OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 10. kapitola

27.08.2016 (09:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 694×

„Tak já jdu!“ křiknu z malé předsíňky, aby mě slyšel.

„Dobře.“ Přijde a opře se o futra dveří. Pozoruje, jak dodělávám poslední úpravy a maluju si pusu.

„Tak fajn.“ Naposledy se na sebe podívám do zrcadla a otevřu dveře.

„Kdyby něco, volej,“ připomene mi.

„No jó,“ odvětím s výrazem typickýho pubescenta.

„Žádný hlouposti,“ baví se.

„No jó,“ obrátím oči v sloup.

„Do dvanácti doma!“

„Budu se snažit nepřijít včas,“ zlobím ho.

„Zkus to.“

Mám sraz s Marií. Zavolala mi a domluvily jsme se, že zajdeme na jednu výstavu obrazů. Už se docela těším.

„Ahoj, promiň, že jdu pozdě, zasekla jsem se v tramvaji,“ omluvím se.

„Ahoj.“ Obejme mě. „Nevadí, nespěcháme. Máme na sebe celej večer.“

„Taky pravda,“ usměju se.

Po výstavě si sedneme do jedný restaurace, protože se shodneme na tom, že nám dost vytrávilo. K mému překvapení si objedná nealko. Objednáme si, a když číšník odejde s objednávkou, ponoříme se do ticha.

„Víš, po tom našem posledním setkání jsem docela přemýšlela,“ začne.

„O čem?“

„O tobě a o tom, co se stalo v tom baru.“

„Aha,“ prohrábnu si vlasy, „a na co jsi přišla?“

„Mrzí mě, že to tak skončilo, ale kdybych věděla, že máš problém s alkoholem, šly bychom jinam.“

„Nechtěla jsem to říkat,“ pokrčím rameny, „neznaly jsme se. Bylo to první setkání a já měla pocit, že kdybych ti to řekla, myslela by sis o mně, že jsem troska.“

„To bych nikdy neudělala!“ prohlásí vážně.

„Nemyslela jsem tím nic proti tobě, jenom – jenom lidi občas reagujou tak, jako bych tou troskou měla zůstat nadosmrti.“

„Nemyslím si, že bys byla troska. Spíš mě mrzí, že ses tomu tak dobrovolně vystavila. Muselo to pro tebe být utrpení. Zvlášť, když jsem před tebe postavila víno.“

„Nakonec jsem to zvládla. Teda, s Vladimírovou pomocí.“

„A on, nebo teda vy jste se potkali v nějakém zařízení?“

„On je ústavní poradce. Já jsem se léčila, protože jsem udělala pár kotrmelců, a tudíž mi byla léčba nařízena soudně.“

„Je to hezké, že pro sebe máte pochopení a víte o svých stínech,“ usměje se. Přikývnu.

„No a jak v nové práci?“

„Je to tam fajn.“ Napiju se. „Moje šéfová je fajn ženská. Řekla bych, že si rozumíme.“

„Tak to je štěstí.“

„Jo, řekla bych, že prožívám jedno z těch lepších období.“

 ♣♣♣

„Iljo, ještě než půjdeš domů, promluvíme si?“ zeptá se Milena. Přikývnu. Čekala jsem na tuhle větu o tom, že si promluvíme, skoro celý týden. „Víš, moc mě mrzí, jak se to tehdy vyhrotilo. Patrik to přepískl. Omlouvám se za to.“ Posadí se na židli.

„Ale, Mileno, ty se přece nemáš za co omlouvat. Jo, Patrik přestřelil, ale právě proto, že to byl on, měl by se omluvit on a ne ty.“

„Jenže on se neomluví, a proto to dělám já,“ vysvětlí.

„Jo, to mi došlo. Netrap se tím, neudělala jsi nic špatně. Naopak, zakročila jsi. Díky tobě jsem nevylítla,“ ujišťuju ji.

„Všimla jsem si, jak tě to nadzvedlo ze židle, a nedivím se.“

„Víš, Mileno, asi bych ti měla něco říct,“ nadechnu se a posadím se naproti ní. „S Vladimírem jsem se potkala, když jsem se sama podrobovala léčbě. Byl v podstatě můj dozor, podpora a tak všechno v jednom.“

„Co? Ty ses léčila?“ zeptá se překvapeně.

„No, udělala jsem takovou blbost a v podstatě buď léčebna, nebo basa.“

„Cože?“ vykulí na mě oči.

„Jo, asi je to překvapení,“ vydechnu a rozpačitě si uhladím vlasy.

„Jak to?“

„Měla jsem hodně komplikovanej vztah, kterej mě srazil na kolena,“ uvedu stručně. „Z čistý touhy po pomstě a ze vzteku jsem udělala blbost a skončila tam, kde jsem skončila.“

„Takže když Patrik mluvil o tom, že je bráníš, měl vlastně pravdu,“ uvažuje.

„No, pravdu,“ nadechnu se, „pravdu měl v tom, že je bráním. A to proto, že je velkej rozdíl mezi někým, kdo se léčit chce, a někým, kdo ne.“

„Takže ty a Vladimír jste závislí?“ vyjde z ní po chvilce ticha.

„Ne,“ odpovím. „Jen jsme měli svý trable a dostali se z toho.“

„Ale tihle lidi se z toho přece nikdy nemůžou úplně dostat,“ překvapí mě.

„Připadá ti, Mileno, že bych do práce chodila opilá nebo pod vlivem? Nebo že bych nedodržovala pravidla?“

„To ne, ale kdykoli se to může zvrtnout.“

„Dobře, znamená to něco pro mě a pro to, že tu pracuju?“

„Musím si to promyslet. Dám ti vědět. Vezmi si pár dní volno a já ti zavolám co a jak.“

„Myslíš to vážně?“ zeptám se překvapivě.

„Jo,“ odvětí. Vezmu si věci, a když vyjdu na ulici, chce se mi zařvat Doprdele! Možná díky svojí minulosti přijdu o práci. Možná, že si nikdy nebudu moct najít práci, která mě bude bavit a kde se na mě lidi nebudou dívat skrz prsty. Milenina reakce mě překvapila. Nebudu lhát, že ne. Bylo by lepší, kdybych mlčela, ale jednou by se to třeba dozvěděla, a bylo by to ještě horší.

Dojdu k sobě domů, kde si dám dlouhou sprchu, pustím televizi a lehnu si do postele. A to i přesto, že jsou teprve čtyři odpoledne. Nemám na nic náladu ani chuť. Po chvilce přemlouvání vstanu a dojdu si pro zmrzlinu. Skoro to vypadá, že zajídám rozchod. Přitom zajídám jen – ani nevím, jak to nazvat. Zajídám představu své šéfové, že jako člověk, co bral drogy a chlastal, se nemůžu změnit. A pak, že pravda je to nejlepší. Do hajzlu s tím! Do hajzlu se všema! Za skleničku bych dala svou postel, ale tak nějak vím, že to není řešení, takže odnesu zmrzlinu a dotáhnu si do postele pytel s lízátkama a vším jiným zpracovaným cukrem. Jak jinak. To už tu delší dobu nebylo. Sáhnu po jablkovým. Lahoda.

Tímhle způsobem strávím v podstatě celý podvečer i večer do té doby, dokud nezazvoní Vladimír. Došourám se ke dveřím s lízátkem v puse a otevřu mu. Můj pohled mluví za vše. Na čele, pravda, tam jen pomyslně, i na mikině, tam už reálně, se pyšní nápis, Den Debil. Jakmile mě uvidí, je mu jasný, že se něco podělalo. Obaly od lízátek a tyčinek, které se povalují na posteli i na zemi před ní, podávají přesvědčivý důkaz o tom, že fakt nejsem v poho. Posadí se na křeslo a pozoruje mě. Vrátím se zpátky do postele a vybírám si další sladkost. Do očí mě bouchnou lentilky. Prima! Ty jsem dlouho neměla. Vysypu je na papír a třídím je podle barev. Ani nepostřehnu moment, kdy se jde Vladimír osprchovat a lehne si do postele vedle mě. Všimnu si ho v momentě, kdy mě pozoruje s podepřenou hlavou. Posunkem mu nabídnu lentilky. Pár si jich vezme. Pak si sáhne do pytle ráje a vytáhne jahodové pendreky. Rozbalíme je a ochutnáme. Chutnaj fakt skvěle. Chutnaj mi tak moc, že mu kus pendreku, který drží v ruce, ukousnu. Po chvilce naházím zbytek sladkostí zpátky do pytle, sesbírám obaly, které vyhodím, a donesu si z ledničky džus. Naprosto mi vyhovuje, že nemluvíme. Zalehnu do postele a položím si Vladimírovu ruku na hlavu a naznačím, že chci, aby mě hladil po vlasech. Vyhoví mé potřebě. Po chvilce u toho usnu a jen tak lehce si uvědomím, jak mě přikrývá, zhasíná a lehá si těsně vedle mě. Přitulím se k němu a vstřebávám horkost jeho těla. Dokonale mě uspává.

Ráno se probudím a zjišťuju, že jsem v posteli i bytě sama. Že by odešel do práce? Už? O tom, že v práci není, mě přesvědčí klíč v zámku. Přinesl snídani. Posadím se ke stolu a nandám si všechno, na co mám chuť.

„Ty nejdeš do práce?“ promluvím.

„Ne,“ odpoví.

„Kvůli mně?“ zjišťuju.

„Tak půl na půl. Potřebuju pauzu.“

„Hm, takže tu nejsi proto, abys mě hlídal, kdybych se náhodou chtěla napít nebo si třeba šňupnout, zahulit a tak.“

„Ne, to fakt ne.“

„Díky za snídani.“ Políbím ho na temeno hlavy. Chytí mě kolem pasu a stáhne na klín. Pohladím ho po tváři a políbím.

„Půjdeš se mnou do sprchy?“ zeptá se mě. Přikývnu. Zvedne se i se mnou v náruči a pomalu jde do koupelny. Přitom se líbáme. V tu chvíli si uvědomuju, jak moc šťastná jsem, když ho mám po svým boku. Bez něj by to bylo o dost těžší. S ním mám naději v lepší zítřky a v to, že se neposeru z každýho problému, kterej se objeví.  

„Co budeme dělat?“ zeptá se, když vycházíme z koupelny.

„Válet se, šukat, jíst, užívat si,“ odpovím.

„Dobrej plán.“

„Jop, na plánování dobrejch činností jsem expert,“ našpulím lehce pusu.

„Řekneš mi, co se stalo?“ zeptá se mě, zatímco se usazujeme na gauč. Já v jeho triku, on v trenkách. Máme fakt volnej den, a to se mi líbí. I když nemůžu z hlavy vytěsnit tu záležitost s Milenou, prací a jejím povedeným synem.

„Podle mě je ti to jasný. I to, proč jsem dneska nešla do práce, i když jsem měla,“ vezmu si kus pizzy.

„Vyhodila tě?“

„Ne, dala mi – nebo spíš nařídila pár dní volna s tím, že se ozve.“ Sáhnu pro ubrousek. „Ale v podstatě to beru jako poloviční vyhazov. Počítám s tím, že mi zavolá a oznámí mi, že končím.“ Spadneme do ticha. „Nemrzí mě, že jsem jí to řekla. Na jednu stranu je to lepší, i kdyby mě nevyhodila, půjdu asi sama. Neumím si představit, jak by reagovala, kdyby se něco ztratilo, neseděla tržba a podobně. V případě, že by to o mně věděla, by vznikla teorie o tom, že za tím stojí feťačka a alkoholička, takže já. Pokud by to nevěděla, ale dozvěděla se to, všechny ztráty by padly na moji hlavu.“

„Už ses po něčem dívala?“ zajímá se.

„Ne, zatím ne.“

„Máš nějakou představu? Chceš zůstat u knih, nebo nějakou změnu?“

Pokrčím rameny. „Nevím.“

„Mrzí mě, že to nedopadlo úplně nejlíp.“

„Právě naopak. Dopadlo to skvěle. Jenom si to musím uvědomit.“

„Ale tobě se tam líbilo.“

Znovu pokrčím rameny. „Bude se mi líbit i jinde.“

Ležím na gauči, nohy mám položené na Vladimírovi. On si čte, já koukám všemožně kolem a poslouchám, jak se prostorem line písnička Only for you od Hearthless Bastards. Vracím se zpátky do vzpomínek v léčebně. Vracím se tam kvůli tomu, abych se znovu potkala s Ivou.

 ∞

„Zahrajeme si karty?“ Stojí nade mnou, když ležím na posteli. Podívám se na ni s všeříkajícím pohledem. Karty? „Tak nic, promiň, že jsem otravovala,“ pousměje se a sedne si na svou postel.

Po chvilce se posadím naproti ní a nadechnu se: „Žolíky?“ navrhnu. Podívá se na mě a oči jí svítí jako dvě hvězdičky.

„Můžeme být tady, nebo jít do herny, anebo ven. Je tam hezky teplo.“

„Kam chceš ty?“ zeptám se. Chvíli se rozhoduje mezi možnostmi.

„Ven?“ navrhne nejistě.

„Tak jo,“ souhlasím.

„Mám ráda karty,“ řekne nadšeně, když mě potřetí v řadě skolí. Na tváři jí hraje úsměv.

„Koukám. Úplná karbanice,“ dobírám si ji.

Hlasitě se zasměje a já si uvědomím, jak nevinně a dětsky její smích zní. Je zvonivý a nutí mě úsměvu. Celá je taková jemňoučká, milá a přátelská. Důvěryhodná. Skoro až naivní, ale krásně ryzí. To už se moc často nevidí. Svět je džungle plná zvířat a ona mezi tím vším působí jako Alenka v říši divů. „To zase ne.“ Zastrčí si pramen vlasů za ucho a sklopí oči k zemi.

„No, válcuješ mě pěkně. Teď tě ale dostanu!“ varuju ji.

„Tak jo,“ usmívá se.

 ∞

Vrátím se zpátky a zavřu na chvilku oči. Chybí mi. Znovu se ponořím do těch nejmladších vzpomínek těsně před jejím odchodem. Mohla jsem udělat něco líp? Měla jsem zajít za Vladimírem a říct mu, že se na odchod necítí? Dalo by se s tím něco dělat?

 ∞

„Trochu se bojím,“ přizná, když jdeme do postele. Je to její poslední noc tady. Zejtra odsud vyletí jako ptáček z hnízda vstříc novému začátku.

„Bát se, to znamená mít pokoru,“ odpovím. „A kdyby něco, můžeš se vrátit.“

„Vrátit se sem?“

„Jo, sem. Do bezpečí.“

„Já vím, já vím. Bude se mi hrozně stýskat.“

„Mně taky. Hodně,“ přiznám.

„Můžu jít k tobě?“ zeptá se mě po chvilce. Nadzdvihnu peřinu a ona si ke mně vleze. Otočíme se čelem k sobě.

„Iljo, co když to nezvládnu?“ vysloví tu největší obavu.

„Zvládneš,“ chlácholím ji. „Já ti věřím. Hned jak odsud vypadnu, sejdeme se. A budeme se vídat často,“ plánuju.

„To bude super. Třeba bychom spolu mohly i bydlet,“ jde ještě dál.

„Ty jo, to není vůbec špatnej nápad. Jsem jednoznačně pro!“ nadchnu se pro ten nápad.

„Tak já zmapuju terén, než se potkáme, a zrealizujeme to.“

„Tak jo,“ usměju se.

„Ale já to myslím vážně,“ dívá se mi do očí.

„Já taky. Naprosto,“ ubezpečím ji. Chytíme se za ruce.

 ∞

Zjistím, že mi zvlhly oči a po tváři se mi kutálí pár ztracených slz. Vladimír si toho všimne, odloží knížku, lehne si na mě a zapře se o lokty.

„Copak? Jsi v pořádku?“ ptá se mě a slíbává jednu po druhé.

„Vzpomněla jsem si na Ivu. Vrátilo se mi pár vzpomínek,“ přiznám se a hladím ho po zádech.

„Chybí ti,“ řekne.

Přikývnu. „Byly jsme si tolik podobné. Viděla jsem v ní kus sebe.“

„Já vím,“ vydechne a políbí mě.

„Hrozně moc mě mrzí, že to nezvládla. Mám pocit, že jsem mohla něco udělat, aby se to nestalo.“

„To jsi nemohla,“ políbí mě.

„Seš si jistej?“

„Naprosto,“ ujišťuje mě. 

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 10. kapitola :