OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Atelier of Love - 7. kapitila

15.07.2014 (14:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 654×

V maskérně ze mě smyli make-up. Byla to trochu zvláštní nabídka, která mi přišla. Nabídli mi natáčet film v hlavní roli se mnou. Měl to být romantický příběh, ale kvůli jistým důvodům dám přednost kariéře. Ale nakonec, když si uvědomím, že ta osoba pro mě je cenná, ta osoba zemře. Nechápu, jak takové slaďárny můžou někoho zajímat. Ale byl jsem zvědavý, tak jsem to vzal.

„Takao-san, pro dnešek je to vše. Na dalších záběrech nejste třeba,“ oznámil mi režisér.

Poslechl jsem ho. Vydal jsem se na cestu domů. Měl jsem štěstí, že natáčíme ve stejném městě, kde bydlím. K mému překvapení mě to docela bavilo. Bylo to něco nového, než focení. Abych řekl pravdu, hodně se toho změnilo. Už uběhla spousta času, co jsem na začátku zimy navštívil svůj domov z dětství. Poslechl jsem Soru a přestal utíkat. Podíval jsem se na oblohu a přemýšlel. Bylo trochu horko, ale co byste čekali od července?

Chodil jsem navštěvovat děti v dětském domově vždy ob víkend. Měly z toho radost. Zjistil jsem, že se Sora vdala a za pár měsíců bude mít svoje vlastní děťátko. Měl jsem z ní radost. A ona byla šťastná, že jsem nezmizel jako tenkrát. No, kdybych nezmizel, mohl jsem být pořád s ní… jenže to je jenom „kdyby“. Měl jsem radost ze své malé sestřičky. Dělala pokroky a já pevně věřil, že se dokáže dostat na školu umění, na kterou tolik chce. Pomáhal jsem jí, co nejvíc to šlo. Byl jsem rád, že jsme zase spolu. Ostatním dětem v domově jsem nosíval sladkosti a byl tam s nimi, protože jsem věděl, že za některými nikdo nepřijde.

„Ren-chan?“ ozval se za mnou hlas muže.

„Tak honem lidi! Pohyb! Tuhle kolekci musíme nafotit do oběda!“ Unaveně jsem si promnul oči. Nemohl jsem uvěřit, že je to tak namáhavé. Každé focení bylo tak namáhavé.

„Nevím, kam tak chvátají. Zítra to bude zase to samý,“ postěžoval si Reizo.

„Já už taky nemůžu.“ Byla pravda, že jsem se dlouho nevyspal.

Dlouho do noci jsme spolu s mým spolubydlícím seděli u počítače s hrnkem kávy a třídili a upravovali fotografie nafocený přes den. Nebyla to úplně naše povinnost, ale byly za to slušný příplatky a já potřeboval peníze, abych nemusel po zbytek své kariéry bydlet v podnájmu. Hodlal jsem se osamostatnit, co nejdřív to půjde. Měl jsem v plánu dát výpověď a zařídit si soukromý ateliér. Ale pořád to byla práce, která mě bavila. Jen… jsem si sliboval od profesionálního focení trošku… trošku samostatnosti? Představoval jsem si to jinak. Na soukromé zakázky jsme měli minimum času. Všechno, co jsme fotili, bylo právě pro Fashion company. Samozřejmě nešlo jen o fotografie z oblasti módy. Právě tato organizace nabízela služby fotografů i pro ostatní mediální oblasti. Od novinařiny přes koncerty a hudbu až po sport či uměleckou tvorbu. Jenže já toužil po vlastním fotoateliéru.

„Yamada-sensei? Co tu…?“ zmateně jsem zamrkal, jestli vidím dobře.

„Popovídáme si?“ usmál se tak jako vždy. „Co takhle kavárna?“

Souhlasil jsem. Už to byla doba, co jsme spolu mluvili. Bude to určitě fajn rozhovor. Do blízké kavárny jsme došli skoro hned. Posadili jsme se k jednomu ze stolů a objednali si.

„Jak se ti daří, Rene? Slyšel jsem, že teď točíš film?“ zvědavě si mě prohlížel.

„No jo,“ zmateně jsem si prohrábl vlasy, které zůstaly úplně stejné. Bylo to divné, ale asi jsem byl jediný, kdo neměnil svůj vzhled. „Je to docela zábava, i když některé scény jsou na hlavu.“

„To rád slyším, že tě to baví,“ usmál se. Byl to nezávazný rozhovor, který mi vážně chyběl.

„Co moje sestřička? Viděl jste její práce, že?“ chtěl jsem vědět, jak si stojí s talentem v jeho očích.

„Takao Rika, že?“ zamyslel se a já jen kývl. „Je to působivá žena, stejně jako ty. Její obrazy jsou zvláštní. Včera nám přišly projekty od všech přijatých studentů. Stihl jsem si projít jen pár, ale i její. Musím říct, že mě zaujala nejvíc ze všech. Takový talent jsem nečekal. Co si budeme nalhávat, je lepší než ty.“

Usmál jsem se. To je mi zjištění… já byl na kresbu někdy trochu levý. „A co ty obrázky?“

„No…“ zamyšleně shlédl do hrnku s kávou. „Jsou zvláštní. Pojala to jako „můj život“. První obrázky jsou abstraktní s nádechem bolesti duše, občas se v nich objeví světlo. Postupně začínají být konkrétnější, ale pak jako zlom je tam temný obraz jen ze stínů. A pak začíná přicházet zase světlo. Maluje přírodu, zvířata, portréty usmívajících dětí. Nakonec jsou tam poslední obrázky… jsi na nich ty. Bylo to opravdu působivé.“

Jeho shrnutí mi vyrazilo dech. „To je přesně jako její život.“

„Neboj, ona to zvládne,“ povzbudil mě. „Ale něco pro tebe mám.“

„Co to je?“ zeptal jsem se.

„Focení kolekce. Jeden můj kamarád má teď trochu problém, je ve skluzu. Potřeboval by schopného modela, tak mě požádal o pomoc. Napadl si mě jenom ty,“ podával mi vizitku nějaké firmy. „Jestli chceš, zavolej jim.“

Prohlédl jsem si papírek a rozloučil se s Yamadou-sensei. Dnešní setkání mi přineslo dobré zprávy. Šel jsem domů a rozmýšlel jsem, jestli tu nabídku vezmu…

Šéf byl nervózní. Všichni dělali, co mohli, ale on stále nebyl spokojený. Pauzy byly minimální. A všechno bylo docela zmatené. Byli jsme rozděleni po jednotlivcích, každý v jiném ateliéru, stále však v jedné budově. A stále jsme fotili jednu kolekci.

„Trochu víc zvedni hlavu, ano?… Bezva, děkuju!“ Modelka tak učinila a já opět pokračoval. Občas jsem ještě trochu upravil její postoj, držení těla nebo výraz.

„Mám takový hlad!“ zaskučel Rei.

„Ani mi nemluv!!“ Spolu s dalšími fotografy jsme skoro utíkali k restauraci, která byla jen o pár domů dál. Sesunuli jsme se na židle a konečně si objednali.

„Je toho… prostě moc!“

„Ale, Midori, nerozčiluj se pořád“

„Všichni toho máme nad hlavu!“

„Já vím, že jo, ale…“

„Buď rád, že je to tak dobře placený!“ začali jsme se se smíchem dohadovat. Stala se z nás za tu dobu dobrá parta. Někdo se mezi sebou znal víc, někdo míň, ale naše společné obědy už byly skoro tradicí. I když jsme na ně měli jen něco málo přes půl hodiny.

„Dneska už nic nedělám. Jdu rovnou,“ ukázkově jsem si zívnul, „spát,“ dořekl jsem. Dnešek byl opět velmi náročný a představa, že bych do rána seděl u počítače a ještě něco dělal...

„Co myslíš, že já? Taky toho mám plný kecky. Oyasumi, Yui!“ konstatoval i Rei.

Jen jsme se vystřídali v koupelně a každý zapadl do svého pokoje pod vlastní peřinu. Do zad mě ale tlačilo mé staré fotoalbum. Ano, dneska ráno jsem si ho prohlížel… i když se mi klížila víčka, začal jsem v něm listovat. Pamatoval jsem si skoro všechny ty okamžiky, které byly na fotografiích zachyceny. Zvlášť jeden.

„Tahle je docela dobrá. Moc si ale nefandi, ještě před sebou máš spoustu práce,“ (A/N: Chtěla bych tu citovat, co mu řekl Ren, když mu ukazoval tu fotku, kde se sám sobě líbil…) šeptal jsem Renova slova. Odložil jsem album na podlahu. Oči se mi pomalu zavíraly. Kde asi teď je? Co dělá?… Vzpomene si… ještě… někdy…?

Došel jsem domů dost unavený. Bylo toho na dnešek dost. Rychle jsem se došel osprchovat. Když jsem si znovu oblékl rifle, vypadla z nich malá vizitka. Zvedl jsem ji z podlahy. Chvíli jsem rozjímal, ale nakonec ji položil na barový pult a nechal ji tam ležet. Prohrabával jsem se starými věcmi, když jsem na to narazil… fotka ve zlatém rámečku. Byl jsem na ní s Yuichim. Zamyšleně jsem přejel po jeho obličeji. Stále se tak krásně červená? Má to, co si přál?

S povzdechnutím jsem vzal tu fotku a posadil se k pultu. Otevřel jsem si saké. Kdyby mě teď viděla Sora, nebo hůř – Rika, obě by mě přizabily. Pousmál jsem se. Můj pohled opět spadnul na vizitku. Bylo to firmy z Tokia. To by se mi i hodilo. Chvíli jsem nad tím uvažoval, nakonec jsem vzal telefon a vytočil ono číslo. Byl jsem rozhodnut tu práci vzít.

… O hodinku později jsem si už balil zavazadla. Měl jsem zamířeno na letiště, abych se do Tokia dostal ještě dnes. Chtěl jsem se před focením aspoň maličko prospat…

Zlobně jsem zavrčel, když mi telefon spadl z postele a tam dál zvonil a zvonil. Nechtěl přestat. Donutil jsem se slézt z postele a telefon sebrat. Nikdo mi nevolal…? To znamená, že je to budík. Už mám vstávat? Ale ne… to néé!

Promnul jsem oči a pomalu se došoural až do kuchyně. Rei tu zatím nebyl. Je docela flegmatický, co se týče pozdních příchodů. Často ho musím i budit. Postavil jsem vodu na kávu. Pomalu jsem si čistil zuby. Tři dny… Ještě tři dny a budeme mít… volno! Týden volna!! Měl jsem v plánu věnovat se soukromým zakázkám, ale to samozřejmě až po důkladném prospání. Po vyčištění zubů a učesání jsem se cítil o něco líp.

„Rei, vstávej!“ houkl jsem na spícího černovláska. Jako každé ráno jsem mu pustil pěkně nahlas rádio a nechal ho zapnuté. Nedokázal spát v hluku. Byla to účinná metoda, jak ho probudit. Nechal jsem ho tam, ať se z postele vykope sám. Já se šel převléct, stále jsem byl v pyžamu. O pár minut později už jsme spolu nasedali do Reizova auta. To, co mně zabralo celé ráno, Reizo stíhal za pár minutek. Brzdili jsme o několik okamžiků později před velkou moderní budovou, tak jako každé ráno.

Zachmuřeně jsem vyhlídl z okna. Bylo ráno a já se měl dostavit do ateliéru či budovy, kde mě budou fotit. Hodil jsem na sebe bílou košili, nezapínal jsem ji. Byl jsem hrdý na své tetování a navíc byl hic, takže mi nebude zima. Vzal jsem si roztrhané džíny a vyšel před budovu, kde na mě čekalo taxi. Sedl jsem si dovnitř a nechal se unášet do nové práce.

Vystoupil jsem před monstrózní budovou. Tak to bude vážně něco. Byl jsem zvyklý na takové věci. Upřímně? Moc se mi tam nechtělo, protože jsem dost dobře věděl, jak to chodí v takových velkých společnostech. Nedalo se ale utéct, že, Sora? Vešel jsem dovnitř.

„Je možné, že vy jste Takao Ren?“ okamžitě se mě otázala vysoká žena ve vkusném kostýmku.

„Jo, to budu já,“ přikývl jsem.

„Už na vás čekáme. Prosím, pojďte za mnou,“ vykročila do nějaké chodby. Nejspíš to vedlo k ateliérům.

„Už jste to slyšeli? Má přijít nový model!“ zašveholil Takeru, který nás doběhl.

„Nový?“ Doufám, že bude mít nějaké zkušenosti. Bylo by zdlouhavé, kdyby ne.

„Víš, kdo to je?“ ozval se zvědavě Rei. Takeru však jen pokrčil rameny.

Vedli mě dál chodbou. Všechno tu bylo stejný, žádný krásný výtvory, prostě nic. Smutně jsem tu ženu následoval do podivných dveří. První, čeho jsem si všiml, bylo bílé plátno, které osvětlovala světla. Byla tam namířená spousta objektivů. Pak jsem si všiml té spousty lidí. Všichni na mě civěli s otevřenou pusou. Skoro, jako bych byl zázrak z nebe či co…

„Prosím, pojďte, představím vás s fotografem, se kterým budete spolupracovat,“ oznámila mi žena.

„Saito Yuichi?“ zeptal se mě jakýsi muž.

Chtěl jsem si seřídit fotoaparát, proto jsem ještě nestál s ostatními vedle v místnosti. „Ano...?“

„Prosím, pojďte se mnou!“ Neusmál se, nic, pravděpodobně měl nařízeno spěchat jako každý tady. Cestou mi vysvětloval, že pro nedostatek času budu oddělen od skupiny díky nejlepším výsledkům, a budu spolupracovat pouze s jedním modelem, ovšem velmi, velmi intenzivně. Prý je to profesionál.

Dovedli mě do nějakého maličkého ateliéru. Nikdo tu nebyl, tak jsem je pohodlně posadil na židli skoro hned naproti dveřím. Nasr*ně jsem čekal, vadilo mi, že má můj fotograf zpoždění. Copak si tu neváží mého času? Ta žena si mě celou dobu prohlížela. Najednou se otevřely dveře a v nich stál…

A do h*jzlu!

Šli jsme… špatně. Ten vysoký muž mě vedl chodbou do míst, kde jsem ještě nebyl. Vraceli jsme se zpátky a pak šli úplně na jinou stranu.

„Dveře číslo 13. Já s vámi nepůjdu, mám jinou práci.“ Houby práci, spíš se bál, že ho seřvou! Povzdych jsem si. 11… 12… 13… vzal jsem za kliku a otevřel… Jen jsem vytřeštil oči.

Žena, která tam byla po celou tu dobu se mnou, tomu dala korunu. Vůbec si nevšimla našich reakcí a s klidem se otočila na příchozího.

„Máte zpoždění!“ zlobila se, ale pak se uklidnila a otočila zpět ke mně. „Tohle se Saito Yuichi, váš fotograf. Saito-kun, váš model Takao Ren. Snaž se tu práci nezvorat, už tak nestíháme. Pokyny máte na stole.“

Odešla. Co mám dělat, tohle musí být snad nějaký vtip, ne?! Co tu dělá?! Co tu dělám já?! Co teď? Tohle nemůže skončit dobře… Propadal jsem panice.

„Máte zpoždění,“ probodl jsem ho pohledem, aniž bych dal na sobě cokoli znát. „Doufám, že to nebude kazit naši spolupráci.“

Ani jsem té ženě neodpovídal. Jak to, že tu byl…? Co tu dělal…? Nadechoval jsem se k pozdravu, ale předběhl mě. Bohužel ne tak, jak jsem si představoval.

„Máte zpoždění.“ Jeho pohled byl chladný a vyrovnaný. „Doufám, že to nebude kazit naši spolupráci.“

Ten tón hlasu. Já si předtím pohrával s myšlenkou, že mu skočím kolem krku, ale…

„Bylo to jen nedorozumění, nebude se to opakovat,“ přešel jsem ke stolu, kde ležely pokyny. Jen jsem předstíral, že je čtu. Přes slzičky jsem neviděl. Rychle jsem je setřel hřbetem ruky. Nemůžu teď plakat!

Podíval jsem se na něj. Předstíral, že čte úkoly, ale já jasně viděl, jak mu po tváři stékají slzy. Byl jsem na sebe naštvaný. Tohle jsem nechtěl. Vážně jsem nechtěl ho rozplakat, ale takový jsem prostě byl. Přešel jsem ke stojanu s oblečením.

„Měli bychom začít, musím si dneska ještě něco zařídit,“ nahodil jsem profesionální masku na tvář úplného zbabělce. Sora měla pravdu, měl jsem se tomu všemu postavit dřív…

Tak co vy na to? Konečně se zase vidí a úplně to podě... zkazili. Doufám, že máte radost z jejich setkání. Chtěli bychom poděkovat za minulé komentáře, máme z nich radost. Tak jenom vydržte do dalších dílů, kde se budou snažit dostat k sobě, ale i zároveň se provokovat. Gwendolin & Torriell.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Atelier of Love - 7. kapitila: