chladno.

„A teď mi vysvětlete, co tu dělá Tamara s Laylou!“ poručila jsem.

Irime se zasmála. „Nejsme tvoji poddaní, drahoušku, jsme tvoje kamarádky,“ poučila mě.

„Rozhodli jsme se, že i beze mě tábor přežije bez úhony, a se dvěma partnery přece jen budeš víc v bezpečí než s jedním. Neřekli jsme ti to, a když jsi zmizela v lese, doletěla sem Irime. Cestou jsme prolétali nad druhým táborem, všichni jsou v pořádku a máme tě pozdravovat od Ofeily. Máme ti vyřídit, že už se nezlobí.“

Přikývla jsem a přivázala brašnu s mými věcmi k jednomu z Briamových ostnů.

Zory se proměnil do lidské podoby a dostal svoje věci. Jakmile se oblékl, obrátil se k nám.

„Ten padlý, se kterým ses sešla v lese… To je tvůj druh?“ zeptal se.

S povzdechem jsem se k němu otočila, abych se vyhnula tázavým pohledům Irime a Tamary.

„Ano, Daniel je můj druh.“

„A proč nejsi s ním? Nebo on s tebou? Druhové žijí spolu, protože bez sebe nedokáží žít.“

„Já Daniela jako druha odmítla.“

„A proto ses s ním líbala?“

Zrudla jsem jako rak, než mě zachvátil vztek.

„Ty jsi mě sledoval?!“ zasyčela jsem a zatnula ruce v pěst.

Zory sklopil pohled a naklonil hlavu na stranu, aby mi odhalil krk. Vlčice ve mně se pohnula a zklidnila se, takže jsem mohla ovládnout svůj vztek a jednat racionálně.

„Já… Donedávna jsem netušila, že je to můj druh. Milovala jsem jiného a Dan se mě pokusil zabít. Proto padnul.“

Zory pomalu narovnal hlavu a přikývnul. „To by dávalo smysl.“

„A teď mi prozraď ty, sledoval jsi mě záměrně?“

„Ne, vycítil jsem padlého, a tak jsem tě chtěl chránit, nenapadlo mě, že… Dokud se vaše vůně neprolnuly, nevěděl jsem, že je to tvůj druh.“

„Dobrá,“ přijala jsem jeho omluvu s líným gestem ruky. Pak jsem se otočila k Irime a Tamaře. „A teď se ptejte vy.“

„Takže je to Daniel!“ vykřikla Irime. „Já to tušila, ale nikdy jsi mi to nepotvrdila, takže… Kdy jsi na to přišla?“

„Během cesty sem,“ pokrčila jsem rameny.

„Já netušila, že máš nějakého druha, kdo o tom ještě ví?“ zeptala se Tamara.

„Můžeme v rozhovoru pokračovat později? Musíme pokračovat. Selig už bude v Antworth a beze mě nemůže začít jednání. Přece nechceme, aby tam královnino vojsko dorazilo dřív.“

Neochotně souhlasili a všichni jsme nasedli za draky, Zory si sednul za mě. Po vzletu jsme si to namířili oklikou okolo Hvězdných hor směrem na východ k moři. Bylo to bezpečnější než letět nad Hvězdnými horami, protože ty končily až v mracích a ohraničovaly údolí.

Jakmile jsme nabrali dobrou výšku a draci se vznášeli na teplých proudech, začaly znovu otázky. Spolkla jsem nadávku a nechala se vyzpovídat.

„Tak kdo o tom něco ví?“ Tamara se pohodlně opřela o dračí sedlo a přehodila nohy přes hrušku.

„Tassie ví, že mám druha, ale neví, kdo to je. Myslím, že to tuší i Mahtarince s Atanvarne, ale nic nezaručuji."

„A jak dlouho víš, že máš druha?“

„Už je to delší doba. Ostatní muži mě přestali zajímat, jako by neexistovali… A vlčice mi dávala jemné náznaky, které jsem zpočátku nepochopila. Škoda, že tenkrát odmítla Scotta. Všechno mohlo být úplně jinak.

„Ten upír… Pořád k němu chováš nějaké city?“ zeptal se mě Zory.

„Ne, už ho nemiluji. Jediné, co spolu máme nyní společné, je naše dcera.“

„Ale ten stříbrný list od něj nosíš stále s sebou,“ zašeptala Irime.

„Ano, nosím,“ přitakala jsem přiškrceným hlasem. „Scott byl… První láska, ten, kdo mě vytáhnul z temnoty na světlo. Nosím jeho šperk, protože vím, že se mi jednou bude hodit. Pokud vyhrajeme bitvu a osvobodíme se, chci albíny přemístit do moderního světa, do druhé dimenze, a zároveň si ponechat naše území ve třetím. Každý z nás si bude moct vybrat, kde chce žít.“ Podívala jsem se na Irime. „Chci se odstěhovat do druhé dimenze na moje rodné sídlo a být zase hraběnkou. Jestli to nepůjde, chci alespoň žít se svou sestrou. A nestrpím pohled na lidi, kteří jsou zabíjeni kvůli krvi a masu. Chci předložit netvorům svůj plán, a pokud ho nedodrží, budeme je muset držet na uzdě.“

„Netvorů už není tolik, kolik jich bývalo. Lidský svět navštěvují jen málokdy. Arthurovi se povedlo najít bránu do první dimenze a zabil skoro všechny členy královské rodiny. Pokud vím, přežil jen Scott a jedna z jeho sester,“ Zory zněl zamyšleně. „Nemyslíš, že když je budeme omezovat, budeme stejní jako elfové?“ zeptal se zamyšleně.

Něco na tom bylo. Teď jsem ale byla roztřesená představou, že Scott mohl být kvůli mně mrtvý. Asi se mi nepodařilo spálit úplně celou mapu k průchodu do jejich dimenze.

„Pokud vyhrajeme, Zory, budete mi k tomu moct říct všechno, co budete chtít. Teď ještě není naše budoucnost jistá.“

Nejsme sami, Katerine, upozornil mě Briam a stočil pohled na sever.

Podívala jsem se udaným směrem a zahlédla asi dva kilometry od nás obřího orla. Byl sám, ale věděla jsem, že elf, který ho vycvičil, vidí jeho očima. Byli propojení.

Vůbec se mi nelíbila představa, že mu budu muset ublížit.

„Odpusť mi,“ zašeptala jsem tiše, aby mě vnímal jen Briam, ale zároveň se můj hlas promítnul i orlovi.

Když vzplál, jeho pronikavý křik se nesl až k nám. Zavřela jsem oči, abych ho alespoň neviděla.

„Elfové už posílají špehy,“ pronesla zadumaně Irime.

„Bojí se, že dorazíme dřív. Podle toho, co měl v mysli, jsem zjistila jejich polohu. Mají dvoudenní náskok,“ pronesla jsem, v hlase se mi ozýval děs, který jsem cítila kvůli tomu, že jsem ublížila nevinnému.

Orli neměli tolik rozumu, aby se dokázali vymanit z područí elfů. Byli jen nevinné oběti. Ti, co ještě žili volně, se nacházeli na útesech na západě. Dokázali bez problémů zabít elfa i jiná menší zvířata. Albíni pro ně byli rovnocennými soupeři, ale albínům s draky se nikdy nemohli rovnat. Byla jsem si jistá, že královna je použije v bitvách na normální albíny, a na bitvu na oblacích použije Pegasy s jejich jezdci. Pegasové měli magii, která omezovala dračí, a tak byli draci zranitelnější než normálně. Měli slabší šupiny a zmizela obranná magie, která jim pomáhala rychle se uzdravovat. Pegasové ale neměli nic, čím by mohli útočit, a tak potřebovali jezdce, kteří sloužili jako jejich zbraně. Společně mohli draka zabít.

„V tom případě si musíme pohnout,“ Zory se za mnou zavrtěl a Briam přidal na rychlosti.

Obě dračice přebraly jeho tempo a zaujaly pozici po jeho bocích.

Až se rozední, budeme muset zastavit. Musím jít na lov a něco sníst a trochu si odpočinout.

Dobře, Briame. Stejně bychom taky někdy měli spát.

„Při svítání si na chvíli odpočineme. Možná potřebujeme mít náskok, ale musíme být i odpočatí. Draci si zaloví a my si na chvíli zdřímneme.“

„To je dobrý nápad,“ ozvala se Layla. „Nelovila jsem už dlouho. Myslíte, že bude v téhle oblasti vysoká?“

„Cestou sem jsem spatřila medvěda. Ten by měl masa dost,“ zasnila se Lantara.

„Blízko jezera budou divoké krávy a možná nějaká ta antilopa. Myslím, že kořisti bude dost pro nás i pro místní predátory,“ mudroval Briam.

Pak začali draci debatovat o tom, jaká kořist je lepší a která má víc libového. Podívala jsem se na ostatní albíny a společně jsme udělali znechucenou grimasu. Byla jsem ráda za pečivo, sýry a ovoce, které s sebou vezly holky.

Zory se ke mně přisunul blíž a jednou rukou mě objal. Nelíbilo se mi to, ale neprotestovala jsem. Žďuchla jsem do něj loktem teprve, když rty přiblížil k mému uchu.

Tiše se zasmál, ale nenechal se odbýt.

„Až opustíme území albínů, bude na tebe tvůj druh čekat.“

„Jak to víš?!“ najednou mi bylo jedno, že mě objímá.

„Měl jsem družku, než mi ji zabili. Jiné ženy mě od té doby nezajímají. Ani nemůžou. Má polovina duše odešla a já zůstal naživu jen kvůli naší dceři. Teď je pryč i ona a já můžu jen doufat, že už tu bez nich nebudu už dlouho. Ale zpět k tématu. Daniel je jediný padlý, který není věrný královně, a díky tomu si uchoval svůj živel. Pokud mohl, držel se stranou od všech, dokonce i v královnině městě. Artur ho sice donutil ke spolupráci, ale kdykoli mohl, vždycky z města odletěl k hranicím a čekal, jestli se někdo neobjeví. Nikdy nikdo nepřišel.“

„Jak to všechno víš, Zory?“

„Bydlel jsem u hranic.“ Cítila jsem, jak naklonil hlavu na stranu. „Teď už vím, že čekal na družku. Nikdy jsi necítila nutkání jít za ním?“

„Já… Netušila jsem, proč mě to tak táhne za hranice… Létaly jsme s dcerou ven a já ji učila. Nikdy mě nenapadlo, že je to něčín jiným než touhou po domově.“

„No, Daniel věděl, proč na tebe čekal.“

„Nevím, jestli mi vadí, že za mnou bude všude létat, nebo mě to těší.“

„On bez tebe nevydrží. Zajímalo by mě, jak se od něj dokážeš držet dál ty.“

„Blokuju vlčici. To ona po něm touží, já ne.“

„Stejně tě nakonec stáhne s sebou. Ještě jsi se svým druhem nestrávila dostatek času, ale až ho dobře poznáš, nedokážeš zůstat bez něj.“

„Nemám sílu milovat, ne teď, když jsme ve válce.“

„Až změníš názor, já už tu nebudu.“

Trhla jsem hlavou a omylem ho praštila do nosu. Rychle se odvrátil a zasmál se. „Dávej přece pozor!“

„Nemluv tak,“ pokárala jsem ho.

„Jak?“ zeptal se hloupě.

„Nechci, abys umřel,“ zasyčela jsem.

Pustil mě a odtáhl se.