OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 1. kapitola

26.06.2016 (13:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1618×

Sedím u baru a dopíjím panáka čehosi, co mě pálí v krku a příjemně hřeje na hrudi. Mám dost, mám toho prostě dost. Třetí rozchod, třetí konec, třetí dno. Dojde mi, že si se mnou jen hrál, že jsem mu posloužila jako dobrá matrace, že jsem byla jen jeho útěchou v čase, kdy mu to nefungovalo s manželkou. Objednám si dalšího panáka.

„Iljo, brzdi, máš už dost,“ domlouvá mi Jakub.

„Jakube, buď mi nalej, nebo půjdu jinam,“ dám mu na výběr.

„Lepší je si promluvit,“ zkusí to znovu.

„Myslím to vážně,“ varuji ho.

„Jak chceš, ale tohle ti fakt nepomůže.“ Zvedne ruce na znamení, že se vzdává a pošle mi další skleničku. Hraju si s ní, než ji zvednu k ústům a vyprázdním.

Jsem blbá, blbá, blbá. Naivní, naivní, naivní. Pitomá, pitomá, pitomá. Jak jsem si jen mohla myslet, že mě miluje? Že to myslel vážně?

„Zaplatím,“ mávnu na Jakuba.

„Co kdybychom to dneska nechali, a ty mi zaplatíš tím, že mi v pátek pomůžeš? Bude tu nával a Marta je nemocná,“ navrhne.

„Fajn, tak v pátek,“ mávnu a musím se hodně soustředit, abych šla rovně a vůbec se trefila do dveří. Opřu se o auto, a když si sednu za volant, vjede do mě nová vlna vzteku. Ty, kreténe! Za to mi zaplatíš! Se mnou si nikdo hrát nebude! 

Nastartuju a rozjedu se.

Cestou minu kemp a pár metrů za ním mi dojde, že tam má karavan. A že ten karavan stál balík peněz, takže se otočím, a protože jsou závory spuštěný, prorazím je v plné rychlosti. A v plné rychlosti taky najedu do karavanu. A pak, pak už vnímám jen to, jak se propadám do tmy.

◊◊◊

Posadím se a opřu o stěnu. Nemůžu spát. Tady nemůžu nikdy spát. A tak se zahaluju do tmy, která mě pohlcuje a dokonale maskuje moje osobní stíny.

„Nemůžeš spát?“ ozve se z druhé postele.

„Ne,“ odvětím.

„Ráda bych ti řekla, ať si zajdeš k sestře pro prášek na spaní, ale vzhledem k tomu, že jsi závislá, by ti to asi neprošlo.“

„Asi ne.“

„Jsi tu skoro dva tejdny a s nikým se nebavíš.“

„Nechce se mi mluvit.“

„Protože máš pocit, že jsi na tom líp než my ostatní?“ uchechtne se. Tuhle otázku se rozhodnu nechat nezodpovězenou. Ne proto, že mlčení je souhlas. To jen proto, že ne na všechno mám odpověď.

◊◊◊

„Jmenuju se Andrea a jsem závislá.“ Zvedne se jedna z těch, co poctivě spolupracují. Celé kolečko ji pozdraví zpět. „Začalo to nevinně pravidelnejma kalbama, kde se hodně pilo. Pak přinesla moje kamarádka extázi a já zjistila, že je to pak mnohem lepší zábava. Postupně jsem přešla na heroin. Drogy mi ničily nejen vztahy, ale přišla jsem díky nim i o rodinu. Chci to napravit. Chci být zase tou Andreou, kterou jsem bývávala.“

„Výborně, Andreo,“ pěje chválu Vladimír. Terapeut Vladimír. V rámci důvěry si tu všichni tykají. Ne, že by to mělo něčemu pomoct, ale na prolomení ledů to docela funguje. On vlastně terapeut není, spíš ústavní poradce. Jedno horší než druhý. Jednou za čas se schází se skupinami i jednotlivci. Asi aby viděl a mohl napsat o všech pokrocích! K čertu!

Andrea se posadí a většina přítomných se podívá na mě. Asi se očekává, že bych konečně mohla začít mluvit. Ale mně se nechce. Nechci tu o sobě říkat, kdo jsem, co jsem udělala, co mi moje závislosti přinesly nebo vzaly.

„Iljano, chtěla bys nám něco říct?“ zeptá se mě terapeut Vladimír, kterýmu jen tak mimochodem osobně říkám Honimír. Vysoký, za normálních okolností jistě sympatický, s tmavými, extra krátkými vlasy a krásnými rty. Jsou až skandálně krásný, stejně tak jako jeho ruce. Kdybych ho potkala třeba v obchodě, asi by se mi líbil, ale takhle mi nic neříká. Je mimo moji ligu. A ten pocit je vzájemnej. Tím jsem si naprosto jistá. 

„Ne,“ odpovím a založím si ruce na hrudi.

Než se mi podaří protlačit se ke dveřím, když se loučíme a většina se rozchází do svých pokojů nebo ven dát si cigaretu, zavolá na mě Honimír.

„Iljano, promluvíme si?“ Ukáže na židli, abych se posadila. V podstatě se mě neptá, jestli to chci. Je to jen řečnická otázka.

„Jasně.“

„Jak se daří?“ snaží se navázat komunikaci. Je mi ho skoro až líto. Není to se mnou jednoduchý. To proto, že jsem komplikovaná. Protože chci být komplikovaná. Lidi to pak odradí a mám klid.

„Ujde to.“

„V rámci možností se ti tu líbí, nebo máš nějaké výhrady?“

„V rámci velmi omezených možností to tu docela ujde.“

„Jsi tu už podruhé. Nemyslíš, že by bylo fajn udělat to tentokrát jinak?“

„To záleží na tom, co bych měla udělat jinak.“

„Když jsi tu byla poprvé, bylo to dobrovolně. Teď je to ale jinak. Musíš spolupracovat. Sama dobře víš, že buď projdeš léčbou, nebo půjdeš do vězení. To tě přece k lecčemu zavazuje, nemyslíš?“

„Neudělala jsem nic hroznýho. Pokud vím, nikdo při tom neumřel.“

„Ale mohla jsi někoho vážně zranit. Mohlo se stát, že by v tom karavanu byla rodina. Děti.“

„Ale nebyl tam nikdo.“

„Prorazila jsi v plné rychlosti závory kempu a vjela do karavanu. A to v noci. Myslím, že v prostoru, kde se kempuje, by bylo zcela normální, kdyby tam někdo byl. Navíc ti bylo známo, že ten karavan patří tvému šéfovi, který, jak sama víš, rodinu má.“

„Nechtěla jsem nikomu ublížit.“

„To já vím, Iljano, to já vím, ale byla jsi pod vlivem drog a alkoholu.“

„Co se po mně teda chce?“

„Spolupráce, musím do těch zpráv, které se kontrolují, něco psát. Nejlépe tvé pokroky. Když tam nebude nic, nesplníš závazek a budeš si muset svůj trest odpykat jinak. Navíc bys tu bez přímluvy tvého nadřízeného ani nebyla. Stáhl obvinění pod podmínkou, že se půjdeš léčit.“

„To z něj dělá velkorysého člověka, že?“ odfrknu si.

„V podstatě tě zachránil před tvrdším soudem. Dokonce po tobě nežádal náhradu škody.“

„Asi věděl proč,“ odpovím a zadívám se z okna.

„Jak to myslíš?“ zeptá se mě.

„Nijak, můžu už jít, nebo si ještě něco hezkýho řekneme?“

„Začni spolupracovat. Hlavně kvůli sobě.“

„Co ti chtěl?“ zeptá se mě Lena.

„Promlouval mi do duše. V podstatě to se mnou všichni, až na mě, myslí dobře.“

„Jo, to mi něco připomíná. Cigáro?“ nabízí mi. Přikývnu a beru si ho. Se zavřenýma očima do sebe natáhnu tu dobře známou chuť, připomenu si ten starý dobrý zvyk, že s výdechem, s obláčkem kouře, se uvolním. Na malou chvilku ze mě spadne ta hutná zátěž. Na okamžik. Tohle je jediná neřest, která se tu toleruje. Nejen, že dobře zabírá jako náhrada za jinou závislost, navíc spojuje chovance. Chovance… to slovo. Hnus. Jsem jedna z nich. Jsem sakra jedna z nich.

„Přece jenom bych si dala vodku,“ ozve se vedle mě.

„Jo, povídej mi o tom. Na ledu,“ ozve se Marek a přisedne si k nám. Vysokej, špinavej blonďák s hezkým tělem. Nadějný fotbalista, ale beznadějný alkoholik, jak sám říká. Jeho modrý oči dokážou provokovat a burcovat. A hlavně svádět. A on to moc dobře ví.

„Co by sis dala ty, Ilo?“ zeptá se mě Lena.

„Svatej klid,“ vydechnu další obláček kouře a pozoruji, jak se přede mnou rozplývá. Mizí mi před očima. Kéž bych mohla taky takhle zmizet.

„Ale pokud bych si mohl vybrat, nebyla by to vodka, stačil by i pouhopouhej sex,“ upřesní své přání Marek.

„Tak to je pech, ani ten tu není povolenej,“ zasměje se Lena, típne zbytek cigára a otočí se k odchodu. „Musím jít, chce se mnou mluvit Vláďa. Asi mi taky bude promlouvat do duše,“ ušklíbne se na mě.

S Markem osiříme. Chvilku pozoruje mě, chvilku okolí. Olíznu si rty. Několikrát za sebou. Jeho přání ve mně pracuje a rezonuje s mou chutí uvolnit vnitřní napětí.

„Tobě to nechybí?“ zeptá se a letmo mě ukazováčkem pohladí po odhaleném stehně.

„Jasně že jo,“ odpovím.

„A co s tím uděláme?“

„Půjdu se podívat, jak je na tom prádelna. Potřebuju si vyprat.“ Udusám nedopalek a zvednu se. „Přidáš se?“ otočím se na něj.

„Stejně nemám co dělat,“ pokrčí rameny. Celou cestu si mě zezadu prohlíží. Hlavně tetování na zadní straně stehna. Ve výtahu, cestou do suterénu, mi sáhne na zadek a stiskne ho.

Otevřu dveře a zjišťuju, že je čistej vzduch. Nikde nikdo. Otočím se na Marka, kterej s jistou razancí zavírá dveře a v další vteřině mě vysazuje na stůl, o kterým nepochybuju, že tady už něco zažil a nejen od pacientů. Rozviklanej rozhodně není od těch košů s prádlem, co se tu občas válí. Líbáme se a přitom se svlíkáme. Oba si potřebujeme ukojit potřebu. Tu neodbytnou potřebu, která nám dovoluje se nějakým způsobem otevřít druhým a cítit. Aspoň na malou chvilku…

„Jsi dobrá kunda,“ prolomí to ticho, ve kterém se oba oblíkáme. „Mohli bysme to zpravidelnit, co?“

„Možná,“ odvětím a odejdu. Nechám ho tam stát, napůl oblečeného a ani se za ním neotočím. Když se zavírají dveře výtahu, slyším ještě, jak na mě volá: „Bezcitný kurvy mám nejradši, puso!“

Při pokusu vystoupit se srazím s Andreou. No, nakonec se mi to nepodaří. Stojím totiž jako opařená. Ne, že by mě něco šokovalo, jen, jen se mi už vlastně nechce vystoupit.

Bydlíme na stejném patře. Vlastně jsou tu jen tři. Takže až do třetího. Ona se celou tu dobu usmívá a vypadá děsně svěže a mně to leze na mozek. Tohle přece člověk, kterej je na drogách a léčí se, nedělá. Prostě nedělá. Nemá na to energii. Prostě NE! Může bejt nasraná, může kolem sebe kopat, tak jako my všichni. Může tiše vzdorovat a nepřímo posílat Honimíra a spol. do prdele, ale nesmí se usmívat. Nesmí bejt svěží. Tak to nefunguje. 

„Neunavuje tě to?“ zeptám se.

„Co myslíš?“ usměje se na mě zářivě. Trnou mi z toho úsměvu zuby.

„Bejt tak svěží a usměvavá.“

„Jsem prostě taková. Na nic si nehraju.“

„Hm,“ odvětím a vejdu do pokoje. Zjišťuju, že jsem tu sama. Vlezu si do sprchy, a když už jsem tam, umyju si i vlasy. Když si je suším na posteli, vejde Iva.

„Máš tu návštěvu.“

„Není návštěvní den.“ Natahuju se pro lízátko. Další způsob jak utlumit tu nikdy nehasnoucí chuť.

„Ale je tam a čeká na tebe,“ posadí se na postel. „Měla by ses líp oblíknout, je to chlap a hezkej. Dost hezkej.“

Vyjdu ven a uvidím ho tam sedět. Je zády ke mně, ale vím, že je to on. Nedá se splést. Robert.

„Co tu chceš?“ zeptám se. Otočí se.

„Jdu se podívat, jak ti to jde.“

„Nestojím o to, abys sem chodil. Nechci to.“

„Ale ty nikoho jinýho nemáš. A já to s tebou myslím nejlíp. Až tě pustí, vezmu tě někam na dovolenou a tam si spolu užijeme a zapomeneme na tohle drama.“

„To nebude možný,“ odvětím a založím si ruce na prsou. Pomalu dojdu k zábradlí, které ukončuje vcelku příjemnou terasu.

„Proč ne, lištičko?“ stoupne si těsně za mě a políbí mě na krk.

„Protože jsi ženatej. Protože jsem tady jenom kvůli tvým lžím a protože až odsud vyjdu, odjedu tak daleko, jak jen to půjde!“ odstrčím ho.

„Já ti přece nic nevyčítám, lištičko, nezlobím se na tebe. Přece víš, že kdyby to šlo, byl bych jen s tebou. Protože se milujeme, protože jsi tak skvělá. Protože když jsme spolu, letíme až ke hvězdám.“

„Ale ty jsi mi lhal. Pak jsi mě vyhodil, jen aby ses mě zbavil, a nakonec jsem skončila v týhle díře. Jak šlechetný od tebe bylo to, že jsi stáhl obvinění a nechceš po mně náhradu škody. Fakt děkuju!“ otočím se na něj a všimnu si, že celou tuhle situaci pozoruje z okna Honimír. Což mě neuvěřitelně rozčílí.

Jdu rázně a přímo k jeho dveřím. Bez klepání je rozrazím. Sedí u stolu a se zdvihnutým obočím se na mě zadívá. Kdyby chtěl, může zavolat ochranku. Mohli by mě zpacifikovat, ale on moc dobře ví, proč to nechce udělat. Dojdu ke stolu a opřu se o něj. Nakloním se blíž a dívám se mu do očí.

„Poslouchat cizí rozhovory je neslušné. Velmi neslušné!“ vyštěknu.

„Před vstupem do místnosti by se mělo zaklepat.“

„Nepotřebuju ctít zásady slušnýho chování, když je nectí druhá strana. Zvlášť ta, která se nade mě povyšuje.“

„Nikdy jsem se nad tebe nepovyšoval,“ odvětí a zdá se, že ho moje obvinění překvapilo.

„Jdi do prdele,“ ulevím si. „A jestli chceš, klidně si to napiš do toho svýho debilního hlášení. Klidně se ti pod to podepíšu!“

„Iljo, byl to tvůj šéf?“ zeptá se.

„Byla to soukromá návštěva.“

„Posaď se.“

„Nechci se posadit. Teď mám volnej program. Nazdar a polib si!“

Všechnu tu zlost teď slízl on. Nepatřilo mu z toho ani písmenko, ale byl po ruce a dělal něco, co se nedělá. Snaží se ke mně dostat, otevřít mě, a proto je to můj největší nepřítel, na kterýho padá ta černá, lepkavá a hutná špína.

Až pozdě v noci si uvědomím, že jsem přestřelila. A že kdyby hodně chtěl, mohl by mi zařídit vstupenku do úplně jinýho místa, kde by to bylo asi tak stokrát horší. Ne, stokrát ne, nejmíň milionkrát. A proto se rozhodnu, že za ním zítra dopoledne zajdu.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 1. kapitola :