OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 7. kapitola - Ty ho znáš?

22.09.2014 (11:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1228×

Nora

Večírek pokračoval a já tančila v davu rozdováděných lidí. Už s prázdnou skleničkou jsem prováděla to, čemu někteří říkají tanec. Nikdy jsem si nemyslela, že by mohlo být něco směšnějšího. Jaký pitomec nazval tohle vrtění tancem? Tanec měl být úplně jiný. Ale tohle... tohle bych nazvala maximálně tak veřejnými orgiemi.

„Ahoj, krásko,“ ozval se hlas za mými zády a já se otočila a uviděla Andrease.

Překvapilo mě, že ho tady vidím. Ale vypadal sakra dobře. Měl bílé tričko s výstřihem do véčka - takový tričko prostě zbožňuju - a klasické vybledlé khaki kalhoty. Na nohou měl martensky a světlé vlasy vypadaly, jako by si je ani nečesal. Prostě účes alá Edward Cullen. Obličej mu zdobil líný úsměv.

„Ahoj, Andreasi,“ odpověděla jsem mu a se zájmem jsem se na něj usmála.

Přitáhl si mě k sobě a rukama mě objal kolem pasu. „Rád tě zase vidím. Popravdě jsem nečekal, že tě tu uvidím.“

Uculila jsem se. „Já jsem nepochybovala, že na tebe ještě jednou někde narazím,“ koketně jsem si omotala pramínek mých vlasů kolem prstu a zaklonila jsem hlavu, abych mu viděla do tváře. Předtím jsem ho až moc odbyla. Teď si ho pořádně užiju. „Ty znáš Jordana?“ zeptala jsem se ho.

Andreas sebevědomě zavrtěl hlavou. „Ne. Ale včera jsem potkal jednu ženu. Jmenuje se Verona. Ta ho zná.“

Úsměv mi zmrzl na rtech. „A neměl bys tím pádem tady tancovat s ní?“

Škádlivě se usmál. „Pozvala mě sem hlavně kvůli tomu, aby přinutila jednoho muže žárlit.“

Hlavou mi bleskla temná předtucha. Ale radši jsem ji hned zahnala. Nebyla to má věc. Nebyl důvod se do toho motat.

Mé svědomí - ta zatracená zbytečná věc - mě ale nenechalo na to jen tak zapomenout. „Nezmiňovala se náhodou, jak se ten muž jmenuje?“

Andreas se pobaveně ušklíbl. „Jseš se mnou sotva tři minuty a hned dychtíš po jiným?“

Zarazila jsem se. „Tak jsem to nemyslela, chci říct, že-“

Se smíchem mě přerušil. „Klídek, Noro. Vtipkoval jsem. Ne, Verona se nezmiňovala, jak se dotyčný jmenuje. Ale zřejmě to je pěknej blázen, když si nechá skrz prsty projít takovou babu.“

„Aha,“ zamumlala jsem celkem v rozpacích. Zadívala jsem se na svou skleničku a zmocnila se mě prudká potřeba alkoholu.

„Já... dojdu si pro další.“ Vykroutila jsem se z jeho pevného sevření a zamířila jsem k baru, abych pro jistotu upozornila Marca. Tolik soucitu nad jedním pitomcem se ve mně ještě neobjevilo.

Ten chlap se opíral o desku stolu a bavil se s Donateem.

„Tohle fakt udělala?“ ptal se Marco Donatea.

Já jsem se opřela o pult vedle Dona a kývla jsem bradou směrem Marcovi. „Jde po tobě Verona.“

Marco nevěnoval mým slovům pozornost. „Ty jsi spadla do kanálu hned první den?“

Zasténala jsem a otočila se na Dona. „Fakt moc děkuju,“ sykla jsem.

Pozvedl ke mně láhev brandy. „Prosím.“

Protočila jsem oči a otočila se směrem k Marcovi. „Jo. Byla to nehoda. Don tam skončil hned po mně. Ale teď si ušetři to rýpání a poslouchej mě - jde po tobě Verona.“

„To není nic nového,“ zamumlal Marco.

„Jasně, ale tentokrát je to horší. Sbalila jednoho chlápka, abys na ni žárlil.“

Jen protočil panenky. „To je marná snaha. Nikdy jsem na nikoho nežárlil. Tedy, ne v tomhle směru. Klídek, Noro. Potrefené ženské mě uhánějí už od střední. Zvykl jsem si. Nakonec to každá vzdala a vzala si jednoho z mých kamarádů. Mimochodem - lichotí mi, že si o mě děláš takové starosti.“

Ušklíbla jsem se. „Já tě varovala.“

Předala jsem mu prázdnou skleničku a zažádala si o další. Otočil se k nám zády.

Zadívala jsem se na Donatea. „Jednou tě zabiju,“ zavrčela jsem na něj.

Ten ničema se jen ušklíbl. „Hodně štěstí.“

Chtěla jsem mu něco odpovědět, ale k baru přišel Andreas. „Kde jsi?“ zeptal se mě se smíchem v očích, který mi napověděl, že už v sobě má nejspíš minimálně dvě skleničky.

Zvláštní, že jsem si toho předtím nevšimla. „Musela jsem si promluvit s těmahle dvěma,“ zamumlala jsem a rychle jsem přitiskla rty ke skleničce, kterou mi Marco podal.

Sledovala jsem, jak se ti dva měří pohledem. Byl to hodnotící pohled plný nepřátelství. Z obou stran.

Vyměnila jsem si s Donem pohledy. To nevypadá dobře.

Andreas natáhl ruku Marcovým směrem. „Jsem Andreas,“ představil se chladně.

Marco pevně sevřel nabízenou ruku a bylo vidět, že k druhému muži nechová zrovna sympatie. „Marco.“

Pak se podíval na mě. „Ty ho znáš?“ zeptal se z nevysvětlitelného důvodu naštvaně.

Pokrčila jsem rameny. „Potkala jsem ho u tebe na party.“

Přejel Andrease kritickým pohledem. „Nepamatuju si, že bych ho zval.“

Protáhla jsem obličej. „Ani já si nepamatuju, že bys mě zval,“ odsekla jsem mu.

Periferním viděním jsem zaregistrovala, jak Donateovi zacukaly koutky úst.

Marco se ušklíbl. „Protože jsem nezval,“ zamumlal a otočil se ke dvěma ženám.

Rozloučila jsem se s Donateem a odtáhla Andrease zpátky na parket. Zhluboka jsem si lokla skotské a pohodila hlavou. Věděla jsem, že se Marco dívá. Cítila jsem jeho pohled v zádech. Proto jsem objala Andrease kolem krku a pevně se k němu přitiskla. Nic nenamítal. Jen mi sebral mou skleničku a sám se napil.

„To byl teda blb,“ promluvil nakonec.

Kývla jsem hlavou. „Jeho ego má neuvěřitelnou velikost,“ odsouhlasila jsem mu.

„Když je řeč o velikosti,“ nadhodil a koutky úst mu zacukaly.

„Ne, radši žádné téma na pojem velikost. Byla by to nekonečná debata.“

„Tak jo,“ odsouhlasil mi a mile se na mě usmál.

Zbytek noci jsem strávila s ním. Andreas byl zábavný společník. Neustále vtipkoval a pouštěl se se mnou do nezávazného flirtu. Taky jsem mu řekla o mém povolání.

„A proč jsi šla vlastně na vysokou, když jsi věděla, že ji k ničemu nebudeš potřebovat?“

Pokrčila jsem rameny. „Vždycky jsem na ni chtěla jít. Každej vysokoškolák, kterého jsem znala, mi říkal, že vysoká je o dost lepší než střední. Že tam jsou lepší vztahy, lidi a rozhodně libovější párty. Navíc se nikdo nezarazí, když nejdeš na semináře. Navíc jsem ve čtrnácti přísahala, že absolvuju vysokou. V té době jsem ještě vůbec nevěděla, co budu dělat. Psaní mě bavilo, ale vždycky jsem byla realistka. Pravděpodobnost, že zrovna tvůj příběh vydaj, byla minimální.“

Andreas jemně zavrtěl hlavou. „Moje ségra snila o tom, že bude herečka. Rodiče jí vždycky říkali, že jen jeden z tisíce lidí uspěje v jejím řemesle. Ona jim ale vždycky odpověděla, že ten jedinec může být ona.“

„A jak to dopadlo?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

Andreas se uculil. „Je to prodavačka v supermarketu.“

Vybuchla jsem smíchy. „Hlavně nikomu nepovídej motivační řeč. Pošlapal bys jeho veškeré naděje,“ vyrážela jsem ze sebe.

Andreas protočil oči. „Jen se směj.“

Potom jsem se vydala k záchodům, jelikož dvě skleničky skotské udělaly své a já jsem už opravdu musela. Když jsem vykonala svou... ech, potřebu, umyla jsem si ruce a vyšla z toalety. Kolem zápěstí se mi pevně omotaly ruce. Poplašeně jsem zvedla hlavu a zahleděla se přímo do Marcovy zoufalé tváře.

„Potřebuju pomoc,“ vyhrkl. 

Omlouvám se, že jsem sem další kapču přidala tak pozdě. Holt se moje autorké střevo vydalo na delší spánek. A navíc, ta škola s tím nejhorším rozvrhem na světě... Každopádně si užijte tuhle kapitolu tak, jako jsem si já užila její psaní. Jinak moc děkuju za minulé komentáře. ;)

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 7. kapitola - Ty ho znáš?: