OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Magic Garden - 1. kapitola

23.04.2014 (09:00) • milia • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 783×

Addana

Ach, už nemůžu dál. Můj život se mi hroutí před očima a já s tím nic neudělám. Jsou to už dva týdny, kdy moji rodiče zemřeli při požáru, ale mně se pořád valí do očí slzy, když na ně pomyslím. A ani nevím proč. Celých šestnáct let mě strkali z jednoho internátu do druhého a já je vlastně vídala jen přes léto.

Dnes mají máma s tátou pohřeb, kde se mají stát dvě velice, ale velice důležité věci. 1. přečtu svůj projev a naposledy se s nimi rozloučím, a potom ta 2. věc. Uvidím bratra svého otce, tedy mého strýčka, u kterého budu teď bydlet. To by nebylo tak zlé, obzvláště vzhledem k okolnostem, jako že má obrovskou vilu s ještě větší zahradou a že jsem mohla skončit v dětském domově.

Konečně už je pohřeb za mnou a já stírám poslední slzy z tváře a objímám lidi, které neznám... A pak ho uvidím. Není pochyb. Vypadá jako hodně starší verze mého otce a spíš než mým strýcem by mohl být mým dědečkem. Sedí na lavičce a jen tak hledí do prázdna, ale v jeho tváři nevidím ani stopu po slzách. Je pečlivě upravený a má na sobě už od pohledu drahý, ale trochu staromódní oblek.

Když se zvedne, jde poznat, že je šlechtického původu. Prozrazuje nám to jeho chůze i rovné držení ramen. Chvíli jsem si myslela, že míří ke mně, ale on zahnul ke stolu s pitím a nalil si víno. Bylo v něm cosi starodávného, jako kdyby byl vytržen z doby o sto let později. 

Zamířila jsem k němu. Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí. A on, jako kdyby věděl, že k němu jdu, se na mne otočil zrovna ve chvíli, kdy jsem ho chtěla pozdravit, a usmál se na mě tak, jako bychom byli staří přátelé. Nezmohla jsem se na víc než na to, že jsem ze sebe vykoktala: „Ahoj, strýčku, já jsem Adanna Bellamyová." A on se ani nepodivil, jen se znovu tak hezky usmál a odpověděl:

„Tak to jsi ty! Já jsem Fabiano Bellamy. Můj bratr ti o mně nejspíše nevyprávěl, neboť jsme vedli dlouhý spor. Jsem rád, že u mne budeš přebývat. Asi tě nikdo ještě neseznámil s okolnostmi, takže to pravděpodobně budu muset udělat já. Ale to chvíli počká. Běž si sbalit své nejcennější věci, za hodinu pro tebe přijde Devika, tvoje služebná, a odjedeme na mé sídlo.“

Jeho medový hlas mě upřímně udivil. Myslela jsem, že bude mít hlas hrubý nebo alespoň trochu nakřáplý, ale ne. Jeho hlas byste dokázali poslouchat hodiny a hodiny a nikdy by se vám to neomrzelo. Vsadila bych se, že nikdy na nikoho nemusel křičet, protože jeho hlas se vám prostě chce poslechnout.

Ale teď jsem nesměla ztrácet čas. Vzala jsem si dva obrovské kufry, jeden malý a kabelku přes ruku. Sbalila jsem si jen své nejmilejší a nejteplejší oblečení, mobil, notebook, nějaké holčičí věci, jako šminky a podobně, a samozřejmě naše rodinné album. Všechno se mi tam tak tak vešlo, a hned jak jsem zapnula poslední kufr, už zvonila ta služebná, Devika.

Devika je už od pohledu nesmělá a hrozně, hrozně mladá. Mohlo jí být tak osmnáct a její tváře byly tak červené studem, jako její ohnivě rudé vlasy. Nesměle pozdravila. „Dobrý den, madam, já jsem vaše služebná Devika a přišla jsem vám pomoct odnést kufry.“

Pozvala jsem ji dál a ona mi vzala oba dva velké kufry, a když jsem jí nabídla, že jí pomůžu, odmítla, že se to prý nehodí. Došly jsme tedy na parkoviště před domem a já se rozhlížela po autech, jaké asi může být strýčka, zatímco mě Devika dobíhala. Tu se zpoza takového toho starodávného auta (ale samozřejmě v dobrém stavu a vyleštěného) vynořil strýček Fabiano. Spolu s Devikou mi pomohl naložit zavazadla do kufru auta a mohli jsme vyrazit. Řídil nějaký hubený muž a na místě spolujezdce seděla Devika, takže já se strýčkem jsme seděli vzadu.

Zrovna když jsem se uvelebovala na místě, strýček promluvil: „Addano, vidíš, opouštíme Londýn, tak se ještě naposled podívej a nevrť se tak na tom sedadle!“ řekl mi se smíchem. Ještě dodal: „Bude to dlouhá cesta a dorazíme až v noci. Tady máš deku a čaj, klidně se vyspi. Pokud něco potřebuješ, klidně mi řekni.“ A podal mi blankytně modrou deku a velkou termosku s čajem.

Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, ale už se mi klížila víčka, jak jsem byla unavená. A tak jsem usnula, jen co jsme vyjeli z Londýna.

Probudila jsem se právě ve chvíli, kdy auto zastavila před obrovskou vilou nebo spíš zámkem. Devika se na mě otočila a zvolala: „Jsme tady!“ a se smíchem mi pomohla z auta. Když jsem se protáhla a vyzívala, zjistila jsem, že kufry už někdo odnesl do domu. Otočila jsem se na Deviku a jen tak ze zvědavosti jsem se zeptala:

„Deviko, kdo je ten muž, co řídil auto?“ Devika mi s radostí odpověděla:

„To byl Joel, dělá na vašem sídle řidiče a pomáhá vašemu strýci s účetnictvím. Teď vám půjdu ukázat váš pokoj, pokud vám to nevadí. Předpokládám, že dnes již spát nebudete, takže bych vám mohla připravit horkou čokoládu.“

„Čokoládu bych moc ráda, ale nemohla bych napřed vidět nejen svůj pokoj, ale i celý dům?“ odpověděla jsem nesměle.

„Samozřejmě, že vašemu přání vyhovím, jen asi budete zklamaná, když vám řeknu, že z těch asi sto místností, co tu máme, jsou tři čtvrtě zamčené nebo tam nic není nebo je v nich tolik prachu, že je tam nedýchatelno.“

Trochu se mi ulevilo, protože teď jsem si uvědomila, že procházet v noci všechny ty místnosti by mohlo být pěkně strašidelné. Sídlo je obrovské, s vysokými stropy, ale perfektně uklizené, nikde ani smítko, nebo tedy alespoň v místech, kudy jsme procházeli, a až na chodby, kde visely jen spousty obrazů žen, mužů, dětí, ale i krajinek a zátiší, byly všechny místnosti překvapivě moderně zařízené, mohli jste si představovat, že jste v nějaké luxusní vile v Londýně. Všude bylo elektrické osvětlení a bylo mi prozrazeno, že na střeše jsou umístěné solární panely, ale velice šikovně zamaskované, aby se neporušil venkovní starobylý vzhled.

Můj pokoj je vymalován na světlounce růžovo a vévodí v něm obrovská postel s nebesy a nadýchanými růžovými peřinami. Samotný pokoj je veliký, můj starý pokoj by se tam vlezl nejméně čtyřikrát, a to také nebyl nejmenší. V pokoji jsou také krásná, jakoby starobyle provedená okna, ze kterých mám krásný výhled na zahradu. V pokoji je také bílý stůl s poličkami a šuplíky a tři krásné bílé šatní skříně.

Pod postelí už jsou nachystané kufry a já se rozhodnu, že je vybalím. Jen co ale otevřu první kufr, vzpomenu si, že mi Devika už jistě udělala v kuchyni horkou čokoládu, a tak zaklapnu kufr a vyběhnu z pokoje. To ale je chyba, uvědomím si to ale až ve chvíli, kdy si uvědomím, že naprosto netuším, kde jsem. Otočím se napravo, pak nalevo. Potom zářivka nade mnou zabliká. Nadskočím. Jdu dál s vědomím, že někam určitě dojdu a že dům přece nemůže být tak velký. Pak ale světlo zabliká znovu a už se nerozsvítí. Zaječím. Pak uvidím proužek světla. Klopýtám k němu. Padám, ale zase se rychle zvednu.

Vpadnu do dveří a chvíli jen lapám po dechu. Jsem vystrašená, takže si všimnu blížících se postav, až když jsou těsně u mě. Vzhlédnu. První, čeho si všimnu, je, že mi nad hlavou svítí slunce. Ani nemám čas se nad tím podivit, už postavy přichází ke mně. Jsou zvláštní. Mají mírně křídově bílou pokožku, občas lehce nazelenalou. Vlasy mají dlouhé asi po pas, zastrčené za špičatýma ušima a sepnuté jakoby indiánskou čelenkou. Přijde ke mně jeden z nejmladších tam, může mu být osmnáct, ne víc, a začne na mě něco drmolit. Když vidí můj nechápavý výraz, zkusí něco jiného, a mně dojde, že toto je řečtina. Takhle to pokračuje asi dvě hodiny. Pak najednou spustí plynně anglicky: „Vítám tě v naší kouzelné zahradě, asi bude poněkud složité ti vysvětlit, proč jsi tady, prosím, posaď se.“

Usmála jsem se. Přemýšlela jsem, jestli si mám sednout na zem nebo je zde nějaká židle. Po chvilce zaváhání mě ale chytl ten člověk za ruku a vedl mě k obrovskému stromu. Skupina mě pozoruje, ale já si toho téměř nevšímám. Mladík, který mě vede za ruku, má blonďaté vlasy stejně jako já a ruku hebkou jako hedvábí. Najednou jsem se cítila úplně v bezpečí a věděla jsem, že s ním nemůže nic stát. Sedli jsme si do stínu stromu a on začal vyprávět. 

„Víš, jednou dávno, ještě před velkým třeskem, na této planetě byla říše. Naše říše. Vypadala podobně jako tato zahrada. Tvým problémem bude možná porozumět tomu, co ti řeknu, protože v tvém století již na magii nikdo nevěří. Jen na to, co se dá dokázat vědou. Ale já potřebuji, abys mi uvěřila. Potřebujeme tě. Víš, nejsem člověk jako ty nebo kdokoliv jiný tobě podobný, kromě mých přátel. Víš, lidé nám říkají všelijak. Třeba elfové, víly nebo skřítci. My se ale jmenujeme jinak, tento název nejde ve vaší řeči ani vyslovit, ani napsat. Lidi jsme stvořili a nechali tuto je planetu obývat. Nemohli jsme ale odejít všichni, a tak jsem zde já a moji přátelé zůstali a dohlížíme na vás.“

Můj svět se mi během jednoho jediného měsíce naprosto rozpadne. Vše, čemu jsem do teď věřila, není pravda. Nejhorší je, že mu vše věřím.

Ale to není všechno, on ještě pokračuje: „Nejspíš máš spoustu otázek a já ti je rád zodpovím. Jen mě to, prosím, nechej dovyprávět. Kdysi, když jsme vás stvořili, dělali jsme experiment. Do deseti lidí jsme dali část své magie a mají stejně velkou moc jako kterékoliv magické stvoření. Jenže experiment se nám vymkl z ruky a vy jste se objevili každý na jiném místě. A v jiném čase. Ty jsi z nich všech nejsilnější. Musíš je přivést sem. Tato planeta totiž vůbec není planeta, ale obrovské kosmické plavidlo stvořeních strašlivějších než cokoliv, co jsi kdy viděla. Milují utrpení a doslova se jím živí. Kdysi se nám podařilo tyto nestvůry uzamknout daleko odsud. Ale ony se po miliardách let vyprostily ze svého zajetí a první, co udělají, bude, že půjdou sem. Pomalu vyhubí celou vaši rasu. To se nesmí stát. Asi se ptáš, proč je tedy nezastavíme sami. Trvalo by nám desetiletí, než bychom si zvykli na svět bez magie, a pak bychom se možná ani nemohli vrátit sem, do naší zahrady.“

Vyděsila jsem se. Já že mám zachránit svět, já že mám zvláštní schopnost? Něco mi podával. Krásný zlatý náhrdelník s přívěskem květiny, nejspíš lilie. Pak zatlačil na střed přívěsku a on se otevřel. Uprostřed ale nebylo místo na fotku nebo něco podobného. Byla tam plocha, která se chvěla jako vodní hladina, ale když jsem přívěsek obrátila vzhůru nohama, nic nevyteklo. Přesto se hmota chovala jako kapalina, mohla jsem do ní ponořit prst, ale jen trošičku.

On se nad mým počínáním jen usmál a začal vysvětlovat: „Toto je něco velice zvláštního. Teď, v této zahradě, nefunguje, ale jakmile vyjdeš ven, fungovat bude. Když poklepeš dvakrát za sebou na sailein, tu vodu uvnitř, objevím se na hladině já a ty se mnou budeš moct mluvit. Pokud na hladinu poklepeš třikrát, vedle tebe se zhmotní dveře do naší zahrady. Tento náhrdelník se ti vždy vrátí během pár vteřin na krk, pokud ho někde necháš. Neztratíš ho. Mluvit se mnou budeš moct, jen když v okruhu padesáti metrů nikdo nebude. To stejné platí i pro vstup do zahrady. Ale pamatuj, pokud dveřmi projde někdo jiný než ty nebo těch dalších devět dětí, zemře.“

Podezřívavě jsem se podívala na věc na mé dlani, ale nebyla tam. Vyděsila jsem se. Pak jsem si všimla, že visí u mě na krku. Najednou jsem pocítila směsici zvědavosti, obdivu a strachu. Pak jsem si ale něco uvědomila. Musela jsem se zeptat: „Jak se vlastně jmenuješ?“ On se na mě zas jen usmál a vzal mě do náruče a zašeptal mi do ucha:

„Eilon, jméno mé. Ale teď už běž. A neboj, objevíš se u sebe v pokoji, ještě než přijde Devika. Nikdo si nevšimne, žes tady byla. Tady totiž neplyne čas.“

A já jsem se k němu intuitivně přitulila a usnula. Kdybych to neudělala, ještě bych ucítila lehký polibek ne své tváři.

Probudila jsem se. U sebe v posteli, přesně jak Eilon říkal. Eilon, Eilon, Eilon. Omílala jsem to jméno v puse tak dlouho, než jsem si na něj nezvykla. Nebýt zlatého náhrdelníku s čarokrásným přívěskem, který mi visel na krku, považovala bych to za sen. ale sen to nebyl. Já, Addana, musím zachránit svět.

Eilon

Je krásná a tak nevinná. Všechno jsem jí vysvětlil a doufám, že jsem jen tak neblekotal do větru. Pobláznila mě. Nevím, co se to se mnou stalo, a nemůžu na ni přestat myslet. Nebylo to jen její krásou, ale její osobností, něco z ní vyzařovalo, něco krásného. Ano, asi jsem se zamiloval, jak to lidé říkají. Čekám už jen na naše další setkání.

Autor: milia (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Magic Garden - 1. kapitola: