OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Hvězdy nespočítáš 6. kapitola

07.04.2016 (11:00) • Eilan • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 865×

… „Vítejte zpět na Zemi, princezno,“ pozdravil ji admirál. Já stál jako přikovaný a zíral na ni. Na její blonďaté vlasy, vlnící se ve větru. Vždy mě nesmírně fascinovaly. „Věřím, že si jistě chcete odpočinout, a proto si předtím vezměte den volna. Tady nadporučík Sields vám bude jistě rád dělat společnost…“

JADZIA

Usmála jsem se na admirála, i když tato situace nebyla vůbec úsměvná. Sice jsem měla v plánu si s Danielem promluvit, ale ne tak narychlo. Chtěla jsem si sednout a promyslet to… Nemusela jsem ani číst myšlenky, abych poznala, že Daniel je asi stejně nadšený, jako já. Admirál jej netrpělivě pozoroval. Daniel si odkašlal, pokynul mi rukou a řekl:

„Jistě, admirále. Prosím, princezno, pojďme.“ Přikývla jsem, dívala jsem se do jeho hnědých očí. Žádný Zarťan takové oči neměl. Tento gen nejsme schopni přenášet. I kdyby někdo z nás měl dítě s člověkem s hnědýma očima, dítě by to po něm nezdědilo. Netuším, proč si ze školy pamatuji právě tohle…

Mířili jsme k mému apartmánu. Celou cestu jsme mlčeli. Bylo to tak smutné! Vždy, když jsme byli spolu, se hovor nezastavil, a teď? Měla jsem chuť brečet, a mé lirry mě prozradily. Až děsivě rychle zšedly. Daniel si toho ovšem všiml. Ještě aby ne… Zrychlila jsem tempo a děkovala vyšší moci, že ta cesta hrůzy konečně skončila. Vpadla jsem do apartmánu jako velká voda. Věděla jsem, že Dan stojí za dveřmi, rozkaz mu nedovoloval odejít.

Přešla jsem k oknu. Zde mi matka tehdy oznámila, že se setkám s Keilesem. Zírala jsem na to místo, jako by tam snad ještě stála. A kdyby ano, co by mi poradila? Jistě by to vyřešila dobře. Ale co já? Musím mu to říct, prostě musím! Už nejsem zasnoubená, jsem nemocná a… a…

„Miluju tě, Danieli Sieldsi,“ zašeptala jsem, tentokrát už nahlas. Jakmile myšlenka přejde ve slova, začnete jí skutečně věřit. A já věřila…

Rozhodla jsem se, že se půjdu projít. Skvělý a nenápadný způsob pro trávení času s Danielem. Doufala jsem, že to ticho přejde samo.

Šli jsme vedle sebe, opět mlčky. Překvapilo mě, když promluvil.

„Ehm… takže, jak se máš?“

„Děláš to zase, že?“ vyhrkla jsem, když jsem ucítila ten zápach.

„Co dělám zase?“ nechápal.

„Žvýkáš ty divné bílé válečky.“ Nemohla jsem si vzpomenout, jak se to jmenovalo.

„Myslíš cigarety?“ pousmál se. Prudce jsem přikývla. „Ty se nežvýkají, ale kouří.“

„To je jedno, i kdybys s nimi opravoval třeba rozbitý motor… Proč?“ Má náhlá otázka ho zaskočila. Pokrčil rameny a hleděl na mé lirry, které zničehonic zrudly. Naštvalo mě to, naštval mě on. Nevydržel to. I na Zartě máme návykové látky, ale jsou nelegální a přísně omezované. Odsuzovala jsem to. Hlavně díky otci. Vzpomínal na válku, kdy vojákům podávali různé stimulanty, aby boje vydrželi. On sám sice neměl tak silné abstinenční bolesti jako ostatní, ale to, co viděl, bylo hrozné. Mladíci se kroutili v bolestech a prosili o další dávky. Jeho vyprávění mi bylo dostatečným zastrašujícím prostředkem. Danielovo kouření asi nebyl tak velký přestupek, ale i tak se mi to nelíbilo.

Po chvilce ticha se Daniel opět ujal slova.

„A co ten tvůj… no, snoubenec?“ Všimla jsem si, jaký problém mu dělalo to vyslovit. Úžasně mi tím nahrál do karet a já mu mohla všechno říct, ale… To bych nemohla být stejně tvrdohlavá, jako má matka. V tuto chvíli jsem byla naštvaná, a tak jsem řekla to, co jsem řekla.

„Znáš to,“ pokrčila jsem rameny. „Je vlastně vážně milý a pozorný,“ usmála jsem se zasněně. Nevím, jestli takový Keiles skutečně byl. A už to zřejmě ani nezjistím… Daniel znejistěl.

„A jak vypadá?“

„Vysoký, svalnatý a má krásné oči,“ pokračovala jsem zasněným tónem. Daniel si něco mumlal, ale přesně jsem mu nerozuměla. Myslím, že to bylo na způsob toho, že svaly nejsou všechno. V tu chvíli mi bylo jedno, že jsem ho možná ranila, ale on předtím ranil mě. Tehdy, když mi daroval kopací boty, nebo jak to lidé říkají.

Večer jsem seděla v našem apartmánu a četla knihu, kterou tady má matka nechala. Vlastně jsem nečetla, spíše jen obracela stránky. Už to, že jsem v ruce držela knihu, bylo zvláštní. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Zaklapla jsem knihu, vstala a řekla: „Dále.“ Do místnosti vešel admirál Gorret. Mile se na mě usmál a já mu úsměv uplatila.

„Ještě jednou tě tady vítám, Jadzio. Tvá přítomnost nám chyběla.“

„Ovšem,“ přikývla jsem. Přemýšlela jsem, jestli mu matka něco řekla o mém stavu. Gorret byl její dobrý přítel, ale říkat mu něco o mně by bylo zbytečné, ne? Přešla jsem k oknu a zadívala se do tmy venku.

„Pokud bys měla jakýkoliv problém, víš, že za mnou můžeš přijít kdykoliv,“ oznámil mi otcovsky. Bylo to od něj milé.

„Děkuji,“ šeptla jsem a zírala do tmy venku. Pod pouliční lampou stála postava. Kouřila. Byl to Daniel. Poznala jsem jeho postoj. Vypadal nesmírně… specificky. „Žádné problémy nemám v plánu, admirále, nemusíte se bát.“

Uběhl asi týden. Většinu času jsem trčela v laboratoři. Rozjet znovu pozastavený projekt bylo těžší, než jsem si myslela. Co se týče Daniela, občas jsem ho potkala, ale na více než prosté ahoj nedošlo, a já stále více začínala litovat toho, že jsem mu lhala o Keilesovi.

Šla jsem zrovna po chodbě s praporčíkem Leitovou. Abych byla upřímná, ta žena mi docela naháněla strach. Klidně by se mohla měřit s mým otcem. Z okna jsem spatřila někoho na zahradě komplexu. Opět to byl Daniel a opět kouřil. Už jsem se na to nemohla dívat.

„Praporčíku, klidně pokračujte, já vás doženu,“ vyhrkla jsem ze sebe rychle a vyběhla směrem k zahradě… „Okamžitě to zahoď!“ křičela jsem na Daniela už z dálky. Prudce se za mnou otočil a spatřil, jak se k němu řítím. Kdyby to někdo viděl, usoudil by, že jsem se zbláznila. „Říkám, ať to zahodíš, prosím,“ zopakovala jsem. „Danieli, já…“ už jsem to nedořekla. Ucítila jsem, jak mi za krk spadlo něco studeného a mokrého. Škubla jsem sebou a otočila pohled k šedivé obloze nade mnou. Kapek stále přibývalo a já vůbec netušila, co se děje. Daniel mě zděšeně pozoroval. „Co se děje?!“ křikla jsem.

„Klid, Jadzio, jen prší!“ křikl nazpátek.

„Prší?“ zopakovala jsem po něm.

„Ano. Copak… tys nikdy neviděla déšť?“ Zavrtěla jsem hlavou. 

„Na Zartě není normální, že padá voda z nebe,“ usmála jsem se a obrátila obličej k nebi. Kapky, které byly stále silnější, mi padaly na obličej. Bylo to nesmírně uklidňující.

„Možná bychom se měli schovat,“ navrhl Daniel a pozorně mě sledoval.

„Ne! Proč? Vždyť je to úžasné!“ smála jsem se stále víc. Pak jsem si ale uvědomila, proč jsem za ním tak střeleně vyběhla. „Danieli, lhala jsem ti,“ začala jsem opatrně.

„V čem?“ Chvíli bylo ticho, přerušovalo ho jen šumění deště. Cítila jsem, jak mi voda promáčí oblečení.

„Nejsem s Keilesem, to pouto nefungovalo, tak naši svatbu zrušili.“

„Proč?“ vyhrkl rychle, „Co se stalo?“ Polkla jsem.

„Já… jsem nemocná. Má telepatie je pryč. Proto nefunguje ani to pouto.“ Kousla jsem se do rtu.

„Takže jestli to chápu dobře, nebudeš si brát Keilese?“ V jeho hlase bylo tolik naděje.

„Ne, nebudu a pochybuji, že bych vůbec našla Zarťana, který by byl svobodný a…“ Nenechal mě větu dokončit. Přiskočil ke mně a prudce mě objal. Také jsem ho objala. Byl mokrý od deště, stejně jako já, a táhl z něj zápach cigaret. V tu chvíli mi to ale bylo jedno.

Najednou vyšlo slunce. „Jadzio, podívej, duha,“ šeptl Daniel a ukázal na nebe. Stále držel ruku na mém pasu. Podívala jsem se a viděla tu nádheru.

„To je úžasné,“ vypadlo ze mě.

„Ano, to je,“ odpověděl mi a naklonil se ke mně…

Pokud jste dočetli až sem, znamená to, že jistě máte s touto povídkou zlatou trpělivost. Bohužel, ani do budoucna to nevypadá na pravidelné přidávání článku a moc se za to omlouvám. Jestli ale opravdu chete vědět, jak to s Jadziou a Danielem dopadne, asi vám nezbude nic jiného, než to přežít ;)

Snad vás alespoň potěší písnička skrytá pod větou "tys nikdy neviděla déšť?" Naprosto mi sedí zrovna k této situaci. Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně.

Autor: Eilan (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hvězdy nespočítáš 6. kapitola: