OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Bordeří povídačky (8) - Ve stínu pod jasanem

17.07.2017 (12:00) • mondy • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 736×

Mohl to být dokonalý první den bordeřích prázdnin, jen kdyby to nekazila ta moucha. Po šmolkově modrém nebi se proháněli nadýchaní beránci, vzduch ještě pořád voněl po svěží ranní přepršce a mírný větřík pohupoval sem a tam stébly trávy se stříbřitě ochmýřenými klásky, takže úbočí kopce z dálky vypadalo jako vlnící se moře. Jenže jakmile se Kubíček uvelebil ve stínu vzrostlého jasanu, objevila se ona, bzikalka jedna otravná. Psovi nevadilo ani tak to její soustavné poletování kolem jeho uší, dokonce se dokázal smířit i s tím, jak se mu rozhodla tančit po nose vždycky ve chvíli, kdy se ho zmocňovala sladká dřímota. Jenže byla užvaněná až běda. A to bylo k nesnesení.

„Odkud ses tu vzzzal? Tebe jsem tu ještě neviděla,“ kroužila zvědavě kolem Kubíka. „Co ty jsi zzzač? Ty jsi nová ovečka? Nebo snad beránek? Srnka? Promiň, mně vy čtyřnožci připadáte všichni naprozzzto stejní.“

„Ne, jsem pes,“ odpověděl trpělivě borderák a jeho oříškové oči obdivovaly stádo pasoucí se opodál. Bylo nádherné, očividně se tu všem dařilo. Kuba ani nedokázal rozeznat, které bahnice mají boky široké kvůli tomu, že čekají jehňata, a které jen odvádějí příkladnou práci při sekání trávy. No prostě krása.

„Víš to jizzztě?“ bzučela dál moucha a sedla si mu na čumák. „Jsi huňatý jako ovce. Voníš jako ovce. A dokonzzze i… počkej…“ olízla mu černý nos sosákem, „no jo, dokonzzze i chutnáš trochu jako ovce.“

„To ti náhodou můžu vysvětlit,“ podrbal se Kubík rozpačitě za uchem. „Před chvílí jsem totiž…“

„Nebav se s tou otravou a dávej pozor,“ zabručel nevrle druhý borderák, který s ním držel pod stromem hlídku. „Tamhle ti jedna skupinka míří k akátům, copak to nevidíš?“ Tenhle pes měl podobně černobílý kožíšek jako Kuba, ovšem kolem čumáku a očí mu už prosvítalo pár šedivých chlupů. Ale i když byl výrazně starší, na jeho drobném, šlachovitém těle nebyl jeho věk nikterak znát.

Kubík vystřelil jako černobílý chlupatý šíp, zahnal příliš zvědavé ovce k ostatním a během okamžiku byl zpět. Černá okřídlená zvědavka už na něj čekala.

„Tak pezzz, říkáš?“ zajímalo ji, zatímco si to štrádovala po úzké bílé lysince, která se borderákovi vinula od čumáku až na čelo. „A co tady na pazzztvině děláš? Já myslela, že vám šelmám tráva moc nešmakuje, že jste zzzpíš na maso.“

Chlupatý hafan jí chtěl odpovědět, ale dlouhé stéblo, které si právě ukousl, se mu přilepilo na jazyk a on se ho marně snažil zbavit.

„Počkat, já už azzzi vím,“ zabzučela nadšeně moucha. „Že vy si tu vybíráte, co si dáte k večezzzi? Jako v těch restauracích, kde si ukážete na rybu a oni vám ji na počkání udělají, aby byla co nejčerzzztvější? To já si radši nechávám jídlo pěkně ulezzzet, ale každému podle jeho guzzzta.“

„To ani náhodou,“ ohradil se Kuba. „Já a tady Matýsek tu pracujeme.“

„Podesáté ti opakuji, ať mi tak neříkáš,“ loupl po něm nakvašeným pohledem starší borderák. „Jmenuji se Pes Mates a nijak jinak. A pracuji tady jenom já. Ty tady jsi akorát na dovolené – a podle toho to také vypadá. Hele, tam u hřebenu ti jich zase pár utíká. Ale já se o to postarám. Co si jeden neudělá sám…“ zavrčel a odklusal úsporným tempem, jímž jistě dokázal hlídat to obří stádo celý den.

„Dovolená?“ zajímala se moucha a přistála Kubíkovi na pacce, kde nejspíš našla něco velice zajímavého. „Co to je dovolená? To je nějaká zzzpeciální psí věc? Něco, při čem se leží na louzzze a kouká na ovečky?“

„Tak nějak,“ souhlasil pes a vychutnával si jemný vánek čechrající jeho dlouhé chlupy na zádech. „Můj ovčák sice chtěl původně jet někam k vodě, ale já mu vysvětlil, že pod hladinou se ovečky pasou hrozně těžko. A přece nepojedeme někam, kde žádné nejsou, to by nebyla zábava! Tak jsme si nakonec našli tohle. Já se tu proběhnu, seznámím se s novým stádem a ovčák si mezitím odpočine. Leží tamhle opodál opřený o strom, ten s tím kloboukem se širokou krempou staženým do čela a s dýmkou v zubech.“

„Jo, toho už zzznám,“ přelétla moucha na druhou ťapku. „Přátelský chlapík. Jenom jsem se mu přiletěla předzzztavit a hned si chtěl plácnout.“

„Jo, to je celý on,“ souhlasil roztržitě Kubík a zadíval se na stádo. Pes Mates zmizel za mírným kopečkem, ale už se za ním nevynořil. Kam se poděl?

Borderák se rozhlédnul a zvažoval situaci. Ovčák si dopřával zasloužený odpočinek, tak ho nechtěl rušit. Ale něco udělat musel. Jednoho statného berana totiž zaujalo něco na hřebeni kopce a dva tucty bahnic i s jehňaty se ho rozhodly následovat. Hrozilo, že co nevidět zmizí z dohledu, a kdo ví, co by pak mohly natropit za neplechu.

„Já jsem náhodou hrozzzně ráda, že jste se objevili zzzrovna tady,“ bzikla spokojeně moucha a jala se koštovat jakési haraburdí, které se nalepilo hafanovi na nohu. „Je tady hrozzzná nuda, celý den jen tak poletovat a… jéééj!“ vykřikla, když pes tryskem vyrazil z místa směrem do svahu a ji tím vyhodil vysoko do vzduchu. „Nezzzdvořák… ještě jsem ani nedosvačila.“

Kubík její hudrování už ovšem neslyšel. Pádil hustou trávou, která mu místy dosahovala až na bílou náprsenku, a širokým obloukem se blížil k ovcím, které již stály na vrcholu a kochaly se z něj pohledem po okolní krajině. Zdálo se, že váhají, a jakmile borderák docválal na hřeben, zjistil důvod. Druhá strana kopce vypadala, jako by si ji nějaký obr spletl s kyblíkem zmrzliny a s chutí se do ní pustil lžičkou o velikosti menší salaše. Po nepravidelně seříznutém úbočí, které padalo asi deset metrů dolů, sice vedlo několik steziček, jež by zkušení kamzíci jistě považovali za pohodlné dálnice, ovšem zlenivělým ovcím se do podobných kaskadérských kousků pranic nechtělo. Navíc ačkoliv se říká, že za humny je tráva vždycky zelenější, tady to rozhodně neplatilo. V opuštěném lomu dělalo rozpraskaným balvanům společnost jen pár zakrslých křovisek.

A přesto tam ten malý houf stál a nedokázal se rozhodnout. No, co byste chtěli. Ovce.

Borderák zvolnil, aby ty huňaté rozumbrady nevyplašil a nezahnal ze srázu dolů, a obezřetným krokem se k nim přiblížil.

„Tak dobrá, panstvo,“ oznámil klidným hlasem. „Doufám, že jste se vynadívali dosyta, a teď zase půjdeme na louku za ostatními, co vy na to?“

Ovečky si rozpačitě vyměnily pohledy, až se beránek jakožto jejich vůdce osmělil a zeptal se: „A kterým že směrem to je?“

Kuba jen otočil oči v sloup. „Tam, kde je zeleno. A odkud se ozývá bekot zbytku stáda. Tamhle… No dobře,“ povzdechl si, „já vás tam zavedu. Všichni hezky do chumlu a jdeme.“

Nasadil poměrně ostré tempo, ale ovce cupitající před ním si nijak nestěžovaly. Už se jistě těšily, až se svým dobrodružným výletem pochlubí ostatním. Za chvíli už byly všechny pohromadě a zadýchaný pes se mohl vrátit zpátky pod jasan a v klidu si tam odpočinout. V klidu? Inu…

„No páni,“ rozbzučela se mu nadšeně u ucha moucha. „To vypadalo úžasně! Ale musí to být hrozzzná dřina, běhat celý den tam a zzzpátky, tam a zzzpátky, ne? Já bych si asi křídla umávala, a stejně bych sem nedostala ani jednu ovečku. To se na dovolené vždycky tak nadrzzzeš?“

„Vždyť tohle přece není žádná dřina,“ namítl Kubík, marně se snaže pochopit, o čem to ta hlupačka mluví. „Jsem na čerstvém vzduchu, protáhnu si nohy, porozhlédnu se po okolí… Viděla jsi, jak je tady krásně? No jen se sama podívej. A víš, jak mi pak chutná večeře? To si ani nedokážeš představit. Schválně se zeptej tady Matýska, ten ti to jistě potvrdí,“ pokynul hlavou k postaršímu borderákovi, který se znenadání vynořil z vysoké trávy.

Ten po něm jen blýsknul ostrým pohledem a zavrčel: „Pes Mates. Pes Mates, pamatuj si to!“ Pak se svalil k nim pod jasan, ztěžka si odfouknul a zadíval se na stádo. „Hmm… Takže jsi je přivedl. Dobrá, dobrá. Já věděl, že je na tebe spolehnutí.“

„A kde jsi vlastně byl, Mat… Pse Matesi?“ zajímal se Kubík a přetočil se vleže na záda, aby se trochu ochladil ve zbytcích rosy. I když by to nikdy nahlas nepřiznal, při tom běhu do kopce a zpět se trochu unavil.

Menší z dvojice hafanů se drobátko ošil. „Inu, všiml jsem si, že tam v hájku pod loukou je… Viděl jsem tam… Prostě jsem byl zapotřebí jinde. Tak.“

Jeho tón sice dával najevo, že se o tom nehodlá dál bavit, ovšem rozjetá muší zvědavost se nemohla nechat takovou drobnou překážkou zastavit. „A co to bylo zzza důležitou věc, že zzz toho máš mastnou hubu? Musel jsi zzzachránit topící se jitrnici nebo pomoct bůčku v nesnázzzích?“ ptala se s upřímným zájmem v hlase. Zřejmě tajně snila o tom, že se jednoho krásného dne k něčemu podobnému také nachomýtne.

„Ona ještě nezmizela?“ zamračil se Pes Mates. „Tady se pracuje, civilové tu nemají co pohledávat.“ Pak se zamyslel a pokračoval: „No dobře. Když to musíte vědět, zaslechl jsem z hájku pod loukou nějaké zvuky. Běžel jsem se tam podívat, kdo to tam tropí neplechu, a objevil tam partu výletníků. Tak jsem jim vysvětloval, že se mají chovat slušně, nedělat randál, nerozdělávat oheň, nekrmit ovce...“

„A jak ta przzzednáška dopadla?“ ptala se moucha.

„Ano, jak dopadla?“ přisadil si Kubík. „To totiž pořád nevysvětluje tu mastnotu na čumáku.“

„Jak asi?“ pokrčil rameny Mates a schválně se zadíval na pasoucí se ovečky, aby se vyhnul pohledu svých posluchačů. „Začali mi nabízet svačinu.“

„Úplatek?“ vyvalila moucha stovky svých očí.

„Ale kuš,“ odbyl ji malý borderák. „Nerozuměli mi ani slovo, tak si mysleli, že jim za kus salámu zapanáčkuju.“

„A co ty?“ pousmál se Kuba, jenž již tušil, jak celé vyprávění dopadne.

„No dovol,“ ohradil se Mates. „Jsem hrdý a samostatný pes, profesionální pasák ovcí a certifikovaný hlídač dobytka! Nebudu nikomu dělat šaška za plátek šunky!“ Odmlčel se a pak o něco tišším hlasem pokračoval. „Ale když vytáhli buřta... vy byste taky neodolali.“

Kubíkovi se podařilo zachovat kamennou tvář, ovšem moucha se smíchy rozškytala, až se neudržela ve vzduchu a padla Matesovi přímo na ten mastný nos.

„Tady já nebudu,“ prohodil koutkem úst nakvašený pes, postavil se na nohy a otřepal se. „Jdu dohlédnout na ovce. A až se vrátím, ať je ta bzučivka pryč, nebo se neznám!“ A odklusal směrem k ovcím, které takto z dálky vypadaly jako maličkaté obláčky brázdící širé zelené nebe.

Kuba s mouchou chvíli pozorovali bílý prapor Matesova ocasu, jenž se od nich vzdaloval, až docela zmizel za stohlavým stádem.

„To je ale mrzzzout. Co ho tak bere?“

„Nemůžeš se mu divit,“ zastal se Kuba svého kolegy. „Pasení ovcí, to není jen pobíhání po stráni a dovádění na louce. Je to obrovská zodpovědnost. Co kdyby se nějaká zaběhla?“

„To by přezzze nebyla žádná tragédie,“ mávla ledabyle křídlem černá kecalka. „To jsem už zzzažila. Stalo se to na protějším kopci, tamhle zzza tím údolím. Pásly se tam krávy. Mohlo jich být tak padesát. Co ti budu povídat, prostě muší hozzztina.“ Popoletěla, přistála Kubíkovi za límcem, a zatímco se jako dobrodruh v džungli prodírala jeho hustou srstí, pokračovala ve vyprávění. „Dala jsem se tam do řeči s jednou jalovičkou. Vyprávěla jsem jí o okolním světě a ona ho hrozzzně moc chtěla vidět. Tak jsme počkaly, až se nikdo nedíval, a vzzzaly jsme roha. Chvíli jsme se potulovaly po okolí, ale pak nás chytili. Já jsem uletěla, jenže chudinka Jituš skončila v cele předběžného zzzadržení.“

Borderák, který si do této chvíle roztržitě kousal drápky, náhle zpozorněl. „U všech všudy, co jste udělaly?“

„Ale ne, nezzzabásli ji,“ vysvětlovala moucha. „Pár lidí se ji snažilo chytit: lasa, klacky, dokonce honák na koni... no scéna jako zzz kovbojky. Když ji konečně dostali, odvedli ji na policii, protože kam také jinam, viď? Jenomže tam nevěděli, co si s ní počít. A cela byla jediné místo, kam se ta stračena vešla. Měli tam taky zzzrovna jednoho kapsáře. Ten se panečku divil, koho mu to vedou zzza spolunocležníka,“ rozchechtala se, až se převalila na záda. Když se uklidnila, pokračovala: „Já tuhle hizzztorku prostě zzzbožňuju. A je fakt pravdivá. Takže vidíš, zzzaběhnutí není žádná hrůzzza. Někdo se zzztratí, no a? Však on se zzzase najde.“

Kubík zvážněl. „Ona to ale není pokaždé taková legrace. Ta kravička měla štěstí – nic se jí nestalo, za chvíli byla zase doma a navíc tam s sebou měla i tebe. Jenže pro ovečky to je mnohem horší. Ony nejsou stavěné na to, aby někde bloudily o samotě. Bojí se, stýská se jim po ostatních a něco by jim mohlo ublížit. Proto tady jsme my, abychom na ně dohlíželi a starali se o ně.“

Moucha zamyšleně sklopila zrak a pod jasanem se rozhostilo ticho… toho dne nejspíš úplně poprvé.

„Aha,“ bzikla po chvíli. „Vidíš, to mě vůbezzz nenapadlo. Asi bych měla zzza Jituš zzzaletět a omluvit se jí, že jsem ji do toho uvrtala. Hele, a když už o tom mluvíme, egzzzistujte i opak zzzaběhnutí? Něco jako přiběhnutí?“

„A to by mělo být jako co?“ zeptal se opatrně Kuba. I kdyby na tom závisela jeho večeře, vůbec netušil, kam tím jeho společnice míří.

„No jako když se ti vrátí stádo větší, než bylo původně,“ vysvětlovala moucha.

Borderák se podrbal za uchem. „Inu, to se stává,“ připustil. „Třeba jednou jsem hnal ovečky kolem statku, kde měli na dvoře přivázanou kozu. Když nás viděla, přežvýkala provaz – to tyhle mrchy dělají hrozně rády –, přeskočila plot a vydala se s námi na pastvu. Bylo z toho docela pozdvižení, ale všechno dobře dopadlo: koza se nažrala a plot zůstal celý.“

„Tentokrát to je ale nějaká divná kozzza,“ poznamenala černá bzučilka. „Jen se podívej.“

Kubík se zahleděl naznačeným směrem. Plnou rychlostí se odtamtud hnalo stádo, za kterým se tu vlevo a tu vpravo objevovala černá psí hlava, to jak Pes Mates kormidloval ovce mezi řídkými křovisky. A uprostřed toho všeho dupotu a funění cupitala s vyděšeným pohledem…

„Hola, kolego!“ zvolal vesele Kuba. „Copak nám to sem ženeš? To se také páslo na louce?“

„Tak už dost, prosím. Zastavte. Já už nemůžu,“ žadonila plavovlasá žena, které na zádech poskakoval batoh a v náručí trochu zmateně poštěkával malý psík. „Slibuji, že si už nikdy nebudu zkracovat cestu po louce, jen mě pusťte.“

Oba borderáci společně zastavili obří houf ovcí a zadýchaná turistka se jako ve snách protlačila ven z toho chumlu natěsnaných těl.

„To od tebe byla moc pěkná rošťárna, Matýsku. Takovou bych od tebe rozhodně nečekal,“ smál se Kuba. „Počíhal sis na ni se stádem, nebo jsi ji do něj nějak nalákal?“

„A to se říká, že starého psa novým kouskům nenaučízzz,“ přisadila si moucha.

„Třesky plesky,“ zabručel malý borderák a vrhnul temný pohled na ženu, malátným krokem mířící k ovčákovi. „Prostě nám stála v cestě, zatímco jsme běželi zpátky, a nebyl čas probírat, kdo k nám patří a kdo ne. Ty, mladej, ty mi pomůžeš zahnat stádo domů. A ty, bzučivá, ty radši zmiz, ať už tě tu nevidím.“

„Co jsem zzzase udělala?“ zatvářila se muška ublíženě. Nebo to tak alespoň vypadalo, jenže u mouchy nikdy nevíte.

„Jenom nás rozptyluješ. V jednom kuse tady mlaďochovi hučíš do uší a on si pak kvůli tomu ani nevšimne, že se blíží boží dopuštění,“ odsekl Mates a hned běžel rovnat ovce pro další část cesty.

„A hrome,“ hlesl Kubík při pohledu na černá mračna valící se od západu jako smečka vlků, vrhající se na nic netušící nebeské beránky. „Tohle bude panečku pořádná bouřka. Radši se někam schovej, muško, aby tě to nespláchlo. Snad se ještě někdy uvidíme,“ rozloučil se rychle a hned odspěchal k ovečkám, které se ustrašeně mačkaly, jako by žádná z nich nechtěla stát na kraji. Už se nemohly dočkat, až konečně vyrazí do ovčína, kde budou v bezpečí. Déšť by jim až tak moc nevadil, jejich vlněné kožichy si s takovou drobnou lapálií dokázaly hravě poradit, ovšem oslepující záře blesků bijících všude okolo a dunivé rachocení hromů, to bylo pro ty vyplašené dušičky už moc.

Oba borderáci zkušeně zarovnali stádo do pochodové formace, ovčák ostře hvízdl a všichni se svižným poklusem vydali dolů z mírného svahu, kde na ně čekala přívětivá střecha salaše.

Stihli to jen tak tak. Jen co stádo vběhlo do prostorného ovčína, prudký poryv větru práskl s jeho bytelnými dřevěnými vraty. A ačkoliv z nebe dosud spadlo jen pár kapek, hrom v dálce bubnoval téměř neustále, jako by tam po obloze jel titánský vůz s kamením.

„To bylo o fous,“ oddychl si Pes Mates. „Nechtěl bych, aby mě tahle čina chytila venku.“

Kubík ovšem jeho radost nesdílel. „Matýsku,“ řekl s obavou v hlase. „Přepočítej prosím všechny ovečky, ty jsi v tom lepší. Mně to nějak nevychází. Přijde mi, že...“

Malý borderák se přikrčil, rychle spočítal nohy a vydělil si je čtyřma. „... jedna chybí,“ hlesl nakonec souhlasně. Asi za to mohlo přítmí ovčína, ale Kubíkovi se v tu chvíli zdálo, že chlupy kolem Matesova čenichu ještě víc zešedivěly.

„Honem zpátky na kopec,“ zavelel Kuba a ani nečekal, jestli se k němu druhý pes přidá. Děsila ho představa, co by se mohlo nebohé ovci stát, pokud ji nenajdou dřív, než se protrhne obloha. Kam se vůbec poděla? Vždyť byly všechny pořád při sobě, žádná se ani na okamžik od ostatních nevzdálila. Na to dávali oba hafani dobrý pozor.

Nebe se už celé zatáhlo olověnými mraky, vítr mával větvemi stromů, jako by to byla pouhá stébla trávy, a v neutuchajícím rachocení hromů nebylo skoro slyšet vlastního slova. Kubík a Mates stáli poblíž jasanu, u kterého se ovce pásly, a i když měli díky bleskům okolí jako na dlani, po ovečce se slehla zem.

„Kde může být?“ křičel Kuba na Psa Matesa, ten však neodpovídal. Zvednutým čenichem nasával pachy ve snaze zjistit, kterým směrem by mohla ztracená ovce být. Ovšem v té vichřici neměl nejmenší šanci.

Najednou Kubíka něco ťuklo do hlavy.

„Bozzzínku, to je ale fujavice,“ zabzučela moucha a po svém nepříliš hladkém přistání se hned zahrabala do borderákovy srsti, aby ji vítr opět neodvál. „A až se ty mraky rozzzprší, to bude teprve nadělení. Takovou bouřku jsem ještě nezzzažila.“

„Co tady děláš? Řekl jsem ti přece, aby ses někam schovala.“

„Nezzztratila se vám náhodou ovečka?“ odpověděla mu otázkou. „Před chvílí sem ten vichr dovál nějaké bečení, šlo to od vrcholu kopce. Tak jsem se tam zzzaletěla podívat. Až nahoru jsem se nedostala,“ připustila zahanbeně, „vždycky mě to fouklo zzzpátky. Ale myslím, že to šlo vážně zzz tamtoho směru.“

„Tam shora?“ ujistil se borderák. „Matýsku, honem na kopec!“ vyštěkl. Pak počkal, až se moucha schová do pukliny v kůře mohutného jasanu, a vystřelil za Matesem, který mezitím získal pořádný náskok. Kuba však měl delší nohy, a tak nahoru dorazili skoro společně.

„Tady je!“ zavolal Kubík naklánějící se z vrcholu útesu. „Stojí na stěně lomu, na takové úzké římse!“

„Počkej, podívám se,“ přistoupil k němu Mates, aby mohl zhodnotit situaci. „Ale vždyť tu znám, to je přece Štěpka!“ zvolal a pak se zamračil. Vypadalo to pěkně ošemetně. Jestli tam ovečka zůstane, při bouřce by se mohl převis utrhnout a ona by se zřítila dolů. Jenže pokud se rozprší, zatímco tam pro ni psi půjdou, mohli by tam uváznout všichni tři. Jen slabé pocukávání čenichu ukazovalo, jak usilovně Pes Mates přemýšlí. Pak se rozhodl a houkl dolů: „Haló, Štěpko, slyšíš mě?“

„Sláva, konečně někdo přišel!“ ozvalo se z lomu radostné beknutí.

„Výborně,“ konstatoval pes. „Dokážeš vyjít nahoru sama, nebo budeš potřebovat pomoc?“

„Já nahoru vyjdu, ale ona jsou ještě slabá, nezvládnou to.“ Hlas se Štěpce třásl víc, než to bývá u oveček zvykem.

„O kom to mluví?“ podivil se Kubík. Pořádně se podíval... A hrome. Vedle Štěpky ležela tři maličkatá novorozená jehňátka, celá se třásla a tlačila se co nejblíž k mámě. Takové jehně sice dokáže udělat první krůčky, jen co se dostane na svět, ovšem na šplhání po strmém srázu si přece jen musí pár dní počkat.

„Déšť nedéšť, risknout to musíme,“ otočil se velký borderák ke svému kolegovi, jenže ten už byl tak jako tak na cestě dolů. Kuba tedy nelenil a následoval ho. Našlapoval opatrně, aby se mu nesmekla ťapka, a snažil se nedívat moc dolů; byla to veliká hloubka, a to se mu vůbec, vůbec nelíbilo. Naštěstí to netrvalo dlouho a už byli u ovečky.

Ta skoro slzela dojetím. „Děkuji vám, pánové,“ bečela. „Tobě, Pse Matesi, i tady tvému kamarádovi. Nevím, jak bych se vám mohla odvděčit.“

„Na to bude dost času potom,“ zabručel Pes Mates. „Teď musíme nahoru. Každý z nás si vezme jednoho caparta. Ty půjdeš první, pak tady Kuba a já až vzadu.“

„Myslím, že bych měl jít poslední já,“ namítl Kubík, který si uvědomoval, že ten, kdo bude uzavírat řadu, na tom bude nejhůř. Každá sekunda totiž byla drahá. „Mám delší nohy, bělejší náprsenku a jsem větší. Bude tedy lepší...“

„Už jsem řekl,“ odmítl druhý pes rázně jakékoliv námitky. „Tak ať to sviští.“

Dál už nikdo nedebatoval, všichni toužili mít to co nejdřív za sebou. Cesta s jehňaty nahoru ovšem nebyla ani zdaleka tak snadná jako ta dolů. Museli ty vystrašené balíčky popostrkovat, poponášet a přidržovat, aby se jim nic nestalo. Každý krok byl plný obav, jestli se náhodou někomu nesmekne kopýtko či tlapka nebo zda se nespustí déšť, který by je spláchl z příkré stěny až na samotné dno lomu.

Snad se na ně usmálo štěstí, nebo možná chtěl osud odměnit borderáky za jejich obětavost, ale zvládli to. Nahoru dorazili těsně předtím, než se bouře rozzuřila naplno. Schovali se tedy společně do hustého křoví, které rostlo kousek od vrcholu kopce, a vlastními těly chránili jehňata před deštěm.

„Už víš, jak se budou jmenovat?“ zeptal se Pes Mates Štěpky, zatímco pečlivě oblizoval malého unaveného beránka.

„Inu, říkala jsem si, že tenhle drobeček, co je u tebe, by se jmenoval Čertík – to po tobě, Pse Matesi. Protože se pořád tak čertíš,“ usmála se ovečka. „Té větší jehničce budu říkat Lyska, to po tvém statečném příteli a jeho bílé ozdobě na čele. Ale ještě nevím, co s tou nejmenší, nic mě nenapadá.“

„Mohla bys ji pojmenovat po té otravné mouše,“ zabručel neochotně Pes Mates. „Bez té upovídané drbny bychom vás nikdy nenašli.“

Když se tedy mraky konečně rozptýlily, zasvítilo sluníčko i na tři krásná nová jehňátka: Čertíka, Lysku a Mušku.

Autor: mondy, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bordeří povídačky (8) - Ve stínu pod jasanem: