OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězda u mých nohou - 5. kapitola



Hvězda u mých nohou - 5. kapitolaPřekvápko na útesech. Jak to naše filmová hvězda vezme? A jak se s tím vším Liz dokáže poprat?

Tom nehnutě zíral před sebe, ve tváři se mu nepohnul ani sval.

Zklamaně jsem přivřela oči. Takže můj plán nevyšel. A když nevyšel začátek, tak i zbytek bude…

„Tohle je kurva ten nejšílenější a nekrásnější pocit, co jsem kdy zažil,“ vyhrkl náhle s udiveným úsměvem. Rychle jsem k němu otočila hlavu, zaskočilo mě, co řekl, ale mile. Spěšně na mě pohlédl. „Jé, teda, promiň, to jsem nechtěl.“

Už jsem se nedokázala dál nesmát. „Ježiš, neomlouvej se.“ Pak jsem pohlédla zpět na ten úchvatný výhled. „Tady jsi jen ty a já. Můžeš se proto chovat, jak to cítíš. Tady tě nikdo nenatočí ani nenafotí, takže neskončíš někde na youtube nebo tak.“ Pak jsem se na něj opět otočila. „Tome, tohle je tvůj den. Užij si ho podle sebe.“

„Jak jsi tohle dokázala? Když mi Liam na dnešek vyjednal volno z placu, myslel jsem, že jde o nějaký focení nebo tak. Ale ty…“ S úsměvem zakroutil hlavou a opět pohlédl na moře. „Něco takovýho nikdy neudělal. Cos mu slíbila?“

Pokrčila jsem rameny, ale přestat se usmívat jak dement prostě nešlo.

„Nic. Zkrátka dokážu být hodně přesvědčivá.“

„Dokázalas mě dostat na konec světa.“

„No, je to můj konec světa, pro tebe možná ne…“

„Ne, je to dokonalé.“

Ještě chvíli jsme tam stáli a nasávali tu atmosféru. Byl to šílený kýč, a věřím, že si to uvědomoval i on, ale ani jeden jsme to tak nevnímali. Pro něj to bylo nové, pro mě dětsky známé. Sama už jsem tu už dlouho nebyla, možná čtyři, pět let. Protože když jsem tu byla sama, jediné, co jsem cítila, byl smutek a deprese. Ale díky Tomově úžasu jsem mohla opět po letech znovu prožít i ten svůj. A bylo to hrozně fajn.

Když jsme se vynadívali, dala jsem mu na výběr. Měla jsem v autě velkou deku, jídlo, karty, společenskou hru. Noťas s filmy. A oba jsme měli mobily plné hudby. Ale Tom se chtěl nejdřív projít. Na pláž se dostat nedalo, byly jsme v nejvyšším bodě útesu, ale dalo se jít podél něj.

Vysoká tráva nám šuměla kolem nohou, vítr cuchal vlasy a racci přelétávali nad hlavou. Povídali jsme si o filmech, které jsme v poslední době viděli, o muzice a videích z facebooku. Bylo to příjemné, mluvili jsme sice o blbinách, ale i tak jsem si o něm zase dokázala trochu poupravit obrázek.

Když jsme se asi po hodině vrátili zpět k autu, vytáhla jsem tašku, která uchovávala jídlo teplé, druhou s pitím a laskominami, deku a společně jsme všechno rozložili tak blízko okraje útesu, jak jsme se odvážili. Když jsem začala jídlo vybalovat, ušklíbla jsem se.

„Vím, že to nejsou bifteky ze svíčkový ani lososí steaky, ale vzala jsem něco… no, lidštějšího,“ pokrčila jsem rameny a doufala, že to nenaháže rybám.

Tom okouknul nabídku. Cibulové kroužky, tři různá menu z číny, hranolky, několik omáček v typických plastových kulatých nádobkách, chipsy, oříšky, napůl rozteklá zmrzlina. Plastové příbory a ty nejobyčejnější dřevěné čínské hůlky. Dva plastové talířky. Plechovky coly, ledový čaj, perlivá voda.

„Na tomhle jsem žil několik let, takže i když se obvykle od žen zvát nenechávám, tenhle oběd od tebe přijmu rád.“

Pohodlně jsme se svalili každý z jedné strany té pouliční hostiny a začali si nandávat, na co měl kdo chuť.

„Jak to myslíš, několik let? Vždyť od dvaceti hraješ, to jsi sotva dostudoval a už sis vydělával,“ zeptala jsem se zvědavě, zatímco jsem si hůlkami nabírala nudle.

Tom se položil na bok, jednou rukou si podpíral hlavou, druhou si namáčel kroužky do omáček.

„Strejda Google a tím ani tvoje kolegyně neví všechno. To, jak se naši naštvali, když jsem řekl, že budu herec, a vykašlal se kvůli tomu na školu. Jak si mysleli, že když mě nebudou podporovat a nechají mě to v tom vykoupat, zjistím, že na to nemám, a vrátím se zpět na jejich farmu. Jenže to se spletli.“

„Promiň, to jsem netušila.“

„Neomlouvej se. Kdybych ti to nechtěl říkat, neřeknu to. Nikdo to neví. A já vím, že tím, že to řeknu tobě, se to nezmění.“

V jediné větě mi vlastně řekl, že mi věří. Že věří tomu, že to nikomu nevyzvoním, že na informacích od něj nebudu chtít vydělávat, ani že je nebudu dávat k dobru v baru.

Zvážněla jsem.

„Nemusíš mi říkat nic, o čem si nejsi jistý, že by měl někdo slyšet.“

Zamyšleně dokousal sousto, pak se položil na záda a zahleděl se na nebe.

„Takových věcí je hodně. A to je nejspíš to, co mě tak žere.“ Pak otočil pohled ke mně. „Chceš to slyšet?“

„Chceš mi to říct?“       

„Ano.“

„Pak tedy ano, chci to slyšet.“

A tak Tom začal mluvit.

A já nestačila zírat.

 

Slunce se pomalu klonilo k západu a my se nedostali k ničemu, co jsem nachystala. Žádný karty, žádný filmy, žádný hry. Jen trocha tichý muziky a Tomova slova.

Spousta slov.

Ještě než jsme dojedli, pochopila jsem, že to jediný, co fakt potřeboval, bylo mluvit. Vypovídat se. Jak sám řekl, něco z toho věděl Liam, aspoň to, co nešlo před kámošem utajit, třeba jeho manželství, který stálo za houby, nebo točení filmů, který mu ale nic neříkaly.

Leželi jsme vedle sebe, prázdné krabičky a sáčky od jídla se nám válely kolem deky a my střídavě koukali na mraky, které se nám honily nad hlavou, a měli zavřené oči. Zvláště Tom, když mluvil o něčem pro něj hodně tíživém.  

V půlce věty o tom, jak těžce nese špatný vztah se svou starší sestrou, mi zapípal mobil. Přečetla jsem si esemesku a ušklíbla se.

„Copak?“ nakrčil obočí Tom. „Něco se děje?“

Zavrtěla jsem s úsměvem. „Ne, promiň, zapomněla jsem si vypnout zvonění. Píše Liam, jestli ještě oba žijeme.“

„A proč bychom neměli?“

„Protože netušil, jak na tohle překvápko zareaguješ, a jak já pak na tvoji reakci. Asi se bojí, že jsme se navzájem shodili z útesu.“

„On věděl, kam mě vezeš?“

„To byla jeho podmínka toho, že tě uvolní.“

Tom se převalil na břicho, až do mě bokem narazil, a pousmál se.

„Vy jste se na mě takhle spikli?“

Hodila jsem si mobil zase za hlavu. Doslova.

„Jo. Vadí?“

Naklonil se nade mě, až ve mně zatrnulo. Ale jako vážně. Pořád se usmíval, ale ve tváři měl náhle něco… já nevím, jiného. Zajímalo mě, co to je, ale ne takhle zblízka. Ne, když jsem cítila jeho kolínskou i dech, který se mi otíral o tvář.

Jenže tohle byla chvíle jak z filmu. Já se pokusím promluvit, abych tuhle chvíli rozbila, a on mě políbí nebo něco takovýho, prostě abych sklapla.

Tak jsem radši mlčela.

Pár vteřin mi koukal z těch pár centimetrů do očí, než konečně promluvil on.

„Dnešek byl hrozně fajn. Děkuju ti za to.“

„Nemáš za co,“ zašeptala jsem, protože skrz stažené hrdlo jsem toho v tu chvíli víc nevydolovala.

„Ale mám,“ přikývl. „Za to, co jsi ty dokázala za jeden den, lidi platí tisíce psychoterapeutům a psychiatrům.“

„Takžeš vlastně ušetřil,“ usmála jsem se od ucha k uchu. Ještě vteřinu na mě zíral, než se rozchechtal a převalil zpátky na záda, čímž téhle chvilce, ze které jsem netušila, co vzejde, učinil přítrž. Třikrát hurá.

Protože co bych dělala, kdyby mě třeba fakt políbil? Jasně, bylo to nepravděpodobné, měl doma krásnou, i když asi dost sobeckou ženskou, kolem něj se motal rozsáhlý fanklub nadržených holek, a já byla jen obyčejná servírka. A kromě kil navíc i nenamalovaná, v teniskách, džínách a vyplandané, ale milované mikině. A díky větru, co tady panoval, o vlasech ani nemluvě.

Ale co kdyby? blesklo mi hlavou. Nechala bych se? Spolupracovala bych? Odstrčila ho?

Na tyhle pochyby už jsem byla vážně stará.

Vzepřela jsem se na loktech a pohlédla na ten kýčovitý západ slunce před námi. Nevypadalo to jako někde na Bahamách, žádné krásné písečné pláže a palmy, ale i tak to mělo něco do sebe.

„No, Liam mi chtěl asi nenápadně naznačit, že bychom se měli vrátit.“

Tom se zase převrátil na břicho, ale díky tomu, že já jsem se zpola zvedla, už tahle jeho poloha nebyla tak… kurva roztomilá. Zvláště s tou pěstí pod bradou.

„Ale mně se ještě nechce.“

Plácla jsem ho po rameni. „Zvedej krovky. Ráno vstáváš brzy, tak ať nejsi KO.“

Netvářil se na to, ale bez dalších řečí poslechl. Pomohl mi sesbírat a naházet do tašky všechen odpad, co jsme tu dokázali vyrobit, a gentlemansky všechno odnesl do auta. Když mi pak nenápadně naznačil, že by mohl zpátky řídit on, s poukazem na jeho filmy, ve kterých řídil jak magor, jsem ho velmi slušně poslala do háje a vyjeli jsme směr naše zapadlá díra.

Neřešil mou pomalou jízdu, místo toho si užíval výhled na moře, dokud mohl. Nechala jsem ho. Ale přemýšlela jsem nad tím vším, co mi dneska řekl. Nad tím, jak mu bylo a je. Nad tím, jak to v sobě má všechno buď nedořešené, nebo špatné.

Na to, kolik mu bylo a v jaké branži se pohyboval, to byl vlastně hrozně životem zklamaný a osamělý chlap. Sice hrál bitkaře a tvrdé chlapy, ale sám byl docela jemný a o všem hodně přemýšlel. Možná až moc. To na něm nutně zanechalo stopy.

Výhled zmizel a my se nořili zpět do vnitrozemí, zpět do aspoň náznaku civilizace. Když už jsme se blížili k penzionu, probral se ze zamyšlení, které jsem mu po celou cestu nehodlala rušit ani hovorem, ani hlasitým rádiem.

„Jsem ti za dnešek vážně moc vděčný,“ pronesl do postupujícího šera, které zahalovalo interiér mojí pravěké šunky.

„Nemusíš, udělala jsem to ráda,“ pousmála jsem se, i když už to asi ani nemohl vidět. „Víš, jen mě tak napadlo…“

„Hm?“

„Víš, kdyby ses někdy cítil špatně nebo si potřeboval pokecat nebo jenom si třeba jen v klidu číst nebo zkouknout nějakej film, moje dveře jsou ti otevřený.“

„To myslíš vážně?“

Přikývla jsem. „Naprosto. Místa mám dost, lednici pořád plnou a umím bejt neviditelná i ve vlastním baráku.“ Jelikož už jsem parkovala před penzionem, konečně jsem se k němu otočila a v tlumeném světle pouliční lampy na něj i trochu viděla. „U mě doma můžeš mít útočiště, když budeš mít pocit, že ho potřebuješ.“

„Fakt?“

„Fakt.“

Asi chtěl říct děkuju, pootevřel ústa, pak je zase zavřel, pootevřel, zavřel. Asi jsem ho zaskočila. Ale tak co? Takovouhle nabídku nedostává každý den, teda ne bez postranních úmyslů, tak proč by nemohl být zaskočený?

Já sama byla zaskočená, že jsem mu to nabídla.

„Tak už běž,“ drcla jsem do něj ramenem, když mi bylo jasné, že ze sebe už nic nevymáčkne. „Liam už musí lízt po stropě.“

S úsměvem si promnul tvář, pak přikývl a vystoupil. Než však zabouchl dveře, ještě jednou se sklonil dovnitř, ve tváři hrané zamračení.

„Kdy že jste si to s Liamem vyměnili telefonní čísla?“

„Padej už,“ zasmála jsem se, a když konečně zabouchl dvířka, zamířila jsem bez ohlédnutí domů.

To, co jsem mu nabídla, bylo nemístné, drzé a hrozně prostoduché.

Možná by se dalo říct, že jsem to plácla jen tak, aby se cítil líp.

Nemohla jsem přeci tušit, jak vážně to vezme.

Nebo jo…? 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Hvězda u mých nohou - 5. kapitola:

2. Poisson admin
16.01.2017 [22:26]

PoissonBlacky, neboj, všechny drby se dozvíš Emoticon A ona je celá neskutečná, hrozně mě baví Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 16.01.2017 [21:47]

NO, a takto to dopadá, keď niečo len tak zo srandy navrhneš mužovi zúfalému po úprimnosti a normálnosti. :D Máš ho na tutovku doma každý víkend:D

Trošku ma mrzí, že sme sa nedozvedeli niečo z toho čo jej povedal. Nemuseli to byť démoni, ale proste niečo, čo by nám ho priblížilo z tej ľudskej stránky.

Ona, samozrejme, zasa hviezdila. Tie jej pochody sú neskutočné. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!