Když Hartley řeknou její rodiče, že se musí přestěhovat do Montany kvůli jejímu bratrovi, je absolutně proti. Nechce opustit své kamarády a svého kluka, který jí před odjezdem dá košem, protože vztah na dálku by nikdy nešel. Nová škola, noví sousedé, noví přátelé a nová nepřítelkyně, to vše dostává naše hlavní hrdinka v jednom balíčku a není z toho zrovna šťastná, teda až na ty sousedy, kterými jsou sedmnáctiletá dvojčata Weslyovic. Vše začíná nevinně, ale nakonec to rozhodně nevinně končit nebude... Jaký bude Hartleyin život v zapadákově jménem Plantywood?
03.09.2014 (09:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 1505×
Prolog - Jak to všechno začalo
„Zlatíčko, něco bychom ti s maminkou chtěli říct,“ řekl táta, když si sedal na moji postel. Na tváři měl ten jistý výraz, a hned mi bylo jasné, co mi chce říct. Máma se bokem opírala o futra mých dveří a tvářila se zcela vážně.
„Možná by bylo lepší, kdybychom jí to řekli až zítra,“ dívala se na tátu. „Teď jsi příliš rozčílený!“
„Má právo vědět, že její bratr není nic jiného než kus sobeckého hajzla!“ zvýšil hlas. „Že se kvůli němu musíme znovu stěhovat, protože se neumí chovat slušně a znovu ho vyhodili ze školy! Už nemám sílu na to, abych ho před ředitelem a učitelema pořád obhajoval, a ještě když vím, že mají dozajista pravdu!“
„Takže oni ho vykopli z Lincolnský?“ zeptala jsem se, abych byla v obraze. „A jelikož už tady ve městě není žádná střední, na kterou ještě nechodil, musíme se přestěhovat? Prosím, řekněte mi, že si děláte srandu!“
Na tátu jsem vrhla podrážděnej pohled pohled a on se usmál. Jak se, sakra, může teď usmívat? Ještě před chvilkou tady nadával na Kennedyho a teď se usmívá? Vážně tati?
„Není mi zrovna příjemné ti to říkat, zlato, ale musíme se odstěhovat co nejdřív,“ začal klidným hlasem. „Je teprve konec listopadu a tvůj bratr musí začít znovu chodit do školy, nemůže si dovolit cokoliv zameškat. Vím, že nám to teď budete oba vyčítat, ale jednou, až půjdete studovat na univerzitu, nám poděkujete, že jsme byli natolik zodpovědní, abychom vás donutili učit se a chodit pravidelně do školy.“
„Tak kam to bude?“ zeptala jsem se otrávěně, protože jsem věděla, že má pravdu. Kenn musel chodit do školy, i když se mu tam vůbec nechtělo.
„Přemýšleli jsme o Plantywoodu, jsou tam prestižní pracovní místa, která jsou velmi dobře placená, a jestli se budeme někdy v budoucnu znovu stěhovat, budeme peníze hodně potřebovat,“ odpověděl.
„A ten Plawood je kde?“ Už jsem vážně z tohohle rozhovoru unavená. Co všechno může způsobit jeden starší brat, je neuvěřitelné.
„Montana, zlatíčko,“ řekl najednou nějak zvesela. „Plantywood je v Montaně.“
To snad nemůže myslet vážně! To je absurdní! Myslí při těhletěch rozhodnutích někdo na mě? Proč se vždycky musim podřídit ostatním?
Já tady chci zůstat!
***
„Co tě zpozdilo, Daughtryová?“ zavolal na mě Radgie. „Řeklo se, že se tady potkáme v pět, ne?“
„Budeme se stěhovat,“ vrhla jsem se mu kolem krku. On by mi mohl rozumět, i když byl náš vztah poslední dobou dost napjatej. Když byl malej, stěhovali se každej půl rok kvůli zaměstnání jeho táty.
„Kam?“ zeptal se se zamračením.
„Do Montany,“ špitla jsem a věděla, co bude následovat. Vypustil několik dost sprostých nadávek a pak na mě upřel zvídavej pohled. Vypadal, jako by nad něčím usilovně přemýšlel, a já neměla ani tušení o čem.
„Phonex je od Montany hodně daleko, víš to, že jo?“ řekl. Přikývla jsem a chtěla ho chytit za ruku, ale trhnul s ní dozadu. Zamračila jsem se. „Nemyslím si, že bysme to mohli zvládnout. Popravdě si jsem našim chozením poslední dobou dost nejistej a myslim, že se nám oboum uleví, když to rozpustíme. Ty budeš přes pět tisíc kilometrů pryč, a nemyslim si, že bysme byli oba tak dobří řidiči, abysme mohli ject takovou dálku... Podívej, Hárt, já nechci bejt necitlivej, ale měli bysme se rozejít... Tohle nám prostě nemůže vyjít a jsem si jistej, že to tak cítíš i ty.“
Co je to dneska za zpropadenej den? Proč mi každej říká to, co nechci slyšet?
„To myslíš vážně, Radgie?“ Oči se mi zalily slzama. On. Se. Se. Mnou. Rozešel. „Já v nás věřila! Vždycky! Vím, že ty tejdny byly perný, ale zvládly jsme je! Tak proč bychom nemohli zvládnout tu vzdálenost? To mě už nemiluješ?“
„Miluju tě, ale někdy je nutný opustit lidi, který nejvíc milujeme,“ jeho hlas zněl téměř žalostně, obličej kroutil v bolesti. „Měl bych jít...“
Koukala jsem na jeho vzdalující se záda. Osoba, kterou jsem považovala za svého nejbližšího přítele, mě opustila a vyrvala mi srdce z těla za tak krátkou dobu, tipuju maximálně dvacet minut. Když nad tím přemýšlím, rozvzlykám se. Možná bych neměla takhle na veřejnosti, ale nejde to zastavit.
***
„Cože?!“ zaječela mi moje nejlepší kámoška do ucha. Už jsme spolu mluvily celou věčnost, ale teprve před chvilkou jsem se rozhodla, že jí řeknu o stěhování. „Ne, to je nějakej blbej vtip, že jo? No ták, tak mi to řekni! Kluci tě navedli?“
„Ne, říkam ti pravdu,“ odpověděla jsem, smířená se svým osudem. „Vždyť víš, že bych se od kluků nikdy navést nenechala!“ dodala jsem naoko dotčeně.
„Ach jo, Hartley, známe se už od školky a byla náhoda, že ses sem přestěhovala před pár lety taky, proč mě teď opouštíš?“ skučela.
„Víš, jak na tom brácha je...“ řekla jsem. „Ale pořád to nemění nic na to, že ty a já půjdeme na stejnou vejšku! Budeme na všech mejdanech a budeme pořádně řádit a užívat si to!“
„Juchů! Ale fakt, Hartley, neodváděj řeč od tématu!“ rozčilovala se. „Jde přece o vážnou věc a my můžeme bejt rády, že existuje Skype! Jinak bych tě už nikdy neviděla! Proč prostě neřekneš rodičům, že chceš bydlet u nás? Naši by byli potěšení a určitě by s tim souhlasili.“
Jo, ale naši ne...
„Víš, že to nemá cenu!“ odporovala jsem. „Znáš mámu, je tak starostlivá, a moc dobře víš, že když chci jít ven, musím se jí nejdřív zeptat, jestli vůbec smim!“
„Kdybys opravdu chtěla, postavíš se jí!“ opáčila.
„Promiň, už musim dolů na večeři,“ zalhala jsem. „Uvidíme se zejtra ve škole.“
Padla jsem do postele a přemýšlela, proč mě nikdo neposlouchá. To je jim můj názor ukradenej, nebo prostě chtějí, abych dělala věci po jejich? Zahrabala jsem se zrovna pod peřinu, když se otevřely dveře a v nich se objevil táta. Ten mi tu teď ještě chyběl...
„Domluvili jsme se s maminkou, že odjedeme v sobotu,“ poznamenal. „Vím, jak se cítíš, zlatíčko. Vím, že se ti odtud vůbec nechce, protože tu máš přátele a Radgieho, ale musíš mi věřit, že když ti řeknu, že si tam najdeš ještě lepší přátele a zamiluješ se tam, je to pravda. Lidé mají spousty kamarádů a zamilují se tolikrát za život, že to ani někteří nepočítají. Bude se ti tam líbit, uvidíš.“
Proč si, proboha, myslí, že se mi tam bude líbit? Budu tam pro ty maloměstský vidláky jenom namyšlená buranka z velkoměsta.
To bude vážně moc super... A to všechno jenom kvůli mýmu kreténskýmu bratrovi!
No jo, já vim, že jsem před pár dny dokončila povídku, ale nějak mě chytla psací nálada a začala jsem psát. Nejdřív jsem se vůbec nemohla rozhodnout, kterým nápadem začnu, ale jak vidíte, tenhle vyhrál. :D Tak ať se vám kapitola líbí a budu ráda za každej názor... :) A áno, další klišé téma! :D
Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek I s třešničkou... - Prolog:
Moc pekny! :3 Jen je skoda, ze koncis :'(protoze bych si rada precetla i pokracvani. ;) Tak treba si to jeste rozmyslis :)
Hodne zdaru!
Zajímavé... Vyčkám na dálší! ;)
Péti, to já znám 
U nás je to úplně stejný... Hartley ti vůbec líto nemusí být, ona je silná a zvládne to Kdy bude dalšé, vůbec netušim - mám toho teď hrozně...
Konečně se dostávám ke tvé nové povídce, jen mě mrzí, že jsem si ji všimla až teď. 
Ve škole začínám mít toho nad hlavu a učitelé otravují s referáty a testy, které píšem od zítřka... 
K povídce moc se mi líbil prolog a Hartley je mi nesmírně moc líto. 
Její kluk je pěkně pošahaný debil. 
Rozchod nic neřeší a ni dálka ne... 
Správně měl odejít s ní, kdyby nebyl sobecký ;) 
Rozhodně se budu těšit na další, ale nevím, kdy se tomu zas dostanu...
Frozen, děkují ti Další jsem už začala psát, ale jelikož jsem teď hrozně vytížená, vůbec netušim, kdy bude... 
Ale snad brzy 
Kedy bude dalšia? Radgie je taky hulvát! Libi sa mi to.
Catharine, no vím, že jsem ostuda, ale já Harryho Pottera nikdy nečetla a viděla jsem jen Vězně z Azkabanu... 
Takže vůbec netušim jakej měli ty dvojčata charakter a tak... :D Já jim dala přímení podle Paula Wesleyho 
Povídku píšu jen já, protože si myslím, že spoluautorské povídky nejsou zrovna můj šálek kávy... Jsem moc ráda, že jsem tě zaujala, teda moje povídka a děkuju ti!
Gracewhite, děkuji ti! Její brácha není až tak zlej, jen je pařič, co nerad dodržuje nějakí pravdila Uvidíš, že si ho určitě všichni oblíbí, pokud se mi ho povede vykreslit a popsat, tak jak chci Jsem moc ráda, že jsi udělala vyjímku Také mě moc těší, že tě povídka zaujala
No, mít takový zlý dítě jako je její bratr, tak mě asi na místě rodičů rovnou odvezou. :-D (Kdo ví, jestli jeho chování způsobil třeba nezájem rodičl o syna nebo jen stržením nějaké zlé party nebo tak) (=
Měla by být ještě Hartley ráda, že se takovýho kluka zbavila, ale zase chápu jeho reakci.
Povídka je zajímavá a i když čtu spíš jen fantasy, tak udělám pro jednou vyjímku.
tak sedmnáctiletá dvojčata Weslyovic jo? 
nečetl tady někdo Harryho Pottera? ne že by na tom bylo něco špatného právě naopak tahle povídka mě doopravdy zaujala a doufám že budeš či budete pokud je povídka spoluautorská pokračovat až do jejího konce protože pokud dvojčata Weslyovic budou stejná či podobná čísla jako v Potterovi tak se všichni máme na co těšit a i kdyby to nebyli čísta tak věřím že jim najdeš roli stejně dobrou jako kdyby byli
Přidat komentář:
- Priznanie
- Pán šeliem
- Ráno v blátě
- Stručná a třaskavá historie podle A. J. Crowleyho
- Skvělý a přesný průvodce po Nazaretu ex-archanděla Gabriela, zrádce
- Tu je moje miesto
- Když má srdce svoji hlavu 1
- Co zůstane v knihkupectví
- Sestra
- Šarlatán (začátek)
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře
Kdo je tu z členů? Klikni!