Debut - Prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Život tvoří různé příběhy, některé začínají vesele, některé ne až tak vesele. Johnatan Julson je Američan norského původu žijící v Anglii. Když se přestěhoval od rodiny, doufal, že se konečně dostane do podvědomí lidí a vydá svůj první hudební debut. Múza je ale věc pomíjivá. Jeden den člověk může psát písně a druhý den může kostkami osudu přijít třeba o své nejbližší. A co teprve, když najednou nezodpovídá jen za svůj život, ale hned za dva.

Dá se vůbec v takové situaci debutovat?

04.01.2016 (12:00) • Spyro • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1341×

Držel volant a v klidu si pískal do rytmu skladby, která zrovna hrála a bourala už nějaký ten pátek jeden žebříček za druhým.

Johnatan Julson byl čtyřiadvacetiletý kariérista, který pracoval prozatím jako stážista v jednom malém nahrávacím studiu. Sám rád zpíval – a nutno podotknout, že dobře – ale zatím se mu nenaskytla příležitost. Ve studiu zatím pracovalo pár začínajících hvězdiček a on doufal, že se jednou stane jednou z nich. Jen on, kariéra a jeho slabost - ženy.

Nedalo se říct, že by trpěl nedostatkem žen, byl to pohledný modrooký blonďák a vlastně vypadal docela zakřiknutě, dokud se nepohnul nebo neotevřel pusu. Měl smysl pro humor, charisma a byl zkrátka okouzlující. Téměř každá jeho šarmu podlehla.

Anglie byla jeho současným domovem a on ho miloval. Původem byl z Norska, odkud se s rodiči přestěhovali do Ameriky, když mu bylo dvanáct. Když se mu v necelých jednadvaceti letech narodila malá sestra Emily, využil toho, že si rodiče všímají někoho jiného, a vyletěl z hnízda zpátky do milované Evropy. Od té doby byl doma jen čtyřikrát – dvakrát na Díkuvzdání a dvakrát na Vánoce. Pokaždé přijel, popovídal si s rodiči, pohrál si s Emily a zase odjel jakoby nic. Matce bylo osmačtyřicet, otci čtyřiačtyřicet a společně si užívali od začátku rodinou idylku, kterou měli za posledních dvacet let s Johnatanem. Zkrátka taková perfektní rodina.

Johnatan v klidu pokyvoval hlavou do rytmu, pískal si a usmíval se. Sám měl nápad na docela příjemnou písničku, jen nad ní trávil už spoustu měsíců a nemohl ji dokončit. Jemu samotnému se líbila, líbila se vlastně každému, kdo ji četl nebo kousek slyšel, ale ať se snažil, jak se snažil, konec se ani neblížil. Nevěděl, jestli mu chybí nějaký pohon, jestli láska, nebo sex, nebo drogy… Nebo cokoli, co pohánělo jiné umělce. Večery si krátil tím, že psal další a další texty, nicméně jeho zlatým koněm byla právě nedokončená skladba. Sám si dal předsevzetí, že dokud píseň nedokončí, neudělá žádný umělecký coming out. Ta píseň měla být jeho debutem.

V kapse mu zavibroval mobilní telefon. Nejistě se rozhlédl, jestli někde nečíhají policisté, a pak přístroj přiložil k uchu.

„Halo?“ optal se.

„Ahoj, prosím tě, dneska si přivedu Sarah, tu z té párty u Maxe, víš, ne?“ odpověděl mu hlas jeho spolubydlícího Leonarda. To byl třiadvacetiletý mladík, který žil převážně bohémským životem i bez vztahu k umění. Pracoval jako automechanik, ale sváděl děvčata na Johnatanovy texty, a většinou mu to prošlo, protože na rozdíl od Johnatana, který byl vzhledově světlým a tedy zimním typem, byl typem letním. Tmavší kůže, černé vlasy, hnědé oči – mohl by tvrdit, že pochází z Itálie a pracuje jako model, a každý by mu to věřil. Což také občas tvrdil - italský přízvuk měl nacvičený perfektně - a světe div se, ve většině případů to opravdu zabralo. Johnatan a Leonard byli zkrátka ideální spolubydlící, skoro jako bratři.

„Nekecej! Tu jsem si zamluvil já!“ zasmál se Johnatan.

„No to si piš, že přesně tuhle Sarah! Strhnul jsem ti rezervačku, sorry, brácho,“ zasmál se nazpět Leonard.

„A hodláš to nějak protahovat, nebo se mám zdržet ve městě?“ zeptal se kolegiálně Johnatan.

„No, dalo to docela práci, kytičky, bonbonky a tak, víš jak, takže asi až do rána, brácho,“ odpověděl omluvně Leonard.

„No tak to jdi do háje,“ zvedl oči v sloup Johnatan a telefon vytípnul. Tohle nesnášel, vždy to totiž znamenalo tři věci – buď strávit celou noc ve studiu a pracovat přesčas, přespat v hotelu, nebo u nějaké známé. Třetí varianta byla vždy nejlákavější, protože se většinou jednalo o přespání s výhodami, dnes si ale Johnatan plánoval příjemný večer nad filmem s texty v rukou. Nakonec to stočil po Páté ulici a rovnou zajel k jednomu z domů, kde vytáhnul telefon a vytočil číslo.

„Ahoj, Johny, co potřebuješ?“ ozval se z telefonu ženský hlas.

„Ahoj, srdíčko, prosím tě, ten prevít mi to udělal znovu, myslíš, že by se u tebe našel azyl?“ zaprosil.

„No… Moc se nám to nehodí…“ ozvalo se neochotně.

„Ale no ták, lásko! Přece mě nenecháš ve štychu…“ zaprosil Johnatan svůdným hlasem. Na druhé straně telefonu se hlas zachvěl.

„Za jak dlouho tu budeš?“ Johnatan se spokojeně usmál, měl vyhráno.

„Už jsem tu,“ odpověděl a vystoupil z auta. Během několika dalších chvil byl u dveří, otevřel, jako kdyby uvnitř bydlel, a pozdravil. „Nazdárek!“ zavolal na celý dům.

„Johny! Proč nám taková nečekaná překvapení děláš? Myška mi to stihla říct asi před vteřinou,“ ozval se mužský hlas a za chvíli už na chodbě stál Roger, což byl přítel Michelle, slečny, se kterou Johnatan před okamžikem mluvil.

„To není moje volba, to Leonard,“ zvedl nevinně Johnatan ruce a zakřenil se, „jsem zoufalý, tvrdí, že to bude na celou noc,“ dodal.

„Typický Leonard,“ zasmál se Roger, „ale buď na Myšku hodný, musím na noční,“ podíval se Roger na hodinky a povzdychl si, „no nic, děti, bavte se! Já vyrážím!“ zvolal na celý dům a pak se usmál na Johnatana. „Ty, dej jí za mě pusu, asi se sprchuje. Ale jen imaginárně!“ dodal spěšně, ale očividně se dobře bavil.

„Já vždycky, Rogie!“ šťouchl ho Johnatan a čekal, než se zabouchnou dveře. Přišel k nim, zamknul a vydal se po schodech nahoru do koupelny. V koupelně nikdo nebyl, a tak rychle změnil směr. Vklouzl do ložnice, kde Michelle seděla v křesle a sledovala jakýsi pořad. Tiše se k ní zezadu přiblížil a v nestřežené chvíli jí ruce položil kolem pasu, přičemž ji zároveň políbil na krk.

„Těšila ses na mě?“ zašeptal. Nešťastně zavrtěla hlavou, ale Johnatan to chápal jako ano. Kdyby on podváděl svoji přítelkyni, možná by měl taky výčitky. Začal ji znovu líbat a pokračoval, než si ji nakonec bez jediného slůvka přenesl do postele, kde ji začal pomalu svlékat. Když byli oba téměř nazí a už to vypadalo na vrchol celého dne, vyrušil je zvuk jeho vlastního telefonu z kapsy kalhot na podlaze. Chvíli to ignoroval, ale zvuk jeho vyzvánění pokračoval vytrvale.

„Prosím, zvedni to,“ poprosila plaše Michelle, „mohl by to být Roger,“ dodala. Johnatan nespokojeně mlaskl, ale zvedl se a podíval se na číslo. Bylo neznámé, což napřed chtěl položit, nicméně v něm ale zahlodala vlna pochybnosti a donutil se telefon zvednout.

„Prosím, Julson,“ prohlásil profesionálně, bez známky toho, že se právě chystal provozovat naprosto odlišnou činnost.

„Dobrý večer, pane Julsone, tady Monica Smith, kriminální policie. Potřebovala bych s vámi mluvit, nejlépe osobně a co nejdříve,“ požádala ho.

„Promiňte, ale nemám čas. Mohla byste mi to sdělit po telefonu?“ požádal pro změnu on otráveně. Kriminální policie mu volala už několikrát, ale většinou se jednalo buď o nezaplacenou pokutu, nebo o nějakou drobnost. Jednou dokonce kvůli tomu, že byl Leonard ve vazbě a jako kontakt uvedl Johnatana.

„Obávám se, že byste si čas měl udělat,“ v telefonu zašustily papíry, jak v nich kriminalistka listovala, „jste synem Eske a Jorda Julsonových, bratr Emily?“ ujistila se. To už se Johnatanovi nepozdávalo.

„Ano, jsem, provedl jsem něco?“ zeptal se prozíravě a bezděky přimhouřil oči.

„Ne, nejde o vás, pane Julsone. Je mi to moc líto, ale vaši rodiče měli před třemi dny vážnou autonehodu,“ začala, pročež Johnatan vyskočil na nohy.

„A proč mi voláte až teď?! Před třemi dny? Jsou v pořádku?“ ptal se vyděšeně. Hlas v telefonu chvíli mlčel, než odpověděl.

„Je mi to vážně moc líto, ale nepřežili.“

Johnatanovi se na pár vteřin zastavil celý vesmír.

„Prosím?“ zeptal se opatrně.

„Je mi to opravdu líto,“ kriminalistce se zachvěl hlas a málem se v půlce zlomil, ale během vteřiny se znovu vrátila k profesionalitě, „už vám dávno měla volat Americká federální policie. Jelikož vaši rodiče nezanechali žádnou závěť a vy jste jediný plnoletý dědic, bude se muset vše řešit přes vás. Ale to už si vyřešte s úřady, mám tu ještě něco,“ hlas v telefonu se odmlčel a znovu se ozvalo šustění, „ano, vaše sestra... Byla spoluúčastníkem nehody,“ to už Johnatan nevydržel jen poslouchat.

„Ne... To nemůže být pravda,“ zamumlal, jak se mu v krku vytvořil velký knedlík. Hlavou mu prolétla poslední vzpomínka na rodinu. Pokoušeli se ho přemluvit, ostatně jako vždy, aby zůstal o den navíc, ale on odmítl a slíbil, že do půl roku zase přijede, což neudělal. A zničehonic měl toho rozhodnutí litovat.

„Uklidněte se, prosím,“ ozvala se opatrně kriminalistka, „vaše sestra byla hospitalizována v nejbližší nemocnici místa nehody. Naštěstí byla až na pár zranění menšího rozsahu v pořádku. Poté byla převezena do nejbližší nemocnice vašeho trvalého bydliště, tam by teď měla být. Je vám svěřena prozatím do péče, veškeré papíry a všechny náležitosti by měly být připravené za dva měsíce. Předvoláme vás na sociální péči, kde proběhne oficiální adopce,“ pokračovala kriminalistka. Johnatan na nic nečekal, rychle se začal oblékat a bez přemýšlení k Michelle prohodil něco ve smyslu, že okamžitě musí odjet. Mezi tím, než došel k autu, stihl s kriminalistkou rozhovor ukončit a několikrát překročenou rychlostí se rozjel k nemocnici.

Až v autě, kde měl čas na přemýšlení, si uvědomil, co to znamená. Jestli Emily adoptuje on, přijde o možnost kariéry a vlastně přijde o celý svůj životní plán. Dítě… To bylo něco, co nečekal. I když se nejednalo o jeho dceru, ale o sestru.

V nemocnici vše proběhlo krátce, sotva nahlásil svoje jméno, skoro okamžitě měl spící malou v náruči, k ní tašku jejích věcí a už seděl v autě s ní na kolenou.

Pomalu dojel ten kousek domů, vyšel nahoru a zazvonil na zvonek. Poprvé, podruhé… Až napotřetí se objevila rozcuchaná hlava jeho spolubydlícího, který na sobě měl jen ledabyle oblečené spodní prádlo – očividně je vyrušil v nejlepším.

„Co tady děláš? A co je to za dítě? Měli jsme domluvu, ne?“ zamručel otrávený, se situací neseznámený Leonard.

„Drž hubu a pusť mě dovnitř,“ řekl Johnatan tvrdě a rázně vešel dovnitř. Na stole ležely zapálené, téměř vyhořelé svíčky a dva talíře od večeře. Uprostřed byla postavená vázička s růžemi a dveře do Leonardova pokoje byly otevřené. Tam ležela nahá Sarah v naprosto svůdné poloze. Jakmile si ale všimla, že procházející není Leonard, překvapeně chytila peřinu, zabalila se do ní a bázlivě se usmála. Johnatanovi to ale bylo jedno. Všechno mu teď bylo jedno. Držel spící Emily a hlavou se mu honila asi miliarda myšlenek. Emily mu byla podobná, měla naprosto stejně modré oči, stejný odstín blonďatých vlásků, jen je měla vlnité a dlouhé po lopatky, nebylo tedy divu, že se Leonard po chvilce zeptal: „Co je to za dítě? Ty seš otec?“

Podle Johnatanova výrazu, který měl od chvíle, co přišel, si snadno domyslel, že kdyby se začal vztekat kvůli vyrušení, jistě by situaci moc nepřilepšil.

„To je moje sestra,“ odpověděl Johnatan jednoduše. Jen matně si uvědomoval, že vlastně Leonardovi o své rodině nikdy nic neřekl. Nasucho polkl. „Moji rodiče jsou mrtví.“

Leonardovi chvíli trvalo, než informaci zpracoval, to Sarah, která se mezitím stihla obléknout a všechno slyšela, byla duchapřítomnější. Zvolala tiché „panebože“, rozplakala se a dřepla si k Emily, přičemž ji chytila za drobnou ručku.

„Brácho… To je mi líto…“ dostal ze sebe Leonard a položil Johnatanovi ruku na rameno. Ten jen mlčel.

Emily v sobě musela mít nějaké uklidňující léky, protože spala i poté, co ji Johnatan položil do postele, přikryl, odešel z pokoje a sedl si ke stolu v jídelně. Poté, co odešla Sarah, si Leonard sedl za ním a podíval se na něj, na což Johnatan reagoval jen zavrtěním hlavou.

„Já vůbec netuším, co teď budu dělat,“ řekl a poprvé toho dne se upřímně rozplakal.

Následující díl »

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování