OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Kdo s koho! - 19. kapitola



Kdo s koho! - 19. kapitolaNečekané komplikace a setkání se tváří v tvář s Kevinem.

19. kapitola

Spojené státy americké, Kalifornie, San José, v ten samý čas

„Jako sluneční svit nad námi, slyším hlasy zpovzdálí, šeptající do dáli, že jsou kotvou jednání, tak poddej se tomu volání a vyslyš tiché žádání, co s prosbami otálí a koná podle kázání," mumlal si pro sebe tiše Kevin a přitom dočista ignoroval hlasitý křik a dopadání pěstí na hrubý materiál dřevěných dveří, za kterými byli uvěznění všichni ti zplozenci pekla.

„Přišel čas, abyste nesli následky za své činy," promluvil dostatečně nahlas, aby ho dotyční muži, co se tak urputně pokoušeli dostat z jejich náhlého vězení, slyšeli. „Je třeba, abyste pochopili, jakých zločinů jste se dopustili!" dodal ještě tento malý detail, zatímco se plně soustředil na zapojování bomby, kterou připevňoval na dveře. „Bůh se vám ale přesto rozhodl dát šanci," vyslovil slova, která jim poskytla nepatrné světlo naděje.

„Stačí jen, když objevíte místo, ve kterém se odrážejí všechny vaše hříchy, a nahlédnete do jeho podstaty, pak nalezněte to, co je skryto, a zároveň představuje jediný možný prostředek, jak uniknout božímu trestu, který by tak rád přinesl úlevu vaším hříšným duším," poznamenal šíleným hlasem, ve kterém se skrývala zároveň pýcha a potěšení z toho, že šlo vše přesně tak, jak si plánoval.

Jeho pán by na něj byl zaručeně pyšný, velmi pyšný, přivřel slastně oči, když si jen představil pánův hrdý úsměv, který by zvlnil jeho úzké rty.

„Na tento úkol máte pouhých čtyřicet pět minut, poté to tu vše společně s vámi vybouchne do povětří a Ježíši Kristovi se konečně dostane té příležitosti podrobit vaše bídné duše nebeskému soudu," sděloval jim rozhodně a přitom provedl pár posledních úprav na bombě, kterou pomocí izolepy připevnil do středu dveří.

„Nechť je k vám Bůh milostivý," zamumlal téměř neslyšně, s očima naplněnýma spokojeností se otočil zády ke dveřím a namířil si to ke starému koženému křeslu před krbem, ve kterém vždy tak honosně vysedával jeho pán.

„Pro zplozence pekla, jako jste vy, stejně nemůže být žádné záchrany," zamručel si už jen sám pro sebe a s ďábelským chechotem, tak zřetelně vycházejícím z jeho křivých rtů, se rozhlédl po zdech místnosti, na nichž bylo upevněno hned nespočet bomb propojených s tou, která se nacházela na dveřích.


Kalifornie, San José, 300 Curtner Avenue, Home of Peace Cemetery, v ten samý čas

„Zatraceně!" zaklel vztekle Murphy a ještě několikrát bouchnul pěstmi do dveří, které se ale ani nepohnuly.

„Co budeme dělat?" zeptal se ho s obavou Roberto, který nechal Dominica v přítomnosti hnědovlasého detektiva s uhrančivě černýma očima, tušil, že mu říkali Hughes, a rozeběhl se ke dveřím, které před nimi Věrný Divák tak náhle zabouchnul.

„Nemám tušení!" odvětil mu napjatě Murphy a div, že si nervozitou nezačal okusovat nehty.

„Co to říkal o tom místě, které máme nalézt? Neslyšel jsem ho moc dobře," ptal se Murphyho stejně tak jako ostatní muži vyděšený Torres, jenž sotva ovládal svůj rozechvělý hlas.

„Že prý odráží všechny naše hříchy a taky něco o tom, že máme nahlédnout do jeho podstaty, abychom nalezli to, co je skryto," shrnul slova Věrného Diváka a pohlédnul na Coopera, který se k nim už též stačil připojit.

„To přeci nemůže myslet vážně! Něco takové není možné! Musí existovat nějaký jiný způsob, jak by se ty dveře daly otevřít!" pronesl rázně Blake Cooper a přesunul se do těsné blízkosti zavřených dveří. „I kdybych je snad měl rozstřílet! Nedovolím nikomu, aby mě tu věznil jako nějakého lapeného křečka!" Pokračoval ve své mluvě čím dál tím víc temperamentně.

„To bych raději nedělal, slyšíte to tikání?" pravil Roberto a zatvářil se velmi rozumně. „Nedal bych moc za to, že na dveře připevnil jakýsi druh bomby, která by mohla díky nárazu kulek vybuchnout a vzít nám veškeré šance na přežití," vysvětlil mu stanovisko, které k celému jeho nápadu zaujímal. Cooper ještě chvíli nečinně hleděl do prázdna, než nakonec tiše zaklel a hlavu si sevřel mezi dlaněmi.

„To snad není možné! Jak nás, zatraceně, mohl dostat do takovéhle pozice!?" pronesl frustrovaně a začal rázovat po svíčkách ozářené místnosti.

„Naprosto jednoduše, my jsme ho totiž nechali," povzdechnul si nepříliš šťastně Hughes, co společně s Dominicem, kterého podpíral v pase, došel až k nim.

„Co tím chcete říct?!" vykřikl Torres a zlostně přimhouřil oči.

„No tak, nehádejte se, pánové, to nám stejně nepomůže," utnul jejich hádku ještě v zárodku Dominic a sám se zahleděl na zavřené dveře.

„A co tedy navrhujete?" ptal se ho popuzeně Torres s křečovitě zaťatými pěstmi.

Dominic se znovu zhluboka nadechl a vyhledal Robertův pohled. „Abychom se zachovali podle jeho slov a pokusili se nalézt místo, o kterém hovořil," podělil se s nimi o jeho názor. Murphy se po vyslechnutí jeho slov vysíleně opřel o stěnu kousek od dveří, zavřel oči a zaklonil hlavu. „Odráží všechny vaše hříchy… odráží vše… odráží?" opakoval si nahlas slova Věrného Diváka, když tu znenadání otevřel oči, ve kterých se zračilo náhlé poznání. „Odráží! To je ono!" vykřikl překvapeně a ráznými kroky se vydal k zakalenému zrcadlu, které díky světlu svíček vypadalo ještě tajemněji a staře, než doopravdy bylo. „Nedal bych moc za to, že to má co společného s tím zrcadlem!" pronesl hrubým hlasem mezitímco bystrýma očima studoval dřevěný rám oválného zrcadla, které viselo na zdi před ním.

„Dobře, připusťme tedy, že byste měl pravdu," pravil rozumně Cooper a stoupnul si k jeho pravému boku. „Jak ale chcete, nahlédnout do jeho podstaty, vždyť to je nesmysl, zrcadlo přeci nemá žádnou podstatu! Je to pouze nástroj," říkal logicky. Murphy si ale i navzdory jeho argumentům stál zuřivě za svým.

„Nahlédněte do jeho podstaty a nalezněte to, co je skryto…“ zopakoval si zase tuhle konkrétní pasáž a přemýšlivě našpulil rty. „A co když po nás chce, abychom to zrcadlo rozbili? Když tak o tom přemýšlím, může se za ním nacházet něco, co máme nalézt, něco co je za ním skryto," povídal uvážlivě a byl stále víc přesvědčený o tom, že na tom něco bude. Proč jinak by jim přeci zanechával takovéto vodítko? Vrtalo mu neustále hlavou.

„Takže jestli tomu správně rozumím, vy chcete to zrcadlo rozbít?" tázal se ho zmateně Cooper a nervózně si prohrábl vlasy.

„Přesně," odpověděl mu odhodlaně Murphy a bystře se rozhlédl kolem sebe ve snaze nalézt něco, čím by mohl zrcadlo bezpečně roztříštit. „Zatraceně," zaklel tiše, když se mu nepodařil objevit žádný předmět, který by mu užitečně posloužil, a tak si jen zběžně promnul ramena a trochu odstoupil. „Ustupte," poručil ostatním mužům, kteří se k němu už za tu krátkou dobu stačili přiblížit, zakryl si oči předloktím a prudce kopnul do skla. „Ono to je duté!" vyjekl v momentě, kdy se zrcadlo sesypalo a jeho noha projela do prostoru, který se za ním nacházel. „Myslím, že jsme právě nalezli jackpot, pánové!" vykřikl nadějně a velmi opatrně si z dlouhých černých kalhot smetl střepy, které na nich ulpěly.

„Co to je?" tázal se ho zvědavě Torres, který mu nakukoval přes rameno a baterkou posvítil do vyhloubené díry, jež se za zrcadlem nacházela.

„Vypadá to jako další klávesnice na zadání hesla a…" Očima zalétl na dýku a zelenou obálku, která se pod klávesnicí nacházela.

„Obálka," dopověděl za něj tiše Murphy, rozklepanými prsty se po ní natáhnul a otevřel. Jako první ho překvapilo, že se v ní nenacházel žádný vzkaz, ale pouze hádanka. Zaraženě zkrabatil obočí a dal se do čtení.

Ty, ničiteli sňatku, co lásku získal, však její dar zahodil, teď pohlédni do tváře zmatku, co nejraději bys promarnil. Vzpomeň si též na den velký, který představoval pro tebe jen další hru, a osobu blízkou, jež si ztratil a nechal na samém dnu. Nebral si vážně slova boží a potrestán za to byl, její život vypršel krátce a přitom tak veselý byl. Barvy zmizly a světlo mocné prozářil pouhý přízrak let, co žila v hříchu s osobou podlou, která neznala slovo vděk. Vzal si jí všechno, co smysl mělo, a k tomu i její jasný svit, který dodával sílu, mocí bohů, těm, co chtěli si ji vzít. Nyní zadej čísla znázorňující její odchod tam, kde uvězněna je a jako jasná perla čeká na svobodu, která odebraná jí je. Pak učiň to, co učinit máš, a probodni srdce své, které nebylo tam, kde potřebné bylo, když nastal ten velký den.

„No, tak se mi zdá, že tohle je zatím to nejlogičtější, co nám kdy poslal, bohužel taky zcela vyloučené. V žádném případě si do srdce nezabodnete dýku," pronesl seriózně Murphy.

„Tak už alespoň víme, proč ji tam dal," pravil tiše Torres a zahleděl se na předmět, o kterém právě hovořili.

„Jedno mi ale stejně nejde na rozum, jestli se nepletu, tak se nám snaží říct, abychom zadali datum smrti vaší ženy, které zapříčiní otevření dveří." Začal si rekapitulovat všechny potřebné informace Hughes. „Proč se tedy zmiňuje i o tom, že si máte probodnout srdce, když to vlastně není nutné k tomu, abychom se dostali ven?" Zaraženě zkrabatil obočí. „Stačí nám použít to datum." Nechápavě rozhodil ruce do strany.

Murphy společně s ostatními detektivy se po jeho slovech ponořil do svých vlastních myšlenek a musel uznat, že na tom, co říkal, opravdu něco bylo.

„Nevím jak vy, pánové, ale tuto otázku bych si raději nechal na později, jak jistě víte, čas běží," poznamenal moudře Adrian, na což Murphy jen pevně přikývnul a zahleděl se na Roberta.

„Adrian má pravdu, musíme se řídit jen tím, co máme momentálně k dispozici, což je kód, který nás nechá projít těmito dveřmi." Prstem ukázal na předmět, o kterém právě hovořil. „Takže?" tázal se ho hrubým hlasem hned, jak se ještě o několik kroků přiblížil ke klávesnici plně rozhodnut do ní zadat kód.

„4. 2. 1999," vyřknul Roberto datum, které navždy změnilo jeho život a doneslo do něj všechnu tu beznaděj, zármutek, ale především bolest. Murphy jen děkovně přikývnul a s velkým soustředěním se pustil do zadávání kódu.

„421999," říkal nahlas, zatímco vyťukával potřebné číslice. „Je to tak?" Raději se ujistil, přeci jen si nesměli dovolit žádné chyby.

„Ano," ubezpečil ho Roberto o tom, že čísla sedí. Murphy se tedy jen zhluboka nadechl a s nervozitou, které způsobila to, že se mu začaly potit dlaně, zmáčknul zelený čudlík, kterým kód potvrdil. Hned jak tak učinil, se ozvalo hlasité cvaknutí. Všichni se polekaně otočili a zahleděli na dveře, které se samovolně otevřely.

„Zdá se, že to zabralo," pronesl do toho napjatého ticha, které tak náhle zavládlo, Adrian a jako jediný se odvážil dojít ke dveřím. „Nevidím nic, co by…“  Prostrčil hlavu do prostoru, který se za dveřmi nacházel, když tu se znenadání ozval jakýsi podivný svištivý zvuk a hned vteřinu nato jeho hlavu proťal ostrý šíp.

„Ó můj bože!" vykřikl stejně tak jako všichni šokovaně Torres a okamžitě se hrnul k Adrianovu tělu, které se na ně z posledních sil otočilo. „Ó můj bože!" zopakoval, když jeho pohled padnul na střed Adrianova čela, ve kterém se nacházel šíp, a slabý proužek krve stékající podél nosu.

„… vypadalo podezřele," ozvala se z Adrianových rtů slova, zakončující jeho předešlou větu, než klopýtnul a sesul se k zemi.

„To bude dobrý, všechno bude v pořádku!" ujišťoval ho vehementně Torres, který se k němu v rychlosti rozeběhl, klekl si na podlahu a položil si jeho hlavu do klína. Adrian se lehce pousmál a hned na to rozkašlal, jak jeho ústa začala naplňovat krev.

„Dobrý," byla jeho poslední slova, než naposledy vydechnul a jeho tělo ztuhlo v posmrtné křeči.

„Co je tohle, kurva, za člověka!?" vykřikl vyděšeně Hughes, sáhl po opasku svých kalhot, na kterém měl připevněnou pistoli a začal očima těkat po místnosti, plně připraven střílet po všem, co by se jen hnulo.

„Ty zakomplexovanej kreténe, já tě dostanu, slyšíš! Za tohle zaplatíš!" zakřičel pronikavým hlasem Torres, který stále s velkým šokem hleděl na Adrianovo mrtvé tělo a opatrně se postavil na nohy. Prostorem se v tu ráno ozval ďábelský smích. Torres zaťal zuby, rovněž sáhnul po pistoli a byl plně rozhodnut jít najít toho psychopata. Donutí ho pykat za vše, co způsobil, za vše!

„Né! Stůjte, tam nemůžete, copak nevidíte, že přesně to chce? Přeje si vás dostat do pozice, ve které by mohl uplatnit moment překvapení, stejně tak jako s Adrianem! To mu nemůžeme za žádnou cenu dovolit!" pronesl Murphy a pohotově ho chytil za paži.

„A co jiného tedy navrhujete!? Přeci tady nemůžeme jen tak stát a dovolit mu, aby nás postřílel jako prasata na porážce!" byl právoplatně rozzuřený a též velmi vyděšen.

„To samozřejmě ne, ale navrhuji, abychom zůstali pohromadě, tím budeme mít daleko větší šanci, než kdybychom se rozdělili." Pokoušel se na to jít logicky, i když mu tedy i Bůh byl svědkem, že to bylo prakticky nemožné. Stále ještě nevěřícně pomrkával, když se zahleděl do Adrianovy mrtvolné tváře.

„Musíme se odsud urychleně dostat, nevím, jestli jste si toho všimli, ale i přesto že se nám podařilo otevřít ty dveře, bomba stále tiká." Přišel s tímto cenným postřehem Cooper a prstem poukázal na pootevřené dveře, od kterých se nepřestávalo ozývat tiché tikání.

„Kurva, kurva, kurva!" ulevil si alespoň částečně těmito nadávky Murphy a přitom se pěstí frustrovaně mlátil do stehna. „Coopere, vy mě budete krýt, Torres posvítí do prostoru před námi a vy, Hughesi, zůstanete s Robertem a Dominicem," udal patřičné rozkazy, kterými se pokoušel alespoň trochu sestavit nějaký smysluplný plán.

„Co chcete dělat?" ptal se ho vyděšeně Roberto, který stál společně s Dominicem co nejdále ode dveří a s rozšířenýma očima a klepajícím se tělem hleděl na Murphyho tvrdou masku, která už zase zaujala své právoplatné místo na jeho nezlomném obličeji.

„Dostat toho grázla jednou pro vždy." Krátce na něj pohlédl, než bradou kývl na Coopera a Torrese, odjistil svou pistoli a s rukama pokrčenýma ve střeleckém postoji, se rozvážnou chůzí dostal až ke dveřím, kde opatrně překročil Adrianovu mrtvolu.

„Tohle tady předtím nebylo," poznamenal Torres, když se dostali do té podivné obývací síně s koženým křeslem a baterkou posvítil na nespočet výbušnin, které byly pomocí černé izolepy přilepeny ke stěnám a propojeny s bombou, co zaujímala své místo na dveřích.

„Musel to připravit, když nás uvěznil za těmi dveřmi," pronesl hlasem, který nepřipouštěl žádné pochybnosti Murphy a bystrýma očima pátral po něčem, co by se mu jevilo jinak.

„Zdá se mi to, nebo ten krb nebyl předtím zapálený?" pravil Torres a tím poukázal na detail, nad kterým se Murphy hned, jak ho zaregistroval, patřičně zamyslel.

„Máte pravdu, nebyl," zamručel Murphy a sice nevěděl proč, ale měl z toho všeho velmi divný pocit.

„Nikoho nevidím," zamumlal Cooper, který se stále nepřestával ostražitě držet za Murphyho zády a hledat potencionální nebezpečí. Murphy se též pozorně porozhlédl po místnosti, ve které se nacházeli, a musel uznat, že má Cooper naprostou pravdu.

„Proč ho zapálil? Musel k tomu přeci mít nějaký rozumný důvod?" poukázal na tento zvláštní detail Torres a opatrnými pohyby se dostal až před krk. „Jak tohle, zatraceně, funguje? Musí to mít nějaký komín, který je napojen na systém podzemního tunelu, jinak by se udusil zplodin…“ Začal říkat, když učinil ještě pár kroků ke krbu a ani si neuvědomil, že šlápl na jakýsi nepatrný spínač, jenž se nacházel na podlaze. „Co to…!“ vykřikl s vykulenýma očima, když se z horní části krbu z ničeho nic snesla brokovnice připevněna provazem a důsledkem ohně a střelného prachu se samovolně spustila a začala střílet.

Torresovo tělo se z nárazu zbloudilých kulek, které začaly neřízeně lítat jeho směrem, několikrát prohnulo, až nakonec upadlo na zem.

„Kurva!" zakřičel Cooper, stejně tak jako Murphy se pohotově sesul k zemi a v ochranitelském gestu si zakryl hlavu rukama. Když bylo po všem a brokovnice ze sebe přestala produkovat jeden výstřel za druhým, oba muži se po sobě opatrně podívali a očima zalétli k Torresovu tělu, které leželo kousek od krbu s hlavou natočenou jejich směrem, šokem vytřeštěnýma očima a krví, která hojně vytékala z jeho hrudníku. Nebylo žádných pochyb o tom, že byl mrtvý.

„Zatraceně! Ten bastard to celé nastražil!" promluvil s panikou Cooper, opatrně se posadil a po čtyřech doplazil k Torresovu tělu. „On ho zabil, on ho zabil!" opakoval neustále dokola, jelikož stále ještě nemohl uvěřit tomu, co vidí.

Murphy se též posadil a překryl oči dlaní. Jak bylo, krucinál, možné, že se mu nad nimi dařilo tak lehce vyzrát! pokládal si stále dokola ty samé otázky, které z ničeho nic vyrušil křik, který se začal linout z místnosti, ve které nechali Hughese, Roberta a Dominica.

Ani jeden na nic nečekal, pohotově se postavili a v rychlosti rozeběhli za křikem, který se bolestně zabodával de jejich ušních bubínků. První, kdo upoutal jejich pozornost, byl Hughes plazící se na podlaze s prořízlým hrdlem a rukou, kterou se snažil zastavit krvácení, to se mu ale nedařilo, soudili z té špinavé podlahy, na které byly rozmazány čmouhy krve.

„Svatý Ježíši!" zasténal žalostně Cooper a rozeběhl se k tomu bezmocnému muži, jenž se zuby nehty pokoušel přežít.

„Co se tady, krucinál, stalo!? A kde je Reyes?!" zahučel Murphy a naléhavě pohlédl na Dominica, který se tiskl v rohu místnosti a ustaraně sledoval Hughese, který se hned, jak se na něj obrátila Murphyho pozornost, taktéž otočil jeho směrem.

„Věrný Divák se tu náhle objevil, podřízl mu hrdlo…“ prstem namířil na Hughese, „… a odvedl Roberta do támhleté místnosti," vysvětlil a lítostivě se zahleděl na Hughese, který se stále nanovo snažil zformulovat jakási slova. To se mu ale přes smrtelné zranění a z největší pravděpodobností prořízlé hlasivky nedařilo.

„To bude dobré, uvidíš, všechno bude zase dobré…“ promlouval sotva ovládatelným hlasem Cooper, sedl si na studenou podlahu a s Hughesovou hlavou ve svém klíně, se začal lehce pohupovat, „… čeká tě ještě spoustu nádherných dnů, musíš jen vydržet," nepřestával ho uklidňovat, i když v hloubi duše věděl, že je to lež.

„O… n… on…" podařilo se mu vydrmolit i přes rozechvělé rty a zalykající se krev.

„Nemluv, nesmíš se zbytečně unavovat, všechno bude dobré," nabádal ho a jen taktak dokázal zadržovat slzy, které se mu tvořily v očích. Hughes si jeho rady ale nebral vůbec k srdci a roztřeseným prstem ukázal na Dominica.

„O… n… o… n…" zamručel a hned nato se silně rozkašlal. Cooper nechápavě svraštil obočí a zahleděl se na Dominica. Dominic si dlaní protřel stále ještě děsem naplněnou tvář a pustil se do vysvětlování.

„Pokoušel se mě ochránit, když sem Věrný Divák vkročil, nebyl ale dostatečně rychlý, dostal ho zezadu," vysoukal ze sebe hlasem, přetékajícím smutkem a beznadějí. Cooper jen chápavě pokýval hlavou a znovu pohlédnul do Hughesových zakalených očí.

„Byl jsi velmi statečný, jsem na tebe pyšný," zašeptal rozechvěle. Hughes se naposledy nadechl a s hlavou, která se mu samovolně svezla na stranu se zahleděl na Dominica, který mu pohled opětoval.

„Je mrtvý," poznamenal Murphy, který nedokázal dělat nic jiného, než jen zkoprněle stát na nohou a pozorovat poslední nádechy muže, který byl vždy tak silný a živočišný. Byla pro něj opravdu velká rána ho takhle vidět, zcela bezmocného a čekajícího na smrt, která si pro něj i navzdory všemu tomu odhodlání přišla.

„Proč mi tohle děláte! Vždyť já vás ani neznám! Tak proč!?" ozvalo se z ničeho nic z místnosti, kde objevili připoutaného Roberta.

„To je Roberto!" vykřikl poplašeně Dominic a zahleděl se na oba detektivy, kteří se před ním nacházeli. „Musíte ho zachránit, on ho nesmí dostat! Prosím!" naléhal na ně zoufale. Murphy s Cooperem si vyměnili vědoucí pohledy.

„Já… myslím… že jsem to taky koupil," promluvil z ničeho nic Cooper, nahmatal si bok a prsty se dotkl horké krve, která prosakovala skrz černou zásahovou uniformu. „Zřejmě to byl střep z kulky, co se odrazil od zdi, v tom šoku jsem si toho ani nevšiml," zašeptal tlumeným hlasem a zaznamenal první známky bolesti.

„Ukažte mi to," nařídil mu pohotově Murphy, pokleknul u jeho boku a pomohl mu vyhrnout uniformu. „Zdá se, že ten střep minul všechny důležité orgány, měl jste štěstí." Nadzvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí. „To krvácení se mi ale vůbec nelíbí. Jak se cítíte?" ptal se ho skepticky, když mu neušlo to tiché bolestné zasténání, jež vyšlo z Cooperových úst a značná slabost odrážející se v jeho obličeji.

„Ani nevíte, jak bych si přál odpovědět, že dobře, ale dost se mi motá hlava a vůbec nevím, jestli se ještě někdy dokážu postavit na nohy," zamumlal neuspokojivě a začal zhluboka oddechovat.

Murphy tiše zaklel, a aniž by snad přemýšlel nad tím, co dělá, roztrhl pruh látky ze své vlastní uniformy a přimáčknul ho na krvácející místo. Cooper nespokojeně sykl a trochu sebou škubnul.

„Vím, že to bolí, ale už tak jste ztratil velké množství krve. Nechci, abyste vykrvácel," pravil logicky, na což Cooper jen odhodlaně přikývnul a natáhnul se na podlahu, ve snaze se sebou tolik nehýbat. „Myslím, že není ani třeba dodávat, abyste tu zůstal, zatímco já se vydám najít Reyese." Zhluboka se nadechl, odhodlaně podíval na Dominica a razantní chůzí zmařit vzdálenost, která ho dělila od místnosti, kde se nacházel Roberto s Věrným Divákem.

„Abych pravdu řekl, představoval jsem si vás menšího," poznamenal v momentě, co překročil práh kovových dveří a zahleděl se na vysokého, shrbeného muže s ulepenými vlasy a kulatým propadlým obličejem s menším nosem, pod kterým se mu táhnul rozštěp až ke křivým rtům.

Kevin přesunul své zakalené, zelené oči ze země, na které se plazil vyděšený Roberto a zahleděl se na Murphyho.

„Slaboch se ochotně poddá kterékoli ideologii, jež mu poskytne iluzi síly a moci," odvětil mu se šíleným poloúsměvem. Murphy jen křečovitě zaťal pěsti a Roberto zalapal po dechu.

„Zapomínáš však na to, že kde soudí ten, kdo obviňuje, platí síla, ne zákon." Hrdě nadzvedl bradu, zatímco Kevin vztekle zachrčel a koutkem oka se zaměřil na Roberta, který se už stačil odplazit na druhý konec místnosti a se strachem ho pozorovat.

„Všechno je to jen tvoje vina! Kdybys udělal to, co jsem po tobě žádal, ti muži nemuseli zemřít! Jsi to ty, kdo nese zodpovědnost za jejich životy! Jen a jen ty!" chrlil ze sebe vztekle a očima se soustředil na pramínek krve stékající po Robertově pravém spánku.

„Tak to by snad stačilo, ty vyšinutej psychopate! Neházej své viny na někoho jiného!" odporoval mu razantně Murphy, když se Věrný Divák začal opětovně přibližovat k Robertovi. „Všechny ty zvěrstva, co jsi vykonal, nikdy jsem nepotkal člověka, který by si zasloužil peklo víc než ty!" pronesl slova, která Kevina donutila ustat v pohybu a přes rameno pohlédnout na hříšníka, jenž si ani neuvědomoval, jak důležitý pro něj jeho úkol byl!   

„Jak se vůbec opovažuješ brát si do úst takováto slova, ty ďáblův zplozenče! Každé velké poslání si vyžaduje své oběti, stejně tak jako toto! Ti muži byli jen malou cenou za to, co mělo přijít! Prostředek, kterým se dostane boží spravedlnosti tomu, kdo se jí stále vyhýbá! Jemu!" vykřikl a ukázal na Roberta, který by se, kdyby to snad bylo možné, nejradši propadl do země.

„Dost pochybuji o tom, že by Bůh tuto oběť vážně vyžadoval! Nestojí náhodou v bibli, že jsme si všichni rovni! Jakým právem tedy na sebe bereš roli kata a zmocňuješ se práva, které ti nenáleží?" Přišel s dalším pádným argumentem, který Kevina rozohnil snad ještě víc.

„Ničemu nerozumíš! Nikdo ničemu nerozumí! On mě vybral, můj pán mě vybral, naučil mě všemu, co ovládám, poskytnul mi domov, péči a lásku! Jediné, co chtěl na oplátku, bylo, abych se stal božím služebníkem a pomstil zločin, který zůstal nepotrestaný! Jeho zločin!" Zaměřil se opětovně na Roberta, který se nenápadnými kroky pokoušel dostat k Murphymu, to se mu ale nedařilo, jelikož Věrný Divák stál přesně mezi nimi.

„Jaký zločin! O čem to mluvíš!?" chtěl vědět Murphy a ostražitě přimhouřil oči, když se Věrný Divák zhluboka nadechl a šíleně se rozhlédl kolem sebe, jako by snad něco hledal.

„To jen kvůli němu je mrtvá! Nevážil si jí! Pošpinil ji! Nedal jí to, co si zasloužila! Prachobyčejně ji svedl! Ji, tu, která byla tak čistá, tak bezbranná! On ji zničil! Udělal z ní jen sémě hříchu a obdaroval ji svým parchantem! Neznám horšího činu, než se dopustil on!" Kostnatým prstem namířil na Roberta, který v momentě, kdy zaznamenal dotyčná slova, úplně zbledl a strachy se zajíkl, když se zahleděl na zhnuseně zkřivené rty Věrného Diváka a opovrhující výraz, který se v jeho obličeji, při pohledu na něj, odrážel.

„Izabella? Mluvíš o Izabelle, Robertově mrtvé manželce?" ptal se ho s uvážlivě pokrčeným obočím Murphy.

„Nevyslovuj její jméno! Nemáš na to právo! Nikdo nemá! Jen můj pán a já! Dopustil se na ní všech smrtelných hříchů a ještě mnohem víc, zavinil její smrt!" vykřikl tak procítěně, až z úst vyprskl několik slin.

„Byla to nehoda, zemřela při loupežném přepadení, nemohl jsem to ovlivnit," broukl tiše Roberto, na kterého znovu dolehla ta bolest, co mu Izabellina smrt způsobila.

„Výmluvy! Jsou to jen prachobyčejné výmluvy! Těm bude ale už brzy konec! Zaplatíš za všechny své hříchy! O to se osobně postarám!" vyštěkl vztekle, zakroutil hlavou a kulhavou chůzí, se kterou byl ale už tak sžitý, že mu nedělala žádné problémy, se opětovně vydal Robertovým směrem.

„Jsi jen loutka?! Slyšíš! Obyčejná loutka, která se sebou nechá manipulovat! Slaboch, bez vlastního názoru!" zakřičel Murphy, na což se na něj Věrný Divák znovu rozezleně otočil. Tak je to správně, nabádal ho v duchu. Jen se na mě hezky soustřeď. Pokračoval ve svých myšlenkách a stále nanovo se snažil, aby se ten psychopat dostal pokud možno co nejdál od Roberta, který by mohl využít jeho nepozornosti a uprchnout.

Už v tom prvním okamžiku, kdy tohoto muže spatřil, mu bylo hned jasné, že ho za žádnou cenu nesmí podcenit. Byl to ostatně muž, který dokázal zosnovat tohle všechno. Inteligentní a silný.

Všiml si, že i navzdory jeho kulhání, se s tímto jeho hendikepem vyrovnal velmi dobře, soudil z toho, že se uměl pohybovat s velkou mrštností. Nechtěl si ani představit, jak těžké pro něj bylo se přes tyto zdravotní problémy přenést a dostat se do kondice, ve které se nacházel nyní.

„Ale copak? Nelíbí se ti snad slyšet pravdu?" pravil výsměšně, když zpozoroval, jak Věrný Divák zpod opasku vytáhnul ostrou čepel, se kterou se k němu rozeběhl. Plně připraven ho navždy umlčet. Zatraceně! pomyslel si bezradně a jen taktak uhnul před jeho výpadem. Nesmíš polevit, našeptával si stále dokola, a i když to možná byla učiněná sebevražda, rozhodl se v provokování jeho osoby nadále pokračovat.

„Bůh přeci často vybral slabé věci, aby zničily věci nadané hodnoty. Což ostatně platí i o tobě, ty slabochu," řekl a trpělivě vyčkával na nějakou jeho chybu, kterou by mohl využít ve svůj prospěch. Jak se ale zdálo, jeho protivník byl, sakra, zručný!

„Já nejsem slaboch, jsem pouze nástroj pomsty, který poslouží svému poslání!" vyštěkl rozzuřeně a znovu se ohnal po Murphym, kterému se ale na poslední chvíli podařilo uhnout a zbrkle hledat svou pistoli, kterou… kurva! Vzpomněl si, že ji upustil na zem v ten moment, kdy brokovnice zastřelila Torrese. To snad není možné! Nemohl mít snad větší smůlu než teď! Co ho to vůbec napadlo! Přijít sem nepřipravený! Nadával si v duchu o to víc, když už stejně znal odpověď na svou otázku. Byl v takovém stresu z toho, že nestačí zachránit Reyese, že sem vlítnul bez jakékoli přípravy.

„Každá surovost má svůj původ ve slabosti!" zakřičel Murphy, trochu se ohnul a loktem ho udeřil do břicha. Věrný Divák sebou bolestně škubnul, ale boj přesto nevzdával, právě naopak, vložil do něj ještě víc energie a nenávisti.

„Proč tohle děláš!? Tak, zatraceně, proč!?" ptal se ho udýchaně Murphy, když ho Věrný Divák v mrknutí oka srazil na tvrdou zem a vyděšeně se zahleděl do jeho šílenstvím naplněných očí.

Murphy se zapřel o svá předloktí, pokrčil nohy a prudce vykopnul. Věrný Divák ale tento jeho chabý pokus lehce vykryl tím, když ho hrubými dlaněmi chytil za kotníky, přetočil na břicho a poklekl na jeho záda.

„Pusť ho!" začal se prostorem linout Robertův vyděšený hlas. Doběhl k dotyčné dvojici a snažil se Murphymu všelijak pomoct se osvobodit z držení toho psychopata.

Věrný Divák se ale nekontrolovatelně rozchechtal a rukojetí čepele udeřil Roberta do hlavy. Ten se okamžitě svezl na zem a zdálo se, že omdlel.

„Protože člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil!" zapředl zvráceně a hurónsky se rozesmál, když se Murphy pokoušel plazit po podlaze, ve snaze se zpod něj vymanit.

„Zatraceně!" zaklel vztekle, natočil hlavu na stranu a s vyděšenýma očima se zahleděl na ostrou čepel dýky, kterou Věrný Divák uchopil do obou dlaní a byl připraven ji zanořit do jeho zad.

„Rozluč se, se svým životem, hříšníku," poznamenal, zaklonil hlavu a už, už se připravoval k poslednímu úderu, když vtom se znenadání ozval hlasitý výstřel doprovázený trhnutím Kevinova těla. Murphy se stále ještě v naprostém šoku zahleděl do stejně překvapených očí Věrného Diváka, které měl zajisté i on sám.

„Jak…“ vyšlo samovolně z Kevinových úst a z roztřesených dlaní mu vypadla dýka. Murphy se urychleně vzpamatoval, silně se zapřel o podlahu a tím zároveň zapříčinil to, že se z něj Věrný Divák skulil.

„Jste v pořádku?" Jeho ušní bubínky náhle naplnil Cooperovův zvučný hlas. Na malý moment zavřel oči a stále se vzpamatovával ze skutečnosti, že mohl být touhle dobou už po smrti. Nakonec si jen úlevně oddechnul a snažil se na to moc nemyslet.

Kevin se nevěřícně podíval na svou hruď a nahmatal krvavou skvrnu, která se tvořila v úrovni jeho srdce. Nemotorně se postavil na nohy a pohlédnul do obličeje člověka, jenž mu znemožnil dokončit jeho poslání.

„Proč…“ bylo to jediné, co dokázal vyslovit a balancujíc na vratkých nohách se zahleděl do Cooperovy odhodlané tváře naplněné zadostiučiněním.

„Protože slaboch nikdy nevyhraje a vítěz se nikdy nevzdává," vyslovil hrdě Cooper a s pevně sevřenými rty sledoval, jak se Kevinovo tělo bezvládně svezlo k zemi.

„Nevyhráli… jste, ještě n… má hra… hra… stál… e pokr…“ nedopověděl, jelikož mu zcela ochabnul hlas, protočily se mu oči a dostalo se mu přesně toho, co on vždy s hrdostí poskytoval všem svým obětem, osvobození, ale především možnosti obhájit všechny své hříchy před nebeským soudem.

„Neříkal jsem vám náhodou, abyste zůstal ležet?" pronesl stále ještě udýchaným hlasem Murphy, přetočil se na záda a notnou chvíli se ani nepohnul.

Cooper se jen křivě pousmál a tázavě nadzvedl obočí. „Beru to jako díky," poznamenal žoviálně a hned nato se svez na podlahu. „Sakra! Asi jsem to zranění podcenil!" zaklel a očima nahmatal stále se zvětšující flek krve.

Murphy otevřel oči a vyhledal Cooperův pohled. „Pro Krista, chlape! Vždyť z vás ta krev teče doslova proudem!" vykřikl poplašeně, když se mu naskytl pohled na pobledlého Coopera.

„Děkuji za povzbuzující slova, opravdu mi pomohla," pronesl sarkasticky a zhluboka dýchal.

„Potřebujete okamžitě do nemocnice," zkonstatoval Murphy, který se k němu už stačil dostat tak blízko, aby měl možnost znovu prozkoumat jeho zranění.

„To bych rád, pokud se odsud stihneme dostat, nerad vám to říkám, ale ta bomba stále odpočítává čas," řekl zachmuřeně a s křečovitě zatnutými zuby se pokoušel postavit na nohy. Murphy mu ochotně asistoval.

„Kolik nám zbývá času?" ptal se ho s obavou. Cooper se na něj zahleděl svýma průzračně modrýma očima.

„Řekl bych tak deset minut, potom to tu všechno vyletí do povětří a my též, jestli se okamžitě nesebereme a nevypadneme odsud," poznamenal a půlkou těla se opřel o zeď, když se Murphy pohotově rozeběhl k Robertovi a pleskáním po tváři se ho pokoušel vzkřísit opět k životu.

„Co se… kdo… jste v pořádku… vy žijete!" vykřikl Roberto, když procitnul, a s Murphyho pomoci, se postavil na nohy.

„Ano, jsem naživu, ale moc dlouho nebudu a vy též ne, pokud odsud urychleně nevypadneme, zbývá nám necelých deset minut, než to tady všechno vyletí do povětří," sděloval mu okamžitě tuto velmi podstatnou informaci.

Roberto se zmateně rozhlédl po místnosti, až jeho pohled nakonec spočinul na Věrném Divákovi, který se válel na zemi v kaluži krve.

„Jak…“ byla jeho jediná slova, která ale vystihovala úplně vše, co ho zajímalo.

„Cooper ho zastřelil právě v tom momentě, co mi chtěl zasadit smrtelnou ránu, nechci si ani domyslet, co by se stalo, kdyby se tu neukázal včas," pravil pochmurně Murphy a vrhal děkovné pohledy směrem k Cooperovi, který jen souhlasně přikývnul. „A teď honem pryč!" zavelel rázně, na což se společně s ním rozeběhli k Cooperovi a každý ho z jedné strany podepřel.

„A Dominic?" byla další věc, která Roberta zajímala.

„Jsem tady, příteli," poznamenal Dominic, když se všichni tři objevili v místnosti, ve které na ně ten rozklepaný a vyděšený muž čekal.

„Gracias a Dios!" zamumlal ve španělštině Roberto a šťastně se usmál na svého přítele, jeho úsměv ale dočista ochabl, když se zahleděl na mrtvé tělo Adriana a Hughese. „Torres?" ptal se, jelikož zatím neměl možnost vidět jeho mrtvolu. Murphy se na něj jen krátce zahleděl a negativně zakroutil hlavou. Roberto jen zoufale sklopil oči a společně s Murphym, Dominicem a Cooperem, jehož paži měl stále přehozenou kolem ramen, se urychleně rozeběhl do té temné chodby ozářené pochodněmi, které je do tohohle podzemního pekla dostaly.

„Ještě pár schodů!" pravil Murphy a se zakloněnou hlavou se zahleděl na nejasné světlo, které se linulo z konce točitého schodiště, co pro ně představovalo poslední překážku. „To je ono, už tam skoro budeme," šeptal neustále, když došlapoval na poslední schod a z ničeho nic se ozval hlasitý výbuch, který zapříčinil zalehnutí v jeho uších. „Podejte mi ruku!" vykřikl, když se mu společně s Robertem a Cooperem podařilo dostat zpět do zvonice a zahleděl se na Dominica, kterého výbuch smetl na zem. „To je ono! Ještě kousek!" nabádal ho a přitom se snažil ignorovat to bolestné pískání v uších.

Dominic se na něj zahleděl vystrašenýma očima, natáhnul ruku ještě o trochu víc a… Murphymu se povedlo zachytit jeho prsty a s křečovitě sevřenými zuby ho vytáhnout.

A že to tedy bylo na poslední chvíli! pomyslel si ohromeně, když spatřil, jak se schody, které použili k úniku, začínaly bortit a pomalu mizet v prachu nicoty.

„Tak tohle…“ zamumlal vysíleně Cooper, který se bezvládně válel na zemi a zhluboka oddechoval, „… už nechci nikdy zažít, nikdy!" Dokončil svou větu a vyčerpáním, které mělo za vinu též velké množství ztracené krve, omdlel.

Murphyho to však vůbec nezarazilo, právě naopak, byl by dost překvapený, kdyby tomu tak nebylo. Zaklonil hlavu nazad, zatímco se z kapsy kalhot pokoušel vylovit svůj mobilní telefon. „Zvládli jsme to, my jsme to doopravdy zvládli!" vyslovil stále ještě nevěřícně, se šťastným úsměvem se zahleděl na Roberta a hned nato zavolal svému teamu, aby jim ke kostelu okamžitě přistavil sanitku.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Kdo s koho! - 19. kapitola:

4. pisalek přispěvatel
11.08.2017 [1:35]

pisalekAbych pravdu řekla, už od začátku této povídky, jsem to celé přesně takhle plánovala Emoticon Emoticon Převést však všechny mé představy do písmen, nebylo vůbec nic jednoduchého, neustále jsem nad tím přemýšlela a přepisovala určité pasáže Emoticon Emoticon Emoticon Soudě ale z tvého komentáře, se má snaha vyplatila! A co se týče Kevina. Přesně! To je přesně ten úhel pohledu, který jsem u něj chtěla vzbudit. Je sice pravda, že to byl psychopat a vrah, ale zároveň i objeť a loutka někoho jiného. Emoticon Emoticon EmoticonNo a na Camerona a Chloe se můžeš těšit v další kapitole. Emoticon Emoticon ...nazávěr prozradím snad už jen to, že se Pán v příští kapitole dost nemile projeví. Emoticon Emoticon

3. AnnieM
10.08.2017 [18:45]

Ako sa ti táto kapitola písala? Emoticon Je úplne prepracovaná, všetko do seba zapadá a zároveň sa v tom nestrácam. Mne by sa písala príšerne ťažko. :D
Asi som jediná, ale je mi Kevina ľúto. Aj keď robil bordel a bol krutý, nebolo to podľa mňa z jeho hlavy. :/ Preto sa teším na vstup jeho Pána. :D
Chýbala mi Chloe, Cameron a ich démoni, ale tých sa určite dočkám. Teším sa na ďalšiu kapitolu Emoticon

2. pisalek přispěvatel
10.08.2017 [0:48]

pisalekJá vím, byl to opravdu psychopat Emoticon Emoticon Emoticon ale zase na druhou stranu, jsem si tvoření jeho osoby vážně užívala Emoticon Emoticon čím víc byly totiž jeho pohledy šílenější, tím líp to pak celé vyzněloEmoticon Emoticon Emoticon jinými slovy jsem si mohla prostě jen tak čmárat a ani vlastně nepřemýšlet nad tím, co Emoticon Emoticon Emoticon EmoticonEmoticon A ohledně tvého pocitu, asi tě zklamu, ale zdaleka to ještě neskončilo, stále ve vzduchu přeci visí ta otázka, kdo že je to vlastně ten tajemný Pán Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Pioggia
09.08.2017 [19:32]

Fuuu konečne je po tom... Nechcem aby to vyznelo zle ale vďakabohu že Kevin už nežije... No aj tak mám pocit že to ešte neskončilo...neviem prečo Emoticon No dúfam že sa mýlim zaslúžia si všetci už mať od toho svinstva naveky pokoj Emoticon Emoticon Rýchlo ďalšiu som zvedavá jak to teda bude ďalej Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]


Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!