OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Lost of the Love - 8. kapitola

20.12.2014 (18:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1165×

JARED

Netrpělivě jsem klepal na dřevěný dveře Neriina pokoje, protože už jsem se jednoduše neudržel. Celý ráno jsem seděl ve svým apartmá a přemlouval se, ať to nedělám, jenomže ta téměř probdělá noc, kdy jsem si neustále promítal to, jak jsem ji po půlnoci potkal na pláži a jak pak odešla s nějakým cizím mužem, si na mně nevítaně vybrala daň. Moje racionální myšlení jednoznačně utlačily emoce, takže jsem neurvale ťukal na ty dveře, aby mi je konečně otevřela.

O tom, že je vůbec uvnitř, jsem se přesvědčil, když jsem odtamtud slyšel nějaký nespokojený brblání v cizím jazyce a taky šramot. V ten moment jsem si teprve uvědomil, že asi nedělám moc dobře, když tu jsem a dobývám se k ní. Neria mi to dá zaručeně sežrat, a o to víc, když přicházím z takovýho důvodu, jako ji opatrně poučit o tom, co to zase vyvádí. Vždycky nesnášela, když jí někdo radil v tom, co má a nemá dělat, natož potom, když to hodlám udělat já. Já vím, že mi do toho nic není a že to není moje starost, už dlouho ne, jenomže já vůči ní stále něco opravdu hodně silnýho cítím, na rovinu, spíš ji pořád bláznivě miluju, což zatemňuje můj rozumný úsudek a naopak dává volnost mým rozvířeným pocitům. A když jsem ji viděl na tý pláži, jak odchází s nějakým snědým, namakaným frajerem, tomu palčivýmu návalu žárlivosti jsem fakt zabránit nesvedl. Navzdory tomu ale nevěřím, že by byla tak hloupá a naivní, aby se znovu pouštěla do takový pitomosti, jako že se bude rozptylovat od svých problémů. Že bude myšlenky na mě zahánět u někoho jinýho. To teda nebude!

Opřel jsem se suverénně o rám dveří, abych na ni nepůsobil prvním dojmem vyděšenýho chudáka, přestože si tak připadám, protože jsem si vědom toho, co mě přibližně čeká, a navíc celkem ani nemám připravený žádný těžkopádný argumenty, který jsou u ní čirou nezbytností, když se s ní chystáte pustit do ostřejší polemiky. Hlavně tím u Nerii žádný plusový body nezískám. Jenže já si nějak nemůžu pomoct. V jejím případě se mi to bohužel stává nějak často…

„Co tu děláš?“ přivítala mě podle mého očekávání, takže nikterak přátelsky. Otevřela mi pouze na škvíru, do které se jí vešla nanejvýš hlava, ale když si přešlápla na místě, vykouklo na mě kousek jejího útlého tělíčka. Byla ještě v pyžamu, jestli se tak tedy dají nazývat sněhobílé krajkové bokové kalhotky a k tomu patřící top, čemuž napovídal i její rozespalý a otrávený obličej, který byl pro mě stejně andělsky roztomilý.  

„Musím s tebou mluvit,“ vysvětlil jsem jí svoji přítomnost zde takhle po ránu, který pro mě nastalo už po šestý hodině, kdy jsem to převalování v posteli definitivně vzdal a vylezl z ní ven. Bezradně si odmítavě povzdechla a prohrábla si rozcuchané vlasy, aby si je svými dlouhými prsty nějak upravila.

„A nemohlo to ještě počkat?!“ poznamenala nerudně, protože jsem ji nejspíš právě probudil.

„Vždyť je devět hodin. Za chvíli by ti sem stejně vlítla Ana nebo tvůj brácha,“ opáčil jsem věcně, když na mě tak nevraživě vyrukovala s tím, že ji tu obtěžuju hned po ránu. No co, zažil jsem ji mnohem protivnější, a to jsme tenkrát byli zadobře.

„Měla jsem docela náročnou a dlouhou noc… Zjevně na rozdíl od tebe,“ poznamenala rýpavě a navíc s narážkou, která mě celkem vyprovokovala k tomu, abych se nenechal odradit a vyslovil se.

„A proto jsem tady, tak mě pusť, prosím tě, dovnitř,“ požádal jsem ji se vší slušností, kterou jsem mezi tím rozčarováním a pobouřením dokázal vydolovat. Tímhle objasněním, kterým jsem ji ještě víc zmátl, ale taktéž upoutal její pozornost, což mi dala najevo pozvednutím obočí.

„Seš tady proto, že nemáš v noci co dělat? Un momento, něco mi tady uniklo, anebo ty jsi něco snad nepochopil?!“ pokračovala v těch uštěpačných otázkách, aby mi to aspoň nějak oplatila za to vzbuzení. Nijak víc mě tím nerozhodila, protože to už jsem od tý chvíle, co jsem zaklepal na ty dveře. Lhal bych si do kapsy, kdybych tvrdil, že mě ty její ustavičný komentáře na to, že my jsme minulost, neunavují a nefrustrují, když se to tak usilovně snažím změnit a ona mi to jen vyvrací a odrazuje mě. Je to její záměr, to chápu, a taky chápu to, že je to její jakýsi obranný systém, abych se od ní držel dál, ale ono to na mě nějaký svůj kýžený dopad přeci má.

„Ne. Jde o to, že jsem pochopil, co to děláš za blbost! Copak už ses dost nepoučila?“ ptal jsem se jí nechápavě, přičemž můj tón hlasu dokonale odpovídal jejímu udivenému výrazu. Nemá ponětí, o čem to mluvím, což je buďto tím náhlým probuzením, nebo to jenom velice věrohodně předstírá. V tomhle si u ní nikdy nejsem jistý, protože její herecký nadání je obdivuhodný.

„Počkej tady,“ nakázala mi nekompromisně, když se konečně rozhodla, že si mě vyslechne, jelikož jsme to docela šikovně načal. Už už mi zavírala dveře před nosem, ale stihl jsem dát za práh nohu, takže se zasekly. Nepatrně se na mě zamračila, co že to jako zkouším.

„Proč nemůžu jít dovnitř?“ divil jsem se jejímu rozporuplnýmu chování.

„Musím se oblíknout,“ konstatovala prostě a na dveře nárazově zatlačila, abych dal tu nohu pryč. Ten tlak jsem chvíli pocítil, ale dalo se to snadno vydržet. Pobaveně jsem se na ni zaculil, ale když na mě vrhla skutečně příkrý pohled, okamžitě jsem ten úsměv z tváře setřásl. Pro vlastní bezpečnost.

„Vždyť už jsem tě stejně viděl, Nerio,“ připomněl jsem jí shovívavě, že kvůli mně se vážně namáhat nemusí, protože u ní pro mě nezůstalo naprosto nic utajeno. A hned několikrát. Proto mi tahle její teatrální cudnost připadala přinejmenším absurdní. „A seš modelka, takže svlíkání a oblíkání před kýmkoliv by ti nemělo dělat sebemenší problém,“ dodal jsem jakoby mimochodem, abych jí to její popichování aspoň trochu vrátil.

„Ty nejsi jen tak někdo,“ zabručela pohotově a myslela to zajisté v tom negativním slova smyslu.

„To rád slyším,“ zazubil jsem se na ni znovu a schválně jsem na to reagoval kladně, což měla být další moje trefná poznámka, která ji dopálila o to víc. Ironicky se ušklíbla, ale najednou se dveře otevřely dokořán, načež se ke mně  Neria otočila zády a vzdalovala se mi, takže jsem neváhal a následoval ji. Zastavil jsem se kousek od její velký, zatím neustlaný postele před lenoškou, kterou měla ale zaházenou všelijakým oblečením. To je jí podobný. Může mít šatník sebevětší, ale stejně se jí hadry budou válet všude po místnosti.

Neria vzala očividně tu zmínku ohledně její profesionality smrtelně vážně, protože jakmile si vybrala svůj outfit na dnešní dopoledne, rovnou ze sebe stáhla ten krajkový top a oblékla si tyrkysový šifonový šaty, který jí nesmírně slušely, protože těsně obepínaly její bezchybnou postavu. Na zádech byly velice zajímavě řešený, a to tak, že na nich byl úpletový ornament. Po celou dobu jsem na ni unešeně zíral, protože jsem od ní takovouhle odvahu vskutku nečekal, nemluvě o tom, že jsem ji opět viděl skoro nahou, čímž se mi vybavila spousta našich společných intimních zážitků. Vyloženě jsem hltal ty ladný křivky jejího snědýho těla, který mě k sobě naprosto vábilo. Nejraději bych se k ní rozeběhl, otočil si ji za ony oblý boky k sobě a zlíbal bych ji ty nejlahodnější rty na celým širým světě. Byla to od ní zřetelná provokace a já to tak přesně vnímal, proto mě to i tolik zrozpačitělo. Zůstal jsem tam na ni tupě zírat do tý doby, než se ke mně zase otočila čelem a měla tak nerušený výhled do mojí unešený tváře.

„O čem jsi to, al infierno, předtím mluvil?“ navázala řeč tam, kde jsme ji přerušili kvůli jejímu oděvu, a přistoupila ke mně o něco blíž, abychom na sebe nemluvili každý z opačný strany místnosti. Vrátila se zpátky k tomu nevzhlednýmu, nevstřícnýmu mračení se, který jí sem tam utvořilo mělkou vrásku. „Jakou chybu dělám?“ upřesnila mi záhy, když ode mě nedostala neprodlenou odpověď. Já jsem si ji totiž sumíroval na jazyku, abych to moje sdělení formuloval co nejnekonfliktněji, a holt mi to trvalo příliš dlouho, protože Neriina trpělivost je ještě skromnější než ta moje. Aby svojí panovačnosti dodala větší důraz, založila si jednu ruku v bok a jednu nohu pokrčila v koleni. Pro mě je takhle ale spíš k zulíbání, než ke vztekání.

„Když jsem tě v noci viděl s tím…“

„No, no, no, no! Do tohohle ti absolutně nic není! Tebe nemá co zajímat, s kým se vídám a nevídám, Jarede! Stejně jako mně je to naprosto jedno, protože mezi náma to skončilo!“ přerušila mě a spustila na mě pěkně zhurta tu starou písničku, která mi už pěkně leze na nervy. A to je to teprve třetí den.

„No to sice nemá, ale zajímá! Copak si myslíš, že budu jen přihlížet tomu, jak znovu děláš tu samou pitomost?! Vždyť sama moc dobře víš, jak to minule dopadlo. Nezatahuj do toho nikoho dalšího, ať to nějaký chudák neodskáče. Shannon se z toho nedostal do teď,“ kladl jsem jí důrazně na vědomí, aby myslela i na ostatní a hlavně přemýšlela i dopředu, co by se třeba mohlo stát a co by se mohlo opakovat.

„Dios mío, a co mi tím chceš jako naznačit, hm?!“ požadovala po mně konkrétní vysvětlení toho mýho upřímnýho monologu, který jí asi zamotal hlavu o trochu víc. Měla by se kapku protáhnout, aby se probrala. Pochopitelně mě po tomhle nápadu myšlenkama proběhlo pár zvrhlých představ nás dvou na tý obrovský posteli.

„Že je vážně snadný se do tebe zamilovat a v podstatě nemožný s tím přestat,“ prozradil jsem jí tenhle potvrzený fakt a naštěstí jsem s ní přitom udržel pevný oční kontakt. Mírně na mě vykulila ty dvě sladce čokoládové fontánky a zmateně na mě mrkala, jak se z toho šoku nemohla vzpamatovat. Beru to tak, jako že jsem u ní oproti prvotnímu očekávání vskutku zabodoval.

„Nemám v úmyslu, aby se tu do mě kdokoliv zamiloval nebo já do někoho. Od tohohle si dávám na dlouhou dobu pauzu,“ uvedla na pravou míru docela roztržitě, ale navzdory tomu mě skvěle uklidnila. Na druhou stranu mě to i poněkud rozesmutnilo, protože to vyznělo přinejmenším zklamaně. Stále na mě intenzivně hleděla, až se jí oči bolestně zaleskly. To nás oba dva přinutilo přestat se na sebe vzájemně dívat, protože nám to připomnělo věci nedávný a neustále zraňující.

„Ty sama bys měla moc dobře vědět, že lásce se poručit nedá,“ narážel jsem na naši společnou zkušenost, což se jí viditelně nezdálo, proto znovu přešla k onomu nesouhlasnýmu chmuření se, který jí asi podle ní šlo o moc líp. Akorát u toho nevypadala tak dobře.

„Stejně jako si nemůžeš u nikoho vynutit důvěru.“ Zničehonic mi docela podrážděně odsekla, jak se vrátila zpátky k tomu nepříliš příjemnýmu chování, který považovala asi za adekvátnější naší stávající situaci.

„To zas nemám v úmyslu já. Akorát jsem tě chtěl varovat, abys to znovu nedělala,“ ujasnil jsem jí bezmála pobouřeně, jelikož se mě nefalšovaně dotkla tou narážkou o důvěře. Byla to od ní pěkná podpásovka, protože nic takovýho já v plánu nemám. Jestli to takhle ale vnímá, tak s tím budu muset něco udělat, protože je naprosto vedle. Bodejť by pak se mnou neodmítala komunikovat, když si myslí něco takovýho.

„Tak si ty varování propříště laskavě odpusť. Já moc dobře vím, co dělám. A aby ses nemusel dál zbytečně starat, s tebou to rozhodně nemá nic společného. To tě ujišťuju. Před šesti měsíci to mezi náma přece skončilo,“ zopakovala mi opět tuhle nehezkou skutečnost, kterou jsem během těch tří dnů slyšel nespočetněkrát. No dobře, mohl bych to spočítat na prstech jedný ruky, kolikrát to zmínila, ale na mě to je stejně až moc.

„Když to přede mnou budeš neustále opakovat, neuvěříš tomu o to víc,“ neudržel jsem se a natvrdo jsem jí tenhle svůj neochvějný dojem vmetl do tváře. Dočkal jsem se od ní velice podobný reakce jako před malým momentem, jelikož jsem ji nečekaně vykolejil. Přenesla váhu z jedné nohy na druhou a založila si ostentativně ruce na prsou, aby nepůsobila tolik zmateně. Viděl jsem na ní, že urputně dumá nad nějakou důmyslnou odpovědí, kterou by mě uzemnila jako já ji hnedka dvakrát.

„Neopakuju to kvůli sobě, ale protože ty se s tím očividně pořád odmítáš smířit,“ uvedla na pravou míru skutečně pevným hlasem, čímž mi důrazně sdělila, že se mýlím, jenomže já díky Aně přesně vím, jak to opravdu cítí. Přesvědčuje mě tu o něčem, čemu sama nevěří, ale dělá to kvůli tomu, aby nemusela být v pozici, kdy si bude připadat v ohrožení. Já ji ohrožuju už jenom tím, že tu vůbec jsem. I přes tohle vědomí, že jí tady svojí přítomností působím bolest, se nehodlám vzdát.

„No to ty asi taky ne, když se mnou ještě pořád mluvíš a vlastně úplně normálně, ačkoliv ti tu radím, aby ses držela dál od chlapů. Čekal bych spíš, že mě vyhodíš z pokoje s křikem a španělskýma nadávkama, ale ty seš v podstatě v klidu. Takovouhle tě neznám,“ divil jsem se naprosto nepokrytě, protože mě tenhle její relativní klid docela znervózňoval. Podvědomě jaksi očekávám, že se na mě brzo divoce vrhne a bude se mě snažit uškrtit za to, že ji něčím bez ustání obtěžuju.

 „Jenomže já už nejsem ta stejná Neria, kterou znáš. Za toho půl roku jsem se změnila, a ty by sis měl konečně uvědomit, že to hlavně díky tobě,“ pronesla pohoršeně, že srovnávám nesrovatelný, a jinak řečeno mě obvinila, že za to můžu já. Kdoví, proč jsem okusil jakýsi nutkání jí zrovna v tomhle oponovat, přestože kus mýho provinilýho já s ní plně souhlasilo.

„Ty ses rozhodla změnit se, když jsi odjela z Los Angeles. Možná to bylo kvůli mně, ale nikdo tě k tomu nenutil, abys opustila svůj domov a rodinu i přátele,“ odporoval jsem jí skálopevně, poněvadž přesně takhle jsem to od počátku bral. Naneštěstí mi během řeči ven vyklouzla kromě neústupnosti i lehká výtka. Potvrdil mi to i Neriin konsternovaný výraz hraničící až s šokem.

„No puedes estar hablando en serio? Jak se opovažuješ mi to vyčítat?! Zrovna ty! Ne možná, ale určitě jenom kvůli tobě jsem odjela z L.A.! To snad není pravda... Tak nakonec jsem tady ta nejhorší já, ne? Protože jsem se vykašlala na ostatní, protože ty jsi mi zlomil srdce! Ty jsi lhář a podvodník, ale všichni se na mě dívají skrz prsty, protože jsem potřebovala od všeho pryč, protože všechno, co jsem tam znala, mi připomínalo tebe! Všechno jsem měla spojené s tebou a neměla jsem se tomu jak vyhnout ani ubránit,“ přiznala mi bez okolků a pěkně hlasitě, i když se jí hlas nejistě třásl. Mluvilo se jí o tom sice špatně, ale potřebovala to ze sebe dostat. Musela mi prostě vpálit, že jsem jí zkazil její dokonalý svět, který tolik závisel na tom mým. Stejně jako ten můj, který se zhroutil taky, jen co opustila svůj práh.  

„Kdybys po sobě nenechala jen obyčejný dopis, kde myslíš akorát na svoje neštěstí, tak to všichni vezmou nejspíš tolerantněji. Přemýšlela jsi vůbec nad tím, co to s ostatníma asi udělá, když je všechny prostě opustíš? Nediv se, že jsou na tebe trochu naštvaný, když ti nestáli ani za slůvko vysvětlení,“ ujal jsem se pouze reakce ohledně toho jejího odchodu, abych jí shovívavě napověděl, jak by to mohli vnímat ostatní. Aspoň jsem to vzal poněkud obšírně, když už jsem odezvu na ten zbytek jejího proslovu vynechal. Podařilo se mi ji za tak krátkou chvíli zaskočit potřetí. Buďto slušně boduju a ona nad tím vážně dumá, anebo se špatně vyspala a schází jí obvyklý důvtip k úsečným argumentům.

„Takže je to tak! Exactamente lo que dije!! Ty jsi očividně za chudáka opuštěnýho a já jsem za tu bezohlednou mrchu, která myslela jednou taky na sebe, protože se mi všechno zhroutilo. Es simplemente genial. To jako všichni zapomněli na to, co jsi mi provedl?! Před všemi jsi mě ponížil a udělal jsi ze mě totální ubožačku, tak jak jsem po tom všem mohla dělat, jako by se nic nestalom a fungovat dál se vztyčenou hlavou?! Zkusil se na to vůbec někdo podívat z mýho pohledu a vžít se do mý kůže, nebo jsi dřív stihl všechny obrátit proti mně, protože jsi to prostě ty! Pan neodolatelný a dokonalý Jared Leto, kterého miluje půlka planety, ale jediného člověka, kterého on sám prý miluje, podvede a zradí. Na tom už nic neodolatelného a dokonalého není,“ vřískala na mě na pokraji příčetnosti, když jsme se dostali k tomuhle riskantnímu tématu, který ji pochopitelně v klidu nechat zákonitě nemohlo. Vysílala mým směrem samý hromy a blesky a já jsem je schytával plnou silou. Jenomže tyhle nadmíru negativní signály mě vyloženě ponoukaly k tomu, abych se od ní nenechal akorát seřvávat a taky si k tomu řekl svý, a ne že by toho bylo málo. Tohle moje nutkání mě ale obratem přešlo, když jsem spatřil, že krátce po doznění jejích posledních ukřičených slov, kdy na ni asi dopadla ta tíseň všeho, tak se jí oči lítostivě zaleskly, jak se jí do nich nezvaně vedraly slzy. Likvidovala je neprodleně mrkáním, ale bezvýsledně. Proto jsem místo svýho ulevení dal přednost jejímu ukonejšení, avšak v dostatečných mezích, protože to jediný jsem považoval za správný. Vidět ji trápit se ještě víc dál nesnesu.

„Nerio, takhle to ale není,“ shrnul jsem to nejvýstižněji, jak to jen šlo. Vyřkl jsem to přitom maximálně neochvějně, aby to nijak zatvrzele neznevažovala. Ale to by potom nebyla Neria, aby si neprosazovala svoji…

„A jak to teda potom je?! Oh, mierda, qué es? Takže všichni jsou na tvojí straně, lháře a zrádce, protože já jsem nezůstala v L.A., takže jim ani nic jinýho nezbylo?! Esto no es posible. Taková je snad pravda?“ snažila se to pochopit, ale tý pravdě se o to víc vzdalovala. Pořád mě drtila svým rentgenovým pohledem překypujícím hněvem a odsouzením, který moji kuráž bránit se jejím útokům značně snižoval.

„Ne. Oni mi dali totiž šanci, na rozdíl od tebe, a pak pochopili. Taková je pravda,“ objasnil jsem jí její zmatek z toho, že mě ostatní nevyloučili ze společnosti, jak bych si podle Nerii zaručeně zasloužil. Tudíž se na to vůbec přívětivě netvářila. Nevěřila tomu.

„No jistě, takže je to vlastně moje chyba, že jsem tu ta vina já, protože jsem odjela z města,“ trvala neústupně na svojí mylný verzi a pořád na mě pouštěla takovou hrůzu. Nenechal jsem se ale zaleknout.

„Jenomže tys zbaběle utekla a na všechny se tady vykašlala, Nerio! Všichni do jednoho by za tebou stáli, nejen tvůj brácha, ale tys je rovnou odepsala. Mně jsi tu šanci nedala, abych ti vysvětlil, co se to přesně stalo, jako ostatní. Zrovna ty! Neříkala jsi přece, že mě taky miluješ?! A když na to přišlo, tak jsi raději uvěřila tý psychopatce Anahi, která ti ublížila, místo toho, abys uvěřila mně! Po tom všem, čímž jsme si prošli a co jsme si zažili! Prostě jsi zahodila naši lásku jako kus špinavýho hadru. A já si myslím, že vím proč. Protože ses nakonec vyděsila. Toho mezi náma dvěma. Ztratila jsi nad tím kontrolu, nad sebou samotnou, a ta celá směšná fraška s Anahi se ti skvěle hodila k tomu, abys to svedla na mě a nebylas za tu slabou a nepřipravenou ty, která to nezvládá! Přesně tohle ale stejně seš, takže už s tím klidně můžeš přestat,“ spustil jsem na ni lavinu mých poznatků od svých vnitřních démonů, který jsem prostě musel vypustit ven, když i ona tu na mě tak nevybíravě útočila. Nesvedl jsem to v sobě dusit i nadále, poněvadž by to bylo docela nefér, kdyby si tu na mně zlost vylívala pouze ona. Ačkoliv se dozajista domnívá, že na to má právo pouze ona, což je naprostý nesmysl. Ona mi ublížila taky, a dost. Postupem času jsem si to teprve uvědomil, protože se ta moje bolest stále zvětšovala, než aby se utlumovala. A stejně úměrně s tím klesala ta míra provinění.

Pokračoval bych v tom proslovu s radostí dál, když už jsem se dostal do ráže a tempa, jenomže ona si toho vyslechla nejspíš přespříliš a všeho tolik ostře pravdivýho, že se to rozhodla ukončit jediným definitivním způsobem. Několika dlouhýma krokama ke mně rozpochodovala se slzavou hradbou před očima a prudce se zvedajícím hrudníkem tím rozrušením, až mi v závěru vrazila takovou hrubou facku na levou líc, že mi hlava padla na stranu. Nicméně mě tím skvěle umlčela, protože jsem se musel za hořící tvář ublíženě chytit a začít si ji neúnavně masírovat, abych to utrpení zmírnil.

„Jak něco takovýho vůbec můžeš říct?! Jak?!! Esto es una pesadilla. Es sólo que no creo!! Okamžitě odsud vypadni, Jarede! Okamžitě!! A už mi radši nechoď na oči, rozumíš?! Vypadni!!“ rozkřičela se na mě hystericky, protože jsem ji tou řečí totálně odrovnal, což pro mě je v podstatě jasný náznak toho, že mám naprostou pravdu. Beztak jsem na ni udiveně zíral, a jakmile jí po tváři stekla první slza, nedokázal jsem se ani pohnout. Nebyl jsem se sebou a kvůli tomu mýmu záchvatu pravdomluvnosti absolutně spokojený, přestože jsem to tak původně zamýšlel. Aspoň si trochu ulevit a informovat ji o svých mučivých pocitech po jejím odjezdu. Naopak, litoval jsem toho, že jsem se neudržel, protože jsem si to teďka pěkně pohnojil. Tohle jsem vážně nechtěl…

„O-omlouvám se ti, Nerio. Takhle jsem to nemyslel,“ odvážil jsem se k omluvě, přestože jsem riskoval nějakou újmu. Vypadala, že je skutečně bez sebe. Upřeně jsem jí hleděl pokorně do očí a každičkým milimetrem svýho těla jsem jí dával najevo, že mě to neskutečně mrzí. Marně.

„Řekla jsem, abys ihned odešel! It're tan estúpido, que podría no entender? Prostě běž!“ křičela na mě dál, přestože jsem na ní poznal, že za ty slzy, který ronila, se nefalšovaně stydí. Určitě to považovala za přehnaný projev svých rozjitřených citů, který mi ale prozradily, že jsou vůči mně pořád velice intenzivní. U mě je to nejinak, proto bych si ji teďka nejraději schoval v náručí a chlácholil ji, dokud by nepřestala plakat, ale to bych úplně podělal. Ale tak moc bych si to přál.

„Tohle jsem nechtěl…“ zopakoval jsem svoji omluvu znova, abych jí dodal na vážnosti, ale to ji pouze více rozlítilo. Vztekle vyrazila přebytečný vzduch nosními dírkami z plic jako nějaký rozzuřený býk, načež se na mě vrhla. Regulérně do mě začala mlátit svýma drobnýma pěstičkama, a když zjistila, že to na moje ztuhnutí nezabírá, přidala na rivalitě. Přistoupila rovnou ke strkání rameny, až jsem se obával toho, že si nějak ublíží, takže jsem pro jistotu přikázal svým zatuhlým končetinám, aby se rozhýbaly, a já jí tím vyhověl. Po celou dobu na mě ve španělštině cosi pokřikovala anebo vrčela. Díky mojí spolupráci se jí povedlo mě vystrkat z apartmá a pak za mnou urychleně zabouchla dveře, abych nestačil cokoliv dodat, protože ode mě už nechtěla nic slyšet. Zůstal jsem tupě stát zády ke dveřím, s vykulenýma očima, a pořád jsem si mnul tu tvář, kam mi přistála ta facka. No teda, Jarede, tohle jsi slušně pokašlal.

NERIA

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším i očím, co mi byl všechno schopný ten prevít jeden navykládat za nehoráznosti. Jakmile vyfičel z mého pokoje, několik minut jsem jako zamrzlá stála na místě a funěla jsem jak sentinel, poněvadž mě tak příšerně rozčílil, jako za celý ten půl rok ještě nikdo. Jsem mu opět nablízku a je vše akorát vzhůru nohama. Nejhorší na tom je ale to, že tohle moje neudržitelné pobouření pramení z toho otřesného vědomí, že má naprostou pravdu. V tom úplně všem, co řekl. Od mého odjezdu jsem se tomuhle prozření bez ustání bránila, protože potom bych neměla odůvodnění být naštvaná na něj, ale musela bych nenávidět sebe. Že jsem si vlastnoručně zničila svoje životní štěstí. Svalit to na něj pro mě bylo mnohem snazší. Ukazovat prstem kolem sebe a obviňovat ty ostatní namísto své osoby, která se provinila ze všech nejvíc. Nebyla jsem schopná na to pohlédnout racionálně, protože jsem se již při našem rozchodu rezolutně rozhodla, že Jared je ten, který za to může, a proto ho dočista zavrhnu. Zavrhnout bych měla ale tuhle zaslepenou část sebe, která si odmítla přiznat vlastní chybu. Svoji největší slabost. Tu bych měla do posledního kousíčku zlikvidovat, aby mě již nikdy víc neomezovala. Moji neschopnost se někomu odevzdat tělem i duší. Přestože jsem si u Jareda myslela, že tomu tak konečně skutečně je, pouze jsem si to přesvědčivě nalhávala. Když ale přišlo na lámání chleba, moje trauma kvůli první velké lásce se projevilo a vyhrálo i nad mým zamilovaným srdcem. Asi mám z mládí daleko větší problém, než jsem se domnívala.

Veškeré tyto myšlenky vyústily až v neovladatelný manický pláč, který mě přemohl, až mě doslova položil. Doklopýtala jsem na slabých nohou k posteli, na kterou jsem se zhroutila, a oddala jsem se bolestnému nářku, který zapříčinilo to moje osvícení na základě Jaredových obdivuhodných postřehů. Přitáhla jsem si kolena k bradě a schoulila jsem se tak do klubíčka. Zavřela jsem křečovitě oči a jen plakala a plakala, dokud se ze mě nevyplavily ty palčivé emoce z toho nového, šokujícího zjištění. Naštěstí mě během té očišťující, přestože mokré a slané proceduře nikdo nevyrušil, takže to netrvalo nijak závratně dlouho. Není nad to se pořádně vybrečet. A díky tomu jsem si i zavčas uvědomila, že takhle to dál nepůjde. Ne ani tak kvůli sobě, ale hlavně kvůli němu. Jaredovi na mně očividně stále velice záleží. Spíš ke mně pořád něco cítí. Odvážila bych si i pomyslet na to, že mě ani nepřestal milovat, ačkoliv jsem mu provedla to, co jsem provedla. On je tu v podstatě ten, kterému bylo ublíženo, a ne já. Beztak za mnou pokorně chodil a slušně mě žádal, abych si ho vyslechla. Dost možná má v úmyslu se ke mně zase dostat. Vrátit nás dva tam, kde jsme spolu skončili. Když po tomhle všem je to pro mě nepředstavitelné. Byla jsem pokořena v každém směru, na který jenom dokážu pomyslet. A než si nevyřeším ten svůj blok, do ničeho se určitě pouštět nebudu.

Holt mi nezbývá nic jiného, než přehodnotit svůj přístup. Jestliže mě odmítající a nesnášenlivou toleroval a nejspíš po mně i ve skrytu duše toužil, budu se jednoduše chovat tak, aby to bylo přesně opačně. Nemá cenu se mu pokoušet vysvětlit to, proč s ním nedokážu být. Nejspíš by to stejně nepochopil, protože by si myslel, že se vymlouvám na svoje neomluvitelné pochybení. Nemám jinak na výběr, než otočit svoje chování, které mi bylo doposud přirozenější. Nicméně jsem mu přeci tvrdila, že jsem se změnila, tak aspoň pozná, jak moc. No dobře tedy. Neria si bude trošku hrát… 

Tak, a je to venku! :D První takový větší prozření, které v téhle povídce nebude zdaleka jediné. :) Příště nás čeká taky celkem zajímavá kapitola, Neria bude mít menší kolizi a Jared si zahraje trošku na hrdinu. 

Opět všem velice děkuji za přízeň, neskutečně si toho vážím! X)) A protože nás v příštím týdnu čekají Vánoční svátky, popřeji Vám, ať je prožijete co nejklidněji a co nejvíc si je užijete se vším všudy. Takže Veselé Vánoce všem! :33

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 8. kapitola: