Atelier of Love - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

A je to tu. Zjistíte, jaký skutečný vztah je mezi Renem a Yamadou. Ale nastane při dnešní návštěvě malý kolaps, díky kterému zhoustne atmosféra. Jaká pravda se odhalí o Yuichim? Přejeme příjemnou zábavu.

04.06.2014 (18:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 862×

Bylo zase poledne a já si to kráčel po ulici do toho jeho ateliéru v postranní uličce. Někdo z hloučku lidí zavolal moje jméno. Zmateně jsem zamrkal a zaostřil na ty lidi. Byli to studenti a jejich sensei na mě z dálky mával. Všiml jsem si, jak se po mně studentky zvědavě dívají a chlapci trochu s rezervou, ale i tak všichni odhadovali stavbu mého těla. Jo, tomu se říká nemoc z povolání. Usmál jsem se a přešel na druhý chodník k nim. „Yamada-sensei,“ pozdravil jsem muže středního věku. Musím říct, že když jsem studoval, vypadal mnohem líp. Vlastně byl idolem katedry, a teď? No, pořád měl stejné oči. Je tu jedna věc, kterou jsem se nikde nechlubil. Jeden čas jsem s Yamadou-sensei spal/chodil… podlehl jsem prostě vlivu, že ho každý chtěl. Já vyhrál, ale pak mě to omrzelo, protože spát s profesorem, který je o víc než dvacet let starší než vy, je nuda. Ale k mému zázraku, tenhle profesor mi zůstal nakloněný i po tom, co jsem to ukončil, a jsme přátele do teď. Sensei se nepřetvařoval, nikdy. Nikdy však vás nepochválil přímo, ale skoro vám nadával, jenže uvnitř vám věřil. Takový byl.

Yamada se usmál, když viděl, že je nehodlám ignorovat a jdu k nim. Nečekaně mě objal jako starého přítele. Studenty překvapil jeho úsměv, asi ten jeho krásný křehký úsměv ještě neviděli.„Ren-chan, to jsem rád, že tě vidím.“ Na chvíli se odmlčel. „Jak to jde mému nejlepšímu studentovi?“ V jeho hlasech byla pýcha.

„Saito Yuichi?“ předstíral jsem, že přemýšlím. „No, není to beznadějný případ, ale…“

„Já vím, chci vědět, jaký má potencionál stát se profesionálem,“ svěřil se mi. Najednou to všechno zapadalo.

Usmál jsem se. Pár dívkám ujelo zavzdechnutí. „Zrovna k němu jdu, mám trochu zpoždění. Rád jsem vás zase viděl, Yamada-sansei.“

Nenápadně jsem se vzdaloval k aleji a podivné zkratce k onomu ateliéru, když jsem ještě zaslechl zvědavé dívčí hlasy, které se ptaly, kdo jsem vlastně byl. Yamadovu odpověď jsem už skoro neslyšel. „On? Takao Ren, můj bývalý student. Teď je model…“

Spokojeně jsem se protáhnul na posteli. Dneska nikdo nepřijde, tedy, samozřejmě kromě Rena. Měl jsem ještě dvě hodinky a ty jsem hodlal strávit ve vyhřáté posteli. Vstal jsem jen proto, abych si udělal kafíčko. I s hrnečkem jsem se spokojeně posadil a zavrtal do peřiny. Měl jsem dobrou náladu. Čekala mě příjemná práce a určitě zabere celé odpoledne. Prázdný hrneček jsem odložil na noční stolek a s povzdechnutím jsem se donutil vstát a spáchat ranní hygienu i se sprchou.

O pár minut později už jsem objednával pizzu k obědu. Roznášce to netrvalo nijak dlouho, a tak jsem se už za chvíli svíral krabici, ze které to příjemně vonělo po… prostě po pizze. Radostně jsem otevřel krabici. Ani mi nedošlo, jaký mám hlad. Usadil jsem se i s jídlem v prosklené hale. Stejně, můj model měl každou chvíli přijít.

Stál jsem před prosklenou halou a sledoval Saitovo roztomilou prdelku, když se pro něco shýbal, pak si sedl a jedl nezdravou pizzu. Usmál jsem se, nechápal jsem, jak mě mohla tahle scéna tak rozrušit. Skousl jsem si ret. Nahodil jsem arogantní masku, nenápadně jsem si to nakráčel do haly. Seděl zády, takže si mě nevšiml. Sklonil jsem se nad jeho ramenem a ukradl mu kousek pizzy. Polekaně sebou trhl.

Sakra, kde je ta propiska?! Skutálela se někam pod stůl. Nakonec jsem ji vítězně zvedl nad hlavu. Mohl jsem pokračovat v jídle. Ten, kdo vymyslel pizzu, je génius!!! Trhnul jsem sebou, když mi něčí ruka vzala dílek pizzy.

„Takhle mě vyděsit!“ Skoro jsem zapištěl! Pak jsem se zase usmál. Byl to Ren! „Vezměte si ještě, já bych to stejně celé nesnědl!“ chytil jsem krabici a nabídl mu.

Nechápal jsem, jak se mohl pořád takhle usmívat. Olízl jsem si prsty, abych je „očistil“. Arogantně jsem pohodil hlavou a vlasy se mi podivně všemožně rozcuchaly. „Nechte nám to, až skončíme, jistě budeme mít hlad. Radši bych šel pracovat… Pokud by vám to nevadilo, dneska bych byl rád, kdybyste mě maloval.“

Přikývnul jsem a krabici zavřel. Nechal jsem pizzu ležet na stole. „Ne, nebude mi to vadit. Jen to pro vás bude asi trochu nudné. Rozhodl jsem se pro barvy.“ Vyčkávavě jsem se mu podíval do očí a čekal, jestli tam nebude náznak nesouhlasu.

„V pořádku, nemusíte se bát, já se nudit nebudu,“ pohodil jsem hlavou. Vyprávět mu tu zrovna nechci, že mám na něj chuť, a mohlo by se stát, že můj kamarád dole by zkazil perspektivu fotky. „Bude vám vyhovovat včerejší póza, kdy jsem seděl opřený o tu zeď?“

„Dobře,“ pokýval jsem hlavou. „A něco jsem vám chtěl ukázat!“ Otevřel jsem notebook, kde už jsem měl staženou většinou fotek z včerejšího focení. Překvapilo mě, kolik jich bylo. „Prohlédl byste si je? Já si zatím připravím věci.“

Odběhl jsem do kuchyňky, kde jsem do dvou sklenic nalil minerálku. Oboje jsem položil na stůl hned vedle počítače. Nechal jsem ho dál prohlížet fotky a sám jsem vyndával barvy a šteloval stojan.

Prohlížel jsem si složku s mým jménem. Nejdřív fotky byly trochu nepovedené… prostě ty zkušební. Ale jak jsem si je prohlížel dál, byly lepší a lepší. Ke konci se naučil perfektně zachytit mé výrazy ve správný moment. Dokonale využíval prostředí, kde fotil. Prostě to nevypadalo jako bych tam nepatřil, nebo obráceně. Ty podivně zmatené věci na podlaze, u kterých mě zachytil, jako by spolu s mou osobou dostaly řád. Jeden kousek se mi opravdu líbil. Byla to jedna z posledních fotek. Zachytil mě zrovna ve chvíli, když jsem si sundával kabát s kožíškem. Měl jsem tam odměřenou, klidnou tvář, přivřené oči a bylo krásně zabrané i mé tetování.

„Tahle vypadá opravdu dobře,“ natočil jsem obrazovku směrem k němu. „Ke konci jsou už lepší… ale zas tak moc si nefandi, pořád máš co zlepšovat.“

Úplný Yamada-sensei! povzdechl jsem. „Taky si myslím, že vám to tam sluší! Ke konci jsem se taky cítil mnohem jistěji, ale zlepšovat se samozřejmě hodlám!“ konstatoval jsem vesele.

„Myslíte, že byste mohl…?“ pokynul jsem hlavou k místu, kde měl sedět.

„Jistě,“ bez řečí jsem se zvedl. Po cestě k onomu místu jsem si rozepnul košili. Uvelebil jsem se na zem. Opřel jsem se zády o zeď, jednu nohu jsem mírně pokrčil. Stáhl jsem si z pravého ramene košili, odhalil jsem tím své tetování. Maličko jsem naklonil hlavu na stranu a nahodil vážný výraz, ale s mírným úsměvem. „Takhle to vyhovuje?“

Skousl jsem si ret. Uvědomoval si, jak vyzývavě působí? S tím jeho arogantním úsměvem na tváři! Lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi nelíbí. Měl dokonalou postavu, osvalenou tak, aby to lahodilo oku a přece to nebylo nikterak přehnané. V tváři měl povětšinou neutrální výraz, kterým dával jasně najevo, že on je mnohem výš než většina smrtelníků, což pravděpodobně byl…

„Já jsem spokojený, ale vám to bude vyhovovat? Samozřejmě, že pokud vám bude nepohodlno, budu malovat podle fotky.“

Pobaveně jsem se mu podíval do tváře. Jeho oči vyhodnocovaly mé tělo. Věděl jsem, že jsem trochu vyzývavý, a využíval jsem toho. Maličko jeho tváře chytly načervenalý nádech. Prostě roztomilý drobeček, kterého bych nejradši ojel. Rychle jsem zahnal tyhle myšlenky.

„Máte tam napsáno, že máte malovat podle živého modela, podle fotky si malujte ve volném čase,“ upozornil jsem ho na tento detail.

„Já jen, abyste si řekl, kdyby…“ nedořekl jsem. Určitě věděl, jak to myslím. Pohodlně jsem se posadil do tureckého sedu na polštářek. Při malování nerad stojím, bolí z toho nohy.

„Můžu začít?“ Odpovědí mi bylo lehké přikývnutí. Začal jsem črtat tužkou na plátno. To bylo docela rychlé. Z tubiček jsem začal vymačkávat barvy. Štětečkem jsem je míchal a s nádechem jsem je začal nanášet na papír.

Sledoval jsem jeho zaujatý výraz. Nejprve črtal, potom se pustil do opravdové malby. Střídal u toho spoustu výrazů, bavilo mě to. Mohl jsem se dívat jen na něj, nikdo mě nemohl z ničeho podezřívat. Najednou se zamračil na plátno, potom na mé tetování.

Hravě jsem se usmál. „Jestli potřebujete, Saito-kun, můžete si mě prohlédnout zblízka… pro mě za mě i osahat materiál, pokud vám to pomůže.“

„Mně bude sta… stačit… když se budu moct podívat,“ trochu jsem se zakoktal. Zvedl jsem se a párkrát jsem nervózně přešlápnul. Až pak jsem malinkými krůčky přicupital.

„Jé vážně nádherný,“ objel jsem lehce prstíkem tělo draka.

Lehce jsem se pousmál. „Pokračuje ještě na zádech…“

Vnímal jsem každičký jeho dotek, bylo to příjemné. Pravou ruku jsem položil na tu jeho a chvilku mu pomáhal se dotýkat mé kůže. Když jsem tu ruku opět spustil, on se mě stále dotýkal. Sledoval jsem jeho tvář. Jeho oči fascinovaně koukaly na mou hruď. Já to věděl! Z toho pohledu bylo znát, že mu nejsem lhostejný. Hlavou jsem se naklonil k jeho uchu… možná až moc blízko…

„Můžeme pokračovat v práci…?“ pobaveně jsem mu zašeptal do ucha. Při mém zvuku hlasu zčervenal.

Byl jsem… fascinovaný! Lehoučce jsem přejížděl prsty po obrysech zlatavého tetování. Chytil mou dlaň a já z neznámého důvodu ani neucukl. Byl jsem jako v transu…

„Můžeme pokračovat v práci…?“ šeptl mi blizoučko od ucha. Naprosto přerušil tok mých myšlenek. Úplně jsem zčervenal a skoro jsem odskočil.

„Já… no… omlouvám se. Ono… totiž…“ Srozumitelné a duchaplné, že? Jak já se stydím! Jsem takový blb! Nemáš zač! Prosím tě…

Pobaveně jsem přejel pohledem to jeho pozadí, které mě v poslední době tak lákalo, když šel zpět ke stojanu. Pokračovali jsme potom ve stejném stylu. Jen s tím rozdílem, že Saito-kun občas zčervenal, když se zaměřoval na malbu míst, kde se mě dotýkal. Náramně jsem se tím bavil.

Bylo mi tak trapně. Jak to, že… se to stalo? A on se teď sem tam pobaveně ušklíbl! Moje ego trpělo. Snažil jsem se znova plně soustředit na malbu. Když jsem kreslil malinkým štětečkem detail právě toho draka, červenal jsem se. Hlavou mi probíhal ten moment, když…

Ááchjo! Nádech, výdech, nádech, výdech. Snažím se být přece profesionál, a toho by nic takového z míry nevyvedlo, ne? Jistěže ne. Zklidnil jsem se a pokračoval, aniž by se mi třásly ruce rozčilením.

Už se tolik nečervenal. To ale není taková sranda. Prohlédl jsem si ho pozorněji. Jeho úzké obočí se krčilo, jak se soustředil. Tahy jeho ruky byly vyrovnané, klidné. Překvapil mě tím. Přesně takový by měl být, aby se prosadil. Lehce jsem se usmál a doufal jsem, že se ten úsměv neztratí z vážné tváře. Doufal jsem, že právě úsměv nakreslí do mé podobizny. Trochu mi už začaly dřevnatět nohy, ale i tak jsem trpělivě čekal, až skončí.

„Mám… hotovo!“ zhodnotil jsem práci. Unaveně jsem si povzdechl a protáhnul. Bolela mě záda po… PĚTIHODINOVÉM SEZENÍ?!! „Trvalo to tak dlouho…“ sjel jsem Rena pohledem. „Moc se omlouvám. Já úplně zapomněl hlídat čas!“ začal jsem chrlit omluvy jednu za druhou. Vyskočil jsem na nohy a nabídl mu ruku, aby mohl vstát.

„Už?“ promnul jsem si ztuhlý krk. Asi jsme to trochu přetáhli, měl jsem ztuhlé celé tělo. Promasíroval jsem si stehna, abych je trochu prokrvil. Saito-kun mezitím došel až ke mně a nabídl mi ruce, abych se postavil. S jeho pomocí jsem vstal, vážně to bylo trochu náročnější. Když jsem stál na nohou, sjela mi rozepnutá košile z pravého ramene. Unaveně jsem zavrčel. Nemohl jsem si nevšimnout, že mému společníkovi párkrát ujel pohled na mou hruď. „Můžu se podívat?“ chtěl jsem vědět, s čím se tak dlouho patlal.

„Um,“ přikývnul jsem. Popoběhnul jsem a opatrně se vracel i s plátnem v rukou. Držel jsem ho jen za okraje, ale stejně se mi zamazaly prsty. Barevné šmouhy se přidaly k mnoha dalším. Byl jsem nervózní, co na to řekne. Já osobně jsem byl spokojený, ale… i tak jsem si kousal rty, když obraz kriticky přejížděl pohledem

Prohlížel jsem si dílo. Zatajil se mi dech, nikdy jsem neviděl takhle precizní práci. Konečně jsem pochopil, proč o něm Yamada-sensei tak rád mluvil. Připadalo mi to, jako bych se díval do zrcadla. Bylo to dokonalé. Dokonce i mé tetování bylo zpracované do sebemenšího detailu. Musel jsem potlačit touhu dotknout se toho obrazu. Polkl jsem, než jsem odpověděl. Uznale jsem kývl. „Je to dobrá práce…“

Zaculil jsem se. „Když to říkáte zrovna vy… Děkuju.“ Obraz jsem zase odložil na stojan. Bude chvilku trvat, než vrstvy zaschnou. „Dáte mi chviličku? Budu spěchat. Jenom sklidím a umyju si ruce,“ snažil jsem se, co nejrychleji uklidit materiál, co jsem potřeboval, na správná místa. Nejdéle mi ale trvalo smýt právě barvu na rukou. Když jsem se vracel, měl jsem na několika místech kůži zarudlou, jak jsem drhnul šmouhy kartáčkem.

Posadil jsem se ke stolečku a trpělivě vyčkával, až si vše dodělá. Samozřejmě jsem po celou tu dobu rentgenoval jeho dokonalé pozadí.

Neustále jsem cítil jeho pohled v zádech. Když mě neviděl, snažil jsem se podívat se sám sobě na záda. To mi tam nalepil nějakou cedulku, nebo co?! V jednu chvíli, když jsem se rychle otočil, se naše pohledy střetly. „Proč si mě… pořád tak prohlížíte?“ byl jsem z toho nesvůj.

Netvářil jsem se provinile, to nebyl můj styl. Pobaveně jsem pokrčil rameny. „Chci z toho modelování taky něco mít…“

„A proto si mě tak prohlížíte…?“ Pak se jenom v mojí hlavě ozvalo „bzz… CVAK!“ Okamžitě jsem se k Renovi otočil čelem! Zčervenal jsem až po kořínky vlasů. „Vy myslíte… jako…“ Myslel to tak, jak jsem to pochopil já?

Tenhle človíček mě vážně bavil. „Jsi gay, co?“ zeptal jsem se bez obalu. Nečekal jsem na jeho odpověď. Zvedl jsem se a přešel až k němu. Přitlačil jsem ho ke zdi, koleno vetřel mezi jeho nohy. Rukou jsem mu podržel bradu. Chvíli jsem se mu díval do očí, potom jsem ho lehce políbil. Nelíbal jsem ho agresivně, jen jsem se spíš rty otřel o ty jeho. Hned jsem se zas od něj odlepil a zamířil do haly. Byl jsem na odchodu. „Už je pozdě, přetahuju svoji pracovní dobu,“ otočil jsem se a mrkl na něj. „Zítra mám přijít opět ve stejnou dobu?“

Sklopil jsem zrak k podlaze jako spráskané štěně.

„Už je pozdě, přetahuju svojí pracovní dobu,“ otočil se a mrkl na mě. „Zítra mám přijít opět ve stejnou dobu?“

Několikrát jsem přikývnul, než jsem dodal. „Pokud vám to nebude vadit…“ narážel jsem na právě odhalenou skutečnost.

Zamračil jsem se. Proč by mi to mělo vadit? Nenaznačil jsem mu teď před chvílí…? „Saitou Yuichi, neprovokujte mě! Nebo se taky může stát, že jak tam stojíte, tak vás srazím na zem a znásilním hned teď a tady…“

S pohrdavým pofrknutím jsem se otočil a zapínal si knoflíky košile. Stálo mě dost sil se ovládnout a donutit se k odchodu. Než jsem odešel, prohodil jsem mezi dveřmi: „Zítra přijdu stejně jako dneska. Dobrou noc.“

„Dobrou…“zamumlal jsem.

Chvíli jsem zůstal jen tak stát. Nepřítomně jsem koukal do prázdna. Hlavou se mi nehonilo skoro nic. Jen jsem čučel jak vyoraná myš! Pomalu jsem se došoural k sobě do ložnice, kde jsem sebou plácl na postel. Až teď mi všechno začalo vířit hlavou. Stočil jsem se do klubíčka. Spokojený jsem teda nebyl ani náhodou! Ach jo… co budu dělat? S povzdechem jsem se přesunul do koupelny, kde jsem se nechal hýčkat teplou vodou. Vlhké vlásky jsem vysoušel ručníkem. Nevadilo mi jít spát s vlhkou hlavou, a tak jsem zaplul pod peřinu. Sám jsem nevěřil tomu, jak rychle jsem přes zmatené myšlenky usnul.

Tak jak se kapitola líbila? Trochu nás mrzí, že nemáme víc komentářů. Vůbec nevíme, jaký máte na povídku názor. Ale snad se někteří těší i na další díl.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 2. kapitola:

Smazat | Upravit | 22.06.2014 [21:18]

Camilla: jsem moc ráda, že sis povídky všimla a budeme v tobě mít čtenářku. Jinak děkujeme za komentář. Kapitoly budou přibývat každý víkend a pokud to půjde tak i častěji začátkem prázdin.

4. Camilla

05.06.2014 [20:13]

Dnes jsem si povídky všimla a hned mě velmi zaujala, takže zase začnu otravovat s otázkou typu....Kdy bude další kapitola? Emoticon

Smazat | Upravit | 04.06.2014 [22:37]

Povídku máme skoro dopsanou, tak uvidím, kdy se mi bude chtít přidat další dílek, ale bude to jistě brzy. Vážím si toho, že se vám příběh líbí Emoticon .