OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hádovo memento - Prolog



Hádovo memento - PrologJako dcera vlivných rodičů Salome nemohla být jiná než naprosto poslušná a počestná. Celý život svazována pravidly, sužována posměchem svých sourozenců, sžírána vlastním údělem. Avšak pouze do dne, kdy v sobě objeví netušenou touhu páchat hříchy, a nevědomky k sobě tak přivolá muže, v jehož existenci obyčejní smrtelníci přestali věřit již před několika tisíci lety.

Krev toužebně plápolá v žilách,
jakož i mysl lidská tiše plyne.
Avšak když uchvatitel ji polyká,
krása její zhyne.

***

„Salome, začni číst na stránce dvacet osm, prosím."

Dívka znuděně otočila knihu obálkou vzhůru. Staré řecké báje a pověsti. Když ji otevřela, jako by se vrátila zpět v čase. Vzduchem se pozvolna šířil zatuchlý, štiplavý pach prastarých stránek. Nakrčila nos a začala knihou listovat. Papír se jí téměř drolil pod prsty, na jejich bříškách zanechával mikroskopický nános prachu, který se na něm usazoval několik desítek let. Království zachmuřeného Háda, hlásal titulek. Hádes nebyl tím jediným zachmuřeným stvořením na světě, soudě podle toho, jak nadšeně se tvářili ostatní studenti.

„Hluboko pod zemí vládne neúprosný, zachmuřený Diův bratr Hádes. Jeho království je plné chmur a děsu. Nikdy sem nepronikne radostný paprsek jasného slunce. Bezedné propasti vedou z povrchu zemského do smutného království Hádova. Tekou v něm temné řeky. Tam protéká i vše zmrazující posvátná řeka Styx, při jejíchž vodách se bohové zapřísahají."  Dívčin vysoký sladký hlas ostře kontrastoval s obsahem odstavce, který jí mezi rty protekl jako pramínek kalné vody. Slova se zadrhávala na jazyku, ulpívala na něm těžká jako olovo, praskala mezi zuby jako hrubý říční písek. Pokud takhle působila jen hloupá stará kniha řeckých pověstí, neodvažovala se odhadovat, jaké to muselo být přímo tam. Hádes neexistuje, připomněla si tvrdě. Přestože uvažovala zejména racionálně, čas od času se neudržela a nechala se pohltit zvláštními představami o bytostech, na něž její vrstevníci nevěřili.

„Co si o tom úryvku myslíš, Salome?" Hlas profesora literatury ji vytrhl z přemýšlení. Hypnův uspávací nápoj v mžiku přestal působit a Salome se prudce probrala v neúprosné náruči nudné, černobílé reality. Pokrčila rameny a posunula se na židli směrem dopředu. Zahleděla se na záda studenta před sebou, jen aby nemusela čelit pátravým očím profesora.

„Nevím." Ten den měla jít na schůzku s Jeffreym. Každou chvíli kmitala pohledem k hodinám nad tabulí a modlila se, aby se velká ručička nikdy nestřetla s číslicí devět. Jeffrey byl láskou jejího dětství. Seznámila se s ním, když jí bylo jedenáct let, protože jejich otcové byli dlouholetí přátelé. Bylo to snad pravidlem – děti přátel se spolu musely automaticky kamarádit taky. To, že jedno z nich bylo monstrum a to druhé jeho oběť, už nikdo neřešil.

Crrrr. Zvuk zvonku Salome projel jako naostřená čepel nože. Profesor nad jejím nezdařeným pokusem o rozbor jen znechuceně mávl rukou, sebral ze stolu neuspořádanou hromadu papírů a knih a tiše jako stín opustil místnost. Salome se za ním ještě chvíli dívala. Ten muž na ni vždy působil dost neutěšeným, nešťastným dojmem. Tato dvě slova ji rozechvěla od konečků prstů na rukou až po kořínky vlasů. Jeffrey na ni číhal před školou a bylo známo, že nenáviděl čekání. Salome měla přesně deset minut na to, aby se vymotala ze spleti školních chodeb a skočila do chřtánu samotného pekla. Pokaždé, když se Jeffrey někde objevil, svět jako by potemněl. Mraky na nebi zčernaly, seskupily se v neprostupnou temnou hradbu a nedovolily jedinému polibku slunečního světla, aby Salome uklidnil a polaskal.

Přesně ve dvě hodiny odpoledne otevřela vchodové dveře. Většina studentů se tísnila v jídelně, jen aby mohla netknutý oběd hned zase odnést. Salome nic takového neznala, protože jídlo ze školní kuchyně v životě neochutnala. Doma na ni každý den čekalo něco dobrého, ale chyběla tomu pověstná chuť lásky. Její matka, stejně tak jako otec, pracovala do pozdních večerních hodin a často se domů vracela v době, kdy Salome už spala, stejně tak jako jejích pět sourozenců.

Jeffrey stál u silnice, chladný jako vždy. Byl tak bledý, jako by jeho žilami neproudila žádná krev. Zlaté vlasy s nádechem do bílé se mu na hlavě ježily do všech stran a bledé modré oči Salome propichovaly jako hroty špendlíků. Místo toho, aby ji na přivítanou alespoň objal, poklepal dlouhým kostnatým ukazováčkem na ciferník svých drahých hodinek, které se mu leskly na zápěstí.

„Málem jsi přišla pozdě, Salome." Dívka se instinktivně přikrčila před hrozící smrští hněvu a nadávek. Nic takového však nepřišlo. Nikterak ji to ale neuklidnilo. Dusivá nejistota se jí plazila po těle, zakusovala se do kostí a jako inkoust do papíru se vsakovala do kůže. Nechápala, co na něm tenkrát viděla. Byl krásný, nádherný, ale jeho krása připomínala spíš kouzlo ledové pustiny, než hřejivou oázu klidu a lásky. Tenkrát to Salome ještě neviděla. Její naivní jedenáctileté já bylo u vytržení z toho bohatého zlatovlasého chlapce. Byl tak galantní, tak zdvořilý, tak... dokonalý. Avšak v okamžiku, kdy osaměli, se perfektní princ Jeffrey proměnil v krvelačnou zrůdu. Modřiny, které pokrývaly její tělo, nikdo neviděl. Nikdo nevěřil, že by jí je mohl způsobovat právě Jeff.

„Zdržel mě profesor," zalhala a kmitla pohledem k černému autu, které zastavilo kousek od nich a svůdně vrnělo svou tichou píseň bezpečí. Představila si samu sebe, jak se boří do nebesky měkkých sedadel, ze všech světových stran obklopená armádou železa a skla, skrytá před světem, před Jeffreym. Kdyby mohla, kdyby to jen šlo... neváhala by ani vteřinu a skočila by dovnitř.

„Zítra večer půjdeme na nějaký film. Otec mi půjčí své BMW, takže tě tam odvezu." Nedával jí možnost výběru. Jednoduše určil, kudy jejich kroky povedou. Kdyby mu to dovolila, nalinkoval by jí celý život. To pomyšlení ji děsilo. Představa, že by s ním netrávila jen několik hodin týdně, ale celý život, byla naprosto hrůzná. Neřekla jediné slovo, v němž by se jakkoliv zrcadlil protest. Věděla, že kdyby to udělala, odnesla by to její tvář. Krémově zbarvená hebká kůže už poznala tolik bolesti způsobené Jeffreyho rukama. Častokrát hrála všemi barvami, od modré přes fialovou, zelenou až ke žluté. Když se pokusila upozornit na fakt, že podlitiny nejsou důsledkem žádné pitomé dětské hry, její matka jen zakroutila hlavou. Otec se k celé situaci většinou ani nevyjádřil, jelikož byl věčně mimo domov. Salomini rodiče pracovali na ministerstvu, a proto na své děti neměli příliš mnoho času. Kromě Salome měli ještě jednu dceru, devítiletou Arianu, a čtyři syny - Johna, Roberta, Brandona a nejmladšího Ricka. Vychovávali také adoptovaného Tima, chlapce Salomina věku. Salome se od svých sourozenců diametrálně odlišovala. Zatímco Ariana byla jako z divokých vajec, neustále se topila v průšvizích a radostně se zapojovala do typicky klučičích aktivit svých bratrů, Salome četla, nechávala se unášet na křídlech chrabrých činů bájných hrdinů, skrytě záviděla jejich vyvoleným a spokojeně žila ve fiktivních světech, kde nebyl žádný Jeffrey, který by ji ohrožoval.

Ozvalo se zaskřípání pneumatik o asfalt. Auto se pomalu rozjelo a za okamžik již uhánělo ulicí pryč. Salome pochopila, že je v pasti. Jeffrey jako by jí četl myšlenky, protože se jeho ústa orámována tenkými, lesklé červy připomínajícími rty, roztáhla v krutém úsměvu. Její vnitřnosti se zkroutily a zauzlovaly v tuhém spletenci strachu. Popadl Salomin obličej do studených dlaní a hladově se přisál k jejím rtům. Salome zůstala stát jako opařená. Jeffreyho chladná podstata zmrazila i ji samotnou, spoutala ji řetězy a nedovolovala učinit jakýkoliv pohyb, který by znamenal vysvobození. Cítila, jak se jazykem dobývá do jejích úst, přičemž se snažila nepozvracet odporem. Najednou jí na mysl vytanula sebevražedná myšlenka. Ochotně otevřela ústa, čímž si vysloužila slizký horký dotek jeho jazyka a neméně chlípnou dlaň přiloženou na vnitřní straně stehna. Nechala jej, aby se dosytosti opil vítězstvím a nadvládou. V tu chvíli prudce sklapla její past a Jeffrey se s přidušeným výkřikem odtrhl od jejích rtů, z nichž nyní odkapávala rudá tekutina. Salome se předklonila a začala do trávy plivat jeho krev, zatímco Jeffrey se svíjel na zemi a vzlykal, napůl bolestí a vzteky. Salome uvažovala, jestli by neměla přivolat pomoc, protože s každou další vteřinou bylo jeho naříkání méně slyšitelné, ale hlásek, až doposud ukrytý hluboko v těch nejtemnějších zákrutech jejího mozku, zašeptal jasné a palčivé ne. Nikdy nesplnila příkaz s takovou radostí jako nyní. Vrhla poslední pohled na Jeffreyho a rozběhla se stejným směrem, kterým před několika minutami odjelo i černé auto.

Kdesi na druhé straně nám známého světa, na samém okraji vesmíru, na přelomu tisíciletí a zároveň na samém počátku věků i jejich konci, se tajemná entita zatetelila štěstím.

První hřích. 


Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hádovo memento - Prolog:

7. Shaki přispěvatel
19.01.2018 [20:54]

ShakiWaw, přečetla jsem každý řádek se zatajeným dechem. Skutečně čtivě napsané.
Hodně mě dostalo: polibek slunečního světla.
Celkově se mi líbí některá větná spojení. Jde vidět tu správnou hravost se slovíčky. Rozhodně budu tvou tvorbu dále s potěšením sledovat. Emoticon

6. FallenGracex přispěvatel
04.01.2018 [18:15]

FallenGracexe: Díky! Emoticon

5. e
03.01.2018 [9:36]

zní to zajímavě těším se na pokračování :)

4. FallenGracex přispěvatel
02.01.2018 [20:21]

FallenGracexInugirl: Rozkaz! Emoticon

3. Inugirl přispěvatel
02.01.2018 [18:06]

InugirlTo je hodně dobré! Jen tak dál holka, už sem dej další díl. Nejvíc mě stejně překvapil ten polibek :D Doufám že mu naše hrdinka ještě dá co proto :-)

2. FallenGracex přispěvatel
02.01.2018 [16:32]

FallenGracexsiruka: Díky! :)

1. siruka
01.01.2018 [22:05]

No to zni hodne dobre uz se tesim na dalsi dil Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!