OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mí démoni - 1. kapitola

17.07.2016 (12:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1392×

1. kapitola

Dovolte, abych…

Tiše závidím těm, kteří se s tímto pojmem osobně, tváří v tvář, nikdy nesetkají. To je potom život, který touží žít většina těch, kteří to mají naopak. My tak toužíme žít. Každý z nás máme svého démona. Jednoho, dva, tři. Někdo víc. Vlastně nezáleží na počtu, ale na síle. Jeden démon může vydat za celé stovky padlých, nesvobodných duší, které tu bloudí světem a hledají, doslova prahnou po tom, aby se mohli přisát. Sát, čerpat z vás energii, která je pro nás nějakým způsobem důležitá, nebo kterou zrovna prožíváme. Když se přisají, usídlí se u vás doma, stáváme se najednou izolovanými. Chci jen předem říct, že pokud se rozhodnete se jich zbavit, připravte se na boj. Tvrdý boj, ze kterého rozhodně nemusíte vyjít jako vítěz. Naopak, můžete z toho vyjít jako ti, co sice přežili, ale najednou nemají pro co žít. A nastává nový boj. O holý život. Přežijete? Nic není jisté.

Ten moment, kdy se u mě doma jeden z nich usídlil, si vlastně nevybavuji. Vím jen, že najednou tam byl a rozhodně odmítal odejít, protože jsem mu poskytovala všechno potěšení, které potřeboval. Na kterém se živil. Nejvíce hmatatelným se stával v noci. Vždycky to začalo v jednu ráno a trvalo to dvě, tři hodinky. Ta hmatatelná, neidentifikovatelná energie, která proudila z rohu místnosti. Z rohu mé ložnice. Zprvu to bylo děsivé, bála jsem se, klepala se strachem a často jsem měla zapnutou alespoň lampičku v domnění, že jsem tím alespoň částečně chráněná. Často jsem měla sluchátka v uších s hlasitou hudbou v domnění, že odpoutání myšlenek na strach ho odežene. Naopak. Stávala jsem se pro něj stále více přitažlivější. Všechny ty hry, které jsem proti němu hrála na svou obranu, mu připadaly smyslně přitažlivé. Začal chodit pravidelně. Jeho příchody byly čím dál tím víc propracovanější. Nejdříve lehké zapraskání podlahy. Ano, dřevěná podlaha na jednom místě v mé ložnici skutečně praskala, ale jen pokud jste na ni šlápli celou svou vahou. Potom se lehce pootočila otočná židle a vydala ten zvuk, který vydává, když si na ni sedáte. A nakonec dorazil i pocit ohrožení. Ironií je, že po čase se z toho stával pocit uspokojení. A jak k tomu přerodu došlo?

Pravdou je, že tyto entity, duchové, chcete-li, si vyhledávají ty, kteří po něčem touží a bojí se, že nedosáhnou naplnění určité emoce. A já měla v určitém období hodně tužeb a strachů. Byla jsem pro ně světélkem v temnotě, za kterým putovali po stovky, někteří i po tisíce let. No, ale abych vám vysvětlila, jak to vlastně funguje, že se ze strachu se stane uspokojení. Jde o to, že záleží na tom, po čem toužíte. Týká se vaše touha lásky? Spřízněné duše? Prostě a jednoduše, týká se vaše touha milostného života? Ano? Dobrá. Bojíte se, že nikdy nepotkáte svou „lásku“? Cítíte ten strach až do morku kostí? Jak se proplétá celou vaší bytostí a sužuje vás nejen ve dne, ale i v noci při nočních můrách, v nepříjemných snech, nebo naopak ve snech, kdy se s takovým vysněným partnerem potkáte? Ano? No dobrá, pak mám pro vás jednu důležitou zprávu. Jste ten správný adept pro noční schůzky s nimi. Pokud jste od toho všeho ještě izolovanější, introvertnější a velmi těžko navazujete vztahy, ať už partnerské, nebo přátelské, stáváte se pro ně dezertem, který jim stojí za všechny ty roky či staletí čekání. Nevím, jestli vám věta typu „Nejste v tom sami“ pomůže, nebo vás vžene do náruče bezmoci, která je vždycky někde poblíž.

Ale pokud jsem vám teď poskytla záminku myslet si, že se tahle noční dostaveníčka týkají jen lidí, kteří nedošli naplnění v lásce, opět vám to musím vyvrátit. Týká se to veškerého toužení po čemkoli a veškerého strachu z nedostatku čehokoli. A teď nastává ta chvíle, kdy vám musím oznámit, že se to týká všech vašich závislostí. Máte rádi čokoládu, cigarety, alkohol, drogy? Ano? Pak vítejte v klubu. Vlastně bych mohla zavést takovou netradiční seznamku. Něco jako: Démon pro společný život. Jo, to by se mohlo chytit.

Tyhle schůzky praktikuji už od svých, dejme tomu, šestnácti let. Kolem dvacátého roku jsem je začala čas od času vídat. Nejdříve jako stín, pak jako průhledný obal, pak jako shluk šedých barev, no, a nakonec jako lidské siluety bez tváří. Právě v šestnácti letech na mě bylo nalepených 500 diskarnátů. Měla bych vám upřesnit pojem slova diskarnát.

Diskarnát: entita, duše zemřelého, která se zasekla v meziprostoru. Důvodem jejich záseku může být cokoli od násilné smrti až po neschopnost opustit majetek nebo cokoli pozemského, od sexu po jídlo.

Od mých dvaceti do třiadvaceti za mnou chodil muž, který se mi zjevoval v noci u postele v kápi. Nebyl vidět plně, jen tak světélkoval tmavými barvami. Nejčastěji šedou a černou. V prvních chvílích jsem se tak bála, že jsem nebyla schopná se pohnout. Strachy jsem nemrkala, nedýchala, byla jsem celá zpocená, splavená a vnitřně tak nějak rozhozená. Bylo to peklo, které jsem postupem času vnímala stále intenzivněji. Napadaly mě různé věci. Od sebevraždy až po lehké sebepoškozování, které jsem začala dokonce aktivně praktikovat. Na své pravé ruce jsem si přes noc seškrábala zdravou kůži. Vše ve spánku, aniž bych si na to pamatovala. Po čase jsem si ruku musela zavazovat, protože mé oblečení i povlečení bylo od krve. Naprosto mě fascinovala skutečnost, že fáč, kterým jsem si večer ruku zavázala, byl ráno pryč, úhledně smotaný vedle mého polštáře. Neměla jsem ponětí, jak se to stalo. A teď pozor. Ne, nešlo o to, že by to dělal někdo za mě, zatímco jsem spala. Dělala jsem to já, zatímco jsem vedle sebe měla jinou osobu, která mě díky mému spánku mnohem snadněji ovládala. Vím, zní to velmi neuvěřitelně, je to jako z nějakého hororu, co? No, jenže horory se dějí i normálním životě. Nezáleží na tom, jestli mi věříte, nebo ne. Já to zažila, vím, o čem mluvím, a jsem si sama sebou jistá. Nejsem blázen. Jen jsem senzitivní. Někdy až moc.

Důvodem, proč ke mně začalo proudit tolik duší, je to, že některým z nich dokážu pomoc. Nevím, jak se to děje, ale děje se to. Přijdou s určitou žádostí. Téměř všechny se chtějí dostat výš. Chtějí opustit meziprostor, protože jsou vězni vlastních závislostí, které si vytvořili, ještě když žili, a byly tak silné, že je připoutaly. Někteří z nich se stali oběťmi nějakého násilného činu. Ať už je to tak, nebo tak, jsou to pořád vězni v meziprostoru. Někdy jen chtějí vypovědět svůj životní příběh, chtějí uznání nebo úctu, které se jim nikdy nedostalo a kterou si vůči sobě samým nikdy nedovolili cítit.

Tuhle neplacenou práci dělám už nějaký ten pátek. Je potřeba mít určenou otevírací dobu. Je potřeba mít prostor, kde se věnujete jen tomuhle a ničemu jinému. Je to jako chvilka meditace. Je to jako pokec s kamarádkou, ovšem bez kamarádky a navíc s duchy. Zpět k té otevírací době. Můžu potvrdit, že když jsem ji neměla stanovenou, chodili si za mnou, kdy se jim zachtělo. Třeba když jsem byla venku, v tramvaji, autobuse, metru, ve škole, v obchodě. Oni se neřídí časem a ani prostorem. Používají univerzální řeč, takže pokud nepatříte mezi ty, kteří ovládají dva nebo alespoň jeden světový jazyk, nevadí. Porozumíte jim. Na nekonečno procent. Otevírací doba sloužila spíš mně, než jim. Jak už jsem řekla, oni se neřídí časem ani prostorem. Jde o to, že když už přijmete ten dar, tu skutečnost, že jste takhle senzitivní, otevřete tak své brány, které oni vnímají. Musíte myslet ale hlavně na sebe, proto ty úřední hodiny. Slouží vám. Řeknete si třeba: „Jsem tu pro vás každý den od šesti do sedmi hodin večer.“ A věřte, že až se budou blížit vaše úřední hodiny, začne se tvořit fronta čekajících. Vědí to. Nevím jak, ale vědí.

A právě teď jsem se rozhodla napsat něco o tom, co dělám. Něco o tom, jak vidím náš svět. Jak vidím lidi, se kterými se setkávám. Jak vidím ty, kteří nejsou vidět, ale jsou tu s námi a mají na nás někdy mnohem větší vliv, než ti živí. Jaký je můj život. Kdo jsem. S čím přicházím na tento svět.

Pracuji v psychiatrické léčebně. Není nutné vědět, která to je. Není nutné vědět, odkud pocházím. I tak budete vědět vše podstatné. Mí klienti jsou převážně ti, kteří trpí takzvanou schizofrenií. Taky ti, kteří jsou závislí. Chodí za mnou hodně klientů. I ti, kteří nepatří do mé skupiny. Ale nemůžu je přijmout. Nemohla bych jim poskytnout péči, kterou potřebují. Všechny své pacienty vidím totiž trochu jinak než ostatní. Vysvětlím vám jak.

Přijdete ke mně do pracovny, kde se mnou sedí jeden velice mladý muž. Je to hezký muž, vůbec byste do něj neřekli, že něčím trpí. Dochází za mnou jen ambulantně. Není zde hospitalizovaný. Má na sobě oblek a působí velmi kultivovaně. Mluví spisovně, je vtipný, milý, řekli byste, že gentleman a ideální partie. Nenechte se mýlit. Tento muž v noci trpí jako zvíře. Místo promilované noci s ním byste s největší pravděpodobností utekla. Jakmile se začne blížit půlnoc, začíná se chvět a pociťuje velmi panický strach. Nemůže spát, nemůže být ve tmě, nesnáší být sám, ale přesto sám je. Vy ho tu teď na té židli vidíte jako úspěšného podnikatele. Já tu vidím muže, který sice má oblek, ale něco ho sužuje. Na jeho zádech se drží další návštěvník. Drží se ho pevně a našeptává mu, že vše skvěle zvládá, že pocity panického strachu mizí a že je mu lépe. Že nepotřebuje pomoc. Nicméně ta návštěva, říkejme mu duch, možná to budete lépe snášet a chápat, a taky to snáze přijmete, takže ten duch ví, že ho vidím, a je vůči mně velmi, ale velmi nepřátelský. Snaží se mě vyděsit k smrti. Snaží se, abych setkání se svým klientem ukončila. Abych ho nechala být. Upřeně se na mě dívá, ačkoli se drží jeho zad. Jenomže on už ví, že z něho strach nemám. A proto se snaží se se mnou dohodnout. Taková ta hra něco za něco. Ty mě necháš s ním a já mu dopřeju jeden den v týdnu dovolenou. Platí? Bohužel s tímhle klientem nemůžu pracovat jinak než tak, že s ním mám pravidelná sezení, kde si povídáme. Kdyby se nechal přijmout, nastoupila by trochu odlišná, velmi intenzivní terapie. Velmi, velmi intenzivní. Je to jediný klient, který za mnou dochází ambulantně. A to jen proto, že vím, že to potřebuje. Brzy se totiž zapíše k nám. Už brzy se setká se svým duchem, démonem, tváří v tvář. A to setkání pro něj bude natolik děsivé, že ho to zažene ke mně. A já mu budu moci pomoci jen tím, že ho s  jeho démonem spojím znovu. Znovu se proti sobě postaví tváří v tvář. Tentokrát bude mít po boku mě. Nebude sám, ale bude ho muset sám zvládnout.

Teď mám oficiálně pět klientů, se kterými pracuji naplno. A jednoho, který je zatím jen ve složce – ambulantní péče.

Dovolte, abych se představila. Jsem ta, která léčí příčinu a ne následek. Jsem ta, která vidí to, co je skryté. Jsem ta, která se denně setkává s mnoha démony. Jsem ta, kterou vyhledáte, když už nevíte kudy kam… Těší mě.

Nebudu vám vyprávět o nich. Budu vyprávět sama o sobě.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mí démoni - 1. kapitola: