Another Winner - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jeden velmi zvláštní rozhovor.

13.04.2014 (12:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 957×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

V našem úkrytu jsme zůstali ještě pár hodin a odešli jsme až v noci. Počkali jsme na hymnu a oznámení o úmrtích. Zemřelo pět splátců, Grant, dívka ze Dvojky, kterou jsem trefila nožem, dívka z Trojky, kluk z Osmičky a Mella. Když se ukázal její obrázek, Ayden měl v očích zase ten bolestný výraz. Nekomentovala jsem to.

Dvě hodiny potom jsme odešli. Opatrně jsme procházeli město a zjistili, že skoro polovina je zničená zemětřesením, které nás málem zabilo. Viděli jsme tu holčičku ze Sedmého kraje v jednom z domů, kolem kterých jsme procházeli. Nevšimla si nás, ale my ji nechali být a šli dál.

Schovali jsme se v jednom nepoškozeném malém rodinném domku na kraji arény. Byla v něm pouze jedna zcela prázdná místnost s dvěma. Podívala jsem se, co je za těmi druhými dveřmi. Vedly na malou zahrádku s několika stromky, květinami a jezírkem.

Utrhla jsem větev ze stromku a zalovila jí v jezírku. Bylo překvapivě hluboké. K vodě jsem opět pro jistotu přičichla, a teprve když jsem byla přesvědčená, že jí nic není, vysvlékla jsem se.

Sundala jsem si tričko a kalhoty a stála jsem před jezírkem jen ve spodním prádle. Nakonec jsem si vysvlékla i to a vlezla dovnitř. Voda byla neskutečně osvěžující a já smývala ze sebe krev, prach a špínu.

Po chvíli přišel Ayden: „Erico, Erico! Jsi v pořádku?“

„Jsem tady,“ zavolala jsem na něj, když jsem se vynořila z jezírka. „Můžeš se vykoupat, jestli chceš. Už jsem hotová,“ kývla jsem na něj a vylezla ven.

Zrudnul: „Nechceš…? No jsi to…,“ koktal.

„Co?“ nechápala jsem.

„Jsi nahá,“ syknul nakonec.

Natáhla jsem se pro svoje prádlo: „No a? Vadí ti to?“

Zase začal koktat: „Ne ne, vlastně jo. Ale ne ty, ale jako to…,“ snažil se vymáčknout a já si přitom všimla, že se mi nedívá do očí ani obličeje. Aha, pochopila jsem.

„Máš říct, že je ti to nepříjemné,“ pokrčila jsem rameny. „Nebo se můžeš třeba otočit,“ navrhla jsem mu, zatímco jsem se oblékala.

„Půjdu dovnitř.“

Stud, to je také věc, kterou jsem moc neznala, ale viděla jsem ji často u ostatních. Ze situace, která jim byla trapná, nebo nepříjemná zrudli, někteří koktali, někdo mluvil strašně a nedávalo to smysl.

Ayden se vrátil asi za čtvrt hodiny taky umytý a měl plné ruce různým listů a kořenů. Já seděla u zdi u dveří a ostřila jsem si nůž o brousek.

„Na,“ nasypal mi polovinu. Hlad jsem měla pořád, ale už jsem si na něj pomalu zvykala, i když to nebylo nic příjemného. Všechno, co mi dal, jsem pomalu snědla, přestože jsem si to chtěla vše hodit do pusy okamžitě. Odolala jsem.

„Kolik nás ještě zbývá?“ zeptal se Ayden. „Nějak jsem to přestal počítat.“

„Sedm,“ zareagovala jsem hned, „My dva, tři profíci, ta holčička ze Sedmičky a holka z Pětky.“

Uznale kývl: „Máš o tom dobrý přehled.“

„Mám dobrou paměť.“

„Můžu mít otázku?“ zeptal se.

„Můžeš, ale neznamená to, že ti na ni odpovím.“

„Jaké je to pro tebe v Jedničce? Jaký tam máš život?“ To jsou dvě otázky, ale budiž.

„Nic speciálního,“ vydechla jsem. „Cvičím každý den, chodím do školy každý den. A pořád a pořád dokola. Ty?“

„Já pracuju na poli, taky chodíme do školy, ale ne o žních. To pracuje každý. A ty jsi nikdy nepracovala? Co vyrábí váš kraj? Luxusní zboží, ne?“

„Ne, už jako malou mě dali do našeho výcvikového centra.“

„Vybrali tě nebo…?“

„Otec mě tam poslal.“

„Byla jsi na něj naštvaná? Oh, promiň, zapomněl jsem,“ omlouval se.

„Proč se mi omlouváš? Jsem to prostě já. Ten kluk z Jedničky, co tu byl se mnou, a já ho zabila. Víš, který to byl?“

„Jo. Jak se jmenoval? Grant?“

„Ano. Neměl mě rád,“ prohlásila jsem. „Často mě nazýval mrchou, bláznem nebo zrůdou. Měl pro mě spoustu dalších přezdívek, ale tyhle používal nejčastěji. Nikdy mi to nevadilo, že mi tak říká, ale to neznamenalo, že jsem si to nechala líbit. Nelíbilo se ani být v přítomnosti toho tupce. Ale zpátky k věci. Často mě tak nazýval a já si jednou uvědomila, že má vlastně pravdu s těmi jmény. Měl ji asi poprvé v životě, ale měl.“

„Proč si to myslíš, Erico?“ pohlédl Ayden mě.

„Netrápí mě to. Ale uvědomuji si, že když je někdo jako já, že to není přirozené. A že bych taková neměla být.“

„Kdo rozhoduje, co je a není normální?“ zasmál se ironicky Ayden. „Normální je zároveň vše a zároveň nic. Všichni jsme normální blázni.“

Usmála jsem se: „Možná, že máš pravdu.“

„Zajímavé.“

„Co?“

„To je poprvé, co jsem tě uviděl se usmát.“

„Nejsme spojenci moc dlouho.“

„Ale myslím i v Kapitolu. Nikdy ani při výcviku, rozhovorech při ničem.“

„Proč bych se měla usmívat při něčem, co nemám ráda?“

„Nemáš ráda? Vidíš, přece jenom můžeš něco cítit.“

„Nejde o emoce, jen o libost či nelibost.“

„Tenkrát na střeše jsem si myslel, že se chceš zabít,“ podotknul.

„Já vím, ale nechtěla.“

„Opravdu jsi to, jak jsi říkala, chtěla jenom zkusit?“

„Ano.“

„Možná jsi přece jenom kapku šílená,“ zasmál se.

„Pozor!“ zařval najednou Ayden. Mířil k nám obrovský roj, nevím včel, vos? Ale spíš nějakých mutů. Letěli k nám nesmírně rychle. Vypadalo to jako obrovští odporné obrovské mouchy, masařky. Ayden mě však popadl za ruku a vyběhl se mnou ven. Skočili jsme do jezírka.

Ještě předtím jsem však na zádech a rameni ucítila strašlivou bolest. Nestihla jsem ani zakřičet, protože mě Ayden stáhl pod vodu.

Zadržela jsem dech, ale nevěděla jsem, jak dlouho takhle vydržím. Ayden byl naproti mně a stále mě držel za ruku. Odvážila jsem se podívat nahoru. Přes vodní hladinu jsem viděla zkresleně, ale dost jasně na to, abych viděla, že roj tam stále je.

Připadalo mi, že jsme pod hladinou minuty, i když mi bylo jasné, že jsme tam pouze pár desítek sekund. Mým plicím docházel kyslík, ale byla jsem rozhodnutá zůstat pod hladinou. Smrt utopením he pořád lepší, než kdyby mě zabili ti muti. Tipovala jsem, že jsem dostala čtyři žihadla. Ta nesmírně pálila, i přestože jsme byli ve vodě. Přímo jsem cítila, jak mi kůže napuchává.

Podívala jsem se nahoru znovu, roj zmizel. Možná jsme ho omrzeli, možná jenom číhá o trochu dál.

Naznačila jsem Aydenovi, že se chci podívat nad hladinu. Což jsem zápětí také udělala. Vynořila jsem se z vody. Ne moc jen oči. Roj nikde. Vytáhla jsem celou hlavu, nadechla se a rozhlédla se pořádně, nikde nic.

„Myslím, že můžeme,“ zavolala jsem na Aydena, ten se také vynořil a začal zhluboka dýchat a kašlat.

„To byl o fous,“ ulevil si a já všimla, že také dostal jeden kousanec. Do ruky. Vypadal hrozně, během té krátké chvíle napuchl, ale ne do obvyklé červené barvy, ale tmavomodré až černé a bylo velké jako moje pěst.

„Popíchaly tě?“ zeptal se Ayden.

„Čtyřikrát,“ odpověděla jsem mu.

„Může to být nějaký jed. Můžu se podívat?“

Nechala jsem ho, protože jsem si tam sama neviděla.

„Jak to vypadá?“ chtěla jsem vědět.

„Stejně jako to moje. Nevypadá to, že by v ráně bylo nějaké žihadlo, ale musíme na to něco dát, jinak se to nebude hojit nebo dost pomalu.“

„Znáš nějaké rostliny?“
„Na normální i sršání štípance ano, ale tohle jsem nikdy neviděl. Jdi zatím dovnitř, zkusím se po něčem podívat,“ řekl a odběhl. Já se pomalu odploužila dovnitř, jak řekl.

Měl pravdu, v žihadlech byl nějaký jed. Najednou jsem se cítila, tak zesláblá jako nikdy. Sedla jsem si na zem a opřela se spací pytel. Během té chvilky se můj stav zhoršil, začala se dělat tma před očima a skoro jsem nevnímala. Kdyby teď někdo vstoupil dovnitř, byla velmi snadný cíl.

Čekala jsem na Aydena. Byla to má jediná možnost. A on se opravdu vrátil a v ruce něco držel.

„Něco jsem našel, ale nevím, jestli to bude stačit,“ prohlásil a začal rozmělňovat rostlinu ve své ruce a pak mi to dal na záda.

Po pár minutách se zeptal: „Je to lepší?“

„Není,“ zamumlala jsem, „ani o trochu. Ale co je to támhle?“ zeptala jsem se a, jelikož jsem neměla síla na to zvednout ruku, kývla jsem směrem k oknu. Stálo tam něco stříbrného.

Ayden se zvedl a došel pro to. Víc zblízka jsem to poznala, byl to stříbrný padáček.

„Myslím, že ti trenéři něco posílají,“ oznámil mi Ayden a podal mi to. Byla to malá flaštička s jakousi hnědou vodou uvnitř a ještě kus papíru. Rozložila jsem ho a četla: Jsi už náš jediný splátce. Takže tři kapky do každé rány.

Podala jsem lahvičku Aydenovi a opět zamumlala: „Tři kapky to každého štípance.“

Ayden to hned udělal, jak mě, tak sobě. Hned jak to udělal nevím, jestli jsem usnula nebo omdlela, ale prostě jsem ztratila vědomí.

Když jsem se vzbudila, slunce už zase zapadalo a Ayden seděl u mě.

„Myslím, že bych ti měla poděkovat,“ řekla jsem tiše. „Dvakrát jsi mi zachránil život a neudělal si to, co by v této situaci udělal skoro každý splátce.“

„Co myslíš?“

„Zabil mě.“

„Já dohody neporušuju.“

„Já také ne.“

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování