Měsíční průkopník - 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Píše se rok 2114. Raketa s tříčlennou posádkou přístává na měsíci pro vesmírnou společnost NASA. Mají za úkol zjistit, jestli se zde vyskytuje život. Radary na planetě Zemi, zaznamenaly konečně první známky mimozemské existence. V raketě se nachází jeden technik, mistr pro celosvětové jazyky a jeden odborník na mezilidské vztahy. Podaří se astronautům spřátelit se skupinou záhadných tvorů?

10.02.2011 (10:00) • Barrys • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 855×

4. kapitola

Netrpělivě jsem se ohlédl a div se neudávil houskou. Bouchl jsem na Davida, aby vstal a ohlédl se taky. V plynném obzoru jsme oba koukali na běžící zebry. Běželi proti nám, takže kdybychom se neuhnuli, byli by, jsme už asi pod jejich kopyty.

Rychle jsme skočili do nedalekého keře. Zavřel jsem oči, abych si o větev nevypíchl oko. Když už jsem se ve vnitř uvelebil, tak jsem se mlčky podíval na Davida. Nedočkavě přihlížel škvírou, která byla dost veliká na to, aby se z ní dalo něco vidět.

Zebry se blížily, když v tom mě něco píchlo do zadnice.

„Davide, kruci nech toho! Víš, jak jsem se lekl?“ zakvikl jsem na něj.

„Ale já nic nedělám, to si se nejspíše píchl o větvi!“ hbitě odpověděl a vypadal velmi uraženě.

S velikým očekáváním jsem se ohlédl a spatřil něco, u čeho jsem později zjistil, že se tomu říká „Pichál.“

Hleděl jsem na zelené stvoření s velkýma vykulenýma očima. Přiložilo svůj prstík na rty a vytasilo čerstvě nabroušený oštěp. Poté jsem se ohlédl, jestli ho David spatřil také, ale pořád se díval ven tou škvírou, jakoby se tam dělo něco ještě zajímavějšího, než se děje tady.

Z unavujícího přemýšlení, na co se David kouká, mě vytrhl ten samý zelený tvor.

Z ničeho nic začal provozovat pisklavý zvuk, a poté vyběhl z křoví. Zvědavě jsem vystrčil hlavu z keře a díval se na otevřený boj zelených tvorů a zeber. Těch zeber byla hrstka oproti tvorům běhajících v zelené kůži. Takovéhle zebry byli jinačí než naši, házely kopyty a mrskaly hlavou, takže to někdy vypadalo, že zebry útočí na tvory, ale podle mého rozumu jsem dospěl k názoru, že to bylo obráceně.

Blázniví mužíci házeli bezmyšlenkovitě kopí, takže to vypadalo, že jedinou věcí co chtějí je, že odhodí kopí a pak si mohou v klidu zemřít. Zahlédl jsem malého zelenáčka, jak se rozběhl proti silnému samci zebry. Samec se naparoval a vyjel po něm. Mužíček se s přehledem uhnul a skočil mu na záda. Bez váhání začal bodat. Zebře se to ale zřejmě nelíbilo. Vypadalo to, že ji ten mužíček získá, ale z nějakého neznámého důvodu spadl ze zebry a ona ho zadupala.

Bylo mi ho velmi líto, protože byl skoro na vrcholu vítězství, ale osud tomu tak asi nechtěl.

„Jestli tohle mají být mimozemšťani, tak veškerá tahle výprava přišla niveč, vždyť se chovají jako divoši!“ vyštěkl David.

„Máš pravdu, ale zkusme jim ještě dát chvíli šanci na prosazenou,“ odpověděl jsem na jeho vzteklá slova.

Podíval jsem se o pár metrů vedle, ale tam to bylo stále stejné. Zelené potvůrky se sbíhali všude kolem a odhazovali oštěpy. Zeber ubývalo, a proto se rozhodli dát na útěk, který se jim bez problému dostavil. Po chvíli na pláni leželo šest mrtvých těl, které jim patřili, na druhou stranu oproti nim tak leželo šestkrát více těl těch zelených mužíků.

Po konci boje se potvůrky sběhli a srovnávali těla na hromadu. Poté ošetřovali zraněné a obrňovali mrtvé. Pohlédl jsem směrem k ležícímu mrňousovi, na kterého jsem většinu času koukal.

Stále tam ležel. Nějaká potvůrka ho pleskala po tváři, ale marně. Mrňousek tam pořád bezvládně ležel.

Podíval jsem se na Davida na znamení, že nás ty potvůrky nemusejí objevit. Raději se přikrčil. Chvíli jsme sledovali, jak ošetřují zraněné, ale po chvilce změnili činnost. Sběhli se k mrtvým zebrám a odřezávali jim jejich ocasy.

„To mají asi jako delikatesu, kterou budou jíst při nějakém rituálu,“ pronesl David a já s povzdechem přikývl.

Když už konečně odřezávali ocasy, tak je předali nějakému válečníkovi vyššího postavení. Usoudil jsem to podle jeho oblečení. Byl více obrněn a měl záhadnou modrou čapku zdobenou bílými puntíky.

Poté jak mu to předali, tak se začali pomalu rozutíkat směrem pryč.

„No tak co je? To maso tam přeci nemohou nechat, to si vezmou jenom ocas a odejdou? Tolik mrtvých kvůli ocasům?“ tázal jsem se nahlas.

„Už to bude asi tak… Jako když my máme masožravce a býložravce, tak mají oni ocasožravce!“ vykřikl David a oba jsme se začali smát. Celý rozesmátí jsme vylezli z křoví, ale to jsme neměli dělat…

5. kapitola

_______________________________________________________________________________________________________________

PS: Věnováno všem adminům, kteří mají trpělivost tohle opravovat :)

Autor: Barrys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování