OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 7. kapitola

10.08.2016 (11:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 485×

Vyčistím si zuby, zamířím k němu a sednu si na barovou židličku.

„Chci tě políbit, abych zjistila, jestli to bude fungovat,“ natočím se k němu a položím mu dlaně na stehna. Ušklíbne se a pohladí mě ukazováčkem po tváři. Pak mě chytí jemně za krkem a přitáhne si mě k sobě. Začne lehce ochutnávat moje rty a já dělám to samé. Dojdeme k plynulému líbání a můžu zhodnotit, že tohle nám jde vážně dobře. Vtáhnu jeho ret mezi své a lehce ho kousnu. Znova a znova.

„Kousavá?“ vtipkuje a stáhne mě na svůj klín. Uvelebím se a líbáme se dál. Mnohem intenzivněji a hladověji. Rozepnu mu mikinu a hladím jeho hruď i břicho přes tričko.

„Sundej si to,“ rozkážu mu a přeruším náš kontakt, když mu pomáhám z mikiny i z trička.

„Jdeš na to zhurta,“ směje se. Přikývnu.

„Jsi horký zboží,“ oznámím mu a on se zasměje znova. Líbí se mi jeho smích. Stejně tak jako jeho rty. Jeho tělo je pevné. Nerýsují se na něm svaly, ale koho to zajímá. Je krásnej. A to hodně. „Bože, hrozně moc chci, abys mě šukal,“ vydechnu. Není snad velkým překvapením, že jsem za ty měsíce bez sexu vyprahlá jako Sahara.

„Kde mají ty šaty zapínání, sakra,“ mumlá.

„Knoflíčky, vzadu na zádech,“ šeptám mu rozechvěle do rtů.

„Doháníš mě k šílenství,“ oznámí mi. „Ale ty to moc dobře víš, viď?“ kousne mě do krku, když mě nese do postele.

„Zkus hádat,“ ušklíbnu se.

„Však já ti ten vzdor a drzost z hlavy vyženu,“ slibuje mi.

„Jako krotitel, Vladimír nebo Honimír?“ směju se.

„Od každýho trochu, nechci tě hned vyděsit tím, jak moc jsem náročnej,“ vysvlíká se z kalhot.

„Jedna babka povídala,“ utahuju si z něj.

„Budeš mě prosit.“

„Ano, prosím,“ provokuju, „vyšukej mi tu drzost z hlavy.“

Ráno cítím, jak mě líbá na tvář a ucho. Musí do práce.

„Už musíš jít, viď?“ zamumlám ospale.

„Už jo,“ hraje si s mými vlasy.

„Nejradši bych tě zatáhla zpátky,“ protáhnu se a otevřu oči.

„Nedalo by ti to moc velkou práci,“ usmívá se. „Do kolika děláš?“

„Dneska mám odpolední, od jedný do pěti,“ odvětím. „Kolik je vlastně hodin?“

„Osm,“ odpoví. „Bude dole otevřeno?“

„Jo, otvírá se v šest,“ přitáhnu si ho k sobě a políbím. Na chvilku přistoupí na mou hru a líbáme se.

„Musím,“ odtrhne se. Přikývnu a propustím ho z objetí.

Do práce jdu lehkým krokem a s lehkou hlavou, což je na rozdíl od předešlých dnů příjemná změna. Dokonce i v práci si lidé kolem mě všímají mého pozitivního naladění.

V 16:58 se otevírají hlavní dveře a vchází do nich Vladimír. S lehkým úsměvem na rtech mě hledá. Já ho vidím skrze prázdné police, do kterých rovnám knihy, ale on mě ne. A to je příležitost vychutnat si výhled pohledem. Pomalým krokem vyjdu do uličky a opřu se o knihovnu. Naše oči se střetnou. Vykročí mým směrem. Jsem až úplně vzadu, kam zatím nikdo moc nechodí, teprve to tu dáváme dohromady.

Zatáhnu ho k sobě mezi regály a políbíme se.

„Ahoj,“ pozdravíme se vzájemně.

„Psal jsem ti,“ oznámí mi.

„Fakt? Neměla jsem teď u sebe mobil. Nejsem zvyklá, aby mi někdo psal,“ vyrovnávám knihy do police.

„Měla by sis zvykat. Budu to dělat často, když spolu nebudeme.“

„No to se mám na co těšit, teda,“ odfrknu si hraně.

„Ona ti ta lekce slušnýho chování včera nestačila?“ diví se a prohlíží si tituly.

„Lekce? Myslíš to dojemný mazlení?“ utahuju si z něho šeptem, protože nechci, aby mě někdo slyšel. Přece jenom jsem v práci.

Když vycházíme z knihovny, přitáhne mě k sobě a políbí mě, tentokrát mnohem víc. Uvnitř se držel hodně zpátky. Ach, jak je hodný!

„Mám na tebe otázku,“ začne, když se povalujeme na jeho gauči a sledujeme večerní pořady.

„Ano?“ opřu se o jeho rameno a uvelebím se tak, abych dobře viděla na Simpsonovi.

„Jak ráno zvládáš zapínat ty šaty?“

„Normálně na zip, který je na boku,“ odvětím a naberu si z misky popcorn.

„A proč jsem včera jako vůl rozepínal knoflík po knoflíku?“

„Protože mě to víc vzrušovalo?“ pokrčím rameny.

„Ještě tě toho musím hodně naučit.“

„To určitě. Hele, a vůbec, neříkal jsi, že mě naučíš, jak být kamarádka s klukem? Už tohle jsi prošvihl. Tak co mě chceš učit?“ drtím popcorn a usmívám se u toho.

„Jo, to je fakt. Promiň, ale bylo to mnohem silnější než chuť na to si šlehnout.“

„Hmm,“ vyjde ze mě překvapeně. A po chvilce se odvážím zeptat, „a co my jako teď vlastně jsme, když ne kamarádi?“

„Ty to nevíš?“ zeptá se překvapeně.

„Ani moc ne. Ráda bych si to hned ze začátku ujasnila, abych ti pak ze žalu a zklamání nemusela zrasovat auto. Znáš mě,“ vydechnu a posadím se, abych na něj viděla. Hlavně do tváře.

„Myslel jsem, že tak nějak tušíš, jak tě beru a tak,“ projede si dlaní vlasy.

„Jen pro jistotu si to ujasněme. Aby žádný z nás nežil v nějakým klamu.“

„Myslel jsem, že bychom to spolu mohli zkusit. Pravda, nezačal jsem nejlíp, když jsem po tobě skočil, ale myslím to s tebou vážně. Zajímáš mě, líbíš se mi, chci tě poznávat.“

„Neumím to,“ přiznám se a žmoulám v ruce popcorn.

„Co neumíš?“ zeptá se mě.

„Já nevím, jak se to dělá, jak být dobrou přítelkyní. Nevím to,“ pokrčím rameny a uhlazuju si vlasy na stranu.

„Společně přijdeme na to, jak to udělat, abychom se doplňovali a dokázali o všem komunikovat a hlavně si důvěřovat.“

„Nedějou se tyhle vztahy jen ve filmech? Důvěra, komunikace, láska,“ nakrčím čelo.

„Ne, nedějou. Dějou se v realitě tomu, kdo je schopnej si pro to vytvořit s druhou osobou podmínky.“

„Skoro jako smlouva,“ zašklebím se.

„Je to smlouva. Smlouva mezi partnery.“

„S láskou se dá obchodovat pomocí smluv?“

„Neber mě pořád za slovo.“

Den za dnem, týden za týdnem. S Vladimírem jsme spolu a snažíme se naučit fungovat ve vzájemné symbióze. Za předpokladu, že spolu trávíme delší čas. Není to těžký, ale procházka růžovým sadem to taky není. Oba máme svoje nálady, svoje specifický potřeby a spoustu zlozvyků, takže když to na jednoho z nás, nedej bože, na oba přijde v momentě, kdy jsme spolu, bojujeme.

V práci je toho docela dost. Žaneta, holka v mém věku, odchází na mateřskou, a tak mám víc práce. Rozhodlo se totiž, že celý provoz knihovny zvládneme bez pomocné síly.

S Lenou se nevídám, nekomunikuju. A mrzí mě to víc, než si chci připustit.

„Poslední dobou jsi duchem nepřítomná,“ pohladí mě po zádech Marie. Pousměju se na ni a pokrčím rameny. „Máš nějaké starosti? Můžu ti nějak pomoct?“

„Ne, zvládám to. A kdyby něco, je tu Vladimír,“ posadím se ke stolu a oddechnu si. Dneska mě měl vyzvednout a měli jsme jít na večeři, ale musel zůstat v práci. „Nechci tě vůbec zatěžovat,“ dodám. Protočí oči a zavrtí hlavou.

„Zatěžovat, zatěžovat,“ opakuje. „Nebrala bych to tak,“ mávne rukou. „Ale sluší vám to,“ mrkne na mě, „krásně jsi vedle něj rozkvetla.“

„Ty všechno vidíš tak hezky pozitivně,“ usměju se.

„Tak snad to nebudu brát tragicky, ne? O čem by pak ten život vlastně byl?“

„O bolesti, pocitu provinění, nenaplnění a sebedestrukce.“

„Jsi melancholická,“ zhodnotí. Přikývnu.

„Odjakživa,“ potvrdím.

„Už jako malá?“ diví se. Přikývnu. „No, melancholické děti nemívají šťastné dětství.“

„To se takhle někde píše?“ hrabu se v kabelce a hledám mobil.

„To nevím,“ zamyslí se, „spíš jsem to někde slyšela.“

„Zajímavý. Musím jít pracovat. Skončila mi pauza. Kdyby něco, jsem v dětským a dávám to tam dohromady.“

„Rozumím,“ pozoruje mě.

Skládám knížky do polic. Jen jedna knížka mi připomene moji vlastní knihovničku, kde jsem jako dítě měla všechny poklady. A s pocitem prázdnoty zjišťuji, že drtivou většinu nejznámějších dětských knížek jsem nikdy nečetla. A vůbec, když mluvím o knihovničce, měla podobu police přibité nad postelí a pyšnilo se na ní pět knížek, později sedm. Když jsem povyrostla, prodala jsem je v bazaru. Nezbylo mi vůbec nic.

„Ty a knihovna, to je jako špatnej vtip,“ ozve se mi za zády. Robert. Zkoprněle se otočím s přáním, aby to byl omyl, ale není. Bohužel. Stojí tam v kostkované košili a tmavých riflích. Na očích má sluneční brýle a v ruce kytku. Doufám, že ne pro mě. „Pro tebe,“ podá mi ji.

„Tvojí ženě udělají větší radost,“ odvětím a dál si hledím své práce.

„O tom pochybuju,“ posadí se na schůdky. „Rozvedli jsme se.“

„Tak to je velkej krok. Ať se ti daří,“ odvětím nezúčastněně.

„Ale no tak, lištičko, neříkej, že ti to neudělalo radost. Teď už budeme jenom ty a já. To jsi přece vždycky chtěla, ne?“ odhodí kytku na polici.

„Jestli sis nevšiml, jsem v práci, nemám čas vést dialogy. Tu kytku si vezmi a jdi. Nechci mít potíže,“ podávám mu ji.

„Ty jsi přece moje malá potížistka, ne?“ mrkne na mě a ani se nehne.

„Odejdi,“ zopakuji důrazně. Měří si mě pohledem, vezme si kytku a udělá ke mně krok.

„Počkám na tebe naproti v restauraci,“ oznámí mi.

„Nemám v plánu tam jít,“ otočím se k němu zády.

„Ale jistěže máš, protože tam budu já,“ zašeptá mi do ucha a stiskne mi zadek. Odstrčím ho.

„Nezvykej si to,“ doporučím mu. „Mému přítelovi by se to nelíbilo o nic víc než mně,“ dám mu na srozuměnou.

„Ale ne, ty sis našla přítele? To je dojemný. Jak dlouho myslíš, že ti spořádanej život vydrží?“ směje se mi.

„Do smrti,“ pronesu s vážnou tváří.

„Tak nezapomeň přijít, lištičko,“ pošle mi vzdušný polibek a odchází.

„Kdo byl ten fešák?“ zeptá se Marie, která mi tam přinese další knihy.

„Kterýho myslíš?“ zamračím se.

„Ale no tak,“ zasměje se. „Kolik chlapů ti nosí do práce kytky?“

„Starej známej.“

„Důvěrně známý?“ sonduje.

„Bohužel kdysi byl. Naštěstí je to pryč, ale není to téma, o kterým bych se chtěla vůbec bavit. Minulost je dobrý nechat spát.“

„Chápu, divoký období,“ mrkne na mě a jde si po své práci.

Ovšemže po práci nejdu do restaurace. Byla bych blázen, kdybych šla. Když zavřu dveře od bytu, oddechnu si a zařeknu se, že odsud až do doby, kdy přijde Vladimír, neodejdu. K večeři si dám smažený vajíčka posypaný sýrem a zeleninovej salát s pečivem. Když podřimuju u televize, ozve se zvonek. Vyletím jako špunt ze šáňa a potichu jdu ke dveřím. Podívám se do kukátka. Vladimír. Oddechnu si a otevřu.

„Co se děje?“ zeptá se, když mě uvidí.

„Nic vážnýho,“ zavrtím hlavou a vpluju mu do náruče. Konečně je doma a já nejsem sama. Kdo ví, čeho se tolik bojím. Asi minulosti. Asi toho, že selžu.

„Iljo, podívej se na mě,“ lehce se zamračí. Těžko můžu říct ne, když mě chytí za bradu a pohled si svým způsobem vynutí. „Co je?“ nenechá se odbýt.

„Dneska jsem měla nečekanou návštěvu,“ začnu.

„Jakou?“ zamračí se. Můj výraz i celkovej stav, kterej má do pohody hodně daleko, ho začíná znepokojovat.

„Roberta,“ vydechnu a semknu rty.

„A co ti chtěl?“ mračí se dál. Obočí jako by mu srostlo v jednu hustou, skoro černou čáru. Oči rázem potemněly.

„Myslím, že má pocit, že by se to mohlo vrátit do starejch kolejí. Přinesl mi kytku, řekl, že bude čekat v restauraci naproti. Nešla jsem tam.“

Vladimír je napjatej jako struna. Stačí ještě lehce brknout a rupne. Najednou uvažuju nad tím, že říct mu to nebyl úplně nejlepší nápad.

„Vladimíre,“ pohladím ho po tváři, „zvládla jsem to, ne?“

„Zvládáš to skvěle,“ pousměje se zkoprněle.

„Co budeš dělat, když přijde znova?“ zeptá se, když ležíme v posteli a snažíme se usnout.

„Řeknu to samý, co teď. Řeknu ne.“

„Nechci, aby za tebou chodil. Nelíbí se mi to. Ani trochu,“ vydechne.

„Vladimíre, ani mně se to nelíbí, ale nemůžu mu to zakázat.“

Propadneme se do ticha. Každý přemýšlíme o svém scénáři.

„Ty se bojíš, že mu zase podlehnu, je to tak?“

„Iljo, to není jen o tom. Vím, že jsi silná, ale on je taky silnej. Může se stát cokoli,“ odvětí.

„Takže mi nevěříš,“ vydechnu.

„Nejde o to, že bych ti nevěřil,“ chytí mě za ruku, „ale…“ nedokončí větu.

„Vlastně se ti nedivím. Holka jako já je poděs. Prostě potížistka.“

„Iljo,“ pohladí mě po vlasech.

„Ne, nesnaž se to zmírňovat. Je to holej fakt. Nejsem holka pro budoucnost.“

„Jak to můžeš říct?“ posadí se.

„Jak? Normálně,“ odvětím s klidem.

„Tím všechno, co mezi sebou máme a tvoříme, popíráš. Máš snad pocit, že tě mám pro zábavu?“ rozohní se.

„Já nevím,“ přiznám. „Pochop, pochybuju o sobě. O tom, co dokážu s druhým tvořit a co naopak nedokážu.“

„Tak znova a naposledy,“ nadechne se, „nejsem s tebou pro zábavu! Myslím to vážně. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by ve mně vyvolával to, co ty.“

„Co v tobě vyvolávám?“ posadím se a natočím proti němu.

„S tebou mám pocit, že se nemusím obhajovat kvůli svojí minulosti. Nevím, jak moc divně to bude znít, ale pokud byla moje minulost nutná pro to, abych tě potkal, dal bych si ji ještě jednou a ani jednu věc nezměnil. Řekl bych, žes mi přišla za odměnu.“

„To zní hodně divně. Jsem za trest,“ stáhnu si vlasy na stranu a uhladím je.

„Myslím to vážně,“ přivine mě k sobě. Zavřu oči a nechám se hladit po zádech, vlasech i tváři.

„Strašně se bojím, že ti ublížím,“ vydechnu ztrápeně. „Ty netušíš, čeho jsem schopná.“

„Iljo, cítíš ke mně něco?“ zeptá se.

„Jasně že jo. Mám tě strašně moc ráda.“

„Tak to je hlavní, ne?“ pousměje se a políbí mě na nos. Odtáhnu se od něj.

„Jenže co když zjistíš, že se ti do tvýho života vůbec nehodím? Jsem problematická. Co když mě to přestane naplňovat? Co když selžu?“

„Moc se zabejváš strachem. Pusť to. Je nám spolu přece dobře, ne?“

„Asi jo,“ kývnu.

„Asi?“ podívá se mi do očí.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 7. kapitola :