OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 24. kapitola

30.03.2013 (09:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 679×

„Ještě ne, Katerine di Pirstori, ještě nepřišel tvůj čas!“ V hlavě mi hučelo, kolem mě byla tma a hlas, který jsem slyšela, se odrážel úplně odevšad a ohlušoval mě. Cítila jsem všude kolem sebe magii. „Vrátíš se a budeš bojovat! K tomu jsi byla vybrána!“

„Bohyně! Nemohu! Jsem příliš slabá,“ zašeptala jsem a přitiskla hlavu na tvrdou zem.

„Pak buď silná, protože to tvůj lid potřebuje! Vstaneš z mrtvých, Katerine! Budeš žít, máš na světě ještě příliš mnoho povinností. Koruny se nesmíš dobrovolně vzdát. Je tvoje. A její magie tě oživí. Na, nasaď si ji!“

Z temnoty se vynořila bledá ruka a v ruce držela můj diadém. Váhavě jsem ho přijala a potěžkala ho v ruce. Byl těžký, táhnul mě zpátky k zemi. „Ale co můj drak, co Briam?!“ zaprotestovala jsem chabě.

„Vyžeň Nathani z města mé dcery a dám ti i jeho. Teď už běž a použij dar, který ti dala Astrid.“

Rozevřela jsem doširoka oči a dívala se na nebe nade mnou. Vedle mě brečela Irime a do zad mě studilo Briamovo tělo. V mé hlavě bylo ticho, byla přítomná jen vlčice a ohnivec. Ani Daniel, ani Briam nebyli v mé hlavě.

Nic jsem neslyšela, ale to mi nevadilo. Pomalu jsem se posadila, otočila se ke svému partnerovi a tiše ho pozorovala. Ležel nehybně, ani sval se mu nepohnul, nedýchal, srdce mu nebilo. Pokud vyženu vojsko, vrátí se mi. Nemohli mě přece odsoudit k životu bez něj!

„Irime, jdeme! Nebreč!“ hrubě jsem ji chytila za rameno a zatřásla jí.

Pohlédla jsem na Darliny elfy, kteří na mě zírali s otevřenou pusou. „Nesmí se mu nic stát, jasné?!“ přikázala jsem jim, vzala ze země toulec od Velké kočky a přehodila si ho přes rameno a hlavu. Z pochvy jsem vytáhla svůj meč a seskočila ze střechy. Dopadla jsem na špičky, překulila se, abych vyrovnala pád, a vyběhla k bráně, kde vládl krutý boj. Darlino vojsko se drželo dobře, ale Nathaniino vojsko bylo početnější. Jakmile jsem mezi ně vtrhla, všichni se rozestoupili a udělali kolem mě uctivý kruh. Netušila jsem, jak vypadám, ale musela jsem vypadat hodně nebezpečně. Cítila jsem, jak se kolem mě ohřívá vzduch.

„Vypadněte z města, není vaše!“ zasyčela jsem na Nathaniiny elfy a s lehkostí baletky se pustila do smrtícího tance. Cítila jsem, jak po každém mém útoku elfové ustupují dál a dál, dokud nebyly za druhým okruhem hradeb a brána za námi nezapadla. Očividně nebyla zničená. V mé zuřivosti se ke mně nedostal jediný jejich výpad. „Už vás mám dost!“ zasyčela jsem a vypustila ze sebe ohnivcův žár, celá jsem vzplanula jako vích, plameny se hnaly po mém těle, ale já jejich žár necítila. Přeskakovaly ze mě na všechny stojící do pěti metrů a ty strávily na popel.

„Jsi krásná, když se vztekáš, skoro jako Elena,“ ozvalo se za mnou posměšně. „Kde máš draka?“

Prudce jsem se otočila a zadívala se do očí svému strýci. „Je mrtvý,“ odpověděla jsem stroze. „A ty budeš brzy taky.“

„Pokud je mrtvý, proč ty žiješ? Padla jsi? To by byla ironie!“

„Ne, Arture. Nepadla. Jsem mrtvá!“ odpověděla jsem klidně a věděla, že je to pravda. Srdce mi bilo, dýchala jsem, ale má duše byla na kousky. Už jsem v sobě nenesla ta pouta, která mě držela pohromadě.

„Pokud jsi mrtvá, patříš do hrobu. Moc rád tě tam dostanu. Elena už čeká!“ usmál se na mě a tasil meč.

S úsměvem jsem nasadila šíp, natáhla luk a vypustila střelu přímo na Artura. Podařilo se mu uhnout do strany, takže jsem mu netrefila srdce, ale rameno.

Zasténal a na mě zaútočil oranžový kojot. S nenávistným vrčením mi vytrhla z rukou luk a já Enolu poslala jediným kopnutím velkým obloukem daleko od sebe. Muselo to bolet, protože když přišla, ošklivě kulhala. Odhodlaně si stoupla před Artura a vrčela.

Došla jsem k nim, v ruce jsem svírala meč a kolem mě šlehaly plameny. „Ach, Arture, tolik jsi mě zklamal. Jak jsi mohl zabít své dvojče?“

„Pro lásku, neteřinko, uděláme cokoli. Neříkej, že ty bys neudělala nic pro to, aby se ti vrátil tvůj drak? Bohové jsou tak krutí, že tě zpátky vrátili samotnou.“

„A proč myslíš, že dělám tohle? Vrátí mi ho. Musí!“

„Nikdy nezabíjej z nenávisti, Katie, padneš,“ zašeptal s úsměvem. „A teď se obávám, že tě musím opustit. Mé vojsko mě čeká. Pro dnešek jste vyhráli, ale tohle není poslední bitva!“

Usmál se a zmizel. Zamrkala jsem, ale nikde tam nebyl, ani Enola. Pak se od první brány ozval jeho hlas. „Ústup! Všichni se vraťte dolů pod horu!“ Jeho hlas se rozléhal nad celým městem, jako by ho měl zesílený nějakým kouzlem. Když kolem mě tiše procházeli elfové za brány města, neútočila jsem na ně. Nechala jsem je prchat, ačkoli jsem věděla, že na další bitvu jich bude o to víc.

Plameny na mém těle pomalu vyhasly, na východě se začaly objevovat první sluneční paprsky.

„Katerine?“ zeptala se mě tiše Irime a došla za mnou.

„Odešli,“ hlesla jsem a otočila se k ní. „Odešli, tak proč ho necítím?“

„Ty žiješ! Jak je to možné?“ zeptala se mě.

„Mé povinnosti vůči bohům ještě neskončily. Nechtějí mě mrtvou, takže mi nedovolili umřít.“

„Ach,“ vydechla. „A co Briam?“ zeptala se tiše.

„Slíbili, že když osvobodím Antworth, vrátí mi ho, tak proč se ještě nevrátil tam, kam patří?“ položila jsem si ruku na srdce.

„Daniel si myslí, že jsi mrtvá. Viděl tě, když jsi ještě byla. Měla bys ho vyhledat dřív, než provede něco hloupého.“

„Jistě, Daniel,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mé srdce zachvělo. Někdo mi přece jen zůstal… Zvedla jsem hlavu. „Kde je?“

„Ty ho necítíš?“ zeptala se zvědavě.

Zavrtěla jsem hlavou. „Smrt mi zpřetrhala všechna pouta. Necítím už ani vás, jen vlčici a ohnivce, protože jsou v mém těle.“

„Zvláštní. Takže teď jsi obyčejná albínka, ne partnerka!“

„Asi ano. Musím najít Daniela, ale nejprve musím za Briamem,“ rozběhla jsem se zpátky do města.

„Půjdu s tebou!“ zakřičela na mě a za chvíli mi běžela po boku. Darlino vojsko hledalo raněné a mrtvé sváželi k prvním hradbám, kde si je bude moct vyzvednout a pohřbít rodina. Cestou jsme nepotkali jediného partnera.

Na střechu domu jsem vyšplhala po okapu, protože to bylo příliš vysoko a já bych tam nevyskočila. Irime vynesla Lantara.

Briam ležel stejně nehybně, jako když jsem ho opouštěla. Došla jsem k němu, pevně mu objala tlamu a zabořila tvář do jemných studených šupin. „No tak, prober se, vrať se!“ syčela jsem na něj zlostně. „Přece mě tu nenecháš samotnou, Briame!“ zavrčela jsem a po tvářích mi tekly slzy.

Když jsem ucítila, že obrovité tělo se pode mnou zachvělo, radostně jsem vykřikla a ustoupila. Ale Briam neotevřel oči, nezačal dýchat, ani mu nebylo srdce. Přesto se přede mnou jeho svaly vlnily a přeskupovaly, menšily se, dokud nebyl stejně dlouhý jako já a vysoký mně do pasu. Malé dráče se pomalu, přerývavě nadechlo, srdce mu začalo tlouct a rozproudilo mu teplou krev v žilách.

Když pomalu otevřelo oči, přestala jsem dýchat. Měl je tak nádherné, tak živé, s malou jiskrou uličnictví.

„Briame!“ zašeptala jsem, poklekla a pevně mu objala štíhlý krček.

„Znám tě,“ prohlásil nahlas, naklonil hlavu na stranu a prohlížel si mě azurovýma očima. „Ty patříš mně,“ zašeptal zmateně. „Tak proč tě v sobě necítím?“ zeptal se mladým, dětským hláskem.

„Protože naše pouto zpřetrhali, ale za chvíli bude vše, jak má být. Jen se mi otevři,“ požádala jsem ho. A i když jsme oba celým srdcem chtěli, nešlo to.

„Vrať mi to, co jsi mi vzala,“ zašeptala jsem tiše do vzduchu. „Chci mít to, oč jsi mě mou smrtí připravila. Když už jsi mě oživila, vrať mi má pouta, Magie!“ zašeptala jsem.

„Asi jsi zapoměla, s kým mluvíš, dítě!“ ozvalo se mi s hučením v hlavě.

Vím, s kým mluvím. Kdybys mě nechala mrtvou, nežádám tě o tohle. Proti mé vůli jsi mě poslala zpět do života, tak mi vrať má pouta!

„Díky tvojí kuráži ses stala královnou,“ příšerně mě rozbolela hlava, až jsem tvář zkřivila bolestí. „Ale zapomínáš, že já jsem ta, co tě stvořila, a já tě můžu i zničit.“

Jen tě žádám, vrať mi mého druha a partnera. Vrať mi má pouta, už po tobě nic jiného chtít nebudu!

„Pokud je to opravdu tvé jediné přání, budiž po tvém. Víckrát už tvá přání nevyslyším.“

Cítila jsem její dotek. Když mnou začala proudit magie a poutala mě k těm, kteří mi patřili, vydechla jsem úlevou.

„Osvoboď svůj lid, hraběnko!“ a s tím se Magie stáhla do ústraní.

Otevřela jsem oči a spatřila Briama. Už nebyl tak malý, povyrostl do výšky tří metrů a protáhl do délky přibližně pěti a půl metru. Cítila jsem ho v sobě, tam, kde měl být. Svalstvo na těle se mu zase zavlnilo a on zase o kousek povyrostl.

Se šťastným povzdechem jsem ho pohladila po nozdrách a sledovala, jak se z malého dráčete rychle stává dospělý drak. Pokaždé, když povyrostl, věděl víc, kdo je a kdo jsou všichni v okolí. Vracely se mu vzpomínky. Jakmile byl zase stejně velký jako předtím, sklonil ke mně hlavu a přiložil mi čenich k hrudníku. Pevně jsem ho objala.

Ach, Katie! Tohle se nemělo stát! zašeptal tiše.

Proč ne?

Nikdy jsme se neměli stát tím, čím jsme. Kdyby bylo všechno normální, nebyla bys terčem všech Nathaniiných vojáků. Jak tě mám chránit? Když zemřu já, ty zemřeš se mnou.

Nebýt té koruny, nejsme naživu.

Možná. A možná bychom byli, ale někde jinde. Bohové nemají zasahovat do života a smrti. Tohle nás něco bude stát. Aby Magie mohla oživit nás dva, musela si vzít život někoho jiného.

Daniel! Musím ho najít! Vyskočila jsem mu na hřbet a já Briamovi určila pomocí mého pouta s Danielem směr.

„Kam zas letíš?!“ zakřičela na mě Irime. „Musíš nám toho hodně vysvětlit!“

„Později!“ zakřičela jsem na ni a upínala se na to vlákénko, které poutalo mě a Daniela. Úmyslně ho stáhl, takže jsem jeho přítomnost sotva vnímala, ale byl tu. Živý. Vlčici ale nestačilo jen to vědět. Musely jsme se ujistit, že je opravdu v pořádku.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 24. kapitola: