OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Another Winner - 6. kapitola

05.04.2014 (16:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 691×

Kapitol, Výcvikové centrum

Nadcházela část her, kterou jsem neměla ráda, a to rozhovory. Nerada jsem je sledovala třeba jenom v televizi při povinných promítáních v Prvním kraji. Bylo to směšné a bizardní. Většina splátců se jen přetvařovala, až se mi z toho chtělo zvracet.

Dostali jsme jeden den, aby nás naši instruktoři připravili na rozhovory. A jelikož mě moji trenéři už nepřipravují, měla jsem den volna.

Hned ráno za mnou přišla Lianna. Nevypadalo to, že by ji můj chlad a odtažitost nějak vadily, prostě přišla a položila mi několik otázek. Všechny se nějakým způsobem týkaly mě. Na všechny jsem jí odpověděla jedním až třemi slovy.

„Dobře,“ prohlásila. „Co plánuješ dnes dělat, když nemáš žádnou přípravu?“

Pokrčila jsem rameny: „Rozmyslím si trochu ten rozhovor. A potom nevím. Chtěla bych se dostat někam jinam než na naše patro.“

„Jeď do nejvyššího patra budovy, je tam terasa. Co plánuješ na rozhovor?“

„Nevím.“

„Přetvařuj se,“ poradila mi a já se ušklíbla, taky dobře věděla, že já se svým charakterem, chováním a povahou nemám šanci u kapitolského publika.

„Nechci,“ oznámila jsem jí, „a ani to pořádně neumím.“

„Málokdy je na tobě poznat, co si myslíš.“ Díky za kompliment.

„To není přetvářka.“

„Já vím. Ale zkus to. Usměj se, řekni pár slov nadšeně a máš to.“

„Budu upřímná. Za prvé nechci dělat něco, čím opovrhuji, a za druhé, já ani nemůžu.“

„Jak to?“

Nechápala jsem, jak to, že jsem k ní tak upřímná, ale byla jsem. „Skoro nic necítím. Už od té nejčasnější chvíle, na kterou si vzpomínám, jsem málokdy něco cítila. Párkrát takový záblesk, ale to je vše. Nemůžu dělat, že jsem veselá a nadšená, protože nevím jak. Kdybych to zkusila, bude to vypadat nepřirozeně a falešně, a stejně to přijde v niveč.“

Lianna se začala smát. „Má drahá, podívej se na Kapitol,“ smála se, ukázala k oknu a pokračovala. „Celý kapitol je falešný, takže když dokážeš najít správnou střední cestu mezi tím, kdo jsi ty a co chce Kapitol, bude to stačit. Přemýšlej o tom.“ A po těchto slovech odešla.

Rozhodla jsem se poslechnout její radu, alespoň tu jednu, a vydala jsem se na střechu.

Ta byla nesmírně rozlehlá, s kamenitým povrchem a malou zahrádkou s lavičkami uprostřed. Já nezamířila tam, ale k okraji střechy, kde nebylo žádné zábradlí. Posadila jsem se na okraj a spustila nohy dolů. Byla jsem dobrých sto metrů nad zemí, ale výšky mi nikdy nevadily.

Co by se stalo, kdybych skočila? Zabilo by mě to? Jestli tam není nějaká zábrana, tak určitě ano. Mohl by to být zvláštní pocit, letět vzduchem. Jako pták, jako volný pták, i když by nakonec přišel tvrdý náraz, ať už o zem nebo o nějakou zábranu. Určitě o zábranu. Kapitol by určitě neriskoval to, že ztratí splátce kvůli tomu, že budou chtít spáchat sebevraždu.

Byla jsem ve velkém pokušení zjistit, co by se stalo, kdybych skočila. Už jsem se chtěla odrazit a skočit dolů, ale za mnou se ozval hlas.

„Sebevražedné sklony?“

Otočila jsem, za mnou stál Ayden Donners.

„Ne, jen jsem to chtěla zkusit.“

„Takže sebevražedné sklony.“ Pohlédla jsem na Aydana. Tipovala jsem, že skoro stejně starý jako já, patnáct nebo šestnáct let. Měl poměrně vysokou postavu, asi byl trochu větší než já. Měl osvalenou postavu, ale ne ze cvičení, jako třeba Grant, ale z tvrdé práce. Jeho obličej byl docela hezký, černé delší vlasy, šedé oči i nos, který měl alespoň jednou zlomený, to všechno pasovalo dobře dohromady.

„Nejsou to sebevražedné sklony. Jen jsem chtěla zkusit, co je dole za zábranu,“ odvětila jsem.

„Jakou zábranu?“

„Tvůrci nebudou riskovat, že jim polovina splátců spáchá před hrami sebevraždu.“

„Na tom něco je. Jak to, že se nepřipravuješ na rozhovor se svými trenéry?“

„Mohla bych se zeptat na to samé.“

„U kluka není tolik příprav.“ Lže!

„Nelži mi, prosím. Nepřipravuji se s nimi, protože oni už mě netrénují. Neshodli jsme se. A sem jsem přišla, protože jsem doufala, že tu bude klid.“ Ayden už potom nepromluvil.

Další den mě vzbudili brzy. Tentokrát nikdo, koho jsem znala, ale avoxka. Jedna z mladých otroků, kterým vzali možnost mluvit, kteří tu pracují.

Do pokoje vběhl můj přípravný tým, Meia, Cosinius a Aurelia. Okamžitě mě hnali do koupelny. Meia mi napustila vanu, kam nalila tři různé vodičky. Po tom, co jsem se vykoupala a vysušila si vlasy, na mě začali nanášet make-up, různé gely a vodičky.

Bylo to docela únavné, ale nakonec konečně přišla Lianna s mými šaty.

„Je čas se obléknout,“ oznámila mi a začala otevírat velký vak, co přinesla. Málokdy mě něco překvapilo, a už nikdy se nestávalo, že by mi něco vzalo dech. Ty šaty byly opravdu nádherné. Dobře, dech mi nevzaly, ale v tu chvíli jsem opravdu uznala Lianniny schopnosti vizážistky a návrhářky.

Šaty byly černé z několika různých materiálů, které se jako vlny úžasně proplétaly mezi sebou. Poznala jsem hedvábí a šifon, ale další ne. Byly to dlouhé šaty, ale ne tak, abych zakopávala o sukni, a měly po pravé straně vysoký rozparek.

Usmála jsem se.

„Toho jsem chtěla dosáhnout,“ prohlásila Lianna.

„Čeho?“ zeptala jsem se, zatímco mi přípravný tým pomáhal se do šatů dostat.

„Tvé reakce, usmála ses.“ Vážně? Toho? „Proto jsem se tě včera vyptávala, chtěla jsem, aby tyto šaty byly inspirovány tebou.“ Dvakrát vážně?

„Jsou krásné,“ řekla jsem popravdě. „Jen doufám, že publikum bude okouzleno šaty a nebude si všímat mě,“ ušklíbla jsem se.

Lianna mi podala boty, které naopak byly velmi jednoduché. Černé, na nízkém podpatku, bez ozdob.

„Pojď se podívat do zrcadla,“ vyzvala mě Lianna a já šla. Musela jsem uznat, že ona i celý tým odvedly velmi dobrou práci. V zrcadle se odrážela hezčí verze mě. Vlasy jsem měla rozpuštěné, i přesto držely přesný tvar a ani jeden vlásek nebyl tam, kde nemá. Moje pleť byla dokonalá a ne moc bledá. Oči mi namalovali také černě do kouřových odstínů a řasy udělali dvakrát delší. Moje tváře a rty neměly naopak skoro žádnou barvu.

Lianna měla pravdu, ty šaty byly inspirované mnou. Teď ze mě vyzařovaly chlad, tvrdost a nemilosrdnost.

„Děkuji,“ kývla jsem Liannu. Pochopila.

„Tak teď už půjdeme, ne?“ vybídla mě.

„Počkej,“ zastavila jsem ji. „Jděte napřed, hned přijdu za vámi.“

Když Lianna a přípravný tým opustily místnost, vytáhla jsem ze skříně, kde jsem měla staré oblečení, hnědý balíček. Úplně jsem na něj zapomněla. Do teď jsem ani nevěděla, co mi to matka darovala.

Rozbalila jsem ho. V balíčku se ukrývala šňůrka s přívěskem. Prohlédla jsem si ho, přívěsek zobrazoval maličký hrot oštěpu. Tenhle přívěšek měla matka v aréně, když ona vyhrála. Schovala jsem ho zpátky do skříně a šla za ostatními.

Čekali jsme nachystaní za pódiem a já věděla, že půjdu první. Nechtěla jsem tam jít, moje nechuť k rozhovorům se za těchto pár okamžiků tak zdvojnásobila. Na tom pódiu se z nás všech stávají loutky, hračky, které slouží jen k pobavení a jsou manipulovány do rolí, které nechtějí.

Jak jsem věděla, vyvolávají mě jako první.

„Takže, Erico,“ oslovil mě Caesar, když jsem se posadila, „pověz nám něco o sobě.“

„Nevím, Caesare,“ pokrčila jsem rameny, „nemyslím si, že jsem příliš zajímavá osoba.“

„Taková krásná dívka jako ty, že není zajímavá? To se mu mi nechce věřit.“

„Za svůj vzhled vděčím své vizážistce Lianně. Ale jestli chceš opravdu vědět něco o mně, Caesare, podívej se na moje šaty. Byly inspirovány mnou,“ opakovala jsem jen Liannina slova, protože sama jsem nevěděla, co říct.

„Takže tu máme hádanku,“ usmíval se na mě Caesar. „Tak zkusíme hádat! Jaký dojem z nich mám? No, osoba, která má oblečené tyto šaty, je určitě velmi silná, rozhodná a tvrdá.“

„Skoro dobře, Caesare.“

„Přejdeme k tvému skóre. Dostala jsi jedno z nejvyšších tohoto ročníku. Co si o tom myslíš?“

„Že se tvůrcům her líbilo moje vystoupení.“

„A nechceš prozradit, co se jim tak líbilo, Erico?“

„Nechci, Caesare. Nechci, aby někdo věděl o mých slabých a silných stránkách. Strategie. Jakmile poznáš slabé a silné stránky svého protivníka, můžeš ho porazit. Ať je jakkoliv silný a dobrý.“

„Takže toto je tvá taktika,“ zasmál se Caesar. „To je dobré.“

„Ne, to je pravda,“ řekla jsem chladně a odvrátila se od Caesara. Ten chtěl zeptat ještě na něco, ale mě naštěstí zachránil gong ohlašující konec mého času.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Another Winner - 6. kapitola: