OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bordeří povídačky (6) - Bratránek Kryšpín



Bordeří povídačky (6) - Bratránek KryšpínSlyšte, slyšte! Na farmu dorazila hvězda stříbrného plátna, Kubíkův bratránek Kryšpín! A že to věru nebude mít jednoduché...

Maličkaté nádraží na kraji vesnice vedlo poklidný, skoro až nudný život – a plně mu to tak vyhovovalo. Nepotřebovalo ke štěstí osm nástupišť a slávu mezinárodních rychlíků, naprosto mu stačilo, když se tu dvakrát denně zastavila lokálka s novinkami z okolního světa a těmi několika cestujícími, které osud zavál do zdejšího zapomenutého, tichého koutku země.

Dnes to ovšem mělo být celé jinak, napětím už od rána ani nedutalo. Měl totiž přijet Kryšpín!

Že vám to jméno nic neříká? Cože, a to si říkáte znalci zvířátkovských filmů? Obojek pravdy, Pastýř hvězd, Cid – hrdina pluku... to jsou přece snímky, které viděl snad úplně každý. Za Cida dokonce Kryšpín dostal nominaci na Oscara a Zlatou pískací kost! No dobrá, dobrá, možná ho neznáte podle jména, ale jakmile byste ho viděli vystupovat toho dne z vlaku, jistě byste si hnedle vzpomněli, o kom že je to řeč. Ten hrdý postoj, pružný krok dlouhých nohou, sluneční paprsky pableskující v krátké hnědé srsti, elegantní límec z bílých chlupů – byl to prostě on, Kryšpín, miláček publika.

Otočil svou štíhlou hlavu směrem k lokomotivě, ostrým štěknutím se s ní rozloučil, slastně nasál vůni okolních rozkvetlých luk a polí a vydal se směrem k nedaleké vísce. Do kroku si k tomu zpíval:

Tak já tady ʼsem,
mávám ocasem,
mám rád buřt a sýr,
já jsem Kryšpindír!

Když míjel plaňkový plot ohrazující úhledně okopanou zahrádku u prvního domku vesnice, kousek nad hlavou mu někdo mňouknul: „Nazdar, fešáku. Kterýpak ty jsi?“

Na jednom z dřevěných sloupků seděla kočka, vyhřívala si svůj černobílý kožíšek na jarním sluníčku a přimhouřenýma očima zkoumavě pozorovala hnědého krátkosrstého borderáka. Ten hrdě vypjal klenutou hruď a řekl: „Neříkej, že mě nepoznáváš.“

„Hm,“ švihla kočka zamyšleně ocasem. „Ta drobná skvrnka na čumáku mi je povědomá. Kde já ji už jenom viděla… Už vím, takovou má přece ten jezevec, co se usadil v noře pod Mrchovým kopcem. Nejste vy příbuzní?“

„No dovol...“ ohradil se hnědý borderák uraženě. „Já jsem přece Kryšpín, hvězda stříbrného plátna!“ Pak se rozhlédl po okolních poklidných, na bílo natřených staveních, obdělaných políčkách a zelených pastvinách vonících jetelem, a trpce poznamenal: „Ale vy jste tady o kině asi nikdy neslyšeli, že?“

Tentokrát dotčeně prskla micka. „Ty jsi ale… myslíš snad, že jsme tady sto let za slepicema?“ Pak se na chvíli odmlčela, zkoumavě se na Kryšpína podívala a zvědavě přitom nakláněla hlavu ze strany na stranu. „Ovšem když nad tím tak přemýšlím, asi jsem tě už vážně někde viděla. Nehrál jsi náhodou v Když vymáchat čumák nepomůže?“

Kryšpín se trochu ošil, až mu trojúhelníkové uši zamávaly kolem hlavy. To nebyla zrovna role, na kterou by rád vzpomínal. „No, to bylo už hodně dávno, to jsem teprve začínal. Ale ano. Pana Poblíse jsem hrál já,“ připustil krapítek neochotně.

„Já věděla, že tě odněkud znám!“ zajásala kočka, protáhla si hřbet a v očích žlutých jako dva jaspisy jí blýsklo. „No páni, tak já se tady bavím s filmovou superstar, kdo by to byl řekl? A co dělá taková pselebrita tady u nás, na konci světa?“

Hafana změna v chování té černobílé myšilovky očividně potěšila. „Přijel jsem na návštěvu za bratránkem. Hrozně dlouho jsme se neviděli a navíc chci, aby mi pomohl s přípravou na novou roli. Budu totiž točit jeden historický film. Žádný brak, ale panečku umění.“

„No teda,“ hlesla obdivně kočka. „A o čem to bude?“

„Jako obyčejně,“ zatvářil se Kryšpín naoko nedbale a nahodil nacvičený fotogenický výraz, jejž měl rezervovaný pro novináře a fanynky. „Budu hrát ovčáckého psa, co zachrání rodinný statek, přepere medvěda a tak. Pro profesionála jako já naprostá brnkačka, ale i tak bych se tady rád vcítil do postavy, načerpal inspiraci a samozřejmě se podíval, jak se bratránkovi Kubíčkovi daří. Nevíš, kde ho najdu? Měl tu na mě čekat, ale asi pozapomněl.“

„Tak ty hledáš Kubíčka?“ ujistila se micka. „Samozřejmě, že ho znám. Toho tady přece zná každý. Ráda tě za ním dovedu,“ nabídla se a seskočila z plotu. Teprve v tu chvíli si Kryšpín všiml, že to není dospělá kočka, spíš jen odrostlejší kotě. Krátké nožičky s bílými ťapkami podpíraly černé soudkovité tělo, které na jedné straně končilo silným ocáskem a na druhém plynule, téměř bez krku, přecházelo do kulaté hlavy s bílou čárkou mezi očima vedoucí od čumáčku až k drobným ouškům. Pohybovala se s až překvapivou ladností a elegancí, ale to mají společné všechny kočky – snad až na ty, co se živí lasagnemi.

„Mimochodem, já se jmenuji Jackoule,“ představila se, a než stačil Kryšpín zaprotestovat, vyskočila mu na záda.

„Počkat, počkat,“ ohradil se hnědý borderák. „Jsem snad kůň, nebo co?“

„Kůň těžko, leda poník,“ poznamenala kriticky Jackoule a uvelebila se mu na svalnatém zadku. „Jenže já mám hrozně krátké nohy. To bychom tam šli celou věčnost, takhle tam budeme hned.“

Kryšpín, ač nerad, s tím musel souhlasit. „No, na tom něco bude. Jenom doufám, že nás nikdo neuvidí,“ povzdechl si.

„Neboj,“ ujistila ho Jackoule, „touhle dobou jsou všichni na polích. Tak hyjé, pane Poblísi! Ať se práší za spřežením!“

x-x-x

Kryšpín se cítil podveden, obalamutěn a utáhnut na vařené nudli jako naivní štěně. V jeden okamžik byl hrdinou stříbrného plátna, idolem fenek a vzorem dospívajících psíků všech ras a velikostí, a v druhém… pouťovou atrakcí pro drzou kočku, která mu teď seděla na zádech a pobaveným pohledem sledovala okolí. A dokonce ho občas švihala ocasem po zadku, jako by to byl bič! Když se proti tomu několikrát ohradil, vždycky se mu omluvila, že si jen tak mává do kroku… ale jakmile zvolnil tempo, plesk! Bylo to tu zase.

A co hůř, on s tímto pokořením vlastně souhlasil. V onu chvíli to dávalo té jeho hnědé hlavě jasný smysl. Kulatá micka měla skutečně nožky jako čtyři krátké špalíčky, zato ty jeho by mu mohl závidět lecjaký chrt. Takové se u ovčáckých psů moc nevidí. A že se mu Jackoule veze na zádech? No přece ji neponese v zubech, no ne? Ale i tak… kdyby se při tom aspoň tak nenaparovala, netvářila se jako hraběnka v kočáře a neprokládala pokyny „tady vpravo“ a „semhle vlevo“ také rozjařeným „rychleji“ a dokonce „hyjé“.

Když se mu tedy ze hřbetu konečně ozvalo: „Prrr, pane Poblísku, prrr,“ bral to jako vysvobození.

„Tak jsme tady,“ oznámila černobílá kočka vesele a seskočila na cestičku, až jemný štěrk pod jejími ťapkami slabounce zavrzal. Sebejistým krokem přicapkala k vrátkům v zídce, za kterou už vykukovalo nízké malebné stavení, zastavila se, mírně zavrtěla pozadím, aby chytla správný balanc, a mohutným skokem se vrhla na provázek visící od malého mosazného zvonku.

Cililink, cililink, cililink, rozezněl se poplašeně nebohý zvoneček, který do té chvíle vyspával odpolední siestu.

Odpovědí jim bylo hromové zakašlání stařičkého motoru, které se ovšem záhy přeměnilo ve spokojené bublání.

„Pojďte dál, je otevřeno,“ zvolal jakýsi hlas ze dvora.

Kryšpín přistoupil k brance a zručně ji otevřel – to pro něj byla hračka, naučil se to už dávno, při natáčení filmu Sám v ohradě. Jó, to byly časy…

Za vrátky panoval čilý ruch. Uprostřed malého dvorku ze všech stran lemovaného různými kůlnami a stodolami si tiše brumlal letitý traktůrek s připojeným valníkem, na nějž vousatý ovčák právě nakládal deky, houně a narychlo sbalené batohy plné různých nezbytností. Z garáže se vynořil chlupatý černý borderák s výraznou bílou náprsenkou na hrudi a otlučenou miskou v zubech. Tu hodil na přívěs a přiklusal k návštěvníkům.

„Kryšpíne, bratránku, jsi to ty!“ vyštěkl nadšeně a hned svého příbuzného radostně očuchal, snad aby se přesvědčil, že ho nešálí zrak. „Tak jsi přece jenom dorazil. Ani nevíš, jak rád tě vidím.“ Pak se otočil k micce, která si mezitím vyskočila na parapet okna a dekorativně se na něm uvelebila. „Ještě jednou ti děkuju, Jackulko, že jsi ho šla vyzvednout na nádraží místo mě. Jackoule je naše kočka,“ vysvětloval Kryšpínovi, „ale to už vlastně určitě víš, když tě přivedla.“

Ta jen mávla ťapkou, jako že to nestojí za řeč, a pustila se do čištění kožíšku, aby jí na sluníčku zářil jako samet.

„Takže ty jsi tam na mě čekala?“ loupl po ní hnědý pes podmračeným pohledem. „Taky jsi to mohla říct rovnou. Akorát sis ze mě dělala dobrý den.“

„Tomu nešlo odolat,“ zapředla Jackoule, slastně se protáhla a zavřela oči, čímž dala najevo, že tím pro ni debata končí. A nikdo nedokáže ignorovat okolí tak ostentativně jako kočka, která si právě vychutnává radost z nějaké provedené zlomyslnosti.

Kryšpín se raději otočil zpět ke Kubíkovi. „Povíš mi, co se tu, u všech beranů a jitrnic, děje? Přijel jsem sem, abych si užil trochu klidu. Takovýhle frmol jsem tu vážně nečekal.“

„Moc mě to mrzí,“ omlouval se Kubík, který mezitím začal házet do bedny různé postroje, popruhy a nářadí rozházené po trávníku. „Asi před hodinou jsme dostali zprávu, nouzové volání o pomoc. Nějací trumberové vyděsili jednomu pastýři tisícihlavé stádo a to se mu rozuteklo po horách. Jedeme mu pomoct ho zase sehnat dohromady, než ty nebohé ovečky něco sežere. Snad nám to nezabere víc než dva dny. No dobře, možná tři. Tady Jackoule,“ pokynul čumákem ke kočce, která mhouřila oči na vyhřátém parapetu a téměř už stačila usnout, „se o tebe postará.“

Bedna, do níž Kuba prve skládal různé harampádí (tak alespoň Kryšpínovi ty věci připadaly), už byla plná a černobílý borderák se ji jal táhnout v zubech k traktoru. „Pvivnám fe, ve nevím, fo bych fi pofal, kdybyf nepfijel,“ huhlal mezitím na svého bratránka poněkud nesrozumitelně, naštěstí se nad ním ovčák rychle slitoval a břemeno si od něj převzal. „Někdo bude muset vodit ovečky na pastvu, zatímco tady nebudu. Myslíš, že to zvládneš?“

Kryšpín na okamžik zaváhal. Sice už několikrát viděl, jak se to dělá, ale že by to někdy zkusil naživo? To opravdu ne. Ve filmových ateliérech moc oveček nežije, a to dokonce ani mezi rekvizitami. „Inu, jak se to vezme…“ začal opatrně, když tu ho přerušila Jackoule.

„No počkej, Kubíčku,“ ohradila se a rázem byla čilost sama. „O tom jsme přece mluvili, ne? Kdyby bylo zapotřebí, jsem tady já. Umím to. Jsem v tom dobrá. Vždyť to víš.“

Kuba se na ni shovívavě usmál. „To jistě, Jackulko. Jsi šikovná. Ale přece jen jsi na skutečnou práci ještě mladá – a navíc kočka. Tady bratránek je borderák. Bude to tak lepší.“

Když Kryšpín spatřil, jak moc míca touží, aby tento životně důležitý úkol dostala ona, zlomyslně mu blýsklo v oku. „Neboj, Kubíku, určitě to zvládnu,“ ujistil svého bratrance a zaujal postoj, ze kterého sálaly rozhodnost a sebevědomí. Být hercem se někdy skutečně hodilo.

„To chci vidět,“ prskla kočka. „Měšťák jeden…“

„Honem, Kubíčku, naskoč si, jedeme,“ zavolal na svého psa ovčák, který mezitím odsunul závoru na mohutných dřevěných vratech, a nastupoval do traktůrku.

„No nic, už musím běžet,“ loučil se chvatně Kubík. „Slibuji, že se vrátím co nejdřív, a pak si konečně pořádně poklábosíme.“ Otočil se, hopsnul na přívěs, pomocí krátkého lana za sebou vytáhl postranici a čumákem zajistil petlici. Pak rychle pohledem zkontroloval, jestli pastýř naložil skutečně všechno – hlavně borderákovo jídlo – a štěknutím dal signál, že mohou vyrazit.

Traktor se rozkašlal, cuknul sebou a pak s pravidelným pufáním vyjel ze dvora.

Kryšpín s Jackoulí osaměli, samozřejmě když nepočítáme hrdličky cukrující pod střechou a včeličky, které právě letěly na šichtu.

„No tak pojď,“ povzdechla si kočka. „Ukážu ti, jak to tady chodí, a seznámím tě s ovečkami. Ostatně, chtěl ses tu připravovat na roli, že? Tak s tím můžeme klidně začít hned teď.“

x-x-x

Před Kryšpínem jako by se otevíral úplně nový svět plný dosud netušených zážitků a vůní. Svět, o jehož krásách dosud neměl ani ponětí, ale které mu přesto okamžitě učarovaly.

„Takže chceš říct, že vás nemusím pořád obíhat, ale stačí, když se za vámi budu plížit jako vlk?“ ptal se nevěřícně beránka s mohutnými zahnutými rohy.

„Přesně tak,“ souhlasil trpělivě Vendelín, který si hověl na trávě před ovčínem a přežvykoval k obědu svou snídani. „Udržuj si od nás dostatečnou vzdálenost – nesmíš být ani moc blízko, ani moc daleko – a postupně nás naváděj, kam chceš, abychom šli.“

Hafan se podrbal zadní nohou za uchem. Pořád mu to nějak nelezlo do hlavy. „Ale jak vás mám někam vést, když jsem za vámi?“

„To je snad jasné, ne?“ bekl Vendelín. „Vždycky půjdeme směrem od tebe. Chceš, abychom zatočili doleva? Udělej pár kroků vpravo. Máme jít doprava? Oběhni si nás zleva.“

„Mně se to pořád nezdá,“ pochyboval Kryšpín. „Vy se mi rozutečete,“ zamračil se na beránka.

Vendelín se na borderáka podíval jako na malé dítě. „Kryšpíne. Jsme ovce. Ovce drží pohromadě, to je naše zásada. Nikoho nenecháme samotného, a kdykoliv se něco děje, semkneme se do jednoho šiku. Pokud do nás nevletíš jako koule do kuželek, nemáš se čeho bát. A my také ne.“

Znělo to jednoduše. Možná až příliš. Držet si odstup. Mít trpělivost. Hlídat boky. Kormidlovat stádo – a především beránka – jako pramici na řece. To uměl, to pro něj nebylo nic nového. Hmm… „Tak to zkusíme,“ rozhodl se Kryšpín po krátkém zaváhání. Kdyby něco pokazil a Jackoule to viděla, ta by asi pukla smíchy. Ale cosi v jeho nitru se při pomyšlení na komandování stáda ovcí tetelilo nedočkavostí.

Za pokus nic nedá, že?

Vendelín souhlasně kývl, houpavě se zvedl na kopýtka a pokynul borderákovi: „Výborně, pojď za mnou. Budeme jenom tady na té malé loučce za ovčínem. Kdyby ti některá z oveček nedejbože utekla, nic se nestane, všude kolem je plot.“

A tak šli.

Zpočátku měl Kryšpín hroznou trému. Ten dusot kopýtek. Ta zavalitá těla. Ty rohy. Kdyby se do něj ovce pustily, asi by mu nezbývalo, než s hanbou utéct do bezpečí – a to by bylo něco pro posměváčky. Hlavně pro tu mizernou potměšilou micku, která se právě vyhřívala na střeše kolny a tu a tam líně pošvihávala ocáskem. Ta na to vysloveně čekala. Ale přesto těch patnáct balíků vlny, rohů a kopýtek uhýbalo před jeho uhrančivým zrakem a opravdu šlo tam, kam si zamanul.

S každou hladce vykrouženou zatáčkou nabíral pes na sebejistotě. Projdeme tamtou brankou? No samozřejmě, vždyť ta tam na nás vyloženě čeká. Podívejme, strom. Obejdeme si ho jednou… dvakrát… pak změníme směr a obtočíme ho i obráceně, aby se nám nezamotala hlava. Díváš se, Jackoule, díváš? Tak teď něco uvidíš. Kryšpín přihnal stádo k nízkému plaňkovému plotu, který oddělovat loučku od záhonků, na nichž si ovčák pěstoval různou zeleninu. Vyskočil na něj a hnal stádo vpřed, zatímco balancoval jako chlupatý provazochodec vysoko nad propastí plné ředkviček a rajčat.

Byl zkrátka ve svém živlu a už chápal, co se na tom Kubíčkovi tak líbí.

Když se dostatečně vydováděl, nechal ovečky tam, kde byla travička nejzelenější a ozdobená žlutými kvítky pampelišek, a pyšně nakráčel před Jackouli. Ta pořád ležela na střeše dřevěného přístěnku, už se ale netvářila tak pobaveně, jako na začátku představení.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se Kryšpín a hrdě vypjal hruď.

Kočka na něj koukla svrchu – a to jak doslova, tak i obrazně. „Nebylo to zlé,“ připustila a okatě zívla. „Docela to ušlo… na začátečníka.“

Borderák se jen pousmál. „No tak. Přiznej to, mám prostě talent.“

„Talent možná máš,“ kývla Jackoule, „ale tohle všechno by ty ovce dokázaly i bez tebe, víš? Tohle nebylo nic těžkého. Zato kdyby si některá postavila hlavu, to bys viděl ten tanec. Jenže tě šetřily, protože si to nechtějí rozházet u Kubíčka.“ Pak se postavila, protáhla se a volným krokem se vydala směrem k sousedům. A přes rameno ještě prohodila: „Být to cizí ovečky, kterým bys nepadl do oka, to by byla jiná.“

Ale Kryšpín věděl svoje. Byl prostě dobrý. Jako vždy.

x-x-x

Kryšpíne! Strýčku Kryšpíne! Honem, vstávej! Tak se probuď, ty jeden línej... hnědej... No tak, budíček!

Kryšpín, zmožený nečekaným dopoledním výkonem a přemírou zážitků, jen zabručel a převalil se na druhý bok. Je poledne, to slušně vychované bordery spí a nikdo by je neměl rušit, zvlášť když si nechávají zdát o ovečkách a pečlivě je počítají, jestli jim nějaká nechybí!

No, jak myslíš. Já nechtěla,“ pronikl do psího spánku slabý hlásek, ve kterém lítost prohrávala předem rozhodnutý boj se zlomyslností. Z měkkých polštářků na tlapce povyjelo několik drápků ostrých jako jehly a přitiskly se na hnědé ucho.

„Jauvajs!“ vyjekl překvapený Kryšpín, který během jediného úderu srdce vyměnil sladké snění za nekoordinovaný let do výšky.

„Promiň, nedal jsi mi jinou možnost,“ usmála se spokojeně Jackoule, její pobavený výraz ovšem rychle zmizel. „Máme problém, strýčku Kryšpíne. V plotu vypadla jedna plaňka a sousedovic slepice se nám sem teď hrnou proudem. Musíš s tím něco udělat!“

„Cože, co?“ mrkal zmateně borderák, který se, chudák jeden, ještě tak docela neprobudil. „Co s tím mám jako dělat?“

„No musíš je vyhnat,“ informovala ho zavalitá kočka. „Jinak až se ovčák vrátí, nebude se stačit divit, jak to tady bude vypadat. Já ty kdákalice znám, to nejsou spořádané slepičky, jako ty naše. Zaneřádí celý dvůr, roztahají kompost všude kolem, a běda, jestli se dostanou na ovčákovu bylinkovou zahrádku. Ty by udělaly s petrželí a tymiánem rychlý konec. Tak honem, šup šup,“ popoháněla Jackoule Kryšpína.

Ten konečně pochopil, co se po něm chce. Ano, teď přišla jeho chvíle! Tohle bude hračka. Vždyť co to je, zaplašit pár slepic v porovnání s kočírováním stáda ovcí? Rázným krokem následoval micku, která ho provedla kolem stodoly až k místu poblíž ovčína, kde zela v plotě díra: jedna z planěk byla přelomená a otvorem ještě stále proskakovaly slepice, hezky jedna za druhou. Na malé ohrazené loučce jich byly už skoro dva tucty. A samozřejmě, že objevily kompost. A že se pustily do hledání pokladů v ovčíně. A že šmejdily, kde se dalo, a všechno hned nadšeným štěbetáním oznamovaly ostatním.

„No podívejte na to, oni házejí kopřivy na kompost, místo aby je nosili nám,“ stěžovala si jedna.

„Hele, já tady u zdi objevila tááákovouhle žížalu, no jen se podívejte,“ informovala pyšně druhá.

„Pomoc, pomoc, pomoc,“ ozývalo se poplašené kdákání z ovčína, „zapadla jsem tady za balíky sena! Vytáhněte mě ven… Hm, ale je tady útulno. A voňavo. Víte co, s tou záchranou nemusíte pospíchat.“

Kryšpín se rozkročil, vypjal náprsenku a hromově vyštěkl: „Tak co se to tady děje?“

Slepice se zarazily, jako na povel prudce zvedly hlavy a zvědavě si ho prohlížely. A pak… pak nerušeně pokračovaly v tom, co právě dělaly, aniž by si hafana dál všímaly.

„Podívejte, dámy, tady to rozpustíme a půjdeme zase hezky domů, co vy na to?“ zkusil to pes ještě jednou. Se stejným úspěchem ovšem mohl promlouvat k záhonu krokusů. „No jak myslíte,“ ušklíbl se zlověstně, nahrbil se a výhrůžným vlčím krokem zamířil k nejbližšímu drzému opeřenci. Slípka po něm loupla okem, ale dál zvědavě hrabala v trávníku a hledala červíky.

Až když se Kryšpín dostal k ptákovi tak blízko, že se ho mohl téměř dotknout, zvedla kvočna hlavu a zeptala se upjatě: „Nechtěl by ses postavit jinam, habáne? Stíníš.“ A klovla ho do čumáku.

Borderák zalapal po dechu. Tohle tedy nečekal. Zavrčel na ni a chtěl jí výchovně vyškubnout pár pírek, ona však jen prudce zamávala křídly a přeletěla ho. Jistě, ten let měl hodně daleko do majestátnosti orla nebo hbitosti vlaštovky – vypadalo to spíš, jako by se do vzduchu vznesla rozklížená almara plná hrnců po babičce – ale Kryšpína tím dokonale zmátla. Tohle ovečky nedělaly! Prudce se ohnal za sebe, ale tam už slepice zase nebyla, s poděšeným zakdákáním totiž uskočila a psí čelisti opět sklaply naprázdno.

Tak tohle už bylo moc. Kryšpín běhal, štěkal, cvakal zuby, zkrátka řádil jako černá ruka… a přesto se mu nepodařilo vyhnat ani jednu slepici. Kdykoliv se k nějaké dostal na dosah, s divokým mácháním křídel mu uhnula, a ostatní si dál hleděly svého. Jako by byl jen nějaká pouťová atrakce, kterou si ozkoušely, trochu se pobavily, ale už je nudí a teď by si raději daly nějakou tu žížalu na špejli, děkujeme mockrát.

Ze střechy stodoly to vše sledovala Jackoule. Seděla tam s ocáskem elegantně obtočeným kolem předních ťapek a ve tváři jí dlel neproniknutelný výraz profesionálního hráče pokeru.

Když už nebohý Kryšpínek sotva pletl nohama a bylo vidět, že je u konce svých bordeřích sil, seskočila na zem a opatrně se připlížila za jednu slípku, která zrovna studovala něco nesmírně zajímavého ve zvadlých pampeliškách, jež sem některá z jejích kolegyň dotáhla z kompostu. Jackoule počkala, až bude kvočna pěkně v zákrytu s dírou v plotu, a hop! Skočila jí div ne na záda. Slepice táhle zakdákala, zatřepotala křídly… a vida, už byla zpátky u sousedů. Černobílá kočka o kousek ustoupila a s výrazem neviňátka si zarovnala dalšího opeřence tak, aby po vyplašení proběhl dírou po chybějící plaňce. A tak pokračovala dál a dál – občas se k nějaké neslyšně přikradla s oplácaným bříškem přitisknutým k zemi, jindy si ji naopak překvapivě hbitým poskakováním a sekáním drápků nejprve nastavila do potřebné pozice – až na loučce zbyla jen ona, stádo oveček a chudák Kryšpín, který tam ležel s vyplazeným jazykem a ne a ne popadnout dech.

Kolem ovčína konečně zavládl klid, který přerušil až Vendelín, jenž váhavě přistoupil ke strhanému psovi a váhavě do něj ňufnul čumákem. „Kryšpíne, nerad s tím otravuju,“ začal opatrně, „ale vezmeš nás teď na pastvu? Poledne už je dávno za námi a my bychom si potřebovali natrhat travičku, ať máme co přežvykovat k večeři.“

Jenže hafan se netvářil, že by ovečkám vyhověl. Ležel tam, boky se mu zvedaly a klesaly jako kovářské měchy a funěl, až tím čechral srst Jackouli stojící opodál.

„Promiň… promiň… Vendelíne,“ vyrážel ze sebe Kryšpín s námahou, „ale to… asi… nepůjde.“

„Ale my musíme jít,“ zaprotestoval rohatý šéf stáda, které už začínalo za jeho zády nespokojeně pobekávat. „Máme hlad. My ovce máme totiž hlad skoro pořád. A některé dámy se starají o jehňátka. Z čeho asi tak pro ně udělají mlíčko, když nebudou mít dost šťavnaté travičky?“

„Jackoule… Jackoule vás… vás tam vezme,“ napadla borderáka jediná možnost. „Pro ni… to bude… hračka. Viď? Já si musím… chviličku… dáchnout.“

Kočka si uhladila vousky a skromně se pousmála. „No když si to přeješ, strýčku Kryšpíne, já se o to postarám. Tak pojďme, Vendelíne,“ obrátila se na beránka, „svolej stádo a můžeme vyrazit. Pastvina už čeká.“

x-x-x

Hřejivé sluneční paprsky jemně hladily stébla trávy na pastvině, jejíž zelený koberec se táhl ode vsi až k lesu, a odrážely se od kamínků, kterými byla vysypaná cesta, po níž právě klusalo stádo ovcí hnané zavalitou černobílou kočkou. Ovečky dodupkaly k chatrnému dřevěnému plotu, přeskočily přes nízké břevno a s chutí se pustily do hodování.

Jackoule se vydrápala na jeden z kůlů a spokojeně se usmála na Vendelína, který stál opodál s tlamou plnou trojlístků a pilně žvýkal. „Moc ti děkuji za pomoc,“ řekla mu polohlasem, aby ji ostatní zvířátka neslyšela. „Byla to prostě paráda. Netušila jsem, že to vyjde takhle dokonale.“

„Poděkuj spíš sama sobě,“ mrknul na ni beránek a s gustem si ukousl ze země další sousto. „Veškerou práci jsi odvedla ty. Já se jenom díval, ani jsem nemusel nijak zasahovat.“

„To je pravda,“ připustila Jackoule a jak tak seděla, vypadala opravdu jak koule. „Ale kdybys nevykopnul tu plaňku, nikdy bych tam ty slepice nenalákala.“

„Hele, a není ti toho Kryšpína aspoň trochu líto?“ zajímal se Vendelín. „On se opravdu snažil a na začátečníka má vážně talent. A co jsem slyšel, ty jeho filmy máš moc ráda. Proč jsi na něj tedy přichystala tuhle boudu?“

„Právě proto,“ vysvětlovala mourka. „Na ten jeho nový film jsem hrozně zvědavá. A přece sem přijel proto, aby se na tu roli připravil, že? Tak já mu s tím pomáhám. Pasení bychom měli z krku, to si můžeme odškrtnout. Zítra s ním půjdu do lesa, „zabloudíme“ tam a potkáme rozzuřeného medvěda. S Michálkem, co žije tam v doupěti u mýtiny, jsem už domluvená. Ohromně se na to těší. Vsadím se, že takovouhle přípravu na roli Kryšpín ještě nezažil,“ prohlásila a zašklebila se způsobem, který ovládají jen kočky. Ty černobílé a hodně zlomyslné.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bordeří povídačky (6) - Bratránek Kryšpín:

5. AndysekAndysek přispěvatel
19.06.2017 [14:57]

AndysekAndysekTo chapu, inspirace je dulezita Emoticon

4. mondy přispěvatel
19.06.2017 [13:50]

mondyDíky moc! Oběma to vyřídím Emoticon Emoticon. Nikdy bych to tak nenapsal, kdyby nebyli takoví, jací jsou Emoticon

3. AndysekAndysek přispěvatel
19.06.2017 [13:30]

AndysekAndysekTy jsi pan spisovatel, prostě! Kryšpín je super a Jackoule nemá chybu Emoticon

2. mondy přispěvatel
18.06.2017 [23:07]

mondyHehe, tak to jsem moc rád Emoticon. On se mi Kryšpín taky psal asi nejlíp ze všech, je to na tom znát.
Husy mě naštěstí nenapadly, to by fakt Jackoule nezmákla ani s pomocí Vendelína. Na druhou stranu, dovedu si představit, že by si Jackoule jednu osedlala a zahnala Kryšpína zpátky na vlak Emoticon

1. Poisson admin
18.06.2017 [21:32]

PoissonTak pselebrita zabila Emoticon A Jackoule jakbysmet, prostě dokonalá kočka, jak ty moje. A to nejen ty černobílé, věř mi, takhle vykutálené mršky umí být všechny Emoticon Kryšpína mi bylo až líto... skoro - holt měšťák, no Emoticon A nálet slepic od sousedů znám moc dobře, ještě zajímavější by byly husy, to by ani micka nezvládla Emoticon Každí díl Borderek je hezký a milý, ale tenhle zatím vede - fakt jsem se tu tlemila jak idiot, moje vlastní kočky nechápaly Emoticon Úžasný, těším se na další zvířátkovská dobrodružství Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!