OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 9. kapitola

24.08.2016 (11:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 474×

„Volala mi máma. Chce, abych přijel, táta slaví narozky. Chtěl bych tě vzít s sebou. Jela bys se mnou?“

„Jako k tvým rodičům?“ zeptám se šokovaně. Čekala bych všechno možný, ale tohle teda ne.

„Jo, k mým rodičům, do domu, kde bydlí a kde táta oslaví narozeniny,“ upřesňuje a podává mi talíř se špagetami, které mi naservíroval. Vezmu si je a jdu si sednout. Chvilku mlčím a dívám se do talíře. „Iljo?“ probere mě jeho hlas.

„Ano, jsem tady,“ vydechnu tiše. „Ty jsi o mně mamce říkal?“

„Jo, ví, že mám známost. Nic bližšího jsem jí ale neříkal. Ne proto, že bych neměl co říct, ale nejdřív jsem to chtěl probrat s tebou.“

„Aha,“ odvětím prostě.

„Tak co?“ zeptá se mě, když v tichosti dojíme a já skládám nádobí do myčky.

„Pojedu s tebou,“ otočím se k němu. Chytí mě kolem pasu a políbí mě.

„Ukážu ti svůj pokoj,“ usměje se. „Taky okno, kterým jsem často zdrhal do noci.“

„Ty jeden rebele,“ stoupnu si na špičky, obejmu ho a políbím.

Vjíždíme na příjezdovou cestu k domu Vladimírových rodičů. Vypadá monstrózně. Najednou mi ty olivové šaty nepřijdou dostatečně dobré. Jsou nedostačující. Všude spousta aut, ne ledajakých, a výzdoba. Ne, tady se mi to nelíbí.

„Neříkal jsi, že jsi bydlel v tak velkým domě. Vlastně jsi neříkal vůbec nic,“ zmíním, když jdeme kolem domu na zahradu, kde se to všechno odehrává. Hluk, hlahol, vůně grilovanýho jídla, tácy s ovocem, zeleninou. Všude spoustu pití.

„Oni nekoušou,“ baví se.

„Vláďo!“ vletí mu do náruče nějaká holka. Zhruba tak v mém věku. Velmi hezká, štíhlounká, s krásným úsměvem, a její šaty? Třešnička na dortu. Jsem tam jak trhan. Proboha! A prej, že on svoje kámošky neobjímá. Ha-ha!

„Ahoj, Terezo,“ pozdraví ji s úsměvem. Znovu se obejmou. Přelétne mě pohledem a věnuje mi zvláštní úsměv. Skoro mi přijde, že mě lituje. A zas tak nemožná hypotéza to není vzhledem k tomu, jak moc sem nezapadám.

„Jsem tak ráda, že jsi tady. Neviděli jsme se tak dlouho. Pojď, naše partička na tebe už čeká,“ chytí ho za ruku a chce odvést. Tázavě se na něho podívám.

„Terezo,“ vysloví její jméno jemně. „Dovol, abych ti představil svou přítelkyni, Ilju. Iljo, to je kamarádka z dětství Tereza.“

„Těší mě,“ řeknu.

„Ahoj, moc mě těší, promiň, že jsem tě dřív nepozdravila, ale to víš, kamarád z dětství, to je prostě velký setkání,“ usmívá se od ucha k uchu a tiskne mi ruku. „Zažili jsme spolu spousty poprvé,“ vrazí mi kudlu do zad. Spousty poprvé? Poprvé? I to poprvé? Skutečně?

„Skutečně?“ semknu rty a střelím po něm pohledem.

Pak přijdou na řadu jeho rodiče. Čím to, že má jeho matka stejný úsměv jako sladká Terezka? Čím to, že si mě prohlíží od hlavy až k patě a její pohled jasně říká, že nejsem ta pravá, aniž by mě poznala blíž?

„Kde jste se vlastně poznali?“ zeptá se mě a podává mi sklenku se šampaňským.

„V léčebně. Proto nemůžu pít, léčila jsem se tam.“

„Aha,“ zarazí se. „Takže jste alkoholička,“ pronese.

„Měla jsem spostu problémů, ale začala jsem znova. Postavila jsem se na vlastní nohy.“

„Vlastní nohy? Díky Vladimírovi, že?“ naráží na skutečnost, že by mě snad měl živit, šatit, vydržovat.

„S Vladimírem jsme se znovu potkali po několika měsících. To už jsem měla tak nějak uspořádanej život. Takže ne, ze země mě nezvedal přímo Vladimír,“ oponuji a vezmu si skleničku s džusem.

„Tak jsem tady,“ přijde k nám Vladimír.

„Prima,“ usměju se na něj. Jeho matka se taktně vzdálí.

„Jak to šlo?“ zeptá se a napije se ode mě.

„Kontroluješ, jestli mám nealko?“ řeknu podrážděně.

„Tak to mě nenapadlo, ale když už jsme u toho, ten džus je fakt dobrej.“

„Fajn,“ řeknu smířlivě. Jsem si vědomá toho, že reaguju přehnaně. „Jinak to bylo super, tvoje matka si mě oblíbila. Můžu jí říkat mami a plánuje nám svatbu,“ pozoruji okolí. Kdo ví, o čem si sladká Terezka s ještě sladší maminkou povídají. Když mě obě pozorují, téma je asi víc než jasné.

„A sakra, až tak zlý to bylo?“ přitáhne mě k sobě.

„Ne, až tak ne,“ odpovím. „Bylo to ještě horší,“ zamumlám.

„Jste spolu už dlouho?“ zeptá se mě Tereza, když si vybírám něco sladkého.

„Sedm měsíců.“

„To je docela dlouhá doba,“ nandavá si na talíř nějaké větrníky a podobně. „Ani se nezmínil, když jsme se viděli. Je pořád stejnej tajnůstkář.“

„Jo, letí to,“ uznám. „Znáte se od dětství?“ kousnu se do jazyka, abych nezareagovala na poznámku, že se setkali, když už jsme spolu chodili. Ne že by to mělo nějak extra vadit, ale vadí, že mi o tom neřekl. Proč má zapotřebí dělat tajnosti, pokud je to jen jeho kamarádka?

„No jo, chodili jsme spolu do školky, pak do školy. Bránil mě, byli jsme super dvojka. Nakonec jsme spolu chvilku chodili. Byla to láska jako trám,“ usmívá se.

„Pěkný,“ zatnu zuby. „Ne každý přátelství z dětství vydrží.“

Cestou domů jsem naprosto zticha a maximálně podrážděná.  Vladimír ví, že se něco děje, ale rozumně mlčí. Doma ale už tak potichu být nedokážu.

„Tys věděl, že tam bude tvoje láska jako trám?“ začnu. Zhluboka se nadechne.

„Iljo, ne, teda nepřemejšlel jsem nad tím. Zná rodiče už od školky,“ vysvětluje.

„Přijde ti normální, že mi vypráví, jak moc velcí parťáci jste byli a jak jste se milovali? Byl jsi její první?“

„To je snad jedno.“

„Aha, takže byl. No super! Evidentně k tobě vzhlíží pořád. A kdo tu říkal, že svoje kamarádky neobjímá, co?“ to už jsem v ráži.

„Iljo, nebyla to přece moje iniciativa.“

„A moje iniciativa to v parku snad byla? A můžeš mi laskavě vysvětlit, proč ses nezmínil o tom, že jste se spolu setkali, když jsme my dva byli už spolu?“ vyjedu.

„To přece neříkám,“ snaží se zmírnit moje naštvání. „Potkali jsme se v centru. Nebylo to plánovaný.“

„Vladimíre, tohle je směšný! Přivedl jsi do toho vašeho přepychovýho domu holku, která  v podstatě vyrůstala na ulici, a předhodil jsi ji lvům!“

„Iljo,“ natahuje se po mně. Poodstoupím.

„Ne, Vladimíre, ty ses tam skvěle bavil s přáteli a já jsem byla terčem lítostivých a odsuzujících pohledů. Jak se na mě dívala tvoje matka, no jak? Tím se ti asi nepochlubila, co? Jako na feťačku, alkoholičku a na upíra, který se na tobě živí!“ křičím.

„Iljo, prosím tě. My dva jsme přece partneři. Tereza je minulost. Dávná minulost. A máma je prostě taková.“

„Evidentně ji rozčarovala skutečnost, že máš přítelkyni a že jsem to zrovna já. Holka, která jela v drogách a chlastu. Dokonce má snad pocit, že mi všechno platíš, že si mě vydržuješ!“ nepřestávám křičet.

„Vidíš to moc černě, a i kdyby ji to rozčarovalo, jsi to ty, se kterou žiju a plánuju, ne ona.“

„Je těžký vědět, že tvoje mamka si o mně myslí, že pro tebe nejsem dost dobrá, že se na tobě přiživuju. Nevím, jestli sis toho všiml, ale nerozloučila se. Teda, s tebou pochopitelně jo, ale se mnou ne.“

„Iljo, no tak. Přece se nebudeme hádat.“

„Ne, nebudeme. Jasně že nebudeme. Ale bolí mě to, sráží mě to na kolena.“

„Chápu to. Já si o tom s mámou promluvím.“

„Ne, jenom to ne. Nech to být. Stačí mi, když ji nebudu muset vídat. Kamarádky z nás určitě nebudou.“

„Máma je prostě – prostě má jasnou představu o tom, co je pro mě nejlepší. Nemysli si, že na mě byla kdoví jak milá, když jsem se dostal z léčebny a snažil se začít znova. Srážela mě na kolena pokaždé, co jsem se s ní viděl. Nakonec jsem se s rodičema přestal vídat. Časem se to zlepšilo.“

„Jenže to bylo jiný. Jsi její syn. Já pro ni nic neznamenám.“

„Chtěl jsem, aby tě poznali. Aby věděli, jak moc jsem teď šťastnej a že jsi součástí mýho života.“

„Nezdá se, že by se to setkalo s vřelým přijetím.“

„Neočekával jsem vřelý gesta a podobně. Tím, že jsem tě přivedl, jsem jim v podstatě oznámil, kam můj život směřuje. Máma ví, že nemá smysl cokoli mi vymlouvat. Nenech se jejím chováním odradit.“

„Bylo to pro mě těžký odpoledne. Mezi lidma, který na mě koukali svrchu. Navíc jsem tam byla jako trhan.“

„Jako trhan? Ty šaty ti neskutečně sluší. Jsi v nich zatraceně sexy,“ chytí mě za pas a přitáhne k sobě.

„To říkáš jenom proto, že jsi můj přítel,“ vydechnu. „Sám víš, že jsem se tam nehodila.“

„To proto, že ses neviděla mýma očima.“

„Vladimíre, půjdu asi k sobě. Chci být sama.“

„Iljo, to není vůbec nutný. Přece mě nebudeš trestat za to, jak se chová moje máma?“

„Já tě přece nechci vůbec trestat. Jen chci být sama.“

Oba ale víme, že má pravdu. 

♣♣♣

„Copak? Iljo, jsi v pohodě? Je ti dobře?“ stará se Milena.

„Jo, jsem v pohodě.“

„To vyprávěj někomu jinýmu. Dáme kafe a hodíme řeč. Tak povídej,“ vyzve mě.

„Ne, vážně se neděje nic hroznýho. Navíc, já nejsem ten typ, kterej se jen tak svěřuje.“

„To vypadá na krizi s tím tvým princem.“

„Nic vážnýho. Kvůli jedný malý hádce se svět nezhroutí.“

„Byla by škoda, kdyby jo,“ napije se.

„No, to asi jo.“

„Odpoledne přijde na výpomoc Patrik. Pomůže nám s tou přestavbou. Samy bychom to nedaly.“

„Aha. Jo, jasně.“

„Vlastně bychom potřebovaly ještě jednoho chlapa navíc,“ přemýšlí.

„Zkusím se zeptat Vladimíra. Ale mohl by přijít až tak po čtvrté. Je v práci a nemůže se uvolnit.“

„No to by bylo skvělý. Patrik mi stejně teď píše, že dřív jak ve tři nedorazí,“ odloží mobil. „Co vlastně dělá ten tvůj za práci?“

„Ústavního poradce v léčebně.“

„Léčebně čeho, proboha?“

„Dohlíží a vede lidi, kteří měli problém s alkoholem nebo drogami.“

„Nevděčná práce,“ konstatuje. „Co ho vedlo k tomu dělat tuhle práci?“

„Řekla bych, že se prostě pro tuhle práci narodil,“ odpovím vyhýbavě. Nechci jí úplně říkat, že si tím sám prošel, protože tohle má právo říkat jen on. A nikdo jiný.

Kolem čtvrté přijde Patrik. Jsme s Milenou ve skladu a rovnáme knížky do přepravních beden a krabic. Rozšiřujeme prodejnu o jednu místnost, kde původně byla taková odpočívárna. Je potřeba přidělat police, a proto potřebujeme pomoc. Dokonce jsme už zavřely krám a vyklidily místnost, kde se to bude všechno dít.

„Čau,“ pozdraví Patrik. Otočíme se na něj.

„Ahoj, prima, že jsi dorazil. Pokud máš hlad, tady jsou nějaký jarní závitky, ale ne abys to všechno vyluxoval. Je to pro všechny,“ řekne Milena.

„Jo, dík, dám si rád. Dobrej, Iljo,“ usměje se na mě.

„Zdravím,“ odvětím. Nevím, jestli je úplně vhodný mu tykat.

„Jste věkově na stejno, ne?“ ujišťuje se Milena. Pokrčím rameny a lehce přikývnu. Asi jsme. „No tak si můžete tykat, ne?“ usměje se. Pokrčím rameny.

„Patrik,“ natáhne ke mně ruku.

„Ilja,“ stisknu mu ji a vytáhnu z kapsy mobil, který mi vytrvale vibruje. Vladimír.

„Už je tady, jdu mu otevřít,“ nechám je tam a jdu ke dveřím. Stojí tam ve slunečních brýlích, mikině, tmavých riflích s rukama v kapsách, mírně rozkročený. Mám ráda jeho postoj. Vyzařuje z něj síla a zároveň pohoda. Na rtech mu hraje hřejivý úsměv. Odemknu a otevřu mu. Obejme mě a dlouze se políbíme.

„Ahoj,“ líbne mě na nos.

„Dobrý den, mladý pane,“ usměju se.

„Co mi nabídnete, slečno?“ nechá si sundat brýle a podívá se na mě.

„Co třeba sebe?“ zašeptám.

„Beru.“

„Upozorňuji vás ale, že jsem náročné čtení. Velmi náročné.“

„Miluju náročná díla.“

Když přidělávají police, stojíme s Milenou opodál a dohlížíme na celý proces. Jde jim to od ruky. Vladimír si sundal mikinu a přijde mi neuvěřitelně přitažlivý. Černé triko s potiskem a ty jeho krásné ruce. 

„Je to fakt fešák,“ pošeptá mi Milena. „A ještě šikovnej,“ pokyvuje hlavou, „umíš si vybrat.“

„Jo, byl mi seslanej jako odměna.“

„Tos musela být hodně hodná.“

„Spíš jsem se hodně polepšila,“ odvětím, aniž bych odvrátila pohled od Vladimíra. Ten se na mě otočí a v jeho očích je úplně všechno.

„Tak jsme to krásně zvládli. Jste šikulky, pojďte si vzít aspoň něco k zakousnutí. Doufám, že máte rád jarní závitky, Vladimíre?“

„Nejsem náročnej, co se jídla týká.“

„Ilja říkala, že pracujete jako ústavní poradce u závislých. Těžká práce, co?“ začne.

„Ze začátku jsem si nebyl jistej, jestli na to mám, ale ukázalo se, že je to práce přesně pro mě.“

„Lidi na takovejch postech si většinou sami něčím prošli, ne?“ vloží se do rozhovoru Patrik.

„Máš pocit, že je to nutnost?“ střelím po něm pohledem. Jeho tón se mi nelíbí. Vlastně se mi nepozdává celou dobu, protože mám pocit, že se na něj dívá z patra. Jaký štěstí, že je to Vladimírovi u prdele.

„Podle mě by postrádalo smysl, kdyby tam pracoval někdo, kdo neví, čím si ty fetky procházej,“ mele si dál svoje. Nevěřícně se na něj dívám. Fetky? Fetky? Fakt?

„Řekl jsi fetky?“ zeptám se.

„A nejsou snad? Berou drogy, chlastaj, flákaj se, kradou. Prostě fetky.“

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“ odložím jarní závitek, protože se mě jeho slova hluboce dotkla. Jasně, že mnozí z nich kradou, aby měli na dávku, ale není to přece pravidlem.

„Jistěže ne. Kdyby přede mnou nějaká fetka stála, ani kolo bych si o ni neopřel,“ šokuje mě dál.

„Seš si tak jistej, že bys tu fetku poznal?“ dostávám se do ráže.

„Ale no tak, Patriku, zvolni. Iljo, neber ho vůbec vážně,“ snaží se nás zklidnit Milena.

„Nějak podezřele je kryješ,“ probodává mě pohledem. „Jsi snad jedna z nich?“

„Co kdybych byla?“ založím si ruce na hrudi.

„To těžko,“ odfrkne si. „Nemáš ponětí, jak takový lidi vypadaj. Jsou to trosky. Zeptej se svýho kluka, ten je tím načichlej. Vidí to každej den.“

„Bavíme se ještě o těch lidech, kteří se rozhodli se svojí závislostí něco dělat, nebo o těch, kterým to vyhovuje?“ ujišťuju se.

„O všech. Je to všechno jedna pakáž.“

„Pa-co?!“ rozzlobím se. Vladimír mi položí ruku na stehno a jemně ho stiskne. Dává mi tím znamení, abych zvolnila a nechala to být. Asi proto, že tu pracuju. Patrik si toho gesta všimne a ušklíbne se. Po chvilce ticha ale začne rejpat znova.

„Nicméně pořád neznám odpověď na otázku, jestli sis tím prošel.“

„Jo, něco mám za sebou,“ odpoví naprosto klidně Vladimír.

„Co to je něco?“

„Nezacházíš už moc daleko?“ vloží se do rozhovoru Milena a střelí po Patrikovi pohledem.

„Oukej, fajn,“ zvedne ruce na znamení, že to vzdává. Že končí. Jaký štěstí, nemusela bych se udržet a jednu mu ubalit.

♣♣♣

„Půjdeš ke mně?“ zeptá se mě, když si sedáme do auta.

„Nevím,“ pokrčím rameny. „Chtěl bys?“

„Jasně že jo,“ nastartuje. „Ale nechci tě nutit, takže je to na tobě.“

„Tak jo,“ souhlasím.

„Správná volba.“

„Pojď ke mně,“ přitáhne mě k sobě, hned jak zavře dveře. „Mám na tebe hroznou chuť.“

„Ale ale, nepovídej,“ zasměju se. „A já jako na potvoru nemám na tohle vůbec pomyšlení. Pech, co?“

„Jako fakt?“ stáhne se překvapeně.

„Hm,“ sklopím oči k zemi. Dušení ti jenom prospěje, Vladimíre. Ještě jsem ti úplně neodpustila přeslazenou Terezu.

„Nevadí, dáme si něco k jídlu, pustíme si film,“ pohladí mě po zádech a vede do obýváku. „Pohoda, klídek,“ ubezpečuje mě.

„Jo, pohoda, klídek,“ odpovím a posadím se k baru, který pomyslně odděluje obývák a kuchyň. Stoupne si za něj, opře se a usměje.

„Co si dáš? Máš na něco chuť?“

„Hm, máš nějakou pizzu?“

„Že se ptáš. Všechny možný druhy. Salámová, vegetariánská, houbová, feferonková, sýrová, kuřecí…“

„Feferonková.“

„Je fakt hodně pálivá. Jakože hodně moc,“ varuje mě.

„Sem s ní,“ tlesknu. Tázavě se na mě podívá.

„Shoří ti pusa,“ baví se.

„Mně? To těžko.“

Když sedíme u jídla a vychutnáváme si pizzu, která fakt hodně pálí, vzpomenu si na dnešní odpoledne v knihkupectví.

„Dneska to bylo děsný, co?“ promluvím do ticha.

„Ne, ani ne. Zažil jsem horší.“

„To možná jo, ale tohle byl syn mojí šéfový. Myslela jsem, že po něm skočím,“ přiznám.

„Všiml jsem si, jak jsi mě bránila,“ usměje se.

„Bylo to špatně?“

„Vůbec ne, rvala ses za mě jako lvice.“

„Taky že jo.“

„Byla bys schopná mu říct, že jsi tím sama prošla? Protože jsem měl v jednu chvíli pocit, že mu to vpálíš do tváře.“

„Jo, chtěla jsem. Pokud by nezasáhla Milena, řekla bych to.“

„Tak to, prosím tě, nedělej, ano?“ zvážní.

„A to jako proč?“

„Protože je to idiot a je schopnej ti zkomplikovat život. Znám takový frajírky, který dotuje maminka. Byl by schopnej přesvědčit svou máti, aby tě vykopla. A to není nutný.“

„Milena se mě bude ptát na to, co se tam odehrálo.“

„To určitě bude,“ přikývne. „Dobře si promysli, jestli jí to skutečně chceš říct, jak a kdy jí to řekneš. Hlavně, ať u toho není ten blbeček.“

„Líbilo se mi, jak jsi byl klidnej a vyrovnanej.“

„Nestydím se za nic, co jsem v životě udělal. I když to nejsou věci, za který bych na sebe byl hrdej.“

„Jako jeden z mála máš charakter a morální kredit.“

„Lichotíš mi?“ pozdvihne obočí.

„To si piš,“ mrknu na něj. Zvednu se a obkročmo si na něj sednu. Zajedu mu do vlasů a políbím.

„Říkala jsi, že nemáš chuť,“ připomene mi, když se od sebe celí zadýchaní odtrhneme.

„Nesmíš věřit všemu,“ stahuji z něj triko a uvolňuju pásek.

„Potvoro,“ plácne mě přes zadek a chce se zvednout i se mnou v náruči.

„Ne, zůstaneme tady,“ kousnu ho rtu. „Nechci do postele. Chci, abys mě vojel tady.“

Odsunu talíře s nedojedenou pizzou stranou, a jakmile to udělám, vysadí mě na stůl. Znovu ho kousnu do rtu, tentokrát silněji. Neodhadnu úplně stisk, protože bolestivě sykne.

„Promiň,“ vydechnu a pomáhám mu, když mě vysvlíká z oblečení.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 9. kapitola :