OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Dvě jizvy: 5 - Ďáblovo / Našeptávání



Dvě jizvy: 5 - Ďáblovo / NašeptáváníKapitola zevnitř Dirkovy hlavy, která se nám pokusí trochu nastínit zmatek, který v ní má. Trocha minulosti, trocha marné snahy... Tápání proložíme seznámením s jeho dávným přitelem Lesterem, jeho nesmrtelnou druhou rukou. A nakonec přijde čára přes rozpočet. Jo, dá se čekat, že Dirk bude zase pěkně nadávat! :)

5. Ďáblovo / Našeptávání

Vyšel jsem ze dveří té obludné mnohapatrové budovy a zakryl si rukou oči před sluncem. Jo! Nejspíš bych měl skákat radostí nebo tancovat kolem ohně – zase jednou jsem vyhrál. Tedy vlastně: moje loď vyhrála, byla lepší než ostatní. Jak se zdá, já i Quintrex jsme dosáhli svého. Oni si chtěli rozšířit spektrum nabízených modelů, já chtěl ovládnout poslední kontinent, který mi chyběl. Bingo. Lodě, které jsem do posledního šroubku vymyslel, se konečně budou vyrábět ve všech koutech světa. Slávu si tím nezískám, protože ne všechny mé lodě, které se právě vyrábějí, jsem navrhl pod svým současným jménem. Ale dobrý pocit mi to dá, ten jo.

Lodě. Můj svět už od dětství. Věděl jsem o nich všechno, viděl jsem je rodit se, žít i umírat - rzí, plísní nebo řadou dalších způsobů. Byl jsem s nimi srostlý jako otec se synem – neoddělitelně ke mně patřily. Ta známost už trvá několik století. Už dávno jsem přestal počítat každý rok, orientoval jsem se na desetiletí. Nad přesným údajem jsem se zamyslel jen jednou ročně, když jsem počítal svůj opravdový věk v den svých narozenin. Každý mi hádal kolem třicítky, už věky mi bylo přesně jednatřicet, pro představu odpovídající realitě to ale chtělo nějaké to století přihodit…

Lodě mi dělaly společnost asi od deseti let. Seznámil jsem se s nimi v loděnicích mého otce a už nikdy je neopustil. A navzdory vší té parádě právě mezi loďmi se skrýval ten hořkokyselý jed. Byly jediná známost mého života, která vydržela dost dlouho. Nepočítám-li Carmen, ale s Carmen se to nemělo stát, neměl jsem to dovolit, i když ona by se mnou nesouhlasila.

Vyšel jsem na rovnou hlavní třídu a zamířil zpět k hotelu.

Carmen. Tolik naděje, tolik smutku, tolik lásky i bolesti. Litoval jsem toho? Doopravdy? Dokázal bych to jinak? Bez ní? A ona beze mě?

Kruci, ať už to bylo, jak chce, jestli s tím něco neudělám, jsem na nejlepší cestě spadnout do toho znovu. S Corinne. Se ženou, kterou jsem viděl sotva párkrát v životě, a přesto je vzduch kolem ní plný napětí a výstrah. Bude lepší si nelhat. Já i ona jsme si toho všimli. To, co mezi námi je, nás nenechá v klidu. V její přítomnosti jako by se všechno obrátilo vzhůru nohama a všechna předsevzetí ztratila smysl. Přitom mi její pohled prozradil, že to samé se děje s ní, bez ohledu na slova, která byla reálně vyřčena.

Myšlenky mi vířily hlavou, valily se jedna přes druhou, jak se mi můj mozek snažil předkládat všechny údaje nutné k tomu, abych to mohl správně zhodnotit.

Jako by bylo co hodnotit.

Tenhle život byl neuvěřitelně ubíjející. Život téměř bez naděje na smrt, na důstojný konec, jakýkoliv konec. Teprve když smrt pro mě v té obyčejné lidské podobě přestala existovat, pochopil jsem, jakou roli předtím měla. Takhle nebylo čeho se chytit. Každé ráno bylo stejné jako to předchozí a společně s rozedněním přišla nová jistota, že takových rán bude ještě nespočet, nekonečná neměnná řada. Náš život plynul beze změn, k zbláznění stejně. Neměli jsme fáze života, které by tu věčnost rozdělily aspoň na nějaké úseky. Neměli jsme potomky, nelišili jsme se jeden od druhého – nikdo z nás nestárnul. A nebylo možné na to myslet, aspoň ne moc často, jinak by se jeden musel zbláznit. Ta vrchovatá dávka života, kterou jsme měli k dispozici, se svou strnulostí podobala smrti. A k tomu všemu – měli jsme žít ve světě, který se měnil zběsilou rychlostí každý den. Mezi lidmi, kteří byli tak jiní než my. Tak normální.

Už dávno jsem věděl, že je pro mě těžké jim odolat. Vždycky to tak bylo. Jim i jejich světu, ve kterém hodiny normálně tikají a odbíjejí, a kde je jasné, jestli je poledne nebo večer. Obyčejný lidský svět i lidský čas byl lákavé zakázané ovoce. Nebyl to jediný důvod, ale rozhodně to byl jeden z důvodů, proč jsem to párkrát nezvládnul. Proč jsem se neudržel. Proto jsem prožil ty roky s Louise, Carol… a nakonec s Carmen. To byly roky, které svými jásavými barvami přerušovaly nevýraznou barevnost těch ostatních let.

Jo, mohl jsem žít s nějakou z nás. Párek nesmrtelných. Tak jako Aaron a Christal. Ale to nejspíš nebylo pro mě. Nebo tu pro mě žádná taková nebyla.

Zatímco je jsem miloval. Celým srdcem.

Proto jsem opustil Louise i Carol. Včas. Pokud nějaké včas vůbec mohlo existovat. Nikdy se nedozvěděly, co jsem zač. A Carmen? Ta to věděla. A zůstala se mnou do konce svého života. Viděl jsem, kolik ji to stálo. Tolikrát jsem čekal, že to vzdá, ale zůstala se mnou až do konce. Byly chvíle, kdy mi vracela svou bolest, zklamání a vyčerpání a já jí to neměl za zlé… A byly chvíle, kdy bojovala jako lvice a nehodlala se vzdát svého štěstí. Toho, které si vybrala, jakkoli málo jsem to dovedl pochopit – života se mnou.

Té bolesti tam nakonec ale bylo příliš. Nikdy jsme si úplně nepatřili. Vždy nás něco rozdělovalo, co ani láska nemohla spojit. Ona nemohla za mnou a já za ní… Smířili jsme se s tím oba, ale pořád to tu bylo. Celý ten čas. A kromě toho – čím déle jsme spolu byli, tím víc jsme se jeden druhému vzdalovali. Nejprve byla moje žena, potom bylo jednodušší, když vystupovala jako moje matka. Unesla tíhu toho všeho – časté stěhování, neustálá změna prostředí i identity… Já ji sledoval, jak stárne, ona měla před očima stále jen neměnný obraz.

Celé to bylo šílenství. Jenže přese všechno – kdykoliv jsem se zatím podíval zpátky, musel jsem si přiznat, že bych to udělal znova. S ní ano. Dost často jsem pochyboval, to rozhodně. Nadával jsem, prskal a odmítal to dál snášet. Nechtěl jsem sledovat, jak zatíná zuby a snaží se to vydržet. A co víc - celé ty roky se o tom snažila nemluvit. O všem, po čem toužila a co se nikdy nemohlo stát. Změnil jsem její život k nepoznání. Téměř to ani nebyl život člověka. Ale nikdy jsem doopravdy netoužil být bez ní. Takový život jsem si neuměl představit. Celou tu dobu jsem ji miloval.

Došel jsem na nábřeží a posadil se na jednu z městských laviček. Moře bylo klidné a plné síly. Dnes vítr nefoukal, ne jako před pár dny v přístavu…

… s Corinne. S okouzlující, nádhernou, životem oplývající Corinne.

Jak dlouho už to bylo od Carmen? Nemusel jsem se dlouho zamýšlet. Zemřela před sedmdesáti lety. Sedmdesát let jsem se spoléhal jen na své lodě. A na příležitostné setkání se ženami, které mě nemohly ohrozit. Vždycky to byly lidské ženy - a po pravdě, ta setkání byla čím dál sporadičtější. Zdálo se, že ten hrot se během let obrušoval. Fyzická touha pálila čím dál tím míň. Poprvé jsem si to uvědomil v den, kdy jsem najednou dokázal pochopit ty, kteří tu potřebu necítili vůbec, nebo se jí dobrovolně vzdali. Od té doby jsem to sám potřeboval míň a míň. Nebo přinejmenším jsem to přestával potřebovat způsobem, kterým jsem to mít mohl. Povrchně, možná pro zábavu, rozhodně ale jen jako nutnost.

Ale Corinne mě donutila se rozpomenout. V její blízkosti se ten náboj vrátil, jako by se nikdy neztratil. V její přítomnosti se ve mně všechno probouzelo. Ona mě přiměla pozvednout obočí, když se postavila blízko. Jí jsem se chtěl dotknout. Lákalo mě na ní snad všechno, nejen její rty a to ostatní, co tuhle složku doplňuje: prsa, pas, boky…, ale i divokost v jejích očích, výkresy v její složce, její úsměv, jiskry naplňující prostor kolem ní…

Nesnažil jsem se potlačit poloviční úsměv. Prsa, boky, rty…? Jaké by bylo ji líbat, cítit ji? Jaké by bylo její objetí? Jak jiné a o kolik skutečnější by bylo oproti objetí těch žen, které jsem si dovolil?

Zatraceně. Trochu bujná fantazie, hochu.

Takže prostě: vycouvat.

Ale co když tu přece byla naděje, že bych ji mohl získat na svou stranu? Jak velká by mohla být? A jak velká naděje byla na to, že by vůbec souhlasila? Nebo že by o mě vůbec měla zájem, kdyby věděla, kdo jsem?

Ďáblovo našeptávání. Australské slunce mi muselo zavařit mozek.

Zvedl jsem hlavu k obloze. Sem tam mrak, ale slunce převládalo. A pak mi došlo, že mě nic pod tímhle sluncem už nedrží. Christal byla zpátky a základní jednání s Quintrexem bylo u konce. Nečekal jsem, že to skončí tak rychle, ale vlastně jsem neměl důvod dál zůstávat.

Při myšlence na odlet mi došlo, že nechci odjet, aniž bych ji ještě viděl.

Jo, jasně, další hřebík do rakve.

To už by vážně stačilo.

Zvedl jsem se a vyrazil k hotelu.

 

- - -

 

„Lester Andrews,“ ozvalo se ze sluchátka. Hlas Anglie, domova.

„Ahoj, Lestře. Dirk.“

„Voláš z neznámého čísla, mám si pod tím něco domýšlet?“

Pousmál jsem se. „Ne. Prostě jen volám z hotelového telefonu.“

„Takové přežitky se v Austrálii ještě nosí? Vážně?“ Jeho hlas zněl pobaveně.

„Tenhle hotel je tak trochu konzervativní.“

„Že mě to vůbec překvapuje, že ano,“ zasmál se. „Kam jinam by ses ty mohl uchýlit…“

„Vřelé díky za poklonu.“

„Víš, jak to myslím.“

„Jo, jistě, že vím. Jsem trochu stará škola. A co? Podívej se na sebe.“

Z druhé strany se ozvalo zvučné zachechtání. Přímo před očima jsem viděl mně dobře známý úsměv mezi jeho šedivě prokvetlou bradkou. A pod jeho vřelýma, prohnaně chytrýma očima. „Jo, to je fakt. Tak, povídej, Dirku, co se děje? Jak jdou jednání? A co ta záležitost s Aaronem?“

„Právě proto volám. Všechno je vyřízeno. Nová loď půjde do výroby, řekl bych tak nejpozději do roka. A ta záležitost je vyřízena. Když tedy nepočítám, že ti na druhé straně jsou nejspíš trochu vytočený, že jsme jim vyprázdnili koryto. Přesto je tu od té doby klid. Takže se vracím.“

„Gratuluju. Vypadá to, že tvůj australský pobyt stojí za to.“

Nemáš tušení…

„Jo, jde to,“ zavrčel jsem.

„Občas umíš být sdílný, jen co je pravda. Žádné další detaily?“

Do detailů se mi ze zřejmých důvodů nechtělo. Co mu mám vykládat, když jediné, co mám před očima, je Corinne? Vynesl by mě v zubech.

„Radši mi řekni, co moje firma?“ změnil jsem téma. „Všechny problémy zvládáš elegantně jako vždy?“

„Jo, řekl bych, že mi role zástupce výkonného ředitele svědčí.“

„Ty pitomče…“

Zasmáli jsme se oba.

„No co? Těch tvých pár chlapů taky potřebuje management.“

„Chceš-li tomu tak říkat… A dozvím se tedy něco konkrétního, nebo ne?“

Z druhé strany se ozvalo zamručení. „No jo, dobře. Tvoje parta maká jako vždycky. I v té zimě tady. Víš, že jsou to féroví chlapi. A objevilo se pár nových kupců. Nic velkého, spíš takové přilepšení k tomu, co už máme.“

„Nemáš tušení, jak se těším, až se vrátím. Chybí mi dřevo a pach nátěru. Tady člověk o trochu práce nezavadí.“

„Dovol, abych ti připomněl, že to, co tam děláš, se také nazývá práce.“

„Jo, to je pravda. Ale sakra, pokud nemůžu dělat rukama, nevnímám to tak.“

„Rád vidím, že smetánka v Perthu tě sebemíň nerozmazlila.“ Znovu jsem jeho úsměv zacítil až k sobě. „Kdy se tedy hodláš vrátit?“

„Jen co seženu nějaký přímý let. Víš, jak miluju létání…“

„Zatraceně, Dirku. Je nová doba. Co takhle si už trochu zvyknout?“

„Dělám, co můžu,“ ušklíbl jsem se. „Předpokládám, že do večera to budu vědět přesně. Pošlu ti zprávu."

„Jasně. Ale - ještě něco bys měl vědět. Zvedly se tu nepokoje. Někteří ti nešťastníci vylezli ze svých děr. A zjevně jsou zoufalí. Máme co dělat udržet se v bezpečí. To jenom abys měl představu, do čeho se vracíš.“

Svraštil jsem obočí. „Co se dá dělat. Naštěstí aspoň o tebe strach nemám, jsi jeden z nejlepších. Dohlídni i na chlapy.“

„Spolehni se.“

Ve sluchátku cvaklo a ozval se táhlý nepřerušovaný tón. Vrátil jsem sluchátko na vidlici a promnul si obočí. Lester byl k nezaplacení. Všechny chlapy, které jsem znal, hravě strčil do kapsy. A po pravdě – byl o dost víc než jen přítel. O polovinu starší než já, byl se mnou od doby mé proměny. Objevil se krátce poté a od té doby zůstal. Na světě nebyl nikdo, komu bych víc věřil, a dost možná jsem mu věřil víc než sám sobě. Byl pro mě přítel, otec, ochránce, pomocník, a kdo ví kolik ještě dalších věcí. Neříkám, že vždycky během těch tří set let bylo všechno jako vymalované. Ale když odešel, vždycky měl důvod. A vždycky se vrátil. A když jsem odešel já, vždycky jsem pochopil, jaká to byla pitomost. On byl tím, kdo mě zasvětil do pravidel tohoto světa. Tak jako jsem to už já od té doby udělal s několika dalšími. Zůstat se mnou nemusel, tak daleko jeho povinnosti nesahaly, ale udělal to. A moje vděčnost za to, že to udělal, jsem jen stěží mohl vyjádřit.

Ale teď byl čas kousnout do toho kyselého jablka. Můj pohled padl na přenosný počítač, co byl na stole. Zavřený, tichý, bez práce. Vstal jsem a přímo jako vzor neskonalého nadšení jsem se neochotně přešoural ke stolu, otevřel ho a čekal, až se rozsvítí.

Po kliknutí se přede mnou objevila prázdná stránka prohlížeče. Ale namísto toho, abych otevřel prodej letenek, najednou jsem hledal stránku místní střední umělecké školy. A nedalo to ani moc práce. Stejně jako vyhledat na jejím webu informace o kurzu kresby pro uchazeče. Každý čtvrtek od 3.00 pm, vedoucí kurzu Corinne Blackburnová. To je za dva dny. Do té doby nejspíš bude v knihovně, potom se postaví před hrstku dětí, které chtějí být umělci, a pokusí se je naučit něco z toho, co umí. Jako bych ji viděl přímo před očima, jak prochází mezi stoly a stojany s výkresy.

Zavrtěl jsem hlavou. Nemělo cenu, abych se pral sám se sebou. Musel jsem počítat s tím, že na ni budu myslet - přinejmenším, dokud neopustím tohle sluncem prohřáté místo. I kdybych se snažil sebevíc, stejně bych ji měl před očima, tak k čemu by to bylo. Smířil jsem se s tím, že tady pomůže jenom čas. Jo, a vzdálenost čítající tisíce mil se taky hodí.

Dokud se i ona nevrátí do Anglie… upozornil mě střízlivý hlas v mé hlavě.

Do háje.

Ale to bude až… za nějaký čas. Teď je důležité zmizet.

Přelistoval jsem na stránku s letenkami a objednal jednu na čtvrtek. Přímý let na Heathrow. Brzy poté byla přijata i platba za letenku. Všechno šlo hladce. Do konce týdne budu z tohohle horkého pekla v zimním chladu Londýna, pokoušet se sžít se svou obvyklou časovou zónou.

Ušklíbl jsem se. Znovu.

Co když je to chyba? Co kdybychom mohli být spolu? Na nějaký čas? Co kdybych se jí zeptal a ona se rozhodla jinak, než čekám? Co kdyby tu ta šance prostě byla? Vždycky je šance. Nakonec by třeba souhlasila, tak jako Carmen. A s ní by se to třeba povedlo. Třeba by ji Král přijal a primera by ji přivedla mezi nás. Třeba by to tak nakonec bylo nejlepší pro mě i pro ni… Nikdo neříká, že to musí skončit tak jako s Carmen. Carmen byla… jiná. Na jejich aristokratický vkus moc… divoká, zemitá, neukázněná. Corinne by ale mohla mít šanci.

Blázne! Myslíš, že by tě ještě nějaká ženská mohla tak milovat? Tak jako Carmen? A kdyby ano, nechal bys ji znovu snášet všechno to riziko? Sobče…

Jo, věděl jsem, jak mizivá ta šance je. Věděl jsem, jak by to nejspíš skončilo. Ta naděje by umřela stejně jako tenkrát. Králova pravidla jsou strohá a neoblomná. Náš svět je přísně střežený. A ti, kteří do něj nemají vstoupit, do něj nevstoupí. Bohužel, je mezi námi příliš mnoho nezodpovědných – proměnit smrtelné tělo v nesmrtelné dokážeme všichni. Ale tím to nekončí, to je jen polovina práce. Proto je dolmera plná ztracených duší. Těch, kteří se snaží vzepřít svému osudu, ať chtěnému nebo náhodnému. Žijí ve tmě svého podsvětí, ve tmě své vlastní bloudící mysli.

Čili v tom nepravděpodobném případě, že by souhlasila být se mnou, a to dokonce více než na pár let, by existovaly jen dvě možnosti: oba v mém světě, oběma nohama, nebo každý v tom svém. Nic mezi tím. Přitom jedna i druhá možnost byly stejně nepředstavitelné.

A pak tu byla třetí možnost, ta nejjistější. Klid pro ni i pro mě. Odejít, ztratit se a už se nevracet. Žít tak, jak jsem žil uplynulých sedmdesát let. Zaručené bezpečí.

A zaručená samota.

Kuš!

Dost už. Mezi lidmi vždycky budou ženy, které mě budou lákat. Vždycky tu budou obyčejné lidské ženy, o které budu stát. Musím se ovládnout a nechat je být. To prostě není území pro mě.

Popadl jsem sluneční brýle a vyrazil ze dveří. Jo, přístav, jako vždy to pravé útočiště k rozptýlení. Zamířil jsem přímo tam. Ještě bylo pár místních modelů, které jsem na vlastní oči neviděl. A než odjedu, rád bych je viděl všechny. To byl přece také účel mé cesty do Austrálie. Vždycky jsou novinky, které jsou potřeba vidět na vlastní oči.

Byla už tma, když jsem se vracel zpátky. Recepční v hotelu mě příjemným hlasem upozornila, že v mé nepřítomnosti byl na dočasnou adresu mé firmy, směřovanou do hotelu, doručen balíček. Poté vytáhla dlouhý tubus na výkresy a podala mi ho. Podepsal jsem převzetí a zamířil s ním do apartmá. Další nákres? Nečekal jsem žádné další plány. A už vůbec ne sem. Dočasná adresa mé firmy byla sice známa, ale zatím ji využilo jen velmi málo klientů. Ve výtahu jsem si znepokojeně prohlížel trubici a doufal, že v Quintrexu nenastala nějaká zásadní změna. Hned za dveřmi svého pokoje jsem roztrhl jistící pásku a vytáhl zevnitř srolovaný arch.

V ten okamžik se mi zatajil dech. Z tvrdé čtvrtky na mě zírala má vlastní podobizna, kreslená měkkou tužkou. A v dolním rohu byla dvě písmena: C.B.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dvě jizvy: 5 - Ďáblovo / Našeptávání:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!