OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dívka příběhů - 20. kapitola



Dívka příběhů - 20. kapitolaNa západě soustátí se Edrei, Gen a Dalen konečně dostanou na povrch a tak i blíže k domovu. Přesto jeden člen skupiny se kvůli dlouhé a nebezpečné cestě začne ptát sám sebe na otázky, které po tolik let úspěšně ignoroval.

V lesích Felgrudu, o pět dní později

Sotva vyšli z temných chodeb na denní světlo, Dalen padl na kolena do bláta a začal nesrozumitelně děkovat snad všem bohům a svatým, že je dovedli na povrch. Edrei s Genem kolem něj jen prošli s posměšnými výrazy, nicméně i oni byli stejně vděční za to, že se již dostali z toho temného pekla. I když by to nikdy nepřiznali.

Gen se trochu zasmál, když se Dalenovi do jeho už tak špinavých vlasů dostal bláto a mladík se ho pokusil vyndat, ale pouze se ještě víc zamazal.

„A tohle je důvod, proč nejsem v armádě," zachechtal se žoldák s menším úšklebkem k elfovi.

„Hm, myslel jsem, že tě do ní jen nepřijali," poznamenal nezaujatě Edrei.

„Ne. Prostě jsem nikdy nebyl zrovna vojenský typ. Dodržovat pravidla a poslouchat pár tvrdohlavců, kteří mi z nějakého důvodu velí, nikdy nebylo pro mě," zavrtěl holou hlavou obr. „I když moje drahá sestřička vždycky milovala poslouchat ty tupce. Hloupá holka, pořád říká, že tím zachraňuje svět..." zachechtal se.

„Hm," jen zabručel elf a dále si hleděl svého.

„Řekni, není o dost lepší vybírat si, pro koho budeš pracovat?" zeptal se Gen s úšklebkem, který měl být asi původně úsměv, ale díky všem jizvám a ranám z boje spíš vypadal jako výraz nějaké příšery z hororových příběhů.

„Ne, že by tě dostalo zrovna daleko," stále bez jakéhokoliv zájmu řekl Edrei.

„Hehe, pravda, nemám žádné bohatství, uniformu plnou vyznamenání nebo poslušnou ženušku, co by mi plnila každé přání. Ale mám něco důležitějšího," podivně se na elfa zazubil. „Svobodu".

„Hm. Myslím, že nějaký myslitel řekl, že svoboda je výsada nicoty," jen pokrčil rameny Edrei, na nějaké originální a možná i trochu kruté poznámky byl už moc vysílený.

„Výsada nicoty? O čem to mluvíš? Copak ty věříš ve Spasitele, elfe?" povytáhl obočí Gen.

„Heh, ne, děkuji. Jednom jsem byl v té vaší svatyni a i pohádky, co mi říkala matka jako malému, byly věrohodnější než to, v co věříte vy," zachechtal se Edrei a Gen se přidal, nikdy nebyl zrovna nábožensky založený.

„Takže jen v zatracení bohem do světa beze všeho je svoboda?" zeptal se posměšně žoldák.

„To jsem slyšel," pokrčil rameny elf. Sám nevěděl, jestli to byl odraz stesku k jeho kmenu a dítěti nebo jenom další ze spousty narážek na chyby lidské společnosti.

Gen si ho chvilku nedůvěřivě měřil pohledem, ale pak se jen zasmál: „A ty se divíš, že vás elfy nikdo nebere vážně!"

Edrei měl v hlavě stovky trefných odpovědí, které by mohly být i vtipné nebo pouze hodně kruté, přesto když se obrátil k obrovi vedle sebe, jeho hlas ho zradil a jeho vždy kamenný, posměšný výraz v očích se změnil pouze na naprosto ztracený.

Jediné, co ze sebe dokázal dostat, byl vysoký, chrčivý skřek, který oběma jeho společníkům trhal uši. Dalen i Gen rychle přiběhli k elfovi, značící se zjisti, co mu je a pomoci mu, ale spíš s ním jen všelijak třásli a pošťuchovali ho s několika hloupými otázkami.

„Jsem v pořádku, nechte mě být!" zaskřehotal Edrei a pokusil se získat znovu svůj hlas. „Sakra, díky vám jednou potkám smrt," zamračil se, když už získal svůj klasický, hluboký tón.

Na chvilku zavládlo nepříjemné ticho, ale Dalen se to hned snažil napravit: „Nejsme náhodou v tom samém lese, přes který jsme do Forbannetu přišli?"

„Hm, to by se hodilo, byli bychom pak jen kousek od Selermu nebo jak se to město jmenovalo. A odtamtud by stačilo chytit si nějaký vůz a do Denguvu bychom se dostali ani ne za dva týdny," řekl Gen a při myšlence na návrat do teplého domova se na jeho tváři objevil malý, upřímný úsměv.

„Nejsme v tom samém lese, jsme ještě víc na západ než předtím," ozval se Edrei, sotva se trochu rozhlédl.

„Jak to můžeš vědět?" založil ruce žoldák, snažící se zachránit si představu brzkého návratu.

„Zaprvé tam nikde nebyly hory," začal elf, obr se na to jen zamračil, „zadruhé tu žiji už skoro deset let, znám každý kousek téhle země, věř mi".

„Takže... Kam půjdeme?" nesměle se zeptal Dalen.

„Myslím, že nedaleko odtud má mít touhle dobou armáda tábor. Sice už nemáme Taliu ani Wenrana, ale přesto jsme stále na misi Skyggen a tak pořád patříme k armádě," navrhl Edrei.

„A k čemu nám bude být s vojáky?" nedůvěřivě se zeptal Gen.

„Mají koně," pokrčil rameny elf.

„A?" stále nevěřil jeho plánu žoldák.

„A zásoby jídla," dodal Edrei, nad tím se oba jeho vyhladovělí společníci usmáli. „Třeba nám pomohou dostat se do Denguvu," optimisticky řekl. „Nebo jim můžeme koně vzít a dost se tam na vlastní pěst," potichu zamumlal.

-------------------------

Po ani ne dvou hodinách je Edrei zavedl k mýtině plné velkých stanů a zamračených vojáků v lesklých, těžkých zbrojí. Ale dřív, než mohli do tábora skutečně vstoupit, je chytil nějaký vychrtlý mladík s tím nejvíce vážným výrazem a začal se s těžkým přízvukem a mluvou plnou zkomolenin ptát, co tu dělají a proč tu jsou.

Elf ani nečekal, než mladík dokončil svou větu, a začal na něj mluvit v remrštině, řeči severu, kterou oba ovládali daleko lépe než jazyk hlavního města. Po hodné chvíli dohadování v této krkolomné řeči se mladík obrátil na Gena s Dalenem a rozhodl se ověřit si informace získané od elfa.

„Takže... Em... Posláni Skyggen?" vysoukal ze sebe.

„Ano," odpověděl mu Gen.

„Ale Skyggen mrtvý," pokračoval mladík.

„Ztracena v ruinách Forbannetu," pípl Dalen, na to si mladík elfa přejel nespokojeným pohledem.

„Notak! Zasypala ji hromada kamenů! Je po ní!" ohradil se Edrei. „Proč je podle vás každé slovo, co elf řekne, lež?!" zamračil se.

„Elfové lhát," založil ruce mladík.

„Zato lidé jsou ta nejpravdomluvnější rasa na celém světě!" vyštěkl na něho Edrei.

„Takže... Jít do města Denguv?" otočil se zpátky na Gena a ignoroval elfovo rozčilení.

„Neuvěřitelné..." zavrtěl hlavou Edrei. Nejspíš by měl být na předsudky o jeho rase zvyklý, ale stejně ho vždy tolik vytočily.

Copak to bylo fér, že ho všichni měli za lháře, jen protože se narodil jako elf? Sice už párkrát zalhal a ne vždy byl úplně čestný, přesto na tom byl daleko lépe než většina lidí. Nikdy si ve lhaní neliboval a už odmala se snažil říkat všem pravdu, i když byla občas trochu krutá. Ale pravda asi nikoho nezajímala, jen věděli, že elfové byli považováni za lháře a nečestné bytosti. Skoro by se nad tou ironií musel zasmát.

Po nekonečném vyptávání se je mladík konečně pustil do tábora se slovy, že se mají ohlásit velitelům. Na to ale Edrei nebral žádný ohled, hned vyrazil k nejbližšímu skladišti zásob a začal se přehrabovat v bedně se zbraněmi.

Netrvalo to ani chvilku a za Edreiem se vytvořil houf vojáků, velice nespokojených, že jim elf sahá na věci.

Edrei vytáhl z kapsy své roztrhané zbroje malý pytlík cinkajících mincí. Hodil jím po nejbližším muži a se zamračeným výrazem pronesl: „Dostanete tohle všechno a já si vezmu co potřebuji. To je víc než fér, ne?"

Muž opatrně otevřel kožený váček a uvnitř se zalesklo několik zlatavých mincí. Rychle si je vysypal na dlaň a spočítal je.

„Máme tedy dohodu?" ozval se opět Edrei a z krabice vyhodil další hromadu šípů.

„Tohle je víc jak třicet zlatých. A mají na sobě znak soustátí," prohlížel si velké mince voják.

„Protože to jsou denguvské unce," poznamenal elf a trošku se pousmál, když v bedně našel stále celkem novou košili.

Jakmile to zbytek mužů uslyšel, vrhl se k mincím a z vycvičených vojáků se rychle staly vyhladovělé slepice peroucí se o hrstku zrní. Edrei si jen povzdechl, doufal, že právě díky těm penězům od nich bude mít alespoň trochu pokoj. Nicméně zapomněl vzít v potaz lidskou lásku ke zlatu a tak musel prohledávat bednu s peroucími se vojáky za zády.

Po hodné chvíli Edrei našel všechno co potřeboval, zásobami vody a jídla počínaje až po novou koženou zbroj, jejíž částí byli sice pro elfa nepohodlné kalhoty, ale s tím se dokázal smířit. Nakonec i sukně mají své nevýhody.

Ještě se naposledy ohlédl po vojácích, kteří se prali o hrstku zlatavých mincí, než ze stanu vylezl a začal se znovu rozhlížet po táboře. Co dělat teď? Teplé jídlo by rozhodně nebylo k zahození a vzhledem k té lahodné vůni rozléhající se táborem byl teď nejspíš čas večeře. Na druhou stranu zaschlá krev, pot a špína na jeho těle už byla dost cítit a asi by nebylo nejlepší jít s takovým těžkým odérem mezi spoustu lidí, kteří už tak nechovají žádné sympatie pro elfy. A nebo se konečně pořádně prospat? To byla slastná představa. Nebo si prostě užít těch pár volných chvil, které konečně měl.

-------------------------

Edrei tupě zíral na bílou plachtu stropu stanu. Všichni ostatní ve stanu už tvrdě spali a podle chrápajících zvuků venku na tom byli stráže dost podobně. Přesto se spánek Edreiovi stále vyhýbal a nechal elfa ve stavu tupé únavy a částečné prázdnoty.

Jeden z vojáků se opět převalil a i předtím hlasité chrápání ještě víc zesílilo. Edrei si nejdřív myslel, že to vydrží, ale už po pár sekundách mu došlo, že tady být nemůže. Už automaticky si vzal svůj batoh a potichu se vyplížil do tiché noci, aby si trošku pročistil hlavu.

Krátká procházka spícím táborem v něm vyvolala pár vzpomínek na dobu, když s ostatními mladíky ze svého kmene občas tajně vyráželi k lidem se snahou ukrást si nějaký malý suvenýr jako důkaz své zdatnosti a odvahy. Edrei byl sice jako mladý velice nezodpovědný, občas trochu ztřeštěný a velice prolidský, přesto tyhle noční výpravy vždy nesnášel. Tváře kovových monster, které hlídaly lide jejich města, ho děsily a moc dobře věděl, že pokud se o tom dozví jeho otec, tvrdě ho potrestá. Nicméně teď, když tohle všechno byly pouhé vzpomínky, si užíval ten stále chladný vítr a zářící lampy, které se snažily porazit nekonečnou temnotu.

Dorazil až ke stájím, a i když jako elf neměl ke koním žádný velký vztah, najednou měl chuť ty zotročené, přesto svým způsobem majestátní bytosti vidět.

Proklouzl hned k prvnímu hřebci, který nespal, a s kouskem chleba jako pamlskem k němu opatrně přistoupil. Vraník sice chvilku váhal, ale pak opatrně nabízené jídlo schlamstnul.

Elf si utřel oslintanou ruku a trochu zavrtěl hlavou nad tím, co to právě dělá. Vloupat se do stájí bylo sice velice nelogické i celkem hloupé, ale přítomnost toho tichého tvora mu byla velice příjemná. Pomalu ho pohladil po hřbetu, a i když si s koňmi nerozuměl, přišlo mu, že tenhle ho chápe.

Když se ale díval do těch hlubokých, klidných očí, získal nutkání utéct od celé téhle povstalecké záležitosti a znovu strávit trochu času se svou rodinou, alespoň na chvilku. Bylo to už tolik let co je neviděl a navíc, jaký byl smysl téhle přetvářky, když zanedlouho každý stejně bude znát pravdu? Mohl by je varovat, ne musí je varovat před tím, co se stane. Dostat je do bezpečí.

Rychle se vyhoupl na koňský hřbet a pobídl koně, aby vyrazil. Stráže si ho sice všimli, přesto dříve než mohli cokoliv udělat, pohltila ho temnota.

Nevěděl sice, kde přesně jsou a západ byl velký, ale byl odhodlaný je najít. Někde tu přeci musí být.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dívka příběhů - 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!