OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Gone girl - 10. kapitola



Gone girl - 10. kapitolaNáročné dopoledne ve paláci.

Žádné velké zdržování :) Přeji příjemné počtení, a to speciálně Maye, která u poslední kapitoly zanechala komentář. Díky moc :)


 

Ze snu mě probudilo naléhavé „Vivienne!" těsně u mé hlavy. S cuknutím jsem vytřeštila oči a zase si je rychle zakryla dlaněmi kvůli ostrému světlu všude kolem.

„Vivienne, vstávejte, musíte na snídani," ozval se znovu ten naléhavý, ale zároveň otrávený hlas. Mžourala jsem do jasné záře a uviděla jsem neznámého kluka u mé postele. Počkat, to není moje postel. A ani to není postel u Tris. Byla jsem v úplně cizím pokoji.

A najednou jsem se vzpamatovala. Takže to nebyl sen. Opravdu jsem bydlela v paláci.

„No tak!" zabručel netrpělivě Nathan.

„Ehm... Nathane... Dobře, už jdu..." zamumlala jsem a se zívnutím se posadila.

„Vivienne, vy jste spala v tomto?" se znechucením zkřiveným obličejem kývl na mé oblečení z předchozího dne, které na mně vypadalo, jako by ho sežvýkala kráva. Raději jsem mu neodpověděla a jen pokrčila rameny. „Běžte se osprchovat a poté si vyberte něco čistého na sebe. Počkám na vás na chodbě."

„Nathane?" ozvala jsem se ještě, když už byl skoro ze dveří pryč. S hlubokým nádechem se otočil a hlavou mi pokynul, ať pokračuju. „Říkej mi Viv..."

„Viv? Co to je za jméno?" zeptal se a podivně se mu zablesklo v očích.

„Prostě mi tak říkej. Prosím..." nejistě jsem zabořila pohled na špičky svých nohou.

„Jak krásné jméno a ona ho tak znetvoří." Jako bych to už slyšela... Překvapeně jsem zpátky k němu zvedla oči a dřív, než za sebou zavřel dveře, jsem stačila zahlédnout jeho pobavený úsměv.

Šatna byla neuvěřitelná, sen snad každé holky. Byla velká asi jako můj starý pokoj, plná všemožných šatů, kabátů, sukní, ale i kalhot, vest, outdoorových bund. Tři dlouhé police od země zabíraly boty – kvanta lodiček, tenisky, dokonce i pár gumáků. Bylo tam zkrátka naprosto vše, co bych kdy mohla potřebovat. Já jsem se však kvůli snídani nehodlala nijak fintit, a tak jsem zvolila jednoduché černé kraťasy a bílé tričko, z botníku vybrala nejobyčejnější černé plátěnky. Vše jako zázrakem v mé velikosti. Z šuplíků jsem vytáhla čisté spodní prádlo a všechno, co jsem si vybrala, jsem se snažila pobrat pod paží a vydala se hledat koupelnu.

Když jsem ji našla, málem mi údivem spadla brada. Já bych to nenazývala koupelnou, to spíš byly menší lázně. Chvíli jsem uvažovala nad nádhernou, samostatně stojící vanou, ale když se na mě čeká se snídaní, bude lepší volbou sprcha.

Když se na mě spustila teplá voda, celé tělo se mi náhle uvolnilo. Co má ten Nathan se mnou za problém? Je ze mě neustále otrávený, jako kdybych mu zkazila celý život... A to od prvního okamžiku, co mě uviděl. Nevěřím, že by ho Bill najal jako mého osobního strážce a rádoby kamaráda, když se tváří pořád tak kysele.

Vzdálené netrpělivé bouchání na dveře mé ložnice mě vytrhlo z přemýšlení. My o vlku...

Rychle jsem dokončila sprchování, oblékla se, rychle si vyčistila zuby a konečně se cítící jako člověk dorazila za Nathanem. Ten naoko napomínavě pohlédl na hodinky a vydal se změtí chodeb.

Ve chvíli, kdy jsem zrovna přemýšlela nad tím, že už opravdu nikdy netrefím zpět do svého pokoje, Nathan naráz zastavil, až jsem do něj málem vrazila. Elegantně ustoupil bokem a otevřel mi bílé staré dveře. Vstoupila jsem do jídelny. V této místnosti se určitě nejen snídalo, ale daly by se i pořádat svatby, večírky nebo nějaké obchodní schůzky. Celé místnosti dominoval křišťálový lustr zavěšený nad dlouhým stolem se spoustou židlí. Až na konci stolu někdo seděl a četl si noviny.

Bill zamyšleně zvedl hlavu, aby se podíval na nově příchozí, a s úsměvem mi nenuceně zamával. Nathan vešel do místnosti hned za mnou a tiše zaklapl dveře.

„Nathane!" zvolal potěšeně Bill. „To jsem rád, že tě vidím, je vše v pořádku?"

„V nejlepším, pane," odpověděl uctivě Nathan. Před Billem to vůbec nebyl ten otrávený kluk. „Doprovázel jsem slečnu Crumpetovou na snídani," kývl hlavou směrem ke mně.

Bill jako by si mě až teď všimnul. „Ach! Ano, Vivienne. Pojď se posadit tady ke mně," poplácal volné místo u stolu po své pravici. Váhavě jsem vykročila ke svému otci, zatímco Nathan se tiše postavil zády ke zdi, hned vedle dveří, aby měl přehled. Sotva jsem se posadila, seběhlo se služebnictvo s tácy jídla a se džbány s vodou a čajem. „Jak ses vyspala?" zeptal se Bill.

„Jak už dlouho ne," skromně jsem se usmála a z tácu si vybrala čerstvý, ještě teplý croissant se sýrem a šunkou a nalila se do hrnečku ovocný čaj. „Dům je ohromný," dodala jsem pochvalně.

Bill se hrdě rozesmál. „A to jsi dozajisté neviděla ještě všechno. Nathane!" hlasitě oslovil mlčícího strážce u zdi. „Až vyřídíme všechny záležitosti, mohl bys zavést Vivienne do skleníku a trochu ji tam provést." Nathan se ani trochu netvářil nadšeně, ale kývl, že rozumí. „Tam se ti určitě bude líbit, Vivienne," obrátil se zpátky na mě. „Chodím si tam oddechnout od práce, je tam skvělá energie. A počkej, až se seznámíš s Montym. Dones mu nějaké sušenky, to bude nadšený."

Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví. Nathan se ale tvářil, že všemu naprosto rozumí, a tak jsem přikývla a na nic se neptala. Bill se choval jako rozdováděné dítě, které navíc dostalo velkou dávku cukru. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo se dobře vyspal.

Po několika minutách trapného ticha, kdy jsem s pohledem zavrtaným do stolu žvýkala svůj croissant, Bill spokojeně zavřel noviny a pečlivě je opět složil. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si vložila do úst poslední kousek, promluvil: „Vivienne, máme nějakou práci. Musíme ti něco ukázat," říkal tak neurčitě. „Pojď," poručil a hned se postavil a měl se k odchodu. Rychle jsem polkla a vyskočila ze židle, aby na mě nemusel čekat. Dlouho jsme se motali po chodbách, vepředu šel Bill, uprostřed já a naši skupinku uzavíral Nathan, který za mnou šel tak blízko, až mi z toho naskakovala husí kůže.

V zástupu jsme prokličkovali domem a dostali se do temné místnosti, ve které seděli dva muži, co měli na uších daná sluchátka a pečlivě pozorovali několik monitorů na stěně před nimi. Na některých byly různé chodby, místnosti s pracujícím personálem, dveře, na jedné dokonce palmy. Nathan mužům zaťukal na rameno a pak diskrétně odstoupil stranou. Muži se otočili a přejeli mě pohledem, poté tázavě pohlédli na Billa. „Co si přejete, pane? Stalo se něco?"

Bill zavrtěl hlavou. „Chlapi, mohli byste nám pustit záznamy z mučení? Ty, na kterých je Vivienne," kývl směrem ke mně. Oba muži se mlčky obrátili zpět k monitorům a něco rychle ťukali do klávesnice. Záznamy z mého mučení? Proč? Než jsem se stačila zeptat, obrazovky na zdi se propojily v jeden velký zářící obraz.

Na něm se konečně promítla scéna. Šedá místnost s jediným objektem v ní. Dívka připoutaná k židli. Já. Vyděšená a zmatená. Se slzami na tváři a se zavřenýma očima jsem stále dokola něco křičela, ale zvuk byl vypnutý. Zvláštně robotický, počítačově upravený hlas však v pozadí říkal: „Toto je Vivienne Crumpetová, vaše dcera. Doporučujeme vám spolupracovat, nebo bude hůř." Ke konci videa konečně zazněl zvuk toho, co jsem říkala. „... unesli mě. Prosím, pomozte mi někdo!" Hysterie v mém hlase mě až překvapila. Přece jen jsem nevypadala, že by mi bylo nějak ublíženo, vypadala jsem úplně stejně, jako vždy, jen ve velkém stresu a rozcuchaná. Nicméně při lehkém dotyku na mých hojících se ranách mi bylo jasné, že mi ublíženo rozhodně bylo.

„Toto video přišlo jen nám," ozval se Bill vedle mě.

Hned nato tento snímek vystřídal jiný. Video začínalo opět bez zvuku. Přes celý obraz jsem byla já, špinavá a zpocená, jak s rukama na uších ležím na zemi v jasně bílé místnosti, prohnutá v zádech a s otevřenou pusou. Zřejmě jsem ječela bolestí, na rtech a zubech šla vidět má krev, která také vytékala z koutku mých úst. Vypadalo to příšerně. Pak následoval střih a na obraze se objevil můj obličej. Teď jsem vypadala o něco lépe, neměla jsem kruhy pod očima, byla jsem čistá a nebyla na mně vidět ani stopa po krvi. „Jmenuji se Vivienne Crumpetová. Jsem dcerou známého obchodníka Williama Crumpeta. Tati, mám strach." Na chvíli jsem se odmlčela a podívala se někam za kameru, ale hned nato pokračovala. „Potřebuju pomoct, tatínku. Byla jsem unesena, teď mě drží jako vězně. Prosím, dostaň mě odsud." V ten okamžik jsem začala brečet. „Nevím, co po tobě chtějí, ale prosím, dej jim cokoli." Opět se na obrazovce na pár vteřin objevila moje prohnutá a křičící postava. „Zachraň mě," probleskl nakonec znovu můj brečící obličej a pak video skončilo. A že to bylo dlouhé video.

„Tento záznam jen nám nedošel. Toto se odvysílalo v jednu chvíli na všech televizních stanicích po celém státě, třikrát denně" ozval se z temného rohu Nathan, na kterého jsem téměř zapomněla. Mírně zelená v tváři jsem polkla a obrátila pohled zpět k obrazu.

Třetí video bylo opět v té šedé místnosti, co byla v prvním videu. V tom okamžiku mi bylo jasné, že to bude ještě horší, než předchozí záznamy. Tentokrát video bylo od začátku se zvukem. Opět jsem seděla na židli, tentokrát znehybněná těžkými lany. Najednou se odněkud mimo kameru objevila voda plná ledových kostek, která mě celou zmáčela. Okamžitě jsem se stresem a zimou začala celá klepat. Pak jsem tvrdě dostala pěstí do tváře. Obličej útočníka nebyl vidět, ale podle stavby těla to musel být opravdu obr. Na jeho ruce byl těžký kovový boxer, který na mém obličeji páchal ještě větší zlo, než samotná pěst. Pak dopadla další rána a hned za ní rána obuškem, který obr držel v druhé ruce. Já jsem jen bezmocně nakláněla hlavu při dalších a dalších úderech a stěží popadala dech. Velmi rychle se mi dělaly velké podlitiny a na několika místech jsem krvácela, jak jsem měla na několika místech roztrženou kůži. Už jsem ani moc nevypadala při vědomí, když ke mně obr přistoupil s chirurgickým nožem v ruce a velmi pomalu mi začal řezat předloktí. Z hluboké rány se okamžitě vyvalila krev, která stékala po rameni židle na zem, kde rychle tvořila kaluž. Když obr přiblížil nůž k mému obličeji, jeden z mužů sedících přede mnou ztuhl, a jakmile se nůž zabořil do kůže na mém čele a začal sjíždět směrem k uchu, muž bleskurychle shodil sluchátka na zem a zmizel ve dveřích po levé straně, které nejspíše vedly na záchod. Během vteřiny se ozvalo tlumené zvracení. I mně se zvedal žaludek, ale přinutila jsem se sledovat mučení dál. Děj v obraze se také nezastavil, a tak jsme všichni viděli i slyšeli, jak se marně snažím dostat pryč od nepřestávající bolesti. Z mého řevu běhal mráz po zádech. Tak zní skutečně trpící člověk.

„Proč jste neposlali výkupné dříve?" ozvala jsem se tiše a dál sledovala obraz, zatímco mě postupně začaly pálit hojící se jizvy, když jsem viděla, jak vznikly.

„S únosci nevyjednáváme. Víš, kolikrát už se mě snažili vydírat? Kdybych polevil, jsem dávno na mizině," zamumlal Bill a já jsem koutkem oka zahlédla, jak vzteky zatíná pěsti.

„Mysleli jsme si, že ti neublíží, že to bude jen takové bububu," ozval se Nathan z druhé strany. „Z toho posledního videa nám ale bylo jasné, že jsou schopni tě i zabít."

Otočila jsem se zpátky k obrazovce, kde jsem hrůzostrašně ječela bolestí, když mě obr řezal na krku, jako by mě chtěl podříznout, a pak jak pečlivě provedl řez i na mé hrudi. Proto Tris říkala, že to bylo příšerné. Teď už jsem tomu rozuměla. Takto se obr další chvilku bavil, až jsem byla více červená, než že by na mně byla vidět jakákoli jiná barva. Celé své krvavé dílo zakončil tvrdou ránou pěstí do břicha a já jsem vyprskla krev. Pak se obraz změnil a byl tam jen můj rozbitý a zkrvavený obličej. Byla jsem to já, ale vůbec jsem se nepoznávala. Ty oči, ten pohled, nebyly moje. I přes celé to mučení se na mě z obrazovky dívala bojovnice. Proč ta bojovnice ve mně zmizela? Proč si na ni nepamatuju? Zatímco jsem se jí ze všech sil snažila oplácet pohled, z obrazu se opět ozval ten robotický hlas.

„Poslední varování, pane Crumpete. Teď, nebo nikdy." A video skončilo.

„Tohle vysílali bez přestávky od pěti hodin ranních až do poledne. Poté jsme poslali výkupné," ozval se Bill přiškrceně. „Vivienne," otočil se naráz ke mně a pevně mě uchopil za ramena. „Vzpomněla sis díky těm videím na něco, cokoli, z tvého únosu?" Nervózně jsem polkla a němě zavrtěla hlavou. Bohužel jsem si stále nepamatovala vůbec nic. Bill zklamaně vzdechl a odvrátil se ode mě. „Co se dá dělat. Třeba to přijde časem. Nathane," oslovil, stále otočený zády ke mně, mého osobního strážce, který se tiše vynořil z temného rohu. Kupodivu měl Nathan na tváři křivý úsměv. „Zaveď Vivienne do toho skleníku, určitě potřebuje po takovém pohledu přijít na jiné myšlenky."

Nato mě Nathan třemi prsty dloubl do zad a popostrčil mě tak směrem ke dveřím. Poslechla jsem a vyšla na chodbu, kde se vedení ujal Nathan a beze slov mě vedl pryč.

 

Našim cílem byla dlouhá chodba s vysokým stropem téměř v úrovni třetího patra. Celá zeď byla prosklená, avšak v dolní polovině toho moc k vidění nebylo. Sklo bylo orosené kvůli vlhkosti uvnitř, avšak horní polovina skleněné zdi odhalovala obrovské listy banánovníků a dlouhé a střapaté listy palem. Procházeli jsme kolem zamlženého skla, až jsme se zastavili u krásných bílých dřevěných zahradních dveří. Co mi však málem vyrazilo dech, byl pohled na Nathana. Ten se ke mně otočil a usmíval se. Doopravdy se upřímně usmíval. Žádný ten jeho škleb nebo křivý úsměv. Než jsem se však stačila vzpamatovat, Nathan mírně otočil kulovou klikou, otevřel mi dveře a odhalil tak nádherný pohled na tropický deštný prales.

S otevřenými ústy jsem vstoupila do toho ráje na zemi, kde byly pestrobarevné květiny, které jsem snad v životě neviděla, spousta palem, keřů, někde blízko šuměla voda – hotový prales. A aby toho nebylo málo, nad hlavou mi přeletělo hned několik pestrobarevných papoušků, kteří se usadili na větvi kousek ode mě.


„Na něco jsi zapomněla, holčičko," ozval se naráz hrubý hlas Nathana.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Gone girl - 10. kapitola:

1. Maya
24.11.2017 [20:24]

Děkuju za věnování Emoticon
Ale....To nemůžeš utnout to takhle Emoticon Než bude další kapitola tak zešílím Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!