OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I Wanna Be Your Drug - Prolog

02.07.2012 (17:00) • YokoScarlet • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1189×

Prolog

Ruka mi vyletěla zpod peřiny. Začala jsem šátrat po nočním stolku, přičemž jsem se snažila vypnout ten přístroj Ďáblův, budík. Po několika minutách marnáho šátrání jsem svůj boj vzdala, znechuceně jsem rozlepila jedno oko a ten zatracenej budík vypnula. Konečně ticho!

„Chjo,“ povzdechla jsem si. Nesnášela jsem tohle brzké vstávání, ale pokud jsem ze sebe chtěla udělat alespoň trochu koukatelného tvora, tak se nedalo svítit.

Bosými chodidly jsem se dotkla chladné podlahy. Chvíli jsem jenom tak seděla na posteli a koukala do prázdna. Hlavou se mi honily útržky mého snu, které mi moc nedávaly smysl. Stejně jako sen samotný. Po chvíli jsem si však uvědomila, že jsem měla namířeno do koupelny s úmyslem udělat ze sebe člověka.

Při čištění zubů jsem bedlivě zkoumala svůj odraz v zrcadle, jakoby jsem se snad přes noc mohla změnit. Nic jsem však na sobě nezaznamenala. Drobná postava s ženskými křivkami, dlouhé blond vlasy, nenáviděná tvář, malý nos, docela pěkně tvarované plné rty, lehce opálená pokožka a smaragdové oči lemované dlouhými temnými řasami, ve kterých se zračilo tolik pocitů, že jsem je ani já sama nedokázala pojmenovat.

Když jsem si uvědomila, že na sebe zírám do zrcadla jako většina holek v mém věku, zhnuseně jsem si odfrkla. Vrátila jsem se zpět k systematickému čištění zubů, ale myšlenkami jsem byla někde jinde. Za několik dní mám nastoupit na střední. Jaká asi bude moje třída? Budou stejní jako ti magoři na základce? Nebo snad horší? Jaká asi bude moje spolubydlící? Skamarádíme se, nebo budu zase celou tu dobu ve škole sama? Ten looser? Ta nicka? Podobné myšlenky mi vydržely po celý čas snídaně, tudíž jsem ani nevnímala chuť připálených míchaných vajíček, o které jsem se pokoušela, i při cestě autobusem do města.

Vystoupila jsem na autobusovém nádraží. Rozhlédla jsem se kolem, jestli náhodou neuvidím někoho známého. Nikde nikdo. Uff. To se ale dalo čekat. Většina mých vrstevníků trávila poslední horké letní dny u moře. Já jsem to štěstí neměla. Moji rodiče byli striktně proti tomu, abych nosila bikini a v jednodílných skoro dětských plavkách jsem se nehodlala před nikým ztrapňovat. Stačilo, že jsem už takhle byla terčem posměchu a šikany.

Vytáhla jsem z tašky seznam věcí, které jsem si měla koupit do školy a po zběžném prohlédnutí položek, jsem se jen modlila, aby mi vystačilo konto na mojí kreditce. Po chvíli jsem však svoje myšlenky stočila jinam. Kam bych měla zajít nejdřív? Rozhodla jsem se prakticky okamžitě, knihkupectví.

Po několika hodinách útrpného nakupování jsem se bezcíleně procházela po městě. Nechtělo se mi domů, rodiče jistě už byli doma a nepotřebovala jsem opět poslouchat jejich výčitky, že jsem se rozhodla pro uměleckou a ne pro obchodní školu. Možná bych se mohla jít podívat po nějakém oblečení, nebo bych mohla zajít do parku a zkusit najít mezi několika pouličními umělci Thomase. Už je to dlouho, co jsme spolu mluvili. Navíc, on by mi možná pomohl pochopit můj sen. Ano, půjdu do parku.

Procházela jsem se po vyasfaltovaných cestičkách a koukala, jestli někde neuvidím Thomase. Byl to zvláštní kluk, spíše muž, a na to, že se zabýval ve volných chvílích satanismem, byl fajn. Nikde nebyl. Napadlo mě, že by mohl být v třešňové aleji, ale i toto místo, kde většinou pracoval, bylo prázdné. Smutně jsem si povzdechla. Nebyl tu a zrovna dneska, když jsem si s někým nutně potřebovala promluvit.

„Hledáš mě, Kate?“ zeptal se mě známý chraplavý mužský hlas, ve kterém byl slyšet osten chladu.

„Tohle mi nedělej,“ zavrčela jsem potichu, ale nepochybovala jsem, že mě Thomas slyšel. Otočila jsem se k němu.

Bylo mu něco kolem pětadvaceti a měřil okolo metru devadesát. Delší černé vlasy mu spadaly do hezkého obličeje s vystouplými lícními kostmi a hlubkýma očima barvy rozbouřeného moře. Tváře měl zarostlé, jako vždy, ale ani to mu neubíralo na kráse. Měl na sobě jako vždy černé kalhoty a drahé boty z černé kůže, steelky. Zdá se, že ani vysoké teploty mu nezabrání vypadnout z jeho satanistického stylu. Zarazilo mě však bílé tričko s véčkovým výstřihem, které odhalovalo část jeho tetování na hrudi a jeho lehce vypracované šlachovité tělo. Nikdy jsem ho v bílé neviděla, prakticky jsem i pochybovala, že nějaké bílé oblčení v šatníku má. Jediná věc, která hyzdila jeho vzhled, byla cigareta, kterou držel v dlouhých štíhlých prstech.

„Promiň,“ omluvil se a zahodil skoro celou cigaretu. Nechápavě jsem na něj koukala, „nesnášíš přeci kouření, ne?“ zeptal se mě. Udivilo mě, že si to pamatuje, naposled jsme se viděli před několika měsíci. Přikývla jsem. „Neposadíme se?" Mlčky jsme došli k jedné z laviček a posadili se na ni. „Tak... Co tě ze mnou přivádí?“ zeptal se, přičemž si pohrával se stéblem trávy, které před několika vteřinami utrhl.

„Byla jsem nakupovat věci do školy-“

„Takže tě přijali na uměleckou.“ Neznělo to jako otázka, spíše onen fakt konstatoval.

„Ano, ale popravdě to není to, proč jsem se tě vydala hledat. Potřebuju pomoct,“ zašeptala jsem. Zachytila jsem jeho pohled, kterým mi jasně říkal, abych poračovala. „Zdálo se mi o Tiae,“ zašeptala jsem. Pouze přikývl a čekal, jestli řeknu něco bližšího. Po několika minutách mého mlčení, ve kterých jsem se snažila najít slova, kterými bych ten sen popsala, se ujal slova sám.

„Chybí ti. To není nic neobvyklého.“ Podívala jsem se mu do očí a snažila se do toho pohledu dát všechny pocity, které ve mně sen zanechal. Bylo jich tolik – štěstí, nechápavost, smutek,... V jeho tváři jsem uviděla rezignující pohled. „Dobře tedy,“ odmlčel se, „pověz mi o tom víc, ale stejně si myslím, že to byl jenom obyčejný sen. Nic víc.“

„Tohle bylo jiné... Živé. Stály jsme spolu před zrcadlem. Tia si zrovna prohlížela své nové tetování na kyčelním kloubu a...“ Neuvědomila jsem si, kdy přesně jsem se z lavičky v parku přenesla zpátky do svého snu.

Krátké rovné vlasy barvy čerstvě napadaného sněhu jí spadaly do obličeje. Nepřítomně je zastrčila za ucho a dál se věnovala bedlivému zkoumání svého nového tetování. Její smaragdové oči se do ornamentu, který dle mě pozbýval smyslu, doslova vpíjely. Hned vedle ní jsem stála já, o několik let mladší, s dlouhými vlasy do půli zad, a stejně jako ona jsem pozorovala vytetovaný ornament.

„Jestli to zjistí naši, tak tě přinejmenším vydědí,“ zašeptala jsem směrem k Tiae.

„Tak jako tak, budeš navždy moje sestra,“ zašeptala. Odtrhla svůj zrak od tetování a zadívala se svýma očima do těch mých. Její plné rty se roztáhly do milého úsměvu. „Podívej se,“ zašeptala a pohodila hlavou k zrcadlu. Následovala jsem její pohled a uviděla tam něco, co jsem dříve neviděla.

Byly jsme si podobné. Neuvěřitelně podobné. Ve chvíli, kdy jsem si odmyslela její tetování, domyslela si dlouhé vlasy a ubrala jsem jí několik let... V tu chvíli jsme vypadaly jako dvojčata. Naprosto stejné. „Vidíš? jsme sestry, stejně vypadáme, v žilách nám koluje stejná krev, naše srdce tlučou ve stejném rytmu,...“

Vrátila jsem se do reality a zachytila Thomasův vědoucí, lehce pobavený, pohled.

„Myslím, že už dávno víš, co máš udělat,“ uchechtl se a vstal z lavičky. Přikývla jsem a následovala ho zpátky do města. Měla jsem toho ještě spoustu k zařizování.

Autor: YokoScarlet (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I Wanna Be Your Drug - Prolog: