OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Intliziyo metal - kapitola 3



Intliziyo metal - kapitola 3Každý máme minulost, kolikrát temnější, než bychom si přáli, to kvůli ní děláme věci tak, jak je děláme, aniž by nás to omlouvalo.

Pozorovala jsem strop, promočený vlhkostí tohoto místa. Přemýšlím, kdy se omítka začala odlamovat. Nestalo se to naráz, postupně se na to nabalovaly okolnosti do té doby, než praskla. Stejně tak to bylo i se mnou. Ten moment, kdy se v mém stávajícím životě vytvořila prasklina a celý ho nechala rozpadnout.

Tento den nezačal nijak odlišně. Podzim se pomalu změnil v zimu. Blížilo se datum Štědrého dne a k mým povinnostem přibylo odhrabávání sněhu z příjezdové cesty. Také jsme s Madilyn toho dne postavily sněhuláka. Nejlepší část nastala ale až po pracovní době. V ruce jsem svírala hrnek teplého čaje a nahlas předčítala Stisovi své básně. Psala jsem je vždy po večerech, kdy jsem nemohla usnout. Po celý den, ať už při bavení hostů, servírování, nebo úklidu, se mi verše objevovaly v mysli a já je ze sebe nakonec potřebovala vypsat.

„Co bys dělala, kdybys mě už nikdy neviděla?" Stisova otázka mne překvapí. Většinou neříkal nic, jen mlčel a poslouchal, co jsem ten den dělala já. Teď se však vpíjel do mých očí s takovou intenzitou, až mi to bylo nepříjemné.

„To nevím, nikdy nemůžeš vědět, co bys v dané situaci udělal, dokud to nezažiješ." Po mém vysvětlení chápavě kývne, v jeho očích barvy bouřky však vím, že odpověď nebyla taková, jakou očekával. „Děje se něco?" zeptám se po delší době ticha. Něco mi instinktivně zakazovalo vrátit se ke čtení. Cítila jsem se jako na tichém oceánu těsně před bouří přinášející vlny.

„Nic se neděje," Stis mne políbil na temeno hlavy. „Zapomeň na to, jen mě to tak napadlo." Přikývnu, nemá cenu se víc vyptávat. Nic by mi neřekl a akorát bychom se pohádali.

Nakloním se znova nad sešit, připravená recitovat další báseň, Stis mě ale začne líbat na šíji. Překvapením vyjeknu, naštěstí se včas kousnu do rtu. Nikdo nesměl vědět o našich schůzkách nebo citech, které k sobě navzájem chováme. Nemáme nárok na osobní život, no, a láska je až moc osobní.

„Něco pro tebe mám," tento den mě Stis překvapil už podruhé, protože mi do ruky vtiskl klíč. Pro někoho by to bylo pouze bezvýznamné gesto, já o tom však věděla své. Ten klíč symbolizoval jistý vzdor. Podařilo se mu ho ukrást veliteli strážců, svému hlavnímu nadřízenému. Spolu s ostatními roboty se Stis vsadil, že získá klíč od velitelovy koupelny. Teoreticky měl ten den přijít o život, naštěstí se tomu tak nestalo.

Obracím předmět mezi prsty téměř s posvátným úžasem. Byla to nejcennější věc, kterou Stis vlastnil, a chtěl ji dát mně. To kvůli tomu klíči k němu ostatní stroje v práci vzhlížely. Dlouhou dobu nevím, co na to vlastně říct. Nakonec jsem tedy klíč pevně stiskla v obou dlaních a Stisovi věnovala ten nejdéle trvající polibek, jaký si mohl vzhledem k ubíhajícímu času dovolit. Kdyby mi tehdy došlo, že je to naposledy, co ho vidím, nezvládla bych se rozloučit.

Ráno jsem měla kvůli dárku tak široký úsměv, až se tomu divil i sám pan Greenwood. „Ale copak, má milá, dneska tak dobře naladěná?" Hned mi došlo, na co naráží. Včera jsem byla zase u něj v pracovně, bezpochyby to přikládal tomu. Sice se mi jeho přesvědčení hnusilo, nicméně nezbývalo nic jiného, než mu ho ponechat.

„Dneska budeš dělat společnost mé dobré přítelkyni a jejímu partnerovi," poručí mi paní Greenwoodová naprosto rozmrzelým hlasem, jehož příčinou je brzké vstávání. Zareaguju pouze lehkým kývnutím hlavy, se sklopeným pohledem.

Ze snídaně musím odejít dřív kvůli přípravě na návštěvu. Na obličej si nanesu silnou vrstvu krycího krému na zakrytí nerovností. Hosté mají potom pocit, že se dívají do skutečné lidské tváře. Linkou zvýrazním neobvyklou barvu očí. Duhovku u robotů ovlivní první kapsle, která se jim dostane do těla. Tyto kapsle jsou plné čiré energie, sloužící jako palivo pro všechny současné stroje. Většina robotů má oči modré nebo modrošedé. U mě se energie vybarvila do fialové barvy.

Na sebe si vezmu šaty, vybrané paní Greenwoodovou. Jsou z elegantní tmavě modré látky, zahalující téměř celé paže i nohy. Nejdou tedy vidět spoje různých částí těla. Po krátkém pohledu na svůj odraz v zrcadle zamířím ke schodišti vedoucí do hlavní haly, napojené na salónek s již netrpělivými hosty.

Než stihnu chodidlem dopadnout na první schod, zastaví mě Madilyna ruka. Otočím jejím směrem oči a tím položím nevyslovenou otázku. Co se děje? Moc dobře si byla vědoma netrpělivosti a náladovosti své matky, muselo tedy jít o něco vážného.

Mad mě odtáhla od zábradlí, teď stála před svým pokojem. „Musíš mě teď poslechnout, Aivie. Ti lidé, sedící u nás v salónku, tě přišli zabít. Žádná přátelská návštěva." Chvíli na Madilyn překvapeně zírám. Myslela to dobře, ale říkala hlouposti. Nic jsem přeci neprovedla. „No tak, poslouchej mě!" vykřikla dětským hláskem. „Mají na sobě uniformy Udržovatelů, v každé ruce zbraň, jdou si pro tebe. Za tvou hlavu rodičům slíbili nový model robota." Na kulatém obličeji se jí zaleskly první slzy. „Už zlikvidovali téměř všechny P032!" To mi stačilo. Ruce jsem křečovitě přidržovala na uších. Víc nechci slyšet.

Stis! První myšlenka samozřejmě patřila jemu. Pokud je ještě naživu, musím ho najít. Z přízemí se začaly ozývat kroky. Nejspíš pochytili podezření. Dcera Greenwoodových rychle odběhla do svého pokoje. Když se vracela, nesla plnou hrst energetických kapslí. Podala mi je. „Utíkej, jak nejrychleji můžeš, hlavně nezastavuj!"

Znovu jsem pohledem přejela celou chodbu, zezdola se blížili Udržovatelé. Jako by mi srdce pokaždé, co se přiblíží, vynechalo jeden úder. Mé nohy nehodlaly čekat ani minutu, samy se rozběhly na konec úzké chodby. Ruka mi sama od sebe zajela pod výstřih šatů, skrývající Stisův klíč.

Dunění kroků za mnou sílilo. Doběhla jsem do pomyslné slepé uličky. Jediný únik z domu představovalo okno. Zrychleně dýchám a odhaduju šanci přečkat skok z takové výšky bez zranění, schopná utéct pryč.

Jediná představa šrotu nebo zbabělosti, která by mi zakázala skočit a zničit jedinou šanci na záchranu ostatních, zatím žijících P032, stačila.

Okno se otevřelo, tvář mi ovanul chladný zimní vítr. Zhluboka se nadechnout, zavřít oční víčka. To bylo to jediné, co se dalo stihnout před skokem. Svištění větru okolo natažených paží a pocit, že bych zvládla létat, vystřídala bolestná rána. Podařilo se mi dopadnout na nohy, jenže rychlost pádu jsem nedokázala ustát.

Umělá kůže, na mnoha místech rozedřená, odstávala od paže. Na jednu nohu nešlo našlápnout a hrudník sténal po každém nádechu. Pořádně to budu vnímat po vyprchání adrenalinu z krve, silně popohánějícího mě stále dál přes ulici.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Intliziyo metal - kapitola 3:

2. ibali přispěvatel
21.08.2016 [6:11]

ibaliNene, není pozastavená, pít čaj může, stejně jako příjmat jakoukoli potravu, cílem lidí bylo vytvořit co nejvěrohodnější kopií člověka, takže P032 smí přijímat potraviny, jenže se z nich nenajedí, na to jsou kapsle. Emoticon Moc děkuji za komentář a snad se uvidíme u další kapitoly Emoticon

1. IsobelleFarbs přispěvatel
20.08.2016 [22:16]

IsobelleFarbsZajímavé... Jak může pít čaj, když je robot? Asi vážně budu potřebovat vysvětlit její fungování... Jinak se mi to moc líbí, i když bych možná uvítala trochu delší kapitolky. Těším se na další díl... (prosím, hlavně neřkej, že je taky pozastavená) Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!