OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dokud nás smrt znovu nespojí - 4. Kniha J.O.S.



Dokud nás smrt znovu nespojí - 4. Kniha J.O.S.Další dílek ve kterém Viky získá nejen novou přítelkyni, ale ve kterém se taky Viky dostane blíže k odhalení, kdo je "neznámý" a nebo ne??

 

Trvalo mi minuty, hodiny, léta, staletí, než jsem se dostatečně vzpamatovala a rozhlédla se po okolí. Bylo již šero a slunce nebylo nikde na obzoru vidět. Dokonce už přestalo i pršet, ani vítr nefoukal a bylo dokonalé ticho. Kolem mě bylo jen pusto, mrtvo. Žádní ptáci, žádní lidé, žádná zvířata. Prázdno.

Pomalu a neochotně jsem se zvedala na nohy připadala jsem si více mrtvá, než kdy jindy. Cítila jsem se jako jedno jediné bezvýznamné zrnko písku na poušti, jako jedna pouhá krůpěj vody v oceánu. Sama. Bez srdce, leč celým srdcem milující toho tajemného mladíka. Cítila jsem se mizerně a měla jsem sto chutí se vším praštit, začít řvát a mlátit kolem sebe. Čemu bych tím ale pomohla? Můžu se sice začít chovat jako blázen, ječet na celé kolo, pobíhat tu a mlátit do všeho, co bude v dostatečné blízkosti, ale jeho mi to stejně nevrátí. S hlavou skloněnou jsem sledovala zdvihající se písčitou zem. Půda se zdvihala a zase vracela na své místo, jakoby pod ní tepalo srdce.

Skláněla jsem se nad ní a nakonec si klekla a čekala, co bude dál. Kopeček hlíny stále narůstal a potom začala zemina mizet v díře. Naklonila jsem se nad ní a se zájmem ji pozorovala. Zprvu v ní byla jen tma a nic víc jsem neviděla, ovšem po chvilce jsem zaznamenala nepatrný pohyb a aniž jsem se nadála, koukala na mě z díry dvě malá vyděšená očka a mezi nimi se tyčil vlhký a špinavý černý čumáček. Prohlížela jsem si malou vylekanou myš stejně bystře, jako si ona prohlížela mě.

Nikdy bych si nepomyslela, že mě může nějaká živá bytost vidět, natož, že budu mít takovou radost z pouhé myši, která se nečekaně objeví. Přiblížila jsem se ještě více a prsty pomalu zkracovala vzdálenost mezi mnou a jejím mokrým čumáčkem mezi vytřeštěnýma očima. Myš se ulekla a zmizela mi zpět v díře. Koukala jsem za ní a byla opět smutná. Kdybych nebyla tak unáhlená, pravděpodobně bych teď nebyla už zase sama a měla alespoň tohoto malého společníka.

Byla jsem na sebe naštvaná. Díky své pitomé chybě jsem byla zase naprosto osamělá, oči mě řezaly a já si uvědomila, že už jsem zase plakala svým pláčem bez slz. V tichu a tmě jsem uléhala bez síly na rozbahněnou cestu a přála si být pryč, pryč z tohoto místa, pryč z tohoto světa. Vzlykala jsem, mé plíce se bez vzduchu se svíraly a bolely. Celé mé nehmotné tělo sebou na zemi trhalo v křečích. Zavřela jsem oči a doufala, že to brzy přestane. Z mého stavu mě vytrhlo až lechtání na tváři a cosi malého a studeného se mě dotýkalo. Pomalu jsem otevřela oči a uviděla, že má malá společnice se vrátila. Pousmála jsem se a jemně pohladila její hebounký kožíšek, který byl ještě stále mokrý a slepený hlínou. Ona do mě drkla čumáčkem a já se začala smát. Ten náhlý pocit štěstí mě zaplavil a překvapil, ale byla jsem své malé kamarádce více než vděčná. Opatrně jsem jí z kožíšku vytírala hlínu a užívala si ten pocit, že již nejsem sama, že mám někoho, koho se můžu dotknout, někoho, kdo mi dělá společnost. Pokaždé, když na obloze skrz mraky vykoukl srpeček měsíce, viděla jsem v jejích malých očích odlesk.

„Budu ti povídat svůj příběh, chceš?" Podívala jsem se na ni a možná se mi to zdálo, ale viděla jsem v jejích černočerných očkách souhlas. „Tak dobře," pousmála jsem se a začala své chlupaté přítelkyni vyprávět o svém životě.

S vyprávěním jsem skončila až k ránu, kdy se nebe na východě začalo barvit doruda a první ptáci začali pět své symfonie. Moje myška už byla zcela suchá a já ji pohladila po jejím jemňoučkém kožíšku.

„Běž, jdi se najíst a spát," usmála jsem se na ni.

Ona na víc nečekala a zmizela ve své díře. Děkuju za všechno. Pomyslela jsem si a sledovala, jak země vítá vycházející slunce. Všude najednou bylo dost života. Kapky rosy na listech se třpytily jako diamanty a právě probuzené včely vpíjely tu vláhu. Všude kolem jsem slyšela bzukot, pískání, pípání a trylkování. Slunce už vystupovalo z nebeského lůna a vše se jevilo naprosto jinak, než včera. Na nebi nebylo mráčku, po tváři mě lechtal už jen jemný vánek. Celým tělem mi prostupovala lahodná vůně trávy, deště a kvítí otevírajícího se sílící záři. Bylo to první ráno mého nového bytí a já si jej chtěla zapamatovat do posledního detailu. Nevěděla jsem, kolik takových rán mě ještě čeká, možná jen pár desítek, možná celé tisíce. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet a proto jsem se vrátila zpět mezi chladné, blyštící se mramorové náhrobky.

Byla jsem zde zcela sama, a tak jsem se mohla ničím nerušena procházet tímto strach nahánějícím místem a konečně vzdát dostatečné množství úcty i hrobům v nejzazších koutech tohoto velkého a starého hřbitova. Bylo mi z toho těžko, když jsem procházela mezi kopečky hlíny porostlými travou, o které nikdo nezavadil pohledem, natož aby sem někdo donesl květinu, nebo jinak o ně pečoval. Dál jsem procházela starou částí hřbitova a blížila se ke stařičké lípě, do které jsem včera málem vrazila. Rukou jsem zkoumala její strukturu, hladila její vrásčitou kůru, až jsem nahmatala vykotlanou díru. Se zájmem jsem lípu obešla, abych mohla nahlédnout, co za tajemství v sobě skrývá. Neviděla jsem nic, ani když jsem se nahýbala a natáčela hlavu, ale zvědavost mi nedala a já jednou rukou chytila okraj skuliny a druhou jsem zanořila hluboko do kmenu. Nejprve jsem cítila jen navlhlé staré trouchnivějící listí a rozpadající se dřevo, potom jsem ale nahmatala něco s pevným krajem a snažila se to uchopit. Několikrát mi to vyklouzlo, ale nakonec se mi podařilo vší silou věc stisknout a vytáhnout ven.

Knížka? Divila jsem se, když jsem z uzavíratelného plastikového sáčku vyndala dokonalý kvádr v pevné vazbě. Byla uložena v kůži, na které byly zlaté vytlačené iniciály J.O.S. Přejela jsem rukou obrys těch písmen a váhavě knížku otevřela. Listy se vánkem samy otočily a já hleděla na prázdné stránky. Ale poté, co jsem zalistovala zpět, objevil se krásný rukopis a já se zájmem začala číst.

Sedla jsem si a opřela se o starý kmen. Nalistovala jsem první stránku, abych nezačínala na konci a začala si nahlas předčítat.

„Zacházet s mnoha věcmi bez návodu se rovná sebevraždě. Kdo má ale návod na život?"

Knížka byla podobných myšlenek plná, místy doplněná o nějaký obrázek. Co nějaký, dotyčná, nebo dotyčný J.O.S. byl zřejmě skrytým umělcem. Hleděla jsem na ty kresby, které byly takřka dokonalé. Ptáci ve větvích jen a jen vzlétnout, ke květinám jsem si skoro mohla přivonět. Celé hodiny jsem koukala do tajného deníku zřejmě té nejnešťastnější osoby, jakou jsem kdy poznala. Úvahy o nešťastné lásce a zklamání střídaly úvahy o smrti, o bezvýznamném životě a o ztrátě všech nadějí na tomto světě. Přála jsem si vědět, kdo všechno toto napsal, abych mu mohla říct, že není na tomhle světě sám, kdo vše takto cítí. Ale jak já bych mu to vlastně tak mohla říct? Byla jsem mrtvá a nikdo, kromě mé malé přítelkyně nevěděl, že ještě existuji. Listovala jsem dál tou zpovědnicí a na poslední stránce jsem se zarazila a s údivem hleděla na věrnou kopii růže, která nyní ležela na mém náhrobku. Tato růže, přísahám, že to mohla být ta samá, ale neležela na náhrobku, ale v trávě a za ní byla kupka shrabaného listí. Zvedla jsem hlavu a hleděla na onu kupku. Vršek byl sice sfouknutý větrem a roztroušený kolem, ale já si byla jista, že to bylo nakresleno právě tady. Moje růže. Byly to snad jeho ruce, které tuhle krásu vytvořily?

Zvedla jsem se a uložila opatrně knížku zpátky. Potřebovala jsem to vědět, potřebovala jsem ihned ke svému hrobu, abych se ujistila, že jsem se nemýlila a že růže v té knížce je skutečně mojí růží, která leží na náhrobním kameni. Nedočkavá jsem až příliš horlivě běžela ze staré části hřbitova do nové a cítila jsem nový nával naděje, díky kterému jsem měla široký úsměv na tváři. Hnala jsem se vpřed a nevnímala starou babičku, do které jsem málem vrazila. Alespoň, že tu nejsem sama, pomyslela jsem si a otočila se jen na chviličku ke staré důstojně vypadající paní, která se o hůlce belhala sednout si na lavičku pod vrbu střežící vchod do staré části. Usmála jsem se a stařenka se kupodivu usmála nazpátek a zamávala svou slabou rukou, vypadající jako věchýtek. Několik vteřin jsem na ni zírala s otevřenou pusou a nevěřila tomu, co se stalo.

„No tak, nedívej se tak na mě a pojď si sednout," zaskřehotala babička slabým hláskem a pokynula mi. Znovu jsem se na ni usmála a vykročila odhodlaně k ní.

„Mary, no tak, přestaň mě ignorovat a hejbni trošku tím svý zadkem, než tu zdřevěním," pousmála se stařenka.

Ztuhla jsem na místě a otočila se. Za mnou se už samozřejmě šourala další stará paní jmenující se zajisté Mary. Poklesla mi ramena. Ale co jsem vlastně čekala?! Nadávala jsem si, že jsem se nechala unést, očekávajíc další příchod samoty. Několik vteřin jsem stála naprosto strnule a sledovala vroucí vítání  zcela jistě dlouholetých přítelkyň. Chtělo se mi brečet, že já už tohle nikdy nezažiju, ale vzchopila jsem se a vykročila znovu směrem k mému hrobu. Už jsem se tak nehnala jako prve, možná i díky tomu, že teď jsem opět měla být proč smutná. Šourala jsem se snad ještě pomaleji, než ony dvě dámy a bloudila jsem prázdnými uličkami, až jsem konečně uviděla známý kříž na vrcholku náhrobního kamene. S očekáváním jsem zkracovala vzdálenost mezi mnou a mým hrobem. Znovu jsem cítila zvláštní, nepopsatelný pocit, když jsem se blížila ke svému tělu. Každý krokem moje zvědavost rostla a když jsem obcházela náhrobek, abych se na něj podívala, míra mé zvědavosti už byla vysoká jako samy Himaláje. Natáhla jsem ruku ke kameni a..... nebyla tam.

Zaplavila mě vlna zklamání a zoufalství a potácela jsem se pryč. Nechtěla jsem tu už strávit ani minutu, ani minutu u tohoto ohavného místa. V kaluži přede mnou se utápěl jeden z bílých okvětních lístků a já se pro něj natáhla. V rukách jsem držela zlomenou a potrhanou, svou růži. Oči mě pálily a já s ní mrskla zpět do kaluže. Spěchala jsem zpátky pod stromy před vchodem, kde jsem se opět rozvzlykala a schoulená do klubíčka tiskla víčka k sobě. Zanedlouho mě na ruce zastudil černý čumáček a já se začala zpovídat své věrné malé chlupaté přítelkyni.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dokud nás smrt znovu nespojí - 4. Kniha J.O.S.:

3. elis
25.05.2009 [9:52]

nádherná povídka.......prosím pokračuj...EmoticonEmoticonEmoticon

2. ajka
20.05.2009 [18:23]

krásnééé
taky sem zvědavá kdo je ten neznámí...prosím o další pokráčko je to čtivé

1. dante
20.05.2009 [13:44]

velmi krásná povídka......jen tak dál prosím. Nemůžu se dočkat až zjistí kdo je ten tajemnýEmoticonEmoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!