OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Albínka 3. Nathaniina invaze: 25. kapitola

09.04.2013 (19:00) • KatBriam • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 671×

Když jsem ho zahlédla pod sebou těsně nad okrajem skály, proměněného v nádherného bílého dravce, srdce mi zaplesalo.

Díky bohu, Briame! Žije! Se šťastným smíchem jsem se na jeho hřbetě přeměnila ve vlčici a seskočila z něj. Nech nás, prosím, o samotě, Briame, požádala jsem ho. Změnil směr a letěl pryč. Ne tak daleko, aby nám to ublížilo, ale dostatečně, abych měla trochu soukromí.

Vedle Daniela jsem dopadla na všechny čtyři tlapky a popoběhla k němu. Jakmile mě uviděl, roztáhl zobák a zakřičel. Tiše jsem zakňučela, sklonila hlavu a popošla k němu.

Nenechal mě přijít blíž. O krok ustoupil, až mu zpod pařátů uniklo pár kamínků a snášely se dolů ze skály. Tiše ťukaly o stěny, dokud nedopadly k zemi. Daniel výhružně napůl roztáhl křídla a zasyčel.

Posadila jsem se a pokusila se k němu proniknout skrz naše pouto, ale neuvolnil sevření, takže jsem se musela proměnit, abych k němu promluvila. Vlčice se třásla nedočkavostí se ho dotknout.

„Danieli,“ zašeptala jsem a nahá se třásla v ledovém větru. „Jsem v pořádku, nemusíš se bát,“ uklidňovala jsem ho a natáhla před sebe ruku. Ucukl a díval se na mě jako na boží zjevení. Pak zasyčel, natáhl krk a klovnul mě. Rychle jsem ucukla rukou zpátky, po ukazováčku mi stékal pramínek krve. Díval se na mou ruku stejně udiveně jako já. A pak konečně otevřel pouto mezi námi.

Kate, jsi to ty? slyšela jsem, jak mu myšlenky zmateně víří v hlavě.

„Ty jsi mě klovnul!“ zamumlala jsem hlasem, který jsem nepoznávala.

Přeměnil se, udělal ke mně dva rychlé kroky a chtěl mě sevřít v náručí. Ucukla jsem před ním, napřáhla se a vrazila mu facku. „Jak si můžeš dovolit mi…“

Nedořekla jsem. S nebezpečným pohledem v očích se pro mě natáhnul a pevně mě chytil do náruče. Ústa mi zavřel polibkem. Nejprve jsem se snažila bránit, ale rychle jsem to vzdala. Když jsme byli oba udýchaní a lapali jsme po dechu, opřel si čelo o moje. „Myslel jsem, že jsi jen přelud. Že jsi mě přišla strašit, protože jsem tě neochránil.“

„Pitomče. Jak bych tě mohla opustit teď, když jsem tě našla? Ani smrt nás nerozdělí. Patříme k sobě.“

„Byla jsi mrtvá. Viděl jsem tvé tělo!“ zašeptal zlomeně.

„Bohové si očividně nepřejí, abych zemřela. Vrátili mi život. I když to ostatní jsem si musela u Magie vyprosit.“

„Co ostatní?“ zavřel oči a dlaněmi mi olemoval tvář. Bez ustání se mě dotýkal, jako by musel pod dlaněmi cítit žár mého těla a tak se ujistit, že žiji.

„Briama, má pouta s tebou a s ním. Na chvíli jsem byla zase jen albínkou. Musím říct, že se mi to vůbec nelíbilo. Lituji těch, kteří přišli o možnost propojit svou duši s drakem a najít si pravého partnera.“

„Nevím, co mám říct. Vytáhla jsi mi slova z úst. V mé hlavě mi zní jediná dvě slova – ona žije!“ otevřel oči a zavrtal se do mě pohledem.

„Odpusť mi, že jsem tě opustila. Neměla jsem sílu bojovat.“

„Kdo ti to udělal, Katie? Kdo tě zabil? Artur? Nebo snad nějaký elf? Vyrvu mu srdce z těla, protože mě skoro připravil o život. Co je život bez tebe, vlčice? Spolu jsme úplní.“

„Najednou máš slov až až,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu.

„Kdo tě zabil, Kate?!“ zatřásl mnou.

„To bolí, Danieli!“ zašeptala jsem a on mě hned pustil. Objala jsem se rukama. „Sora, byla to Sora. Našla si druha a myslela si, že jsem ho zabila, tak se chtěla pomstít.“

Celý zkameněl. „Chápu její hněv,“ zašeptal po chvíli. „V kom našla druha?“

„Ve Victorovi,“ natáhla jsem ruku a pohladila ho po krku. Nemohla jsem snést tu propast, která se mezi námi najednou objevila.

„A zabila jsi ho?“

„Nemohu zabít albína. Je mi to zapovězeno. Jako královna nemohu rozhodovat o životě a smrti svých lidí, to mohou jen bohové.“

Propast zmizela. Udělal ke mně krok a pevně mě sevřel v náručí. „A co se s ním tedy stalo?“

„To stejné jako s Aini. Poslala jsem ho za bohy. Oni rozhodnou, co s ním.“

„Victor chtěl být elfem. Považoval sám sebe za nečistého, protože jeho matka byla albínka. Když se stal dračím albínem, vše se pro něj jen zhoršilo. Zabil všechny albíny ze své rodiny a padl. Byl spokojený po boku královny. Sora si vybrala špatně. Nikdy ji nebude chtít.“

„Vím, ale uvnitř není zkažený. Třeba z něj Miu dokáže vydolovat jeho dobrou stránku.“

„Jsi jediná, co se baví s bohy. Vážně by mě zajímalo, jak to, že jsi tak výjimečná,“ pohladil mě po nahém boku a chytil za zadek.

Přerývavě jsem dýchala, ale nenechala jsem se strhnout jeho vášní. „Možná tím, že jsem napůl člověk. Nebo tím, že jsem bojovala odmalička. Mám o hodně víc zkušeností z bojů než kterýkoli z vás, ale zároveň jsem hodně mladá. Mladší než ty, než můj drak. Občas mi ale připadá, že jsem starší a zkušenější než kdokoli z vás, samozřejmě kromě Mahtarince.“

Zasmál se. „Moc mluvíš, Katie. Pusť konečně vlčici z těch pout, kterými ji držíš na uzdě. Přijmi to zvíře v sobě a buď pravou albínkou, ne přemýšlejícím člověkem.“

„Rozum se hodí.“

„Ne v této chvíli,“ sklonil se a začal mě líbat.

Zavrčela jsem, kousla ho do rtu a přitiskla se k němu celou délkou svého těla.

Kousek se odtáhl, usmál se a zorničky se mu zúžily. „Ahoj vlčice,“ zašeptal, z očí mu koukal jeho orel.

A pak jsem s vlčicí splynula v jedno. Nebyly jsme dvě duše v jednom těle, ale jedna duše, jedno tělo. Ovládly mě její pocity a myšlenky, a já uskutečnila to, co chtěla udělat od chvíle, kdy jsme ho na kraji skály uviděly.

Přitáhla jsem si ho zpátky ke rtům a políbila ho s vášní ženy, která už několik let neměla muže. Bylo to tak příjemné a zároveň děsivé. Musela jsem potlačit provinilý pocit. Scott mě už pohřbil, tak co? Na krku mě hřál Danielův prsten a vedle něj se houpal Scottův list. Možná bylo načase se ho vzdát.

Rozhodla jsem se, že list předám Ofeile jako jediné dědictví po otci.

Daniel se ode mě kousek odtáhl a opřel si čelo o moje. Měl zavřené oči.

„Určitě to chceš, nerozmyslíš si to zase?“

„Vybral sis mě a já si vybrala tebe. Patřím ti a ty patříš mně. Chci být s tebou, lásko.“

Otevřel oči, ve kterých mu doutnala touha. „Moje vlčice,“ zašeptal a znovu ke mně přitiskl rty.

Všechno se pak stalo tak rychle, že mi všechno splynulo. Položil mě na trávu asi metr od útesu. Byla měkká a voněla jarem, i když měla přijít zima. Cítila jsem v sobě žár, v břiše mi mravenčilo. Konečně to mělo ten nádech správnosti. Teď to nebylo tak, jako před jedenácti lety se Scottem. Vše teď doprovázel pocit souznění a správnosti.

Když se na mě položil a začal mě hladit, jen jsem pasivně přijímala to, co mi on dával. A když naše těla splynula, proměnila jsem se v dračici. Pokousala jsem ho a poškrábala na zádech. A na oplátku si mě označil vlastním kousnutím – přesně v místě, kde se krk přeměnil v rameno.

Vášeň mi plynula tělem, spalovala mě a nedala mi klidu, dokud jsem nenašla uvolnění spolu s Danem. A pak jsme jen leželi vedle sebe, dotýkali se rukama a prožívali ten pocit naplnění, co po milování vždycky přichází. Na chvíli jsem si dovolila zapomenout na všechno a na všechny kromě nás dvou.

Jak se ukázalo, byla ta chvilka pro mnohé z albínů příliš dlouhá.

Autor: KatBriam (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Albínka 3. Nathaniina invaze: 25. kapitola: