OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bojovnice Valhally - 1. kapitola



Bojovnice Valhally - 1. kapitolaValkýry. Kdysi uznávané válečnice, které rozhodovaly o tom, který válečník vejde do Valhally a jak dopadnou bitvy. To vše se změnilo, když byla Valhalla napadena a obsazena nepřáteli. Hrstka valkýr stihla opustit svou zemi, než se portály zavřely.
Nyní, o několik století později, je napaden i svět lidí. Vůdkyně nejstatečnějších z Valkýr, Katina, svolává svou družinu zpět a začíná válka o jejich nový domov. Zvládnou bojovnice ochránit tento svět, když svůj zachránit nedokázaly?

Seděla jsem na barové stoličce, pomalu upíjela pomerančový džus a po očku sledovala jednoho fousáče, jak otravuje Annie, zdejší obsluhu. Ta se sice snažila dostat z dosahu jeho rukou, ale moc se jí to nedařilo. Byla droboučká a jen její hlava byla skoro stejně velká jako jeho pracka. Neměla by šanci ani, kdyby byl střízlivý. A to on nebyl. 
Zvažovala jsem, zda má cenu se do toho plést. Samozřejmě to byla má práce a Annie byla fajn, ale na druhou stranu jsem měla dobrej flek a nechtěla o něj přijít. Což by se stalo. Hotová Sofiina volna.

„Nechci ti říkat, jak máš dělat svojí práci, ale neměla by ses do toho vložit?“ ozvalo se z druhé strany baru. Mark. Náš rytíř v blyštivé zbroji. Tedy pokud se vám rozlije pití nebo dojde hajzlpapír. Kdyby došlo na rvačku, tak ho najdete skrčeného za barem, jak brání dražší lahve.

„Pohlídej mi flek,“ zabručela jsem jeho směrem, dopila ten cvrk džusu co mi zbyl a vydala se na záchrannou misi. Rozhodla jsem se právě v čas. Jen co jsem vykročila, stáhl si ten chlap Annie na klín. Rychlým krokem jsem k nim došla.

„Promiň, ale nejsme tenhle typ podniku,“ zamračila jsem se na něj, chytla Ann za ruku a vytáhla jí zpátky do stoje. Jen co nabrala rovnováhu, popostrčila jsem jí k baru. Poděkovala mi jemným úsměvem a rychle zmizela.

„Hej vrať se,“ houkl za ní, a když mu došlo, že se to nestane, stočil pohled ke mně. Hodně, hodně ošklivý pohled. Slabší povahu by to nejspíš posadilo na prdel, ale to já naštěstí nejsem.

„Kdo si jako myslíš, že si?“

„Zdejší vyhazovač. Takže pokud mi dál budeš obtěžovat barmanky tak poletíš. Kapišto?“ obeznámila jsem ho se svou funkcí a znuděně si prohlížela nehty. Měla bych zajít na manikúru.

„Na tak malou holku jsi trochu drzá, nemyslíš?“ zašklebil se na mě a jeho přátelé, kteří nás se zájmem sledovali, přes okraj svých půllitrů, mu přizvukovali. Aby svým slovům dodal váhu, tak si stoupl a shlížel na mě z těch svých skoro dvou metrů.

„Výška se přeceňuje,“ odmávla jsem ho a rozešla se zpátky ke svému místu, které bylo, překvapivě, obsazené. Hlavně, že jsem Markovi řekla, aby ho hlídal. Vůbec na něj není spoleh. Rázně jsem došla k chlápkovi, který si spokojeně hověl na mé židli a sledoval televizi nad barem. Zrovna běžel přenos nějakého sportu. Kdo by se v tom vyznal?

„Nerada obtěžuju, ale tohle je moje místo.“

„Seděla jsi na něm? Neseděla. Takže teď je to moje místo,“ odpálkoval mě, aniž by se pohnul. Si snad ze mě dělá prdel?

Zhluboka jsem se nadechla. „Poslouchej. Vážně nemám náladu se tu dohadovat s nějakým nevychovaným kreténem o tom, že mi zasedl místo. Takže buď od té lásky, zvedni prdel a přesuň jí někam, kde nebude překážet.“ Doporučila jsem mu s razancí, na kterou jsem byla hrdá. S ním to, ale nehnulo. Jen se na mě líně otočil.

„Seš hluchej? Protože ti to klidně vysvětlím…“ zbytek věty vyšuměl do ztracena. Nedokázala jsem se odtrhnout od jeho očí. Ta barva. Od éry Stmívání a Upířích deníků jsem si zvykla, že do baru občas zavítal fanoušek upírů nebo prostě chlap co na červený oční čočky balil ožralý puberťačky, ale tahle barva byla jiná. Byla skutečná.

Když se mi to zjištění konečně povedlo zpracovat, rychle jsem si prohlédla jeho zbytek. Světlá kůže, delší tmavé vlasy, rozšířené zorničky, rudé rty, které přímo vybízejí k polibku.

Počkat. K žádnému polibku nevybízejí. Ani omylem. Rychlé potřesení hlavou mi vrátilo myšlenky zpět k mé židli.

„Tak co bude? Přesedneš si sám nebo ti snad mám pomoc? Protože to bude vážně trapné, když tě odtud vykáže holka.“

Zlostně se mu zablesklo v očích, ale zvedl se. Hodil na bar pár bankovek a cestou ven do mě vrazil. Ani to se mnou nehlo. Když odešel, konečně jsem vydechla. Ani nevím, že bych zadržovala dech.

♦♦♦

Zbytek večera proběhl v klidu a zajetém řádu. Chvilku před druhou jsem vyhnala poslední opilce, kteří si to tu spletli s ložnicí a rozloučila se s Markem a Annie. Teď už je čekal úklid, což naštěstí nebyla moje práce. Jako vždy jsem použila zadní východ, abych rovnou zkontrolovala i okolí popelnic. Sice se nestávala často, aby se tam někdo poflakoval, ale i tak to šéf neviděl rád. Ožralové povalující se u odpadků nejsou zrovna nejlepší reklamou. Já si sice myslím, že se jedná o známku kvalitní zábavy, kterou v baru U Veselý krysy poskytujeme, ale nejspíš jsem jediná. Pokud potenciální zákazníky neodradí ten název, tak už nic.

Už jsem byla pár kroků od popelnic, když za mnou něco zašustilo. Rychle jsem se otočila, ale byla to jen krysa, která pelášila co nejdál ode mě. S úšklebkem jsem pokračovala v cíli mé cesty. Udělala jsem jediný krok, když celé mé tělo přistálo na protější zdi. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už mě pod krkem držela něčí ruka, která bránila v průchodu vzduchu do těla. Hlava mi třeštila od toho nárazu. Trvalo mi několik chvil, než jsem dokázala zaostřit na osobu přede mnou. Byl to ten chlap, který mi zasedl místo. Upír. A dle vyceněných zubů se jednalo o hladového upíra. Super.

„Tady už taková drsňačka nejsi, co?“ zavrčel a naklonil se ke mně, takže naše obličeje od sebe dělilo sotva pár centimetrů. Ráda bych mu něco odpověděla, ale nedostatek vzduchu mi to nedovolil. Jediné co jsem zvládla, bylo protočení panenek a i to mě stálo drahocenné síly.

„Bojíš se? Protože bys měla,“ zašeptal mi do ucha a olízl mi tvář. Fuj, prase. Ani jsem se nenadála a ucítila na krku polibek. Začala se mě zmocňovat panika. Jednou rukou jsem se snažila odstrčit tu jeho, kterou svíral můj krk, zatímco druhou jsem šmátrala po noze ve snaze dosáhnout na nůž, který jsem měla zastrčený v pravé botě.

Cítila jsem, jak se chvěje a polibek se měnil v žužlání nejpraktičtějšího přístupného místa k tepně. Zrychlil se mi tep a přísahala bych, že se okolní vzduch ochladil. Že já kráva ho v tom baru nenechala na pokoji. Touhle dobou bych už byla doma a dojídala pizzu od oběda.

V tu chvíli se mi zakousl do krku a já se ocitla na jiném místě, v jiné době a s jiným mužem.

„Neboj, bude se ti to líbit,“ sliboval mi, zatímco mi polibky zasypával krk. Nebyl to strach, co jsem cítila, ale vzrušení. Věděla jsem, že by mi neublížil.

Zasekla jsem se mu pravou nohou okolo boku a přitáhla si ho ještě blíž. „Udělej to,“ vzdychla jsem, když mi přejel špičáky po kůži. A on to udělal. Sál mou krev a já mu slastí sténala v objetí.

Do přítomnosti mě vrátil pocit malátnosti, který do vzpomínky nepatřil. Upír mezitím změnil styl, kterým mě držel. Jednou rukou mě podpíral v boku, zatímco druhou mě chytl za krk zezadu, čímž mi konečně dopřál přísun vzduchu.

Takže takhle zemřu? Vysátá od pijavice za barem u popelnic? Jo, o mé smrti se budou vyprávět legendy. Možná to byly ty myšlenky na úplný konec, které ve mě vzbudili novou vlnu odhodlání a nasranosti.

S vypětím všech sil jsem nakopla upíra do koulí. S bolestným šklebem se ode mne odtrhl a chytl se za svou chloubu.  Je jedno jestli se jedná o normálního chlapa nebo upíra, kopanec do koulí platí na oba.  

„Svině,“ mračil se na mě. Pokusil se mě znovu chytit, ale to se mi už povedlo vytáhnout nůž. Naštěstí si toho nevšiml a tak, když už mě skoro držel, jsem mu ho vrazila do srdce. Vytřeštil oči a nevěřícně zíral na rukojeť trčíc mu z hrudi.

„Ale…,“ snažil se přijít na způsob jak je to možné. Kolem očí se mu začali tvořit šedé žilky, kterých během okamžiku měl plný celý obličej.

„Upíre seznam se Zabijákem nemrtvých,“ zašklebila jsem se na něj a nožem v hrudi zatočila. Odpovědí mi bylo bolestivé zasyčení. Opřela jsem se o zeď, abych neztratila rovnováhu a nechala Zabijáka dělat svou práci. Moc času mu to nezabere.

Během pár vteřin se upír změnil v prach a ulicí se ozvalo zařinčení, jak nůž dopadl na zem. Namáhavě jsem ho sebrala a uklidila zpátky na své místo v botě. Očistím ho až doma.

♦♦♦

Cesta domů mi trvala až nepříjemně dlouho. Z jedné části za to mohla ztráta krve, z druhé části zase to, že mi myšlenky lítaly sem a tam. Jediná, která se stále vracela, zněla: Kde se tu, kurva, vzal upír?

Doma to byl rychlý proces. Sprcha, ošetření kousnutí, očištění Zabijáka nemrtvých a sbalení nejdůležitějších věcí. Na záznamníku v baru jsem nechala vzkaz, že s okamžitou platností končím. Potom jsem jen seděla na posteli a hlavou mi vířili myšlenky, jestli jen zbytečně nepanikařím. Třeba se jednalo o ojedinělý případ. Bohužel to bylo stejně pravděpodobné jako to, že až se zítra probudím, budu vlastnit farmu s jednorožci.

S povzdechem jsem do mobilu naťukala jediné číslo, které jsem si pamatovala a čekala.

„Ano?“ ozval se, po nekonečném čekání, jemný téměř až dětský hlásek.

„To jsem já. Máme problém. Bydlíš pořád tam kde posledně?“

„Jo. Mám obvolat ostatní?“

„Buď tak hodná. Dorazím co nejdřív.“ Zavěsila jsem.

Zastrčila jsem telefon do kapsy o bundy, hodila si přes rameno tašku a naposledy se rozhlédla po svém maličkém bytečku.


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bojovnice Valhally - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!