OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokonalá past - Kapitola 3.

28.06.2014 (17:00) • MaggieLove • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1087×

Kapitola 3.

„I když máte strach, najděte v sobě kousek odvahy a postavte se mu zpříma, než vás naprosto pohltí.“

Stála opodál a hleděla z okna domu na zahradu, kde si na louce hrála její sestra s chlupatým psem, kterého pojmenovala Hope.

V odrazu okna viděla i svůj odraz, ze kterého se jí dělalo zle. Hlavně proto, že se cítí jako hadrová panenka, s kterou si Derek tak rád hraje.

Copak to může udělat? Ne! Nemůže poslat Sierru do internátní školy bez jejího dovolení. Ona by to nezvládla. Obě by to nezvládly.

Nedokázala pochopit, jak mohl o internátní škole Sieře říct, když s ní o tom vůbec nemluvil. To prostě nejde! Neporadil se s ní, jestli to obě tak chtějí. Kruci! Tohle mu přece nemůže projít!

Za ty tři roky už si ale dávno měla zvyknout. Nikdy s ní nic neprojednával, tak proč by se s ní měl domlouvat teď? Vždyť je jeho vězněm. On se s ní nebude radit, vždycky bude jednat podle sebe a ona jeho činy nikdy nezmění.

Protože je to její sestra! Proto jí to měl oznámit. On nemá právo rozhodovat o jejím životě. Nemá právo Sierru vytrhnout z rodiny a zanechat ji samotnou někde, kde to nebude znát a kde si těžko bude hledat nové přátele.

Rozhodla se s Derekem promluvit. Tohle v jejich dohodě nebylo. On měl zachránit Sierru a ona si ho měla vzít. To udělala! O internátní škole nic nepadlo. Nepadlo žádné slovo o tom, že je nadobro rozdělí.

Měla by sice držet hubu a šoupat nohama, nicméně, i když má strach, musí se mu postavit a zařídit, aby jí Sierru nevzal. Vždyť ona je to jediný, co jí zbylo, a kdyby ji odvezl do internátní školy, už by ji neviděla. O tom je přesvědčená. Derek by to zařídil, jen aby ji měl pro sebe, i když k Jessice cítí menší odpor. Cítí to z něj. Přesto po ní touží jak hladový pes.

Zrovna teď řešil nějaké organizační věci na ten seznamovací večírek pro Arona Recce. To bude zase komedie! Usměvavé falešné tváře, které mu polezou do prdele, jen aby si ho omotaly okolo prstu, jen aby měly člověka, který je ohrožuje kvůli dědictví, při sobě a mohly si s ním hrát, jak chtějí. A když se ho budou chtít zbavit, tak se ho zbaví lusknutím prstů. Mají na to peníze i žaludek. Jsou to krvelačné hyeny a v jejich čele stojí Derek - pán jejich smečky. To je největší hyena ze všech.

Klidně by celá rodina dokázala vyvraždit všechny, co mají něco společného s dědictvím, aby všechno schlamstli. Povraždili by se i mezi sebou. Nikdo není před nimi v bezpečí. A Aron je teď jejich úhlavní obětí.

Měla v plánu si na sebe vzít krásné rudé šaty, které by jí sahaly jen na stehna, ale nemohla si je vzít, aby zbytečně neprovokovala Dereka a hlavně protože šaty odkrývaly modřiny na krku z předešlé noci. Proto si na sebe vzala jednoduché upnuté šaty s rolákem a zamaskovala všechny známky po bití. Připadala si jako jeptiška. Neodkrývala žádný zbytečný kousek kůže.

Jako vždycky to zvládla na jedničku, teď už jen si připravit vřelý úsměv, který každého přesvědčí, že je šťastná. Jako by na tom někomu záleželo. Nikdo z rodiny ji nemá rád. Možná, až na nějaké výjimky. Třebas na Derekovu babičku, kterou si oblíbila jak ona, tak její sestra Sierra. Ta ale nejspíš nedorazí.

Ostatní jsou pro ni nepřátelé. Jsou přesvědčeni o tom, že chce dědictví a udělá pro to cokoliv. Ale jí nikdy o dědictví nešlo. Chtěla jen, aby její sestra žila a k tomu potřebovala Dereka. Jediná rychlá možnost, jak Sieře pořídit nové plíce včas. V životě ji nenapadlo, že by mohla být tak naivní a dostat se do takové pasti.

S trhnutím se otočila od okna, když uslyšela klapot dveří. Okamžitě jí naskočila husí kůže. V místnosti s ní byl Derek, který měl na své tváři opět ten arogantní úšklebek, který jí lezl na nervy. Tolik z něho měla strach, a přesto se mu ještě někdy dokázala postavit. Zvláštní kolik síly v sobě dokáže ještě najít, když už jí tak moc zničil a její sebedůvěru zašlapal hluboko do země.

Od té doby, co s ním žije, se nikdy neusmál, pořád je tak chladný, jak jen to jde a nikoho si nepustí k tělu. Dokonce, i když se spolu milují… tedy šukají, jak on rád říká, neprojevuje žádné kladné emoce, ale jen hněv, chlad, a i když ví, že ho přitahuje, že je do ní blázen, cítí i odpor, který k ní má. Jako by byla něco špinavého, něco co on musí zničit, aby mu někdo neublížil, jako mu ublížila jeho matka.

„Koukám, že už jsi připravená,“ zavrčel a sjel ji opovržlivým pohledem.

„Vždyť ta tvoje slavnost začíná za chvilku.“ Přešla k zrcadlu a vzala si zlaté náušnice. „Měla bych být připravená, abys na mě pak nečekal.“ A nekřičel, dodala v duchu, jinak by nejspíš jednu schytala.

„Aspoň něco jsem tě naučil.“ Přistoupil k ní zezadu, objal ji a přivoněl si k její šíji. Chtěla se vytrhnout, ale vydržela jeho dotyk, dokud se neotočil k posteli, kde měl připravené věci na večer. „Půjdu se osprchovat a za chvilku tu budou hosté. Přijde skoro celá rodina, aby poznali mého nevlastního bratříčka, který nejspíš zdědí půlku dědictví.“ Z jeho hlasu bylo slyšet opovržení. „Nebo spíš už zdědil kousek z firmy.“

Slovo bratříček zasyčel, až Jessicu zamrazilo. Jaké s ním má asi plány? Určitě se ho chce zbavit. Na Arona Recce si pořád stěžuje a neustále mluví o tom, jak ho zničí, když mu bude stát v cestě a Jessica byla přesvědčená o tom, že Aron mu rozhodně stát v cestě bude. Ještě ho neviděla, ale patří do rodiny Greisů, kteří jsou houževnatí a hrozně rádi bojují o to, co jim patří, nebo co chtějí do svého vlastnictví.

„Chtěla jsem si promluvit,“ začala opatrně a přešlápla nervózně z nohy na nohu

Nadzvedl jedno obočí. „O čem?“

„Ty víš o čem.“ Začala přecházet se sklopenou hlavou po pokoji a postavila se ke dveřím od pokoje, aby mohla kdykoliv utéct, kdyby se na ni rozzuřil. Snad na chodbě, kde prochází hodně lidí dokonce i služebná, by jí neublížil. „Mluvila jsem se Sierrou. Říkala, že ji chceš poslat do internátní školy.“

„Takže ta husička zase mluvila!“ vztekal se, ale hned byl zase chladný a nebylo na jeho tváři nic poznat. „Překvapení, drahoušku. Zaslouží si nějaké to vzdělání.“

„Neříkej, že ti na ní tolik záleží.“ Stiskla pěsti, vzteky se jí začaly slzy do očí. „Že jsi vybral školu, co je daleko od Chicaga?“

Zlomyslně se začal usmívat. „Nezáleží, v tom máš svatou pravdu. Jen chci, aby vypadla. Stejně tu jen překáží a plete ti hlavu. Zaplatil jsem jí internátní školu v Evropě. Tam se bude mít krásně.“

„V Evropě?“ Tak daleko? Ne! To by neudělal. Pokud si tohle opravdu myslí, nejspíš je ještě naivnější než tenkrát, kdy mu skočila na léčku jako dítě na sladký bonbónek.

„Jo, ve Francii.“

Na chvilku se jí zastavil dech. „To přece nemůžeš myslet vážně.“

„Je to ta nejlepší škola, tak si nestěžuj.“

„Nemůžeš rozhodovat o jejím životě!“ Přes vztek ani neviděla, a strach, který z Dereka obvykle měla, naprosto zmizel. „Je to moje sestra! Já budu rozhodovat, na jakou školu půjde a na jakou ne!“

„Zapomněla si, kdo jí zachránil život?“ Přistoupil k Jessice a zhluboka se jí podíval do očí. Chytil ji za paže a pevně stiskl, až to zabolelo. „To já. Já jí zaplatil plíce, a proto se budu starat o její život.“ Začal s ní mluvit velmi agresivně, ale pořád byl při smyslech a nevypadalo to, že by ji chtěl uhodit, jen ji chce zastrašit, ale ona se jen tak nedá. „A jelikož chci, aby vypadla, tak vypadne…“

„Ne!“ Pokusila se odporovat, ale to zřejmě neměla dělat, protože v Derekově tváři se objevil vztek a celý zrudl. Dobře, možná se unáhlila, když si myslela, že ji nechce uhodit, teď by spíš tvrdila opak. Má to ve tváři. Chce jí ublížit. Mermomocí jí chce ukázat, že patří jemu, že nesmí odporovat, protože on je její pán.

„Odporuješ mi?“

„Jo, Sierra zůstane v tomhle domě!“ Nepůjde do žádné internátní školy, aby ji ztratila. To nedovolí. „Víc už o tom mluvit nebudeme!“ Zmáčkl jí paže ještě pevněji. Dovolila si hodně. Dokážou ho totiž rozzuřit i menší věci.

„Nebo?“ Když nic neříkala, znovu se začal zlomyslně usmívat. „Nedokážeš mi nijak zabránit v tom, abych ji tam poslal.“

„Něco už vymyslím.“

„Víš, jak dopadneš, když půjdeš proti mně? Celý tvůj život se obrátí vzhůru nohama a Sierra nejspíš přijde o své plíce. Tvůj život bude jedno velké peklo, o to už se postarám, miláčku.“

Zarazila se, jakmile to řekl. Co má tohle znamenat? Přijde o své plíce! To znamená, že by byl schopný Sierru zabít jen proto, že nebude po jeho? Co je to za monstrum?

„Cože?“

„Slyšela jsi dobře.“ Chytil ji prsty za čelist a přitáhl si ji blíž k sobě, aby jí mohl pohlédnout do vystrašených očí, což mu dělalo velmi dobře. „Pokud nepůjde na internátní školu, vezmu si své plíce nazpět, miláčku. Rozuměla jsi?“

Přikývla, nemohla nic jiného udělat, a on ji pustil. „Jsem rád, že si rozumíme, miláčku.“

S těmito slovy odešel do koupelny a ona s brekem utekla z pokoje, kde se vůbec necítila v bezpečí. Utíkala po chodbě a nevšimla si muže, který ji celou dobu pozoroval z druhého konce pokoje. Vnímala jen svoje slzy, vztek a ubíhající chodbu, po které klapaly její boty.

Doběhla až ke schodům vedoucím do horní části domu, kde otevřela dveře na půdičku, kam jí správce domu přinesl židli a stoleček, aby se přes kulaté okno mohla v klidu koukat na vzdálené Chicago a večer na hvězdy, které svítily na obloze. Tohle bylo její místo, kam se mohla ukrýt a nikdo ji nerušil. Místo, kam nechodil ani Derek. Nevěděl totiž o něm.

Jakmile dorazila do místnosti, vzteky srazila stoleček se židlí. Ta rána ji na chvilku uklidnila, ale lekla se, když spadla na zem váza s květy, které se společně se střepy rozprostřely po dřevěné podlaze. S brekem začala na kolenou střepy sbírat a uklízet.

Opravdu by byl schopný Sieře ublížit, když nebude jednat podle něho? Bože, až takový to dokáže být hajzl? Snad by ji nezabil. Určitě by si nevzal její plíce. Jen ji chce vystrašit. To je ono. Přece není takový zvíře, aby sáhl na něčí život. Ale není o tom moc přesvědčená. Za ty tři roky s ním poznala, že by udělal cokoliv, jen aby jí ublížil, jen aby ho poslouchala, aby byla jeho hračkou, kterou stejně pohrdá, jako by byla něco špinavého.

„Stalo se vám něco?“

Jakmile uslyšela hrubý hlas muže, zalekla se. Rychle si utřela slzy, a pak se na něho otočila. Nikdy v životě ho neviděla, ale když se podívala do jeho velkých hnědých očí, téměř černých, viděla v nich něco, co poznávala. Odhodlaní, boj o to, co mu patří! Hned si uvědomila, že se musí jednat o Arona, o nevlastního bratra Dereka. Každý byl jiný, ale ty oči, měli oba stejný, tedy až na barvu.

Oči jsou oknem do duše. Tak to říkala její matka, když byla ještě zdravá. A podle vzhledu tohoto muže, co se nad ní tyčil jako samotný archanděl, usoudila, že musí mít stejně zkaženou duši, jako jeho bratr. Přesto se mohla mýlit a zatím na svůj první dojem pomalu zapomněla.

Jelikož na něho ještě nepromluvila a nejspíš mu hodně vadilo, jak na něj zírala, arogantně se ozval. „Máte v plánu na mě ještě dlouhou dobu civět, nebo mi konečně odpovíte?“

„Necivím na vás!“ podrážděně vyštěkla. Když si to uvědomila, mírnějším tónem řekla: „Jsem v pohodě. Dík za optání.“

„Jo, lidi, co jsou obvykle v pořádku, pohazují židle a stoly.“ Ironie. Přistoupil k židli a postavil ji na nohy. „Asi vás někdo naštval, když tu ničíte věci okolo. Řízla jste se o ty střepy? Měla jste někoho zavolat, ať to uklidí. Ne, sbírat střepy rukama. Mohla jste si ublížit.“

„Nejsem malý dítě, abych nemohla uklidit pár střepů.“ Zvedla se ze země. „Ale máte pravdu, raději někoho zavolám.“ Hlavně se ho chtěla zbavit. Bylo nebezpečné zůstávat s Derekovým bratrem v jedné místnosti. Zvlášť jestli je stejný jako on. A je to opravdu Aron? Třebas si ho spletla, možná to bude jiný muž. Ale bylo to málo pravděpodobné. Odcházela, když ten krasavec se vzhledem archanděla promluvil.

„Můj nevlastní bratr je asi dost dominantní muž.“ Tím prozradil svou identitu a věděla, že se nemýlila. Stál před ní samotný Aron Recce, který v rodině Greisů rozhodně pozvedne rozruch. Aron, muž, co překáží každému v domě. Bude mít co dělat, aby před těmi hyenami utekl, ale možná je stejná hyena, a tak se s nimi vypořádá hravě. Můj nevlastní bratr je asi dost dominantní muž. Došly jí jeho slova a hned si uvědomila, že musel slyšet jejich hádku, nebo aspoň část. Co na to asi říkal? Slyšel ho mluvit o Sieře a jejích plicích?

„Každý je nějaký a on je rozený velitel,“ řekla upřímně. „Stačí si na to zvyknout, jinak je celkem fajn. Jinak bych si ho nebrala.“ Samozřejmě lhala. Na Derekovi nebylo nic fajn.

„Jo, všiml jsem si, jak vás má pod palcem.“

„Moc se nesluší poslouchat za dveřmi cizí rozhovory. Navíc vám není nic po tom, jaký ke mně má Derek vztah.“

„Možná…“ Přiblížil se k Jessice a jí se zrychlil tep. Jak to, že na něj tak reaguje? Vždyť je to jen obyčejný chlap.

„Nesnáším, když muži ubližují ženám,“ pohlédl jí na krk a ona hned cítila, jako by viděl pod šaty modřiny, které jí Derek udělal v noci. „Zdá se mi to jako ta největší slabost na světě. Přemýšlím o tom, jestli by si troufl i na chlapa, ale pochybuju o tom.“

S těmito slovy odešel. Ona ještě chvilku zůstala nahoře na půdě, na svém oblíbeném místě, které navštívil vetřelec, tak krásný a sebevědomý, až se jí z toho zastavil dech. A měla jen jedinou otázku. Nenašla na ni však odpověď, a tak sešla dolů, kde se konala oslava.

Autor: MaggieLove (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dokonalá past - Kapitola 3.: