OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I ve mně můžeš najít zalíbení... - 12. kapitola

05.06.2012 (13:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 916×

Druhý den ráno jsem se probudila a nedokázala si uvědomit, co je skutečnost a co je jen sen. Z toho včerejšího „snu“ jsem byla tak zmatená, že jsem ani nevěděla, jestli jsem stále člověk, nebo ne. Upřímně, chtěla jsem si to co nejdřív ujasnit, ale i přesto jsem nic nedělala. Byl pátek, konečně poslední den v týdnu, který jsem si nechtěla nechat zkazit nějakými blbostmi, včetně vyptávání se Martina na jeho minulost – jeho pravý život.

Jasně, že jsem potřebovala vědět, co všechno dennodenně dělá, jak dokáže vůbec někoho zabít a jak dokáže žít s vědomím, že je poloviční upír. Ale momentálně jsem si chtěla užít své nevědomosti, což mi ani za nic nepřipadlo rozumné.

Když mě konečně opustily myšlenky na Martina a jeho problémy, rozhodla jsem se, že je na čase se nachystat do školy, a tak jsem udělala vše potřebné a po několika desítkách minut se konečně vydala do školy.

Samozřejmě jsem si zašla část cesty směrem k Terce, se kterou jsem během cesty nepronesla ani jediné slovo. Přála jsem si, abych jí mohla vše říct, ale prostě jsem nemohla, musela jsem tajemství udržet tajemstvím.

„Any, to, co jsem ti včera říkala... Je to pravda?“ zeptala se po chvíli mlčenlivého ticha, zastavila se a zpříma mě sledovala. Šla jsem ještě o kousek dál a nejprve ji ignorovala, ale pak jsem se zastavila a otočila se k ní. Byly jsme už jen kousek od školy, takže jsem to chtěla vyřešit raději teď, než ve středu vší té pozornosti.

„Podle toho, co momentálně myslíš,“ pronesla jsem zamyšleně. Moc dobře jsem to věděla, jen jsem se na to snažila zapomenout – takový blbý kec totiž ani není možný.

„Však víš, že ses s ním vyspala,“ vykoktala rozpačitě. S hořkým úsměvem jsem přešla až k ní, zastavila se u ní a chvíli ji jen tak sledovala.

„Nemyslíš, že jako své nejlepší kamarádce, bych něco takového – co považuji za důležité – zatajila? Nejlepší kamarádce?“ odpověděla jsem otázkou. Odpověděla přesně tak, jak jsem očekávala.

„Nevím, možná,“ zabreptala skoro nesrozumitelně.

„Tak si pamatuj, že tobě bych něco takového nezatajila,“ ujistila jsem ji s úsměvem, a pak jsem obě společně došly do školy. Už jsme se tak nějak bavily víc, ale i přesto jsem si dávala pozor, abych nevyzradila něco, co jsem měla zakázané, co jsem nesměla.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si někdo vedle nás, když jsme ve třídě dosedly na svá místa. Terka si dnes sedla vedle mě, avšak jindy seděla přede mnou s Monikou. Obě jsme se ve stejný okamžik otočily k dotyčnému a uviděly Martina.

„Ano?“ zeptala jsem se jakoby nic, ale uvnitř jsem hořela touhou se ho ptát na další a další otázky, které jsem v sobě zadržela. Místo, aby mi odpověděl, jen se svýma očima plnýma prosby otočil na Terku.

„Mohl bych si sednout místo tebe?“ vyhrknul rychle, zdálo se, že bez jediného nadechnutí. Terka se zasmála svým nejlepším smíchem a pokynula na místo, kde ještě včera seděla.

„Jen prosím, dnes stejně sedím s Any,“ vysvětlila, v hlase jí znělo překvapení. Zřejmě byla jediná, kdo nepochopil jeho otázku, protože já ji porozumněla až moc dobře. Otočila jsem se k ní a přemýšlela, co jí říct.

„Víš... On myslel na tohle místo, vedle mě,“ přiznala jsem rozpustile. Zamračila se, až se jí vedle očí objevily slabé vrásky, které v momentě, kdy se podívala na Martina, zmizely.

„Jasně, proč ne?“ vysoukala ze sebe, ale zřetelně jsem slyšela ten jasný sarkasmus v jejím hlase. Zvedla se a bez jediného pohledu si sedla přede mě, takže Martin si sedl na volné místo vedle mě.

„Díky,“ houkl k ní jen tak mimochodem a pak se s úsměvem otočil ke mně. V tuhle chvíli jsem neviděla nic jiného, než jeho nádherný úsměv, který mu zdobil tvář. Oči měl hluboko posazené v obličeji a když jsem se do nich na moment zadívala, topila jsem se v nich. Vlasy mu díky větru, který vycházel z otevřeného okna hned vedle něj, poletovaly kolem hlavy, což mu dodávalo ještě větší krásu. Ale upřímně, sám o sobě byl v tuhle chvíli to nejhezčí, co jsem za dnešek viděla.

Najednou se zamračil, což mu na tváři vyloudilo vrásky, které mu stejně slušely. Pak ale povytáhl obočí, v očích mu nebezpečně zablísklo a vědoucně se usmál.

„Miláčku,“ pronesl zdlouhavě se známými jiskřičkami v očích a o kousek se ke mně se svým obličejem přiblížil.

„Hm?“ zamumlala jsem jen jako ve snu a usmála se na něj. Chvíli mě jen sledoval, ale pak se ještě více přiklonil a svými rty byl kousek od mých. V těch nádherných pomněnkových očích jsem se už naplno topila a vůbec nevnímala skutečnost, že se mě chystá políbit. Pohybovala jsem se jako ve snu – pozvedla jsem jednu svou ruku, zlehká jí přejela po jeho dokonalé tváři, olízla si suché rty.

„Posloucháš mě?“ zašeptal do mých úst slabě. Už zbýval jen kousek a mohl mě políbit, kdybych na svých rtech neucítila jeho dech.

„Jo,“ zamumlala jsem. Odtáhl se ode mě a smutně mě pozoroval.

„Neposloucháš,“ pronesl smutně a svůj pohled zaměřil na tužku na lavici. Jakmile jsem na sobě necítila jeho oči, napůl jsem se probrala a uvědomila si, co málem udělal. Byla jsem ráda, že to neudělal bez mého vědomí, ale jestli mám být upřímná – přála jsem si, aby to dokončil.

„Já...,“ zasekla jsem se a najednou nevěděla, co říct. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem jen a stejně jako on sklopila svůj pohled na „zajímavou“ skrvrnu na lavici. On však ten svůj pozvedl a pohlédl na mě.

„Proč se omlouváš?“ zeptal se zmateně, koutkem oka jsem zahlédla, jak se mu kolem očí udělaly slabé vrásky. Váhala jsem, jestli odpovědět, nebo být zticha. Vyhrála druhá možnost. Naštěstí jsem to ale moc nemusela řešit, protože do třídy vešli poslední spolužáci a spolu se zvoněním i učitelka.

Doufala jsem, že teď budu mít až do konce hodiny klid, ale opak je pravdou, takže jsem na sobě celou hodinu cítila Martinův pohled. Uklidňovala jsem se, že se mi to jenom zdá, že po hodině tomu ani jeden nebudeme věnovat pozornost. Bohužel, jako už po kolikáté jsem se zmýlila.

Sotva zazvonilo na přestávku, všichni ve třídě – včetně mě – se začali šťastně bavit a už nereagovali na učitelku, která stále něco žvatlala. Snažila jsem se nevnímat ten přímý pohled na mou osobu, a proto pohledem u Terky hledala pomoc. Jenže ta byla ještě z rána nakrklá a místo, aby mi pomohla, se začala až s moc velkým zájmem věnovat Monice, se kterou jsem dnes vlastně neprohodila ani slovo.

„No, takže, za co ses omlouvala?“ začal znovu Martin se zvýdavým pohledem. Dělala jsem, že si na nic nepamatuji a zmateně na něj kulila své oči.

„Co tím myslíš? Já se za nic neomlouvala,“ lhala jsem. Nedokázala jsem se ale dívat do jeho očí, protože by to okamžitě poznal.

„Nedělej, že nic nevíš,“ odpověděl vážně a mírně zvýšil hlas, pod kterým jsem se krapet přikrčila.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ pokračovala jsem dál a nedala znát, že jsem si moc dobře vědoma, o čem mluví. Něco mi totiž říkalo, že musím předstírat hloupou.

„Aneto,“ pronesl zdlouhavě, do hlasu se mu vloudila varovnost. Když jsem pohlédla do jeho očí, jako bych zapomněla, proč mu lžu.

„Já... Fajn, protože,“ začala jsem a najednou se zarazila. Proč mu mám něco takového vykládat? Otázka je jasná – proč? „Protože jsem tě neposlouchala,“ dokončila jsem. V očích jsem určitě měla vypsanou tu bolest, když jsem mu lhala, ale zřejmě si toho nevšiml.

„Tak dobrá. Ale příště mě vnímej, jinak tě už políbím,“ rezignoval se smíchem.

„Tak to tě vnímat nebudu,“ vyhrkla jsem a vzápětí toho zalitovala. Proč já se prvním nemůžu zamyslet, než něco řeknu? Bylo mi jasné, že mi zrudly tváře, tak jsem raději sklopila pohled a předstírala, že teď se opravdu nic nestalo. Že jsem si to jenom pomyslela. Avšak Martinův pohled mě ujistil v tom, že to moc dobře slyšel.

„Slyšel jsem dobře?“ zeptal se překvapeně a tím mi dál možnost se z toho vysekat. Ale chtěla jsem říct něco jiného? Chtěla jsem mu dneska už po několikáté lhát? Odpověď byla jasná, chtěla jsem... Potřebovala jsem mu říct konečně pravdu.

Co nejrychleji jsem se k němu naklonila a zastavila se až před jeho ústy. Dávala jsem možnost jak jemu, aby to nepřijal, tak i sobě, abych si promyslela, zda dělám správnou věc. Dýchala jsem zrychleně a bála se cokoliv říct.

„Ano, slyšel jsi dobře,“ špitla jsem, protože jsem moc dobře věděla, že hlas by mě v tenhle moment zradil. Znovu jsem cítila jeho dech na svých rtech a ze všech přání na světě, tohle zvítězilo. Chtěla jsem to udělat jako nikdy nic jiného. Prostě jsem ho potřebovala políbit.

Ale čekala jsem. Nechtěla jsem udělat nic, co by si on nepřál, čeho by později mohl litovat. A za to čekání mi to i stálo.

Pomalu, jako by to byl sen, doplnil tu malou skulinku mezi našimi ústy. Zbývalo už opravdu malinko, skoro jsem ty plné rty cítila na svých, už zbýval jenom malinký kousek...

„Anet, tomu bys nevěřila!“ vykřikla najednou Terka a my se od sebe prudce odtrhli. Byla jsem si vědoma toho, že jsem rudá jak rajče, a tak jsem se prudce otočila na Terku, která se na nás momentálně křenila. Až po chvíli jí to konečně doklaplo. „Eh... Totiž... Já... Pardon,“ koktala a raději se otočila zpátky dopředu.

Bože, proč já mám tak dokonalou kamarádku, která musí všechno zkazit?

Další kapitola je za vámi a já se vás nyní ptám - je něco, cokoliv, co bych měla zlepšit na svém psaní? Co bych měla nějak vypilovat, více či méně rozepisovat...? Budu ráda za každou odpověď, protože díky kritice, kterou od nikoho nemám, se zlepšuji... Ale je potřeba, abyste mi dali vědět, jestli něco mám nebo nemám zlepšovat, nebo jestli se vám mé psaní líbí... 

Stručně řečeno, potřebuji váš upřímný názor na mé psaní. Budu vám za to opravdu moc vděčná. 
:-))

Také se moc omlouvám za dlouhou pauzu, ale nápady mě opustily a navíc jsem byla nemocná, takže na psaní jsem neměla ani pomyšlení. Ale slibuji, že teď už budu mít více času na psaní a pokusím se další kapitoly přidávat o něco častěji... :-)

A ze všeho nejvíce bych všem chtěla poděkovat za hlasy v Nej povídce dubna... Vůbec jsem nečekala, že bych se mohla umístit, děkuji! :-)

Vaše Liefe. 

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I ve mně můžeš najít zalíbení... - 12. kapitola: