OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 1. Konec?



Dokud nás smrt znovu nespojí - 1. Konec?A je tu první, tak trochu sentimentální kapitolka. Doufám, že se bude líbit a už brzy se objeví i konečně nějaká akce. Pěkné počtení ;)

 

Stála jsem vedle prázdného lůžka, stále ještě neschopná otevřít oči. Obávala jsem se toho, co spatřím. V místnosti jsem ale nebyla sama. Sdíleli ji se mnou tři lidé. První byla bezpochyby sestra, protože její uklidňující, konejšící hlas jsem zaslechla jako první.

„Pane Rockinstare, posaďte se tady na židli. Mary! Skoč rychle pro sklenku studené vody!" celou místnost naplňoval příjemný hlas zřejmě mladinké sestřičky, která se starala o mého tatínka.

Už žádná neznámá síla více netlačila na moje víčka a já pomalu otevírala oči, abych se podívala na sestřičky, ale především na mého tatínka, který hlasitě oddychoval a vzlykal. Zprvu mě obklopovala jakási mlha, která ovšem po zlomku vteřiny ustoupila a já prozřela. Všimla jsem si hned několika věcí zároveň. Bylo až nadpozemské světlo, slunce pronikalo přes polozatažené žaluzie do bíle vymalované místnosti a ze stropu celou místnost ještě více projasňovaly ve dvou řadách rozsvícené zářivky. Jediné dveře a prosklená okna vedoucí nepochybně na chodbu byly zakryty závěsem, který se zdál být jen o půl tónu tmavší než strop a veškeré stěny, které mě obklopovaly. Všude bylo až neskutečně čisto, naprosto sterilní prostředí..... ještě stále jsem byla na operačním sále, kde se mě před pár minutami snažili udržet při životě.

„T-t-t-to je h-h-hrůza," zavzlykal za mnou tatínek a mě bolestí bodlo u mého zcela tichého a nepracujícího srdce.

Celé mé tělo jakoby bylo najednou uzamčeno do okovů, které mě zvláště na hrudníku nebezpečně a příliš silně svíraly. Pomalu jsem se otáčela a zahlédla sestru Mary spěchající zpět se sklenicí plnou vody tak ledové, až bylo sklo na vnější straně oroseno.

Sestra Mary byla nepochybně ta nejmladší sestra, kterou jsem ve svém předčasně ukončeném životě viděla. Nemohlo jí být víc než 19 let, ale její obličej nyní vypadal jako obličeje nejméně čtyřicetiletých žen, které toho v životě už mnoho přetrpěly. Její zcela jistě dokonalá tvář, jež původně musela být líbeznější než kdekteré vrcholné dílo uznávaného umělce, teď zela prázdnotou a její ztrhaný výraz by zřejmě vyděsil kdekoho, kdo by se na ni podíval.

„Tady nesu tu vodu Lucy," špitla Mary a dodala: „Můžu teď jít prosím na chvíli na sesternu? Tohle bylo první úmrtí, u kterého jsem byla."

„Jistě, jdi si odpočinout Mary, dnes toho na tebe bylo zřejmě již dost," odpověděla jí druhá sestra. Mary odkráčela jako tělo bez duše z pokoje a tiše za sebou zavřela dveře.

„Tady máte. Napijte se trošku pane Rockinstare. Mám někomu zavolat, aby vás zde vyzvedl? Takto nemůžete sám odejít," řekla Lucy hlasem plným útěchy a pochopení.

Chviličku jsem si sestru Lucy prohlížela. Můj první odhad byl správný. Lucy byla taktéž mladá, ale jistojistě starší než sestra Mary. Dle mého úsudku jí bylo nedávno 25, nanejvýš 26 let. Byla velice drobná a na první pohled mě zaujaly její cihlově červené prameny vlasů stažené do ohonu, pod kterými byly jen o něco méně děsivě vypadající oči než v případě Mary. Sestra Lucy toho měla zcela jistě za sebou již více, a tak své emoce měla lépe zvládnuté.

„Bylo jí teprve 17," zašeptal mrtvým hlasem taťka a než jej mohla sestra začít znovu konejšit, pokračoval: „Za pět dní měla slavit své 18 narozeniny. Měl jsem pro ni nachystané překvapení."

Tatínek si povzdechl a když sestra nereagovala, napil se, odkašlal si a pokračoval dál: „S mými rodiči jsme se složili na její vysněný výlet. Jel jsem s ní do města, aby si jakože vybrala dárek mezitím, co já bych šel vyzvednout letenky pro ni a pro mě. Na své narozeniny by dostala velký trojpatrový dort, ve kterém by byly v plastikovém obale schované ty letenky. Ona by zcela jistě udělala jeden z mých oblí," tatínek to už ale nedořekl.

Záplava slz zkropila jeho napnuté tváře. Ničím nezastaveny kanuly jeho slzy na jeho bílou košili, která byla rudě potřísněna. Potřísněna krví. Mojí krví. Nevydržela jsem se déle dívat na karmínové skvrny, jimiž byla jedna z mých oblíbených košil poseta. Můj pohled směřoval výše. Nejprve jsem zahlédla klepající se sklenici u tatínkových úst, ze které se snažil napít. Sledovala jsem chvíli jeho třesoucí se ruce, podpírány rukama Lucy, přičemž jen ty jej chránili od rozlití veškeré vody na sebe a upuštění sklenky na zem.

Po chvíli si sklenici odebrala Lucy a pohladila tatínka po tváři. Pozorovala jsem ten pohyb plný něhy, lehký dotek ručky, jakoby byl tatínek z té nejkřehčí látky ve vesmíru. Její ruka sklouzla a já spatřila tatínkovy oči. Byl tak plný bolesti a zoufalství. Zdálo se, jako kdyby on sám celý vnitřně zemřel. Nesnesla jsem ten pohled. Bylo to tak..... Jakoby do mě najednou narazil plně naložený náklaďák a ne jen z jedné strany, nýbrž ze všech možných směrů v jeden okamžik. Rukama svírajíc si obličej a prázdná jako nikdy jindy, klesla jsem na kolena pod tíhou toho pohledu.

Tatínek se znovu napil. Jeho hlas, tišší než našlapování anděla se ztrácel, ale on se přesto snažil potlačit vzlyky a vyprávěl sestře o mých narozeninách, které již nikdy nepřijdou: „Donesl bych jí do altánku dort a ona......" Ticho, opět mu selhal hlas. „Ona by se na mě podívala..... pohledem, který jsem u ní vídal, když byla naprosto v úžasu. Usmál bych se na ni. Ona by se na mě usmála tak sladce a opravdově, že by i slunce v její záři zevšednělo a zšedlo. Položil bych dort před ni a ona by sfoukla svíčky. Podal bych jí nůž..... a..... a....." tatínek neměl zřejmě dost síly pokračovat a znovu se rozplakal.

Přerušován vzlyky rvoucími mi mrtvé srdce vykresloval vše, o čem se mi ani nezdálo: „Ona by zakrojila dort. Vím, že síla nikdy nebyla její předností, takže bych jí dort ukrojil já. Uchopila by lžičku, ukrojila by si kousek, který by si dala do úst. Znovu by se usmála a já bych byl ten nejšťastnější muž pod sluncem. Na několikáté sousto by se jí lžička zasekla a ona by vytáhla plastikový obal. Zvědavě by nazdvihla obočí a nakrčila nos, když by z něj vytahovala naše letenky. Dva dny na to bychom odletěli do New Yorku, kde jsem s ní chtěl týden strávit, ale hlavní by přišlo až potom. Za týden bychom neletěli domů, ale chtěl jsem s ní být měsíc prázdnin na Novém Zélandu. Já...." Další záplava slz se řinula z jeho zarudlých, smutných modrých očí. Otřel si je rukávem košile, zatímco sbíral poslední zbytečky síly na jeho ještě nevyřčenou větu. „Já ji měl tak rád. Miloval jsem ji," zasípal tatínek a pak se již zcela zhroutil.

Minuty plynuly, zatímco on nezastavitelně plakal sestře v náručí a já, stále neschopná pohybu, klečela pár metrů od něho s hlavou sklopenou. Myšlenky jsem měla plné svých narozenin, výletu s tatínkem, štěstí, smíchu, který by nás stále provázel mým splněným snem. Pod náporem těchto vizí jsem se i já zhroutila na zem. Rukama jsem si zakryla hlavu, kolena přitáhla k sobě a neschopna uronit slzu se třásla na zemi, která mě ani nestudila a ani netlačila. Zdálo se mi, jakoby pode mnou ta podlaha ani nebyla a já padala.

Padala, aniž bych byla schopna ten pád zastavit. Padala do bezedné propasti neštěstí. Minuty, hodiny, či celé dny jsem ležela a třásla se na podlaze operačního sálu. Tatínka již dávno vyzvedl jeho blízký přítel. Teď už se o něj určitě někdo pečlivě stará u nás doma. Sestra Mary a ani sestra Lucy už tu nejsou. Sama. Osamělá jako nikdy předtím se třesu a nemůžu to zastavit. Obklopena temnotou. Žádné světlo na konci tunelu mě nečeká. Žádný záblesk naděje. Žádný důkaz, že toto je pouze zlý sen, ze kterého se zase ráno vzbudím a obejmu, políbím taťku na tvář.

Už nikdy mu nebudu moci být tak blízko. Už nikdy neucítím teplo, které mi bylo tak příjemné, když jsem ráno mrzla po opuštění vyhřáté postele a on mě obejmul. Už spolu nebudeme večer sedět v obýváku a sledovat některý z béčkových hororů, zatímco budeme pít vínko a vzpomínat na naši minulou dovolenou. Už mě nikdy nebude utěšovat po mých obvyklých nočních můrách. Už to nikdy nebude jako dřív. Já se totiž nikdy neprobudím. Moje tělo je už v márnici. Moje duše čeká na přijetí do onoho světa.

Kde je to zatracené světlo? Nikdy jsem nevěřila v Boha. Nevěřila jsem ani na nebe. Brána nebeská se Svatým Petrem pro mě byla vždy jen výmyslem, aby se člověk nebál smrti. Já se smrti nebála, pouze jsem ji nečekala tak brzy. Nikdy jsem nechtěla následovat maminku necelé tři roky po její smrti. Je pozdě teď začít věřit v Boha? Že by mě jen proto nečekalo žádné světlo na konci tunelu? Tak kde jsi ty slibovaná bráno do ráje?

Nic. Jen temnota kolem mě. Temnota a ticho. Ticho, které je děsivé a kupodivu až moc hlasité. Křičet. Chce se mi začít řvát. Žádná slova, žádné věty, jen ječet a vykřičet všechen můj strach. Všechnu mou bolest. Všechno mé trápení. Ticho. Z mých úst zkřivených v křeči nevychází ani nejslabší zvuk. Tma. Zírám vytřeštěnýma očima do temnoty a nevidím. Nevidím jedinou známku něčeho, co by narušilo tu prázdnotu. Prázdnota. Temnota, prázdnota a ticho. Nečekaně jsem i já uvnitř zcela prázdná. Necítím nic. Necítím bolest, chlad, dokonce už necítí ani ten strach. Řítím se do temnoty, bez jakéhokoli zbytečku života v mém bezvládném, nehmotném těle. Doufám jen, že ten pád někdy skončí. Nejlépe, že budu na konci rozsápána skupinou démonů. Může mrtvý člověk umřít? Je mi to jedno. Padám.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 1. Konec?:

2. kacii
18.05.2009 [21:29]

opravdu skvělé........ jen tak dálEmoticon

1. Eternity
16.05.2009 [11:03]

Opravdu pusobive...nadherne si vystihla tu situaci... Jsem zvedava,co bude dal

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!