OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost in the Love - 40. kapitola

22.05.2014 (16:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1024×

JARED

Týden před mnou a Neriou plánovaným zásnubním večírkem pro Anu a Lucu jsem musel povinně absolvovat schůzku s Anahi. V podstatě kdykoliv si pískne, tak podle toho skáču, protože mě má jednoduše řečeno v hrsti. Tentokrát jsem s ní chtěl ale nějak opatrně vysmlouvat, aby se mnou na tu oslavu nechodila. Kdo ksakru ví, jak se vůbec dozvěděla, že se koná, ale ty její předlouhý jedovatý chapadla se dostanou snad úplně všude. Za žádnou cenu ale nesmí dosáhnout až k Nerie nebo Shannonovi. Tenhle heroický boj je pouze můj. Přijde mi to tak trochu jako báje o Perseovi a medúze, přičemž teda pevně doufám, že to dopadne naprosto stejně. Metaforicky, ovšemže.

Výlučně jsem navštěvoval já ji u ní doma, aby Shannon nepojal nějaký podezření, že mezi náma ještě něco je, aby se to náhodou nedopatřením nedoneslo nějak k Nerii. Kdyby se totiž dozvěděla, že mezi sebou máme stále nějaký kontakt, a nezáleží na tom jakýho charakteru, asi by mě sežrala. Nejdřív by mě ale seřvala na dvě doby, potom by mě poslala do háje a nakonec sežrala. Nejsem zas takový poblázněný idiot, abych něco nechal náhodě a tím ohrozil náš jinak bezchybný a idylický vztah. A hlavně jí nehodlám jakkoliv ublížit, ačkoliv to vlastně paradoxně momentálně nepřetržitě dělám. Chci pro ni jen to nejlepší, což by bylo to, kdybych jí nezastíral, že ještě pořád chodím s Anahi, ačkoliv se to snažím úzkostlivě před všema utajit. Toho jsem si plně vědom. A kdyby to nestačilo, zároveň tím ničím bratrovu šanci na to být šťastný. Jsem v totálně podělaný situaci, ale beztak jsem šťastnější než kdykoliv předtím. A jsem ochotný pro ten jeden světlý bod v mým životě, pro to neskonalý štěstí, obětovat to vše ostatní, jelikož vím, že mi to za to stojí. Ona nesporně ano…

„Tak co chceš, Jarede? Je mi jasný, že si se mnou nesešel jenom proto, že jsem ti chyběla. Tak si řekni, co po mně chceš. Myslím si, že bych ti mohla vyhovět, když ty si mi celou dobu vycházel. Docela.“ Vyžívala se v tý svý roli samozvaný milostivý otrokyně a použila k tomu takovýho medovýho tónu hlasu, až mě z toho skoro rozbolely zuby. K mojí smůle nemám na výběr a jsem přinucený s ní tuhle absurdní hru hrát, abych nikoho ze svých nejdražších neranil. Nezáleží na tom, že moje nitro je přitom rváno na kusy.

„Rád bych tě požádal, jestli by ti nevadilo, kdybych na ten zásnubní večírek šel sám,“ podal jsem jí to co nejzdvořileji a nejpokorněji, abych tím nezpůsobil nějakou nevítanou spoušť. Protáhla konsternovaně obličej, načež se začala pobaveně chechtat. Nedělal jsem si žádný planý naděje, ale ani takový sprostý až bezpáteřní výsměch jsem od ní taky neočekával.

„To by mi teda vadilo,“ smetla to rázně pod stůl, když mi ostře odsekla, jakmile se přestala pitomě smát. Následně na mě vrhla takový výhružný pohled, který měl stvrdit její zamítnutí.

„Vždyť tam nejsi ani pozvaná,“ podotkl jsem skrz na skrz věcně, protože jsem celkem tančil na tenkým ledě a pod hladinu jsem se vskutku propadnout netoužil. I když u ní je to jako u ledový královny v jednom kuse. Nejspíš jaktěživ nepoberu, co má za smysl, že se mě vytrvale drží, přestože veškerý cit se u nás dvou vytratil. Od týhle zpropadený dohody uzavřený na základě prachobyčejnýho vydírání se jakýkoliv intimnosti nekonaly. Ani omylem. Nestalo se ani to, že bychom na sebe byť šáhli. Leda opravdu tím omylem…

„Jako tvoje přítelkyně ani nemusím. To je přece samozřejmost,“ poučovala mě moudře jako nějakýho nejapnýho školáčka. Nezbývalo mi než držet hubu a krok. Skutečně ji nemíním nijak pokoušet, ačkoliv na tohle vzpurně odpovědět jsem si neodpustil. Je zapotřebí si nějaký fakta připomenout, poněvadž ona dělá, jako že neexistují, anebo že o nich neví.

„Ty nejsi moje přítelkyně, Anahi!“ zavrčel jsem zlostně, protože tenhle její příměr mě vytáčí jako už nic jinýho. Kde bere tu drzost a smělost se nazývat mojí partnerkou přes to, co provádí?! Kdybych měl dostatečně silný žaludek, tak ji zpacifikuju a pošlu ji expresním balíkem na úplně opačnou stranu planetu.

„To ani ona!“ prskla hněvivě, když jsem si dovolil jí osvěžit paměť zrovna tím, co naopak dráždilo ji.

„Ale byla by, kdyby ses probrala a přestala udržovat něco, co je dávno mrtvý,“ používal jsem raději přenesený významy mých tvrzení, abych ji víc neprovokoval natvrdo podanýma skutečnostma, protože to tak či onak vyjde bezmála nastejno. Už je stejně naštvaná.

„Kdyby ses ty nechoval jako pošetilej blázen, mohl bys mít dvě krásný, přitažlivý ženský najednou, což je sen nejednoho chlapa, ale ty místo toho fňukáš, že chceš být odevzdaný akorát jedný. Jsi vážně neskutečnej hlupák, Jarede,“ bavila se mnou dál, přičemž mě scestně nazývala všelijakýma přizviskama, jelikož mluvila o něčem, co mi je zcela cizí. Nikdy bych nedokázal udržovat poměr s dvěma ženama najednou. Na to si jich až příliš vážím. Ale tenhle románový trojúhelník je zase trošku o něčem jiným. Krajně výjimečný stav.

„Ty mi vykládáš vždycky takový nesmysly podle toho, jak se ti to zrovna hodí, Anahi. Jenomže já už jsem z toho vystřízlivěl, víš?! Cokoliv z toho, co mi řekneš, nezmění nic na tom, co cítím a co chci. Děláš to akorát horší a horší. Dám ti všechno, co budeš chtít, když odsud co nejrychleji zmizíš,“ domlouval jsem jí prosebným tónem hlasu, což je to poslední, co mě trápí. Klidně kvůli ní pošlapu svoji mužskou hrdost, ale hlavně když se jí konečně zbavím.

„Cokoliv?“ chytila se toho nějak přespříliš horlivě. Zjevně ji něco napadlo a příhodně bych se toho měl obávat, protože ať ten její chorý mozek osvítil jakýkoliv nápad, ty záludný ohýnky v jejích nadšených očích se přehlédnout nedaly, tudíž ani nepocítit hořký hrot obav a pochyb. Beztak jsem jí na to skálopevně odhodlaný přikývnul, ačkoliv jsem si tím dost možná zpečetil další ošemetnou smlouvu s ďáblem.

„Cokoliv?!“ ujišťovala se podruhý, že to myslím smrtelně vážně. Nenamáhal jsem se nijak, takže se ode mě dočkala pouze dalšího souhlasnýho odkývání.

„Když mi dáš tu nahrávku a to kolem,“ vzpomněl jsem si duchapřítomně na jednu podmínku, bez který bych do toho teda rozhodně nešel. Neprahnu po ničem tolik jako po tom, abych od ní měl svatý pokoj. Kromě Nerii přirozeně, ale především pro ni to taky dělám. To mi pro změnu odkývala ona, jakmile si tu moji lákavou nabídku nechala projít hlavou.

„Chci tvoje dítě,“ odtajila mi svoji bizarní myšlenku, která jí nejspíš prolítla tou její pomatenou myslí již přitom, když jsem se jí zapřísáhl, že pro její odchod splním jakoukoliv její žádost. Ani ve snu bych ale nepřišel na něco takhle šílenýho. Tohle je nad absolutně všechny moje, a nejspíš i její, hranice. Jestliže jsem si o ní doteď myslel, že je svým způsobem vyšinutá, tímhle se u mě definitivně zapsala jako korunovaný psychopat. Trvalo mi výmluvně dlouhou dobu, než jsem byl schopný na to jakkoliv reagovat. Ona na mě přitom bez ustání intenzivně zírala s takovým ohavným trumfem vepsaným ve škodolibě zkroucený tváři. Dělalo se mi z ní regulérně špatně.

„A to, kurva, proč?! Do prdele, seš normální?! Moje dítě? K čemu by ti, proboha, bylo moje dítě?... Seš nemocná, Anahi, potřebuješ odbornou pomoc, víš to? Tohle už překračuje všechny meze,“ žasl jsem nad ní v nekonečným údivu tý její nebývalý lability, která se tímhle naplno projevila. Mohl jsem si vykroutit krk, jak jsem potřeboval aspoň neverbálně vyjádřit svoji bezradnost nad jejím sociopatickým chováním. Tohle se mi zdá. Musí se mi to zdát, protože to jinak není možný, že se mi něco takovýho opravdu děje.

„Potom se rozluč s Neriou,“ přešla opět ke svýmu typickýmu vydírání, za který jsem jí měl docela nutkání jí obmotat dlaně kolem krku a pevně stisknout. Obzvlášť, když do toho míchá Neriu. Kdyby o tomhle všem třebaže jen tušila, uškrtila by ji sama. Ten její nenávistný pohled doslova překypující záští a nenávistí mě nezdolně přesvědčil o její duševní poruše. Za co, kruci?! Za co?! Proč zrovna já mám co dočinění s takovým nebezpečným bláznem, který má na mě vítězný trumfy, proti kterým nezmůžu ani hovno?! Ale v tomhle jí každopádně nevyhovím! I když to nejpravděpodobněji znamená, že tím přijdu o Neriu. Pořád snesitelnější, přestože to bude moje nejtěžší volba vůbec, než kdybych se uvázal k něčemu takovýmu. S Neriou to časem nějak vychladne, aspoň tomu nezdolně věřím, ale dítě je celoživotní závazek na který sice jsem připravený, ale určitě ne s někým jako je Anahi. Ať už plánuje Anahi dosáhnout čehokoli, já jí v tom zabráním.

„A ty se rozluč s tím, že si z lidí budeš dělat loutky,“ poznamenal jsem hrubě, aby nepochybovala o tom, že bych svýho slibu nedostál. Umocnil jsem to zlověstným pohledem, se kterým jsem odtud hodlal urychleně vypadnout, než se to zvrhne v naprostý fiasko nadobro.

„Někdo musí mít nad ostatními kontrolu, protože by se jinak plácali od ničeho k ničemu,“ filosofovala v těch nejnesmyslnějších tezích, jaký jsem od ní prozatím slyšel. Nemám ani ponětí, jak její mozkový závity fungují, ale skrývá se v nich něco nebývale otřesnýho, co ji nutí smýšlet takhle zvráceně. A nějaká její nechutná část, která v ní buďto tiše dřímala a čekala na ten správný čas, než se projeví, anebo si ji svojí nezáviděníhodnou povahou manipulátorky a lhářky vytvořila sama ze svý vlastní vůle. Ať je to jak je to, tohle je jasný případ pro psychiatrii!

„Ty nemůžeš ovládat něčí životy podle toho, jak se ti to zlíbí!! To je protiústavní!... Jestli ti to doteď procházelo, tak u mě teda rozhodně ne! S touhle tvojí psychózou jednou pro vždy s radostí skončím, to ti garantuju,“ zkusil jsem tu její prudce toxickou medicínku, jinak řečeno jsem jí nevybíravě vyhrožoval, což jsem zřejmě neměl, protože se jí běsně rozšířily nosní dírky, oči se jí bouřlivě zableskly a celkově její výraz pojal takový odstrašující stín. Ou jé, právě jsem probudil monstrum.

„Ale zároveň s tím skončíš s Neriou a Shannonem, na to máš dost odvahy a ne sobeckosti?!“ nenechala se rozhodit, což už od ní vyžadovalo notnou dávku sebeovládání, přestože to tak zprvu vůbec nevypadalo. Mluvila z ní ta její nenarušená polovička, která se čas od času hlásila. No to, sakra, jo! Co když trpí rozdvojenou osobností? To by docela dobře odpovídalo, ale nejsem žádný Freud, abych ji tu diagnostikoval.

„Někdo to udělat musí,“ přesvědčoval jsem sám sebe, že to prostě zvládnu. Dobrovolně se vzdát svý nový lásky a mýho spolehlivýho druhýho já. To mě položí.

„Mám pro tebe další nabídku,“ nadhodila už opět poklidně, protože se nijak nestrachovala, že bych jí ten návrh zamítnul, poněvadž to bude pouze další z mnoha jejich klamných pokusů o to, abych se domníval, že mám prostor na nějaký vlastní rozhodnutí. Ona to umí výborně podat, jenže já jsem si ty růžový brejle sundal už velice dávno.

„Vezmi mě na ten večírek a já potom zmizím, slibuju. Nikdy mě tady už neuvidíš,“ vyjednávala s tím jediným argumentem, který mě dokázal vyvést z míry natolik, že jsem se několikrát zaskočeně, mělce nadechl, protože mě ta představa vyloženě přidusila. „Vyhraju tak či tak,“ dodala vzápětí, abych se zbytečně nenamáhal s vymýšlením nějakýho únikovýho plánu.

„Proč chceš Nerie tak moc ublížit? A co ti udělal Shannon, že ho do toho zatahuješ taky?“ vyžadoval jsem si aspoň tohle vysvětlení, o kterým jsem nabyl dojmu, že si ho zasloužím, když už jsem se uchýlil k tomu obětovat svůj pohodový a bezstarostný život. Podivně jí při tom zacukalo několik mimických svalů, který mi napověděly, že tyhle dvě nezištný otázky jí daly pěkně zabrat. V ní je něco hodně šeredně zmotaný, když se nebojí zničit osudy třem různým lidem. Krátce na tuhle moji úvahu se začala horečně smát tím vyšinutým smíchem, ze kterýho mi skoro vyskakovala husina.

„Neobviňuj z toho mě, ale v první řadě sebe! Tohle všechno je tvoje vina, Jarede!“ hájila se obratně, abych to nesváděl na ni, protože podle ní jsem pochybil zejména já. Její umínění bych jí beztak nevyvrátil, ani kdybych se přetrhnul, takže to fakt zkoušet nebudu.

„Na Neriu jsi měla spadeno už skoro od samýho začátku,“ ujasnil jsem jí aspoň tohle, z čehož mě nijak zradit nemohla, protože mi to docela často sama ukazovala, jak je vůči Nerii záštiplná a zaujatá.

„Protože sis se mnou začal jen proto, že si nemohl mít ji a nebyl si schopný si to včas přiznat! Teď za to zaplatíš! Všichni za to zaplatíte! Mě nikdo takhle ponižovat a využívat nebude!“ prskala jako vzteklá kočka těsně předtím, než se chystá zaútočit. Závěr jejího monologu mě přinutil přehodnotit tu moji teorii ohledně její rozdvojený osobnosti. Možná, že je pouze tak příšerně přecitlivělá a závislá na svým nabubřelým egu, že neunese, když se ho někdo byť jen okrajově dotkne. To si ze mě dělá srandu, že se jedná jen o takovou malichernost?! No, ale lidi se mezi sebou vraždí i pro míň, takže…

„Ale to se prostě stává, Anahi! Lidi se dávají dohromady a zase se rozcházejí i z míň malicherných důvodů. Ty si to hned úzce bereš a děláš z toho hotovou tragédii, abys měla nějakej důvod k vykonání svojí monstrózní pomsty, kterou ublížíš někomu, koho se to ani netýká a kdo ti nic neprovedl. To je přinejmenším znepokojující, ale doslova seš zralá na cvokárnu,“ promlouval jsem jí do její zraněný a rozpolcený duše, kterou jsem částečně litoval, ale nesrovnatelně víc odsuzoval a nenáviděl. Ona mě přitom bez jedinýho mrknutí ostražitě drtila přimhouřenýma očima, ze kterých jí prýštily samý negativní emoce. To jsem si teda pomohl…

„Sice mi nic neprovedl, ale rozhodně se ho to týká! A už vůbec si nezaslouží, aby mu někdo lhal přímo do očí, jako mně! Vlastně bys měl být rád za to, že ti dávám tu možnost si sám zvolit, protože bych mohla rovnou jít a říct všem, jak to doopravdy je!“ obula se do mě pořádně a pořádně neochvějně, až jsem chtě nechtě uznal, že v tomhle má naprostou pravdu. A taky že z tý její prostořeký pusy vyšlo projednou něco moudrýho. 

„Dobře! Vezmu tě tam. Udělám to,“ souhlasil jsem po krátký úvaze, která ani neměla smysl, jelikož tu zelo pouze jedno konečný řešení, který si prosazovala již od počátku a který nijak obejít nešlo, ačkoliv jsem v to asi tak na sekundu naivně doufal. Mý podvědomí v tom mělo ale jasno od toho momentu, kdy to vyslovila.

„Jako bys snad mohl jinak. Zvolil sis ale správně, Jarede, takhle to bude pro všechny lepší, než kdyby se to měli dozvědět díky tomu vašemu bezmála pornu,“ ocenila moje upřednostnění tý míň bolestivý cesty, kterou jsem pro sebe, Neriu a Shannona vybral, protože ačkoliv to vědomí toho, co mě zanedlouho čeká, mě bude sžírat zaživa, je pořád přijatelnější, než kdyby kdokoliv viděl ten přímý důkaz tý naší lži, přetvářky a zrady v jednom, jejíž obětí se stali Shannon i Anahi, která nás odhalila sama díky tý svý abnormální paranoie.

„Necháš to ale na mně! Nebudeš se do toho nijak víc motat. Udělala si už i tak víc než dost,“ prosazoval jsem si neústupně svou, jelikož ona si na tom stejně odehrála tu nejpodstatnější roli, takže zbytek bych rád dokonal já, přestože tím tu veškerou vinu svalím především na sebe. Anebo spíš budu tím hlavním středem, na který se ti dva zaměří a na kterým si tu svoji zlobu a ponížení následně vybijí. Někdo to být musí, vždycky.

„Mně úplně postačí, když budu u toho, jak tě tvoji nejmilovanější zavrhnou, to mi věř. To si fakticky hodně užiju,“ tetelila se radostí, jak se dětinsky a především škodolibě těšila na kvapem se blížící událost, kde jsem se zařekl, že zahodím to nejdražší, co mám. Při pomyšlení na ten večírek se mi stáhlo hrdlo a na prsou se mi usadil tunový balvan. Nikdy jsem neměl snad větší strach.

„Tohle ti asi jako jediný vážně věřím,“ neskrýval jsem před ní svoje mínění, protože mi víceméně na ničem dalším nezáleží. Kostky jsou vrženy, takže nač se strachovat o to, jestli ji mám jakkoliv proti sobě ještě víc poštvat.

„Nebo znovu zvaž svoje možnosti. Můžeš si užít se mnou a nikdo se nic nedozví. Nikdo nebude trpět. Ty budeš moct být s ní a Shannon bude žít v blažený nevědomosti, že je jeho vlastní krev i jeho prokletím,“ vykládala mi tu další zhovadilosti, nad kterýma jsem se pro jistotu nijak detailně nepozastavoval, poněvadž bych hutnější nápor jejího šílenství nejspíš již nezpracoval.

„Uvidíme se příští tejden,“ zakončil jsem ten nejbláznivější hovor, jaký jsme spolu kdy vedli, a vlastně i celkově ze všech mých rozhovorů, protože mám po krk jejích nekonečných alibistických žvástů, kterýma si mě zkouší zpracovat k obrazu svýmu. Jenže já dávno nejsem její loutka, ačkoliv mě za ni viditelně pořád má.

„Kdyby sis to rozmyslel, klidně dej vědět. Ale jestli nedodržíš svoje slovo, alespoň v tomhle, ty následky si ponese hlavně Neria. A ty moc dobře víš, že nemám problém s tím to udělat. Cokoliv. Mysli na to,“ prosadila si poslední slovo, který nadšeně utvrdila takovým zlým, lascivním a výhružným způsobem, čímž akorát umocnila svoji vyšinutost. Navíc ten její slizký úšklebek, tak ten mě i po těch několika minutách naší výměny názorů neskonale iritoval. Odvrátil jsem se od ní s kamenným výrazem v obličeji, avšak s alespoň minimálním náznakem znechucení, se kterým mě dokonce bez protestů nechala odejít. Ještě že tak, poněvadž brzy bych se musel uchýlit k drsnějším metodám, jak jsem se postupně nakláněl nad propast příčetnosti. Nedá se ale říct, že by se mi po opuštění jejího domu alespoň nepatrně ulevilo. Vlastně mi bylo ještě mnohem hůř. Můj osud, i ten Nerii a Shannona, je definitivně zpečetěný.

Jakmile se za mnou zaklaply vstupní dveře od našeho domu, moje nohy mě samy vedly do kuchyně a rovnou do ledničky, abych uklidnil svoje pocuchaný nervy od Anahi, Poštěstilo se mi, protože jsem v ní našel, podotýkám, že v Shannonově přihrádce, chlazenou, prvotřídní vodku ze samotnýho Finska. Nalil jsem si rovnou dvojitýho panáka a obrátil jsem ho do sebe bez sebemenšího zaváhání. Bohužel jsem se nevyhnul kyselýmu zkřivení úst a ošití se z toho nenadálýho přísunu ethanolu, na který nejsem v podstatě zvyklý. Na druhou stranu mi to úspěšně oblbnulo napnutý nervy, takže jsem ihned rozjařeně přistoupil k druhý várce. I ta záhy celá skončila uvnitř mě i s těma samýma následkama.

„Co tu blbneš?“ vyrušil mě bráchův nechápavý hlas, kterým ke mně promlouval z protějšího rohu kuchyňský linky. Ačkoliv jsem stačil vodku polknout, ten jeho nečekaný vstup na scénu mě nehorázně vyděsil, poněvadž se tím ozvalo moje provinilý svědomí, který se mi ohlásilo se štiplavým píchnutím uprostřed hrudi a z toho následným zakuckáním se.

„Ehm, no… Hm, nevidíš,“ vysoukal jsem ze sebe mezi všemožnými pazvuky během dávení se, který se mi podařilo ovládnout a utišit, než to se mnou škráblo na nedostatečný přísun kyslíku, přičemž jsem pozvedl prázdnou sklenku do vzduchu, na jejímž dně se zalesklo pár neposedných průsvitných kapek.

„Co se stalo tak hroznýho, že piješ ve všední den, za světla, moji šestkrát destilovanou, ryzí vodku?“ zajímal se zúčastněně, což považuju za obrovský pokrok vzhledem k tomu, že se mnou nedávno vůbec nekomunikoval. Asi bych toho měl využít, jenomže jak, když mi z hlavy nejde vypudit ta neodbytná myšlenka, že za týden se dozví o všem, kvůli čemuž mě bezesporu zavrhne.

„To nestojí za řeč,“ zahučel jsem pořád v takovým alkoholovým opojení z vyexovanýho panáku. Shannon ze mě každopádně nespouštěl ostříží zrak, který schovával pod hustým obočím, který měl stažený kousek nad víčky.

„A já bych právě řekl, že jo, když se kvůli tomu nalejváš,“ odporoval mi zatvrzele a pozvedl tázavě levý obočí výš, abych věděl, že tu přede mnou stojí a je ochotný si mě vyslechnout. Proč zrovna teď?!

„Potřebuju jen zklidnit nervy,“ odbyl jsem se ho nejasnou odpovědí, která mu nic neobjasnila a asi v něm i podnítila víc zvědavosti a starostlivosti. S tímhle usmyslením jsem si do sklenky nalil třetí várku, která to moje klidnění měla úspěšně završit, jelikož mě po těch předešlých průplaších pekelně pálil celý jícen.

„Tohle jsem pochopil, ale já se ptám kvůli čemu. Ty si sice potřebuješ klidnit nervy, i když ti blbě uschnou vlasy a zkroutí se ti jinak, než chceš, anebo když si špatně ochutíš salát, ale tohle bude asi jinej level. Tak co je?“ tahal to ze mě umanutě a nečekaně využil šance, aby si do mě mohl pěkně rýpnout. Hodně bych se divil, kdyby to neudělal, nicméně nemám, co bych mu na to opáčil, protože k tomu ani nemám důvod. Tohle je to nejmenší, co vůči němu můžu udělat. Nechat si líbit jeho narážky, protože jsem oproti němu pochybil milionkrát hůř. Ukotvil jsem na něm svůj decentně vyčítavý pohled, jelikož narážel na moje vlasy, a to se mě prostě dokáže dotknout. Já vím, až nezdravě moc si na nich zakládám, ale když mi na hlavě roste takový dobrý materiál, nenechám ho přece jenom tak ladem, ne? Taky bych mohl mít na hlavě třetí koleno, který bych si mohl maximálně tak leštit, takže jsem za svoji bohatou hřívu skutečně vděčný.

„Jak se blíží ten zásnubní večírek… Jsem z toho nějak nervní,“ navlíkl jsem to šikovně na výmluvu ohledně tohohle vedlejšího úkolu, který několik předešlých týdnů naprosto plnil můj volný čas, což je docela úsměvný eufemismus pro skutečnost, že jsem v tom volným čase zejména sebou samým zaplňoval Neriu.

„A co Neria?“ neudržel se a zeptal se na ni, ačkoliv se záhy zatvářil nemálo žalostně, že tomu nutkání, se o ni zajímat, takhle snadno podlehl. Sklopil hlavu zrovna v ten moment, kdy jsem se na něj rozpačitě zakoukal.

„No… Kdyby se neživila předváděním, z fleku by si mohla pořídit svatební agenturu. Má opravdu skvělý nápady a já mám takový pocit, že už má naprosto detailní představu o tom, jak bude její svatba vypadat,“ rozpovídal jsem se nějak obsáhle, což jsem původně absolutně neplánoval, jenomže jakmile jsem začal, nešlo mi přestat. Umlčel mě až jeho bolestný záblesk v očích, když jsem narazil na onu svatbu, která v něm nejspíš vyvolala zoufalý vzpomínky.

„Určitě i o svým manželovi,“ utrousil polohlasem až skoro neslyšně, ale v domě je takový hrobový ticho, že mi ani jediná hláska neunikla. Po tomhle jsem se na něj fakticky neodvážil podívat, protože mě ovládl takový nepodmíněný pocit, že by někde v mým obličeji mohl vyčíst pravdu s tím, co jsem mu provedl.

„Hele, brácho, je mi to vážně líto… To, co se stalo mezi tebou a Neriou,“ vypadlo ze mě zničehonic naprosto nekontrolovatelně, takže jsem na něj rázem kulil oči, že jsem mu to opět nevědomky připomněl. Omluvně jsem na něj upřel zrak, načež si on slabě povzdechl v tom smyslu, že kolem toho beztak nejde pořád mlčky kroužit a nezmínit něco o ní. Patří do obou našich světů, přestože z toho Shannonova se rozhodla odejít.

„V pohodě, Jayi. Takový věci se stávají,“ přebral si to statečně, přičemž zopakoval tu samou frázi z mýho hovoru s Anahi.

„Ale ne pokaždý je to kvůli mně,“ uvedl jsem na pravou míru, jenže to bohužel vůbec ničemu nepomohlo. Ani minimální změna. Neulevilo se mi, ani jsem se necítil ještě víc vinný. Akorát jsem to vyřkl nahlas ve snaze se pohnout někam dál.

„Můžu si za to sám. Neměl jsem bejt tak směšnej idiot a myslet si, že by snad upřednostnila mě před tebou. Vždycky to budeš ty,“ strefoval se do mě o poznání drsněji, když chytil podlou slinu a neovládl se, aby ji ignoroval. Přitom ze mě nesundal nasupený pohled, který mě svou tíhou doslova mučil.

„To není pravda, Shanne,“ vzmohl jsem se pouze na ubohý, slabý vzdor, protože oba dva jsme velice dobře věděli, že to tak je. Něco jsem říct ale musel. A asi i proto, abych zahnal tu svoji myšlenku na budoucí odhalení, který mu ukáže, jaký jsem podělaný zbabělec a že to vskutku pravda je.

„Jasně, že je!“ vzkřikl najednou vztekle a praštil zatnutou pěstí do stolu, když ho přemohl ublížený hněv způsobený tou Neriinou proradností spojenou se mnou, která mu zlomila srdce. Několik sekund mě ničil zčernalými duhovkami, než se utrhl a vypařil se z kuchyně. Potom, co jsem se z toho jeho výbuchu vzpamatoval, jsem byl naprosto zralý na dalšího panáka. Tohle se mi jen zdá! Není to realita. Nemůže být. Tohle jinak vážně nezvládnu. 

Touto kapitolou jsme pokořili čtvrtou dekádu povídky, která je poslední. Ještě pět dílů a čeká nás konec. Ale na příště se můžete těšit, protože bude znovu jen zamilovaný páreček Neria a Jared, který si bude užívat poslední chvíle s ní. Doslova, takže trocha romantiky a intimity se bude konat. x))

Hrozně moc Vám děkuju!! :33 Všem, kteří vydrželi až sem, protože toho za sebou už máte docela hodně, nejen slov a vět, ale taky všelijakých zvratů a situací, takže máte opravdu můj respekt! :) Děkuju Vám!!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost in the Love - 40. kapitola: