OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Milovat? Nikdy! - 2. kapitola

30.12.2014 (17:00) • , Torriell • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1111×

„Moje práce?“ přemyslel jsem, co tam všechno patří, „Po čase, když jsem se stal jedním z nejlepších, si ženy neplatí už jen za sex, ale přímo za mou společnost. Nebo si mě najmou jejich manželé, aby je dámy neměly tendenci podvádět, ale musím je nějak zabavit. S každou klientkou se náplní mé práce stává něco jiného. Někdo se chce jen pobavit, někdo chce uspět ve společnosti... je to různé.“

Z kapsy jsem začal vyndávat klíč, protože jsem zastavil před jedněmi dveřmi.

„Ale sex mám už jen s některými výjimečnými klientkami,“ dodal jsem a odemkl.

Chápavě jsem přikývl.

„Takže... Muži ne?“ zeptal jsem se, natahujíc krk, abych zahlédl něco z prostoru za dveřmi. A že bylo co zahlédnout! Zdráhavě jsem vešel dovnitř až po třetím vyzvání.

„Do konce života bys nemusel nic dělat!“

„Muži jen někdy, ale moc jich nebylo,“ přikývl jsem na tento fakt. Zasmál jsem se jeho úžasu nad luxusně vybaveným obývacím pokojem spojeným s kuchyní, obě místnosti odděloval barový pult. Obývák i kuchyně byly zařízené v kombinaci černé a bílé… občas se objevil odstín šedé.

„Jo, to bych nemusel, ale mě to baví,“ připustil jsem.

„Spojil sis příjemné s užitečným,“ konstatoval jsem, rozhlížejíc se kolem sebe, jako Alenka v říši divů.

„Máš to tu… krásné, opravdu!“ usmál jsem se docela okouzleně.

„Děkuju, sám jsem si to tu navrhoval,“ usmál jsem se, ale už mu ukazoval na dveře v rohu, které vedly do ložnice. Byl jsem na cokoli už dost unavený, tak jsem mel v úmyslu mu ukázat jen pár věcí a jít spát.

„Dnes to trochu zkrátíme,“ omluvně jsem se usmál, „Mám dneska za sebou už pět klientek a jsem unavený… takže se ti omlouvám, že ti neukážu to, co jsem původně chtěl.“

Pokrčil jsem rameny.

„Dělej, co chceš, ulehčíš to mně, ne sobě,“ oplatil jsem mu úsměv a snažil se být lhostejný, ačkoliv mnou zvědavost prostupovala až po konečky prstů.

„Dobře,“ usmál jsem se.

Pomalu jsem otevřel dveře. Celé místnosti vévodila obrovská postel s železnou konstrukcí. Dvě zdi měly barvu sytě rudou… i povlečení se honosilo stejnou barvou. Na světle dřevěné podlaze se nacházel u postele černý chlupatý koberec. Celé to mělo sice mírně agresivní podtón, ale dohromady to působilo klidně. Přímo naproti posteli bylo na zdi připevněné obrovské zrcadlo. V místnosti z tmavého dřeva byly ještě dvě skříně a noční stolečky. Pozoroval jsem Tsubakiho, abych si přečetl jeho reakci ve tváři.

Konečky prstů jsem se dotkl dřevěného obložení. Vlastně se k němu něco takového hodí. Rozešel jsem se k posteli a dotkl se rudého saténu, který byl přehozený přes přikrývky i polštáře. Musel jsem přejít přes ten černý koberec, jenž byl tak měkký a jemný, že se zavřenýma očima bych měl pocit, že kráčím po trávě.

Zezadu jsem k němu přistoupil, ruce mu položil na bříško… ale ten děj jsem schválně zpomalil, aby ho mé prstíčky lehce polechtaly.

„Tak začneme,“ zašeptal jsem mu do ouška. „Zapomeň na to, co děláš za práci, a jen se soustřeď na to, co dělám já… V hlavě budeš myslet teď jen na mě…“

„Ale-“ Umlčel mě přiložením ukazovačku na rty. Tak jsem mu ho koketně olíznul a skousnul. Byl to souhlas, že jsem povolný k jeho plánu. Soustředil jsem se opravdu jen na černovláska.

„Dnes je úvod,“ zašeptal jsem mu, „dnes si vychutnávej mé doteky.“

Beze spěchu jsem mu přetáhl tričko přes hlavu. Sklonil jsem se, abych mu vtiskl jemné polibky na šíji… rameno… lopatku…

„Zavři oči,“ požádal jsem ho.

„Budeš se lépe soustředit.“ Přejel jsem mu po hrudi lehce bříškem ukazováčku. Tentokrát mu naskočila husí kůže, jak ten nepatrný dotek byl intenzivní. Foukl jsem mu na krk a pak ho znovu políbil.

„June,“ vydechl jsem tichounce a poslušně zavřel oči. Přes záda mi přejel mrazík, až se mi postavily chloupky na zátylku. Cítil jsem notnou dávku vzrušení, které se stupňovalo s každým dalším dotekem a zakončilo se v podbřišku, kde zůstalo uložené. A jen narůstalo.

Usmál jsem se, když ho mé doteky donutily vyslovit mé jméno. Mé doteky s ním dělaly divy, a to nebyly nijak násilné, spíš naopak. Skoro jsem ho těmi doteky nutil přemýšlet o tom, zda jsem se ho opravdu dotkl… Jen zlehounka jsem mu krouživým pohybem přejel po levém prsním svalu. Vtiskl jsem mu další malý polibek tentokrát na dolní čelist někam k oušku…

„Proč jsi tak-tak ohleduplný…?“ zašeptal jsem tiše, lehce zmateně, ale nadmíru vzrušeně.

„Ohleduplnost je taky součásti mé práce,“ odpověděl jsem mu pravdivě, i když asi ho odpověď nepotěšila. Kdo ví?

„Přesuneme se na postel,“ mluvil jsem k němu velmi klidným hlasem, ve kterém nebylo znát ani náznak vzrušení… i když uvnitř sebe jsem byl v jednom ohni…

Nechal jsem se zvednout do náruče, spojil jsem ruce za jeho krkem a počechrával ty jeho jemné černé vlasy.

„To si dám líbit,“ zašeptal jsem, a jak jsem byl blízko, natáhl se pro polibek.

„To jsem rád,“ usmál jsem a znovu ho políbil na rty… mnohem jemněji, než to udělal on sám. S přehnanou lehkostí jsem ho položil do nadýchaných peřin. Sedl jsem si na okraj postele.

„Otoč se na břicho,“ požádal jsem ho, zatímco jsem otevřel šuplátko a vyndal z něj olejíček.

Jun nebyl nijak dobyvačný. Jemně jsem se usmál, ale stále jsem se soustředil jen a jen na Juna. Bylo trochy nezvyklé být pasivní, nechat jen jeho, aby se mě dotýkal… Když jsem zvedl ruku, abych se ho také dotkl, jemně mi ji opět složil podél boku.

Kam jinam to taky mohlo dojit, že… Ale teď bych neřekl ne nikomu. Byl jsem příliš vzrušený. Rychle jsem dýchal a uvolňoval se ještě dřív, než se mě dotkl.

Obkročmo jsem se posadil na jeho zadečku. Měl jsem v plánu ho trochu vyvést z míry. Viděl jsem na něm, jak už teď je vzrušený víc, než je zdrávo. Sklonil jsem se, abych ho políbil na zátylek. Studený olejíček jsem mu pokapal na odhalená záda. Zachvěl se s každou kapkou, která na něj dopadla… Usmál jsem se. Prstem jsem rozetřel kapičku, která byla nejvýše. Kroužil jsem po jeho lopatce, občas trochu přitvrdil stisk. Uvolňoval jsem mu svaly na ramenou.

„Neměl jsi nedávno zablokovaný krk?“ zajímal jsem se, zatímco mé prsty po jeho kůži kroužily.

Překvapeně jsem lapnul po dechu, když na mě dokapávaly studené kapičky, které následně roztíral po mých zádech. Být kočkou, vrním. Takhle jsem jen slastně přivíral oči.

„Dnes ráno, byl jsem celý rozlámaný,“ přiznal jsem se trochu neochotně.

„V tom případě tě trochu uvolním,“ oznámil jsem mu hlasem plným dvojsmyslů. Jemnost nahradila jistota spojená s profesionalitou… vmasíroval jsem mu olejíček do kůže. S každým dalším pohybem mých rukou jsem cítil, jak je uvolněnějším, ale zároveň vzrušenější. Přejel jsem mu nečekaně prstem po páteři. Jeho tělo se propnulo, jak ten dotek nečekal… Pousmál jsem se a vtiskl mu polibek těsně nad lem kalhot. Na jeho kůži byla stále husina z předchozího činěni…

„Jak se cítíš?“ žádal jsem odpověď.

„Je to příjemné,“ připustil jsem na jeho otázku směřovanou na mé pocity. Bylo to až k zbláznění! Třásl jsem se, bylo mi horko i zima zároveň. Chvíli šlo o prostou masáž, chvíli to byla výrazná předehra. Ležet na bříšku a drtit si vlastní vahou mužství, ačkoliv byla postel měkká, přestávalo být vydržitelé. Nemohl jsem se ani příliš pohybovat, jen vrtět pánví a třít se tak o krvavě rudý satén.

„To rád slyším,“ pochválil jsem ho. A uklidil lahvičku s olejíčkem. Políbil jsem ho do vlasů.

„Tak myslím, že jsem skončil,“ zašeptal jsem mu. Věděl jsem, že je úplně vzrušený a chybí jen maličký kousek, aby dosáhl vrcholu. A to jen z předehry…

„Jdu si umýt ruce,“ oznámil jsem mu tiše se zvedajíc.

„C-co?“ vyjekl jsem. Jakože konec? Teď? V tomhle stadiu??? Však jsem si na posteli vyzývavě klekl a sám sjel rukou do svého klína.

„Inu, jen běž,“ pokrčil jsem rameny a obemknul se prsty.

Zastavil jsem jeho ruku… pohledem se mu upíral do očí.

„Nikdo, komu dělám gigola, nemusí se k vrcholu dovést sám,“ řekl jsem mu naprosto klidně. Chtěl jsem vědět, jestli se opravdu chce udělat sám.

„Stačí si o to říct.“

Zarazil jsem se. Mám si říct, aby mě udělal? Mlčel jsem, ale stejně jsem byl už rozhodnutý.

„Ukaž, co umíš…“ zašeptal jsem s jasnou výzvou v hlase.

Usmál jsem se a vylezl na postel za ním. Jeho ruku jsem z jeho klinu přesunul na rudé povlečení. Uštědřil jsem mu měkounký polibek na rty.

„Jak si přeješ,“ zašeptal jsem mírně zastřeným hlasem. Bloudil jsem po jeho těle až k jeho mužství. Bylo značně ztopořené. Uštědřil jsem mu polibek na špičku, mezitím jsem však promnul kulky mezi prsty. Necekal to… usmál jsem se, ale to už jsem ho celého pojal do úst.

Vyjekl jsem. Nečekal jsem, že to vezme za takový konec. Klesl jsem do peřin a nechal se laskat a sát, jen olíznout, než jsem v jeho ústech skončil celý. Nemohl bych to udržet v sobě dlouho, kdyby vždy dráždění na okamžik nepřestalo, aby za několik málo vteřin opět začal s intenzívní stimulací.

Hrál jsem si s ním. Prostě byl v mé moci a nemohl se vymanit. Opět jsem zastavil a to už to skoro měl na mále… Podíval se na mě pohledem, kterým mě žádal, abych to neprodlužoval. Uvěznil jsem ho v mém pohledu. Zrychlil jsem… laskal ho… prstem jsem ho lechtal na tříslech…

Rty jsem zuby rozdrásal do krve, v rukou jsem svíral červené povlaky. Tentokrát se Jun už opravdu rozhodl to neprotahovat a jeho láskání se sebou neslo kýžené vyvrcholení. Podvědomě jsem pánví přirazil do jeho úst a s tichým, ale prudkým zasténáním se nechal pohltit orgastickou křečí.

Udělal se mi do úst. Líbilo se mi, jak moc prožíval svůj orgasmus. Polkl jsem to, co mi z tekutiny zůstalo v puse. Tsubaki rychle dýchal a v dlaních stále svíral povlečení. Snad ještě byl myšlenkami jinde. Sklonil jsem se k jeho tváři, abych mu odhrnul trochu ulepené vlasy z čela.

„Jak ti je?“ zeptal jsem se tiše, snad abych nenarušil atmosféru, co zůstala viset ve vzduchu.

Vydechl jsem a zazubil se, aby viděl, že je všechno v pořádku.

„Je mi fajn, ale…“ sjel jsem rukou tentokrát já po jeho bříšku až ke kalhotám. „Jak se cítíš ty…?“

Jeho ruku jsem nekompromisně zastavil. Sice jsem cítil pnutí v těch místech, protože vidět jeho dokonalý orgasmus, ve mně zanechalo stopy... Ale chtěl jsem mu ukázat, že má práce má pravidla.

„Neříkal jsem, že dnes je úvodní hodina?“ povytáhl jsem obočí. „To znamená, že mé vlastní uspokojení není v programu.“' V očích měl hned několik pocitu najednou…

Překvapil mě. Takhle se lidé obvykle nechovají.

„Mně to ale nevadí,“ ujistil jsem ho a chtěl ho donutit, aby pustil mé zápěstí, jak zabránil mé ruce v dalším dotýkání. On s úsměvem zavrtěl hlavou. Nafoukl jsem tváře. Kolikrát za den mě už ponížil?! Jako by mi furt říkal, jak jsem proti němu neschopný!

„Jak chceš.“ Trhnul jsem rukou a to už se setkalo s úspěchem a pustil mě. Slezl jsem z postele a začal sbírat oblečení.

„Můžeš se jít umýt do koupelny i tu přespat, pokud nemáš ještě jinou práci,“ promluvil jsem k němu, i když se zdálo, že ho mé odmítnutí urazilo. Pobavil mě tím…

Propálil jsem ho zlobným pohledem. Ještě se smál! Jak jen ho nesnáším! Zamračil jsem se ještě víc.

„Jdu domů.“

Už se měl k odchodu… Chtěl to sám tuhle sázku… ale vážně mě pobavil.

„Tsubaki, na něco jsi zapomněl,“ upozornil jsem ho, když už byl oblečený a chystal se vzít za kliku.

Otočil jsem se zpátky do místnosti.

„Na co?“ zeptal jsem se s nepříjemným pocitem.

„Zapomněl jsi na tři věci,“ usmál jsem se a ze zadní kapsy kalhot jsem začal vytahovat peněženku.

„Za prvé, jsi mi nedal své telefonní číslo,“' začal jsem jmenovat. „Za druhé, nedomluvili jsme se na příště. Nebo snad naše sázka neplatí?“

Viděl jsem na něm, jak je dost naštvaný. Ou, jak mě baví tenhle kluk. Z peněženky jsem vytáhl osm tisíc a podával mu je.

„A za třetí - nevzal sis to, co sis dnes vydělal,“ usmál jsem se zase tím svým úsměvem.

Ukázal jsem mu své kapsy.

„Nemám telefon, musí nám stačit domluva, nebo, koneckonců, třeba mi pošli dopis,“ odvrátil jsem pohled stranou. Zase! Zase se na mě usmívá, jako by mi dával najevo, jaké jsem dítě.

„Peníze jsem si žádné nevydělal!“ zamračil jsem se ještě víc.

„Dobře, tak,“ vytáhl jsem ze šuplíčku diář, „za dva dny v sedm… před mým bytem. Platí?“

Díval jsem se na něj, dokud nepřikývl na souhlas, pak jsem si naše setkaní zapsal.

„Předtím budu s klientkou, tak se ti předem omlouvám, kdybych tě nechal čekat trochu déle,“ přemýšlel jsem.

„A ty peníze sis opravdu vydělal, chtěl jsi peníze za to, za co je beru já,“ pokrčil jsem rameny s naprostou neutrálností.

„Necháváš se platit za to, že tě někdo udělal?“ povytáhl jsem obočí kriticky.

„Kéž by to šlo běžné tak lehce,“ přál jsem si ironicky.

„Jo, nechávám… bývají klientky, co se to chtějí naučit,“ pokrčil jsem rameny. „Pokud ty prachy nechceš, zaplatím ti tolik, kolik si normálně bereš ty.“

Vítězně jsem se usmál a natáhl ruku.

„Budu to tedy brát tak, že bys bez mojí asistence neuměl správně uspokojit muže,“ pravil jsem vážně.

„A musel ses to tedy dnes naučit,“ dodal jsem.

Usmál jsem se velmi příjemně.

„Bereš to správně,“ znovu jsem ho pochválil. „Takže tedy za dva dny?“

Pomalu jsem se zvedl z postele a šel ke skříni s oblečením.

Poklesla mi ramena. Doufal jsem, že ho alespoň rozčílím a ono nic!

„Za dva dny,“ odsouhlasil jsem tedy.

Chvíli jsme na sebe ještě koukali, než mi došlo, že se čeká jen na můj odchod. Složil jsem bankovky do peněženky v zadní kapse džínů a vyrazil ven, do černé noci, kdy ani jedna hvězdička nesvítila. A přitom mi bylo tak nějak příjemně, musel jsem se usmívat.

„Uvidíš, že vyhraju!“ zašeptal jsem ještě směrem k domu, než jsem zmizel na stále rušných ulicích Yokohamy.

 Tak po delším přemáhání jsem opravila zbytek kapitoly. Co vy na to? Stále se vám to líbí? A to se to teprve rozjíždí...

Nesmím nic prozrazovat, to se nedělá! Máme ale radost, že se povídka líbí. S přidáváním nových kapitol to vidím tak, že je sem budu dávat každou neděli a Yakuzu každou sobotu, ale když nebudu stíhat, Yakuza bude mít přednost. Těšíme se na nějaký ten komentář. Gwendolin & Torriell

P. S. A přeji všem krásný Silvestr a Nový rok.

Autor: (Shrnutí povídek), Torriell, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milovat? Nikdy! - 2. kapitola: