OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » ANDĚLÉ A DÉMONI - 11. kapitola

27.08.2009 (15:00) • kotrbovic • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 888×

11.  Fazole na dva způsoby

„Sam spíš?“

„Co?“ uch, to je ale zima.

„Otevři oči.“ rozkázal mi Mike. To už mi, ale nebyla zima. Tiskl si mě jemně v náručí na odhalenou, příjemnou vůni sálající, hruď.

„Co se stalo?“ zamžourala jsem do tmy. Byly jsme v Mikově ložnici, skrz otevřené okno jsem slyšela hlasy, oheň a cítila vůni masa. Zřejmě jsem musela usnout.

„To mi vysvětli ty, dokud mi nepovíš, co všechno se dneska stalo, nevyjdeš z tohoto pokoje Samantho Simonová a myslím to vážně.“ Byl ke mně hrubí, no tak to se mi ještě nestalo. „a nechtěj mě naštvat, nebo….“ To by mě zajímalo, co se mu přehnalo přes nos, tentokrát?

„Nebo?“ zopakovala jsem rozrušeně po něm. Ten pohled jakým se na mě díval se mi ani náhodou nelíbil. Byl tak ublížený, rozzuřený, smutný, drásavý. Celé jeho tělo se v tu chvíli, díky jeho cvičení, opravdu jen na malý okamžik, otřáslo od hlavy k patě. Vypadal, ale tak rozzuřeně, že kdyby tohle nezvládl, rozcápal by mě tu jako malé jehně na malé kousky ani bych nemrkla.

A tak, jsem se uvržena v nemilost, dala do dlouhého vypravování celého mého dne. Nevynechala jsem jediný detail, a jakmile jsem skončila, on už se na mě nedíval, tak jako předtím, už ne tak zničeně, přičemž mě jeho oči předtím obviňovali. Teď už ne, nemohl. Věděl všechno, aniž bych měla možnost mu to povědět jinak, za jiných podmínek. Teď to byly podmínky, které stanovil on a mě se to, samozřejmě nelíbilo. Bylo mi z toho na nic. Cítila jsem, jak se mi žaludek obrací v bříšku, jako když se obrací mrtvola v hrobě, když jeho pozůstalí něco podělají. Já jsem se celý den nenajedla, což byla, asi ta osudová chyba pro mě. Okamžitě jsem letěla na záchod a zvracela, poté co jsem si dvakrát vyčistila zuby, jsem šla zpět k Mikovy do pokoje. Pořád tam tak nepohnutý seděl. Myslím, že přemýšlel. Jenomže já měla právo, na vysvětlení. A co chci, to dostanu, takže.

„Tak a teď mi řekni proč si po mě tak vyjel a to okamžitě nebo se z tohoto pokoje nedostaneš zase ty.“ Chytila jsem ho za obličej a otočila ho směrem k sobě, což samozřejmě nebylo v plánu, já na něho chtěla být naštvaná, za to jak se choval, ale jeho výraz mi to dost znesnadňoval. Tak kajícný, dokonce se, i usmíval. Najednou jsem byla zmatená. Viděl to všechno, ale on se usmívá. Jak mi chtěl vysvětlit, kdo je ten kluk s očima jako med? Jak je možné, že držím v náručí jeho malou kopii, ale že ani já ani on jsme nepoznamenaní časem? Že si na nic nepamatuji?

„Je mi to líto Sam, já o tom ale nechci teď mluvit, musím si to promyslet, jsem kapánek mimo, budu venku s ostatníma tak pak přijď.“ Věnoval mi jemný polibek na rty, byl to velmi teplý a měkký polibek, asi si toho nevšiml, ale po celou dobu našeho polibku mě držel majetnicky za bříško a jemně ho hladil, né že by mi to bylo nepříjemné, ale doufám, že Taulino vidění nebude mít tak rychlý spád. Upřímně jsem tomu věřila do doby, než…

Ježíš no to snad ne, dneska jsem to měla dostat. Nikdy v mém životě se mi perioda nezpozdila o jediný den. To není možné, vypočítala jsem ji na dnešek. To by bylo naprosto nemožné, abych byla těhotná s Mikem, když začínám mít jeden z příznaků už teď? A co to moje dnešní zvracení? Ne to nemůže být pravda. Jestli už mám být těhotná, jako že už kvůli vynechání na devadesátdevět procent vím, že ano, chci, aby to bylo s ním.

To vysvětluje i moje chutě, nakoupila jsem pro sebe odpoledne zákusky, utopence, čokolády a ovoce a zeleninu. A právě v tom je ten problém, já nejím takovéhle věci. Prostě jsem to házela do košíku podle mích chutí. Bez přemýšlení. Utopence jsem měla naposledy, když mi bylo deset a pak jsem z nich vrhla, takže je to nepochopitelné. Odmítám tomu uvěřit, utopence sní třeba Paul a vůbec všichni si to rozeberou, já to nechci ani vidět. Což mi připomnělo, jak moc veliký mám hlad a vydala se ven za smečkou, kde se dělalo maso na grilu, které jsem koupila. Cestou jsem se, ale stavila do spíže a chtěla si otevřít láhev s kyselými okurkami. Jelikož se vzdávám.  Nějak mi to nešlo. Z koupelny, ale po chvilce někdo vyšel. Záchrana, je to Paul.

„Ahoj“ pozdravila jsem, divila jsem se, že na mě civí jak na magora.

Pěkný, tělo. Prohodila jsem, prostě protože tam tak stál jen v šortkách a jinak nikde nic, samo sebou že se mi ten pohled líbil. Všichni ze smečky mají tak nádherná urostlá, snědá a horko sálající těla.

Vau, no né. Ty taky, nechceš se oblíct, než půjdeš ven? To vám povím, to byl trapas, stála jsem tam podobně spoře oblečená jako on a ani jsem si toho nevšimla, bylo mi opravdu horko. To co zakrývalo mé tělo, byla jen průhledná košilka, co měla dole chmýříčka, a tanga. Zčervenala jsem jako rajče, to se musí nechat.

„Neboj se, hele tady jsme, jako rodina, chápeš? Nestyď se. Tady platí, co je v domě, není pro mě.“ Zasmál se svému vtipu, jenomže mě už nezajímalo, co říkal. Chtěla jsem ty okurky a tak jsem mu je podala, aby mi je otevřel. Ještě že jsem mu je ale podala, jinak by skončily na zemi, cítila jsem se najednou tak slabá, bylo mi hrozné horko, mé tělo spaloval oheň, ale za chvíli jsem zase mohla zmrznout, a to z vteřiny na vteřinu. Ach zase ten známí, tupí úder do zadu do hlavy. Padala jsem dopředu, ale než jsem stihla políbit zem, zachytilo mě jeho náručí. Slyšela jsem, jak volá všechny dovnitř domu. Bylo to jako zvuk hlasu na desce, kterou zpomalíte. Ten zvuk je sám osobě vtipný, ale jak se můžete zasmát, když už upadáte do bezvědomí a nic necítíte, že jo.

Netrvalo to dlouho a byla jsem zase při vědomí, kolem mě byla omotaná deka a ležela jsem venku na gauči v pergole, v ohništi hned vedle ní se dodělávalo maso. Všichni se mezi sebou bavili, jeden přes druhého.

„Tohle opravdu musíme promyslet“ šeptala Elis.

„Příběhy, kterých se držíme, přeci nemůžou být tak reálné v každém bodě.“ nadhodil Rob „co s tím hodláš dělat?“ zeptal se někoho.

„Nevím. Když se dnes Alek objevil a přiznal, že s ní něco měl a že on ví, že je to dítě jeho, myslel jsem, že jsem tady skončil, ale nevzdal jsem se a šel za ní. Všechno mi vysvětlila, viděl jsem, to na vlastní oči stejně jako potom vy. Je v tom nevinně, ten zmetek ji donutil tak, jako to dělá s námi, když jdeme proti nim. Ovlivňuje naše pocity a úsudky, kdy se mu zachce, tak jak to řekla Taula. Musíme dát hlavy dohromady a vyštrachat ze starých knih a papírů, co teď bude následovat.“ Alek, jasně to je jméno kluka se zlatýma očima, barva zlata a tekutého medu mě pronásledovala v mých nočních můrách. Jméno toho, kdo mě přinutil být s ním a dát mu to co nebylo v žádném případě jeho. Až ho najdu, dám mu, pěstí. Zapsat a neškrtat ze zápisu, prosím. Tohle si už musím zapamatovat.

„Horečka stále roste“ skočila mu do řeči Mag, když mi sáhla na čelo a vyměnila obklad. Jenomže, mě nebylo horko, bylo mi fajn, normálně „a je zřejmě vzhůru.“

„Sam? Sam? Jsi vzhůru, lásko?“ volal na mě Mike „si v pořádku?“

„Proč si na mě tak vyjel?“ opakovala jsem zase znovu, když už se zase uráčil semnou bavit.

„Ona blouzní z horečky“ hádal rozesmátý Paul.

„Ne bohužel, neblouzní. Byl jsem tak špatně naladěný, že jsem po ní málem vyjel,“ hlas se mu zlomil „ale nechtěl jsem, to ta hloupá žárlivost ve mně“ zhluboka se nadechl „myslet si, že jí měl někdo jiný než já a že zrovna on, a ona šla dobrovolně“ bylo mi ho vlastně líto „víš přeci že bych ti nikdy nechtěl ublížit.“ Poté mi sáhl na čelo.

„No tak jak ti je?“

„Je mi skvěle a mám strašný hlad, akorát mě bolí v podbřišku.“ Vysvětila jsem mu a posadila se na gauči. Elis přede mě podstrčila tác s jídlem a otevřenou sklenici s okurkami. Všichni na mě zírali jako na nenažranou, což mi nebylo příjemné, ale já měla takový hlad, že jsem si toho všimla jen na vteřinu a pak už ne. Jídlo do mě padalo rychlostí blesku. Když jsem všechno snědla, dala jsem si čokoládu a zákusky. No prostě hrůza.

V noci jsem měla sen. Zdálo se mi o malém chlapci s vlnitými hnědými vlásky, co na mě volá. Když ke mně ale přiběhl a sápal se po mě, rozplynul se jako mlha nad ránem. Byla to snad vidina chlapce kterého bych mohla podle všeho mít?

Samozřejmě, že druhý den ráno bylo všechno horší. Všechno jídlo totiž šlo zase pryč ze mě. Rozhodně musím na gynekologii, a to hned. Vyčistila jsem si rychle ruby a oblékla si na sebe jen šaty na ramínkách od Prady, tenkrát jsem je koupila jen za pět tisíc dolarů, i když venku foukal vítr a chystalo se k pořádné bouřce. Nechala jsem Mika ještě spát, nasedla jsem do sporťáčku, zatáhla si střechu a jela do města do nemocnice.

„Dobrý den. Kudy na gynekologii, prosím?“

„Zdravím Vás, po schodech nahoru a doprava.“ Navigovala mě recepční nemocnice. Vydala jsem se tedy rozhodným krokem do správných dveří. Už tam sedělo pár slečen a maminek se svými dětmi. Sedla jsem si hned ke dveřím na volné místo. Zatím jsem ani neměla možnost nad tím tak úplně popřemýšlet, ale vždyť co mám já společného s dětmi? Mike o tom ví, ale vyjádřil se k tomu snad nějak? Proč se vším musí dělat takové tajemno? Nebo se potřeboval rozmýšlet kvůli tomu, že ho nechce? Je na něho brzy a chce mě přesvědčit k odebrání? To bych nedovolila, už kvůli té vidině nádherného chlapečka s obrovskýma čokoládovýma očima, jak se na mě usmívá. Nikdy.

„Jste, na řadě slečno, kartičku prosím.“ Zvala mě mladá sestra do ordinace. „Jelikož jste tu ještě nebyla, vyplňte zatím tento dotazník a pak si přijďte dál.“ Vyplňovat otázky typu, je někdo z vaší rodiny mentálně postižený jsem radši ani nevyplňovala, na to by mi ani kolonka do půlky listu A4 nevystačila. Když jsem se poprala s testem, šla jsem dovnitř, kde na mě čekaly sestra a doktorka Hausová. Sestra mi zkušeně chtěla sebrat krev na jaterní testy, pro případ, že bych si chtěla v nejbližší době dát napsat antikoncepci, jenomže to už jsem začala vysvětlovat doktorce, proč jsem vlastně tu. Nacvičila jsem si všechno nutné, jelikož jsem neměla, jak bylo od začátku jasné, normální těhotenství, pokoušela jsem se vypočítat nějaké imaginární datum mé poslední menstruace, podle příznaků a toho co jsem našla na googlu.

„Jistě chápu no tak to si sedněte sem na to a uvolněte se prosím.“ Ukázala gynekoložka na mě již známou židli. Vyšetření proběhlo tak jak jsem doufala, rychle a bez nervů.

„Dobrá tak se ještě položte sem“ ukázala zase na lehátko, vedle něhož byl ultrazvuk „podle velikosti zvětšení dělohy jste, odhaduji tak ve   týdnu těhotenství. Můžete to vidět na ultrazvuku. Má to zatím jen tvar fazole, tadyhle“ ukázala, na monitor. Když jsem odcházela z nemocnice s novými pokyny jak o sebe dbát, co dělat a co ne, cítila jsem se tak mateřsky a dospěle. Jela jsem hned do chaty, tam už byly všichni vzhůru a hltali muffiny, které děvčata připravila. Kluci se, ale při tom prohrabovali ve štusech starých papírů, zřejmě odněkud z půdy.  Mike jim určitě nařídil, aby něco o tom co se to semnou děje našli, pomyslela jsem si.

„Jo to máš pravdu, už od rána se v tom přehrabujeme.“ Vysvětloval mi Luk aniž by se na mě otočil a zvedl tak hlavu od lejster.

„Nechte toho a v klidu se teď najezte. Když budete mít hlad tak toho taky moc neuděláme. Jo a byla jsem ráno u doktorky.“ Mrkla jsem na Elis a Meg. A zamávala jsem si před obličejem fotkou z ultrazvuku.

„No, ale mi to taky chceme vidět, hned nám to taky ukaž.“ Poručili kluci.

„Ježíši vždyť to vypadá jako fazole.“ Pronesl Luk.

„Já bych si tak dal k obědu, fazolovej guláš.“ Zaprosil svýma psíma očima Paul.

„A kde je Mike?“ podivila jsem se, nahlas. Proč musí ten kluk pořád někde lítat?

„Jel do města pro nějaké pečivo, říkal, že se za moment vrátí.“ Vysoukal ze sebe Rob s pusou plnou nedožvýkaného muffinu. Jen co to domumlal ozval se řev motoru jejich náklaďáčku. Podívala jsem se z oka. Byl to  Mike. Zrovna, když jsme se tam tak vevnitř vybavovali, začalo pršet a tak to bylo znát nejen na listech stromů a mokrých cestách ale i na Mikovi. Když vylezl z auta, pročísl si své tmavé vlasy smáčené deštěm jednou rukou, zatím co ve druhé nesl puget rudých růží a obrovskou sklenici s kyselými okurkami. Z toho jsem se vzpamatovala až když rozrazil dveře a s větou, „zlato jsem doma“ okurky si odložil na stůl, jen puget mi vložil s polibkem do rukou, které se třásly. Byla jsem v rozpacích. Celá rudá víc než ty krásné sladce vonící růže.

Nevím, co na to mám říct. Chtělo se mi plakat, jak jsem byla dojatá.

Tak nic neříkej. Usmál se na mě něžně Mike. Vpadla jsem k němu do náručí a rozplakala se.

Proč mi tohle děláš? Nechci, aby si mě tak dojímal. Nebo asi chtěla, ale asi ne takhle přede všema, protože se jednoduše hrozně stydím.

Promiň, já myslel, že budeš mít radost, ale ono tě to akorát rozplakalo, poslyš. Usmíval se mi Mike do vlasů.

Vždyť já mám, ještě si ze mě dělej, srandu. Plácla jsem ho do prsou a on hrál semnou, ou to bolelo, mladá dámo, co kdyby sis tou mě vyžehlila třeba tím, že mi to taky ukážeš? Ukázal, na snímek našeho drobečka.

„Je kouzelnej, že jo“ začal ho chválit Paul.

„To bude tím, že vypadá jako jídlo“ rýpnul si do něho Rob.

„Nevšímej, si jich lásko. Je, to to, nejkrásnější, samozřejmě až po tobě, co jsem kdy v životě viděl.“ Samozřejmě, že se mi v tu dobu vpíjel do očí. Pomoc, já se topím. Chtěla jsem říct, jenomže to už jsem byla utopená v jeho objetí, zase tak něžném a bezpečném. Polibky mi zasypával celý obličej, až to šimralo.

Prosím, už dost. Smála jsme se mu do ucha. Hned mě pustil, ale objal si mě majetnicky kolem pasu.

„Tak na co jste přišli hoši?“ ani jeden z nich ale nechtěl promluvit jako první. „No tak co je? Mluvte přeci.“ Snažil se z nich Mike dostat odpovědi na jeho otázku. „Nic jste nenašli? Vybodli jste se na to?“ znovu se jich dožadoval.

„To ne jenomže nevíme, kde začít a jak to podat, tak aby vás to oba nekleplo.“ Začal Luk jako první.

„Jde o to, že tvoje, tedy vaše dítě, poroste obrovskou rychlostí“ přidal se Rob „ za týden, už se možná bude dovolávat o svá práva.“

„Oba jste mu jako normálně daly nějaké své geny a ono se podle toho zařizuje, je možné, že v několika málo dnech už uslyšíš jeho myšlenky a ono tvoje, ale né v takovém rozsahu, pouze co bude v jeho silách.“ Vmísil se Paul do debaty. Všichni tři koumáci, se pak odmlčeli.

„To je úžasné a to je vše?“ optala jsem se, i když jsem vlastně chtěla, aby to bylo vše, už jen myšlenka na to, že toho bude víc, mě zmáhala a jak tohle řeknu našim? Jako že za týden jsem stihla porodit dítě? Tak to asi ne viďte.

„Proboha to ne!“ praštil Mike pěstí do stolu a sklenice s okurkami mi spadla přímo na nohu. Rozlítla se na kousíčky, pár jsem jich měla zabodnutých v noze. Nevím proč tak reagoval? Vždyť, nikdo nic neřekl? Nebo ano, a bylo jen záležitostí smečky to slyšet. Elis i Meg začali s vytřeštěnýma očima uklízet spoušť, kterou jejich vůdce způsobil.

„Nemůžeme takhle riskovat, jenomže co navrhuješ?“ optal se Luk.

„Musí to pryč, čím dřív tím líp.“ Obrátil se na mě Mike.

„Tak na to zapomeňte, nevím co se tady děje, jaký techtle mechtle spolu máte a jaký plány kujete a ani to nechci vědět, ale mě a to malý do toho nezatahujte.“ Obrátila jsem se na patě a zmizela v koupelně kde jsem se zamkla a snažila si vyndat střepy z nohy od krve.

„Sam prosím tě otevři“ naléhala Elis.

„Ne jdi pryč, nemíním se o tom s nikým bavit. Jdi spát.“ Odpálkovala jsem ji, jinak by mi stejně nedala pokoj.

„Ty to nechápeš, já a Meg ti chceme pomáhat, chápeš? Být před nima jako tvoje ochrana. Já věřím, že ty to zvládneš Sam. Dokážeš to přežit.“

Moment najednou jako bych slyšela přežít? Tady jde o můj život? Jak jen ty kluci můžou být tak sobecký a alespoň to se o to nepokusí. Naříkala jsem si v temnotě koupelny, tolik jsem si přála, aby to co mi Mike řekl do očí, byl jen sen. Jak to jen mohl po mě chtít? Vyrvat naše dítě, z mého lůna. Nevím, jestli mu mohu tohle odpustit i když jsem mu už tolikrát odpustila. Tohle ne, tohle je moc i na mě.

Tak dobře, dovolím vám aby, jste mi, pomohly. Odemkla jsem dveře a šla kolem Elis k Mikovi do ložnice. Tajně jsem doufala, že se z Mika za tu chvilku nestal řezník a že mě nebude chtít ve spánku vykuchat. Stočila jsem se vedle něho do klubíčka a čekala, až usnu. Nešlo to jen tak, nemohla jsem kloudně zabrat, po každých deseti minutách jsem se budila, asi ze strachu. Když bylo, už po půlnoci Mike pořád spal, jako malé dítě si podřimoval.

Zdál se mu sen, spíš ale noční můra. Škubal sebou hlava nehlava. Nebylo snadné rozeznat obrazy, které se mu ve spánku zjevovali, ale bylo jasné, že jsem tam byla já a Mike. Hádáme se spolu. Ani jeden z nás si nebere servítky. Moje břicho už je krásně kulaťoučké, a pak z ničeho nic, padám k zemi. Z mého břicha teče krev, spousta krve. Něco se dere ven. Je to on. Můj malý chlapec, jakmile vyjde na vzduch a poprvé se nadechne, dokončí svou přeměnu. Najednou je z něho vlk, tak jako z jeho otce. Geny jsou geny a ty si nevybírají, to já chápu, ale nejhorší na tom je, že Mike klečí bezmocně nad mým tělem, fackuje mě, klepe semnou, ale já už mu neodpovídám i když na mě volá ve svých myšlenkách. I když na mě křičí, pořád nic. Ani jeho slzy nenapomáhají k mému vrácení zpět do života. Mé bledé mrtvé tělo zahaluje tma a on zůstává sám. „Nenávidím tě, ty zrůdo!“ řve Mike na to nebohé dítě ležící a plačící vedle mého těla.

Nechci, aby se tak trápil a přiznám se, že i mě ta vidina děsí, ale já jsem silná a dokážu udržet to malé v klidu. Nic se mi nestane. Vím to, ve svém nitru jsem o tom hluboce přesvědčená. Vtom se Mike probudil celý zpocený ze své noční můry. Když viděl, že ležím vedle něj, napil se vody a lehl si zadýchaný zpět, ale tentokrát blíž ke mně. Políbil mě na rameno a vzal si mě k sobě do náručí.

„Omlouvám se, jestli jsem tě vzbudil“ slyšela jsem ho, v té tmě byl jeho hlas tak melodický.

„Nevzbudil si mě, jsem vzhůru celou dobu,“ odsekla jsem.

„Jak je na tom tvoje noha?“ optal se starostlivě a začal šmátrat pod peřinu na tu nohu, která odnesla to jeho stupidní vystoupení.

„Která noha to byla? Vždyť nemáš na žádné ani škrábanec.“ Udiveně je ochmatával. Bylo mi to hrozně příjemné, ale já jsem na něho naštvaná, a i když ho miluju jako nikoho na světě, jsou on a jeho banda, dokud půjdou po mém chlapečkovi mí úhlavní nepřátelé číslo jedna.

Předchozí Další

Autor: kotrbovic, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek ANDĚLÉ A DÉMONI - 11. kapitola: