Dokud nás smrt znovu nespojí - prolog • OurStories.cz ~ naše povídky

Tohle je první část mého dílka nazvaného Dokud nás smrt znovu nespojí Doufám, že se bude líbit a přeju pěkné počtení

12.05.2009 (22:00) • jenyiiis • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1537×

„....., dvacet osm, dvacet devět, třicet."

Pauza.

„Jedna, dva, tři, ....., patnáct, šestnáct, ....., dvacet devět, třicet." Další pauza.

A znova: „Jedna, dva, tři, ....., třicet." Pauza na dva vdechy.

„Dýchá?" slyším čísi zastřený hlas.

„Myslím, že slyším tlukot srdce," povídá cizí hlas a pokračuje: „Je to nezřetelné, ale slabý tep má. Dýchá pravidelně?"

„Jak to vypadá?" ptá se zase ten první. Ten hluboký a chraplavý hlas se mi zdá neskutečně povědomý.

Tati? Jsi to ty? Snažím se mu říci, že je vše v pořádku a slyším ho.

Tati! To bolí! Snažím se pohnout rty, donutit se k co nejsilnějšímu a nejzřetelnějšímu hlasu. Bohužel přes moje pootevřené rty se dostane jen takřka neslyšitelné chrčení.

Tati! Pomoz mi! Co se to se mnou děje? Na moje oči tlačí někdo nesnesitelnou silou a nedovolí mi je ani pootevřít, abych se mohla podívat tatínkovi do tváře. Potřebuji vidět jeho tvář, potřebuji vědět, že se mu nic nestalo.

„Zlatíčko, jsem tady s tebou. Otevři prosím oči, řekni mi něco. Sluníčko, mluv na mě prosím. Slyšíš mě?" tatínkův hlas se nyní zdá být tak neznámým. Ještě nikdy jsem jej takhle neslyšela. Jeho hlas mi naznačuje, že se něco zlého stalo. Přes jeho veškerou snahu udržet tón normálním a pokud možno konejšivým, se mu do hlasu vkrádá panický podtón a co hůře, cítím z něj silné obavy.

Slyším tě tatínku, samozřejmě že tě slyším. Neboj se tatínku, vše bude zase tak, jak má být. „Pane doktore. Bude moje Vik zase v pořádku? Viky, otevři prosím tě oči a odpověz mi." tatínkův hlas mě prosí o něco, o co se ustavičně pokouším, ale co mi kvůli nějakému mně neznámému důvodu nejde. Počkat. Slyšela jsem Pane doktore? Co se to děje? Takže já jsem v nemocnici?

„Mám obavy pane Rockinstare, že vaše Victorie byla až příliš dlouho bez přívodu kyslíku do krve a k životně důležitým orgánům. Nemáme jistotu, že její životní funkce zůstanou zacho," doktorova slova, tišší než šum křídel kolibříka, byla najednou přerušena pípáním.

„Vik, zůstaň se..." tatínkův hlas plný paniky se mi začal vytrácet.

„Doktore..." tatínkův křik se mi jevil spíš jako šepot.

„Elektrody."

Ticho.

„..... skalpel....... přímá masáž srdce," Slyšela jsem útržky vět, rozkazů pro mnou neregistrovanou sestru.

„Vik, miluju tě," tatínek zašeptal a políbil mě na čelo. Jediné, co následovalo, bylo zběsilé pípání přístrojů, na které bylo mé nyní již nehybné tělo připojeno.

Taky tě miluju tati. Přála jsem si, aby mě tatínek mohl slyšet. Nemohl.

„Čas úmrtí 12:46, 14.června 2009," doktor namlouval údaje do diktafonu. Cvak. „Odvezte tělo sestro a dejte tady pánovi nějakou vodu, než nám tady omdlí," přikázal ještě doktor, než opustil místnost, aby mohl jít někam, kde jeho schopnost možná zachrání jiný život.

14.6.2009 12:46:15...... čas mé smrti.

Autor: jenyiiis (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování