Another Winner - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

První nástrahy arény

08.04.2014 (20:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 722×

Vzbudila jsem se po klidné noci. K domu se nikdo ani nepřiblížil, což jsem věděla kvůli svému lehkému spánku.

Nezdál se mi žádný sen, jako vždy. Nikdy se mi sny nezdály. Co si aspoň pamatuji. Přemýšlela jsem, jestli to bude v aréně jiné. Je to přece jenom docela změna, takže jsem si myslela, že bych mohla mít svůj první sen. Ale nic. Ne že bych je nějak potřebovala, to vůbec ne. Ale chtěla jsem to někdy zažít, alespoň jeden.

Zvedla jsem se z pohovky, vzala svůj batoh a zbraně a nacpala do něj tu malou taštičku, abych nenesla zbytečně moc věcí. Věděl jsem, že se musím přesunout. Nebylo bezpečné zůstávat na jednom místě příliš dlouho.

Opatrně jsem vykoukla ze zadních dveří, nikdo nikde. Vyšla jsem do úzké uličky. Tohle nebylo příliš dobré místo na boj. Malá úzká ulička bez únikových východů.

Moji pozornost upoutalo něco drobného na zdi vedlejšího domu. Ptáčci. Tři malí černí ptáčci, pískali si pár tónů a nevěnovali mi pozornost. Svůj nůž jsem měla v pohotovosti, pravděpodobně to byli opravdu jen obyčejní ptáčci, ale opatrnosti není nikdy dost. Zvlášť v aréně, kde tvůrci her mohli vytvořit muta i s tím nejroztomilejším vzhledem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohli být nebezpeční.

Náhle ztichli, přestali pískat a rychle proletěli kolem mě. I ve mně se spustil ten varovný vypínač, šestý smysl, a začala jsem utíkat. Nevěděla jsem před kým nebo čím, ale utíkala jsem dál ulicí, co mi nohy stačily.

Po chvíli jsem se dozvěděla proč. Vyběhla jsem na hlavní ulici a v dálce spatřila to, před čím jsem utíkala. Tmavě rudá mlha. Rychle postupovala směrem ke mně a rozpínala se i do dalších ulic. Znovu jsem se rozběhla, ale nebyla jsem jediná. Za mnou běželi ještě další tři splátci s podstatně menším náskokem před mlhou, než jsem měla já.

Otočila jsem se. Jeden ze splátců neutíkal dost rychle, dívka, myslím, že z Osmičky. Jen co ji mlha dohnala, zhroutila se na zem. Neviděla jsem moc detailů, jen její tělo, jak se škube v neskutečných křečích. Bolestivá smrt.

Zastavila se. Naštěstí mlha se zastavila. Jakmile dosáhla prázdné kašny, kolem které jsem běžela. Zůstala stát.

Taky jsem se zastavila a vydýchala se, mezitím za mnou doběhli ostatní splátci, kterým se podařilo před mlhou utéct. Byla to malá holčička ze Sedmičky a kluk z Devítky, který držel v ruce kladivo. Divila jsem se, že ho nepustil za běhu.

Podíval se po nás, nejprve na mě a potom na tu malou. Vzpomněla jsem si, co mi jednou řekla matka, když jsem byla u ní na návštěvě. Byla to jedna z těch, kdy mě, myslím, poznávala. Řekla mi: Všechno poznáš na očích. Byla to pravda.

Pohlédla jsem tomu klukovi do očí a on mně. Chtěli jsme oba zaútočit, a on to o vteřinu později také udělal. Správně mě bral za větší hrozbu než tu holčičku a ohnal se po mně kladivem. Lehce jsem uskočila a vytáhla si oštěp. Zaútočila jsem, věděla jsem, že ten kluk nemá žádný bojový výcvik, ale na druhou stranu, byl z Devátého kraje. Zpracování železa. On se umí ohánět kladivem.

Ohnal se po mně podruhé a já jen cítila, jak mi kladivo zasvištělo kolem hlavy. Nemělo smysl tenhle boj nějak protahovat.

Rozmáchla jsem se oštěpem a bodla jsem ho do ramene. Zařval bolestí, ale zůstal na nohou.

„Ty mrcho!“ křičel. Neodpověděla jsem mu, nemělo to žádný smysl.

Ohnal se po mně potřetí, ale mně se podařilo uhnout stejně jako v minulých dvou případech. Chytila jsem si oštěp oběma rukama a srazila ho k zemi. Vzpínal jsem, jak mohl, ale já měla stejnou sílu jako on. Tlačila jsem mu násadou oštěpu na průdušnici, ale on pořád bojoval.

Podařilo se mu odrazit jednu moji ruku. Já jsem ale nezaváhala, sáhla jsem si pro druhý oštěp a zarazila mu ho do srdce.

Ozval se výstřel z děla, slezla z jeho mrtvého těla a vytáhla si své zbraně. O jednoho míň. Rozhlédla jsem se kolem sebe.

Zvedla jsem obočí. Ta malá holčička neutekla, jak jsem si myslela. Stála na místě, úplně bledá, a ani se nehnula.

Až když jsem si vytáhla nůž, zpozorněla a já slyšela její zrychlený dech. Z nějakého důvodu ji ta malá zbraň vyděsila víc než moje zkrvavené oštěpy. Já klidně přešla k tělu toho kluka a odřízla mu jeho batoh a až potom se obrátila k té holčičce.

Podívala jsem se na ni. Byla by snadný cíl, až moc snadný. Mohla bych ji hned teď zbavit jejího utrpení, stejně nemůže vyhrát. Měla by rychlou, bezbolestnou smrt. Nemusela by se bát dlouhé smrti z rukou ostatních profíků. Mohla bych jí to ulehčit. Ale to není moje volba.

„Chceš pokračovat?“ zeptala jsem se jí. „Dál hrát? Můžu to ukončit rychle a nic neucítíš.“

Překvapeně na mě pohlédla. Moje otázka ji opravdu zmátla.

„Já… nevím,“ řekla roztřeseně a pohlédla na mě s těma svýma velkýma modrýma očima. „Ty bys mě nechala jít?“

„Je to tvá volba.“

V očích se jí objevili slzy. „Já nechci ještě umřít.“

„Tak jdi,“ vybídla jsem ji, „nebudu tě sledovat.“

Ještě chvíli mě pozorovala, jako by mi nemohla uvěřit, ale nakonec se otočila a utíkala pryč. A já na opačnou stranu.

Jako předtím jsem si našla malý zastrčený nenápadný dům, kde jsem se utábořila. Měla jsem hlad, velký hlad. Ze svého batohu jsem si vytáhla své jediné jídlo, banán, a snědla jsem ho. Prohledala jsem také batoh toho kluka, co jsem zabila. Do mých věcí přibyl ještě jeden nůž, čepice, lékárnička a malá čokoláda. Věděla jsem, že tu čokoládu nemůžu sníst, i když jsem moc chtěla. Jeden malý banán nezahnal můj hlad a já si byla jistá, že zítra to bude nohem horší.

S jídlem bude problém. Rostou tu sice nějaké rostliny, ale o těchto mi instruktor v Kapitolu nic neříkal, takže je jíst nemůžu.

Mám tu nějaké možnosti. Okrást profíky, ale nechci se s nimi zatím pouštět do přímého střetu, dokud jich nebude méně. Nebo…

Zbytek dne jsem strávila schovaná v domě. Moji pozornost upoutalo akorát večerní hlášení, kdo ze splátců zemřel. Dva jsem viděla zemřít, jednoho jsem sama zabila. Jediné, co jsem nevěděla, byla smrt kluka ze Třetího kraje.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování