Another Winner - 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Hlad se dá řešit různými způsoby

09.04.2014 (20:00) • Elina • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 739×

Byla jsem hladová, jako nikdy předtím. Ráno, když jsem se vzbudila, tohle bylo to první, na co jsem pomyslela. Jen na ten prázdný kručící žaludek, který se dožadoval nějakého jídla. Věděla jsem, že najít nějaké jídlo je teď moje priorita.

Vyšla jsem z domu a hned si svlékla bundu. Bylo mnohem tepleji než předchozí den. I když slunce zářilo na obloze bez jediného obláčku, byla jsem si jistá, že to jsou tvůrci her, kteří manipulují s počasím, aby byla tak teplo. Taková změna teploty během jednoho dne nebyla možná. Ještě včera jsem se cítila dobře v teplé bundě, dnes mi bylo horko v tričku a v kalhotách.

Svižným krokem jsem se vydala zpátky k náměstí. Profíci určitě nepřesouvali všechny svoje uzmuté zásoby z náměstí. Udělali si tábor tam nebo někde poblíž.

Měla jsem pravdu, byli tam. Zásoby akorát přesunuli do jednoho domu na náměstí. Jeden hlídal vchod, který byl asi jediný, protože dům stál u velké zdi.

Docela dobře jsem viděla Granta a ostatní, seděli vedle sebe a nad něčím živě diskutovali. Oběhla jsem domy zezadu a vlezla jsem do domu, který jim byl asi nejblíže. Opravdu opatrně jsem otevřela dveře, aby profíci nezaslechli ani zavrznutí dveří. Hned od dveří jsem se plazila, aby mě nebyli schopni zahlédnout. Až u okna jsem si klekla, mírně ho pootevřela a zaposlouchala jsem se.

„Tohle nemá smysl, Grante,“ prskla dívka ze Čtyřky. „Hledali jsme ji celé dva dny a není po ní stopa. Je zalezlá někde v nějaké díře a nevyleze, dokud ji tvůrci her nevyženou.“ Pěkné, bavíte se o mně.

„Nemáš pravdu! Ona je náš nejnebezpečnější soupeř ze všech. Bylo by nejlepší ji vyřídit jako první.“

„Joleen má pravdu,“ prohlásil kluk ze Čtvrtého kraje. „Bude lepší jít normálně po dalších splátcích, třeba na ni potom narazíme.“

„No tak, lidi! Vy mě nechápete?!“ vykřikl na ostatní Grant. „Ona je dost nebezpečná! No, Drakeu?“ obrátil se na mohutného kluka z Dvojky. Díky, Grante, nikdy jsi mi nic hezčího neřekl, usmála jsem se.

„Souhlasím s Joleen a Reesem. Půjdeme normálně po ostatních a nebudeme se zaměřovat na určitého splátce. Jestli ji potkáme, je celá tvoje. Vyrazíme večer.“ Tohle mi stačilo. Odplazila jsem se zpátky ke dveřím a vyrazila pryč.

Tak tady potraviny nezískám, to není dobré. Musím najít jiný způsob.

Šla jsem dál městem a opět jsem se vyhýbala velkým hlavním ulicím. Už jsem se ve městě docela vyznala. Tipovala jsem, že je asi deset až dvanáct čtverečních kilometrů velké. A čím delší dobu jsem tam byla, tím víc jsem si byla jistější svou domněnkou, že město nepostavil Kapitol. Pouze pozměnil. Ten druhý dům, co jsem na jednu noc obývala, byl starý. Prohlížela jsem si strop, stěny, cihly, trámy, vše vypadalo staře.

Po pár minutách chůze jsem se dostala do západní části města. Tady jsem ještě nebyla, jen ji viděla od Rohu hojnosti. Nebyly tu typické domy pro rodiny, ale vyšší a mohutnější. Zabočila jsem do menší uličky k pětipatrové budově. Chtěla jsem jít dovnitř, ale zpozorněla jsem, když jsem zevnitř zaslechla hlasy.

Dva, kluk a holka. Poznala jsem, komu patří klučičí hlas. Aydnovi, splátci z Jedenáctky, takže ten holčičí hlas musel být jeho sestry Melly.

Jedenáctý kraj, zemědělství, dva proti jednomu. Dva netrénovaní proti jednomu trénovanému. Mají zásoby. Zemědělství. Mozkem mi během dvou sekund proběhla spousta myšlenek. Nakonec jsem se rozhodla a vstoupila jsem tiše dovnitř. Jeden ze svých oštěpů jsem svírala pevně v ruce.

Seděli oba na zemi, hned v přízemí. Oba vyskočili, když mě uviděli. Ayden nezaváhal a hned popadl nůž, Mella se oproti tomu hned odsunula do rohu místnosti. Všimla jsem si krve na rameni jejího trička, byla zraněná.

„Nepřišla jsem se bojovat,“ oznámila jsem jim.

„A co tu teda děláš?!“ vyštěkl Ayden.

„Chci uzavřít spojenectví,“ prohlásila jsem klidně, ale také jsem stále svírala oštěp.

„S námi?“ zeptal se Ayden překvapeně. „Proč by někdo jako ty měl uzavřít spojenectví s někým jako jsme? A jestli chceš uzavřít spojenectví, proč máš v ruce oštěp?“

„Proč mám v ruce oštěp? Protože jsme v Hladových hrách a opatrnosti není nikdo dost,“ odpověděla jsem nejprve na jeho druhou otázku. „A proč bych s vámi měla uzavřít spojenectví? Vy umíte sehnat jídlo, já umím bojovat a mohu vám pomoct. To je jednoduché. Rozmyslete se sami.“

Ayden se sklonil k Melle a potichu spolu diskutovali.

„Tak dobře,“ řekla Ayden rozhodně, „od teď jsme v tom asi spolu.“ Netřeba dodávat, že taková spojenectví nejsou dlouhodobá, ale to by asi nebylo nejlepší teď říkat.

Posadila jsem se na zem naproti nim. Oba se na mě dívali s nedůvěrou, ale to jsem jim neměla za zlé. Já to tak měla taky, ale nedávala jsem to příliš najevo. Otevřela jsem batoh, vytáhla z něj lékárničku a hodila ji Aydnovi.

„Tohle by mohlo pomoct.“ Ten ji vzal a donesl ji Melle. Když se vracel ke mně, nabral vestou z malé hromádky nějaké rostliny a bobule a nasypal mi je do rukou.

Nejedla jsem a čekala.

„Co je?“ zeptal se nechápavě. Já jen zvedla obočí a čekala, až mu to dojde.

„Proč… Aha. Ty si myslíš, že jsou jedovaté? Když jinak nedáš,“ povzdechl si a vzal si jednu bobuli z mých rukou a snědl ji. To mi stačilo a začala jsem jíst.

„Nevěříš nám,“ prohlásil najednou Ayden.

Zvedla jsem k němu oči. „Nevěřím,“ potvrdila jsem mu.

„Ale uzavřela jsi s námi spojenectví.“

„To ano.“

„A neodvíjí se spojenectví právě od důvěry?“

„Ne.“

„A od čeho teda?“

„Spojenectví je taktika, nic víc. Důvěra je něco, co buduješ k druhému člověku díky jeho činům a vlastnostem. Ty mi snad věříš?“

„Ne.“

„Tak proč se mě na to ptáš?“

„Jsi docela zvláštní profík,“ poznamenal Ayden.

„Proč si to myslíš?“

„Nesouhlasíš?“

„To jsem neřekla. Jen jsem se ptala, proč si to myslíš. To je rozdíl.“

„Oddělila ses od nich. To nebylo moc chytré.“

„Myslíš? Pro mě to bylo nejlogičtější rozhodnutí.“

„Proč?“

„Proč se ptáš?“

„To jsi vždycky taková?“

„Ano.“ Takhle skončil náš první delší rozhovor. Ayden potom pomohl Melle s obvázáním ramene. Někdo ji bodl nožem. Měla štěstí, že to bylo jenom rameno.

Já nabrousila Aydenův nůž a věnovala Melle svůj druhý, aby také měla nějakou zbraň. Večer jsme strávili klidně, bez problémů a hodně mlčenlivě. Nikdo z nás nemluvil.

Autor: Elina (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování