OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mr. Perfect - 31. kapitola

23.05.2021 (14:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 474×

„Emo? Na čem právě děláš?“ Zjevila se vedle mě zničehonic slečna Bianca, až jsem se jí regulérně lekla. Ještě že jsem sotva před pár okamžiky odložila šálek kávy zpátky na stůl, protože bych si ji nejspíš zvrhla na sebe, jak silně se mnou ten úlek zalomcoval. „Tady někdo nemá čisté svědomí, co,“ poznamenala kousavě, když se jí tahle narážka hodila. Jenom jsem na ni mlčky zírala a vnímala jsem, jak se mi vrácí tep zase pomaličku do normálu. Ona ale tázavě pozvedla obočí, když stále vyčkávala na moji odpověď.

„J-já… mám tu reklamu na dámské fitness hodinky,“ vysoukala jsem ze sebe a dělila jsem pohled mezi ni a monitor, kterému jsem přeci jen věnovala více času. Pořád mi bylo před ní značně trapně kvůli tomu, jak nás včera Bianca načapala s Mattem u něj v kanceláři.

„Kdy ji budeš mít hotovou?“ ptala se naprosto věcně, ačkoliv se na mě dívala velmi odměřeně a arogantně, přesně tak, jak to uměla pouze ona.

„Snad během dneška,“ odhadla jsem nejistě a trochu jsem se obávala její reakce.

„Mám tu pro tebe další zakázku. Jedná se o katalog společenských a svatebních šatů, ale bude potřeba, abys pro něj pořídila sama podklady,“ zaúkolovala mě a já jen žasla nad tím, že se rozhodla mi dát tuhle poněkud náročnou a zodpovědnou práci. To mi k ní vůbec nesedělo, když mi doteď maximálně svěřila papíry anebo jsem musela mít Enzův dohled, abych zase něco nepokazila.

„Jakože… nafotit?“ přeptala jsem se kontrolně, což ona odbyla protočením panenek a teatrálním povzdychnutím nad mou nebývalou hloupostí.

„Ano, to jako že nafotit,“ potvrdila mi to takovým stylem, jako by to říkala někomu retardovanému. Zatnula jsem čelisti a málem jsem se zevnitř zakousla do jazyka, abych nepustila ven jakoukoliv nevhodnou poznámku, což naštěstí zafungovalo. Asi zejména proto, že jsem se vůči ní cítila vskutku nepatřičně a ona by mi to navíc dala zaručeně jednou tolik sežrat. Pořád byla mou dočasnou vedoucí a to, že jsem měla nějaké pletky se šéfem, jsem každopádně nemohla jakkoliv využít.

„Tak dobře, a-ale...není to, není to n-náhodou...“ zakoktala jsem se, když mi prostě nedávalo smysl, že by zrovna tuhle zakázku chtěla dát mně.

„Máš s tím snad nějaký problém?“ zajímala se, ačkoliv s okázalou znechuceností, že se na to vůbec musí ptát.

„Ne, to vůbec ne, akorát… Jsem trochu překvapená, že jste mi zadala takovouhle práci. Je to docela velká věc,“ naznačovala jsem jí co nejšetrněji, že jsem od ní takovou vloženou důvěru opravdu nečekala.

„Jo, takhle,“ zavrněla spokojeně jako kočka, což bezesporu znamenalo blížící se dávku ponížení, kterou si pro sebe doposud nechávala. Usmívala se na mě asi jako zlá čarodějnice, která se snaží nalákat dvě nevinná dítka na perníček, vykrmit je a pak s chutí obě sežrat. „No to víš, když nemá problém ti pan Tekin anebo slečna Cassini svěřit reklamu na parfém, tak proč já bych ti nemohla zadat něco takového. Ty to určitě zvládneš, Emo,“ ujasnila mi medovým hláskem, pod jehož vrchními sladkými vrstvami se nacházelo pouze zkažené, hořké jádro.

„To zvládnu, slečno Bianco,“ odkvitovala jsem jí se skálopevnou jistotou, která mě ale velmi rychle opouštěla, když jsem v jejích očích viděla takový varovně zlověstný záblesk. Ta ženská byla beztak převlečený ďábel…

„Vždyť já o tom nepochybuju, akorát… máš na to čas maximálně týden, aby to mohlo jít na schválení zadavatelce a do tisku. Doporučuju ti na tom začít pracovat co nejdřív, majitelka salonu je poněkud náročnější, takže buď kreativní, ale nezapomeň na nějaké standardy.“ Poskytla mi další důležité informace, která ve mně vzbudily akorát tak nové, nejspíš přehnané obavy.

„Dobře, já se podle toho zařídím.“ Náznakem jsem ukázala svoje ocenění, když jsem se letmo pousmála.

„A dej si, laskavě, pozor, ať to nedopadne jako posledně,“ varovala mě poměrně ostře, jak považovala za nutné mi ten můj nedávný průšvih omlátit o hlavu. Nezbylo mi nic jiného, než to potupně mlčky přejít s tím, že má bohužel pravdu a toto nepříliš vlídně podané varování brát za oprávněné.

„Vynasnažím se,“ zamumlala jsem si pod nos, když ona evidentně povýšeně čekala na výslovné stvrzení. „Je tu někde nějaká firemní zrcadlovka?“ Zjišťovala jsem si, zdali máme nějaké vhodné náčiní pro to, abych si tedy pořídila sama podklady pro mou nastávající zakázku. Ona se pouze úlisně usmála, významně přešlápla na místě a suverénně si založila ruce v bok, když se opět chystala mi něco sdělit jako nesvéprávné osobě.

„Tak s tímhle dotazem se obrať spíš na pana Tekina, ten ti určitě moc rád pomůže, když jste teď… jako jedna ruka,“ vychutnávala si mě docela nehezkým způsobem, kdy mi dala okázale najevo, že si toho čehosi mezi mnou a Matteem nepochybně všimla.

„Tak to ale není,“ ohradila jsem se obratem, ale ona se nad tím pouze blahosklonně ušklíbla.

„Já teď přesně vím, jak to je, Emo,“ odsekla mi nevrle, zabodla se do mě jedním ze svých mrazivě vražedných pohledů, díky němuž mi definitivně sklaplo, a svižně odkráčela pryč na těch svých tenkých jehlách. Té to nemám šanci vymluvit, že?

* * *

„Emu Whitfieldovou do mé kanceláře, prosím!“ Prostory grafického studia se roznesl Matteův zvučný, melodický hlas, který si mě doslovně vyžádal a který poměrně snadno přehlušil to okolní šumění debatujících lidí. S povytaženým obočím jsem odtrhla zrak od monitoru a zaměřila ho na otevřené dveře, které mě zvaly bezprostředně dovnitř. Enzo na mě šibalsky zamrkal a přesně jsem věděla, na co potichu myslí, takže jsem nad tím pouze protočila oči a odporoučela jsem se k Matteovi, kam jsem se ostatně stejně chystala, abych se doptala na nějaký ten foťák.

„Už jsem tu! Děje se něco?“ Vtrhla jsem do místnosti plná energie, jakmile jsem za sebou prozíravě zavřela.

„Ne, nic se neděje, akorát se tu odpoledne zastaví Alessia, abychom se podívali na ty fotky. Tak jsem si říkal, že bys asi měla být u toho,“ obeznámil mě se svým nápadem, který se mi hned od první chvíle nikterak nezdál. Mezitím jsem došla až k němu, kde jsem se opřela o hranu stolu a trochu nechápavě jsem na něj pomrkávala.

„Měla? K čemu?“ divila jsem se jeho návrhu, jelikož mi absolutně nedocházel jeho smysl.

„No jsi tváří té kampaně, takže k tomu rozhodně můžeš cokoliv říct. Navíc budeme řešit i natáčení té reklamy, kdy, kde a jak to spácháme,“ připomněl mi dobromyslně a mile se na mě culil, načež ke mně vztáhl obě ruce, aby si mě následně stáhl k sobě na klín, což jsem nečekala, takže jsme se málem oba sesunuli rovnou k zemi.

„Matteooo?! Co blb-neeeš?“ úpěla jsem, zatímco jsem se do toho smála a držela se ho kolem krku jako klíště. On toho využil, aby mi mohl hravě zlíbat každičký kousek tváře, kam jen svými lahodnými rty dosáhl, což mě rozesmálo o to víc. „Teo, tohle bychom neměli, jsme oba v práci,“ domlouvala jsem mu vlídně, ale jinak jsem si za tím hodlala pevně stát. Jednak je to nevhodné a taky bych byla nerada, kdyby na to přišel někdo další než jen Bianca, která se po mně celkem slušně vozila už předtím a zaručeně bude dál. 

„Promiň, promiň, já musel,“ omlouval se mi nevinně a nasázel mi na líce další zásyp drobných pusinek. „Když ty jsi tak sladká, Em, ani nevíš jak!“ Vysmekl mi výmluvný kompliment, jakmile ode mě na moment odtrhl své rty.

„To stačí, stačíííí už,“ domlouvala jsem mu, přičemž se neustále řehtala, ale pomalu jsem se mu vyvlékala z toho sevření a vstávala jsem opět na svoje nohy. On se nade mnou smiloval a nechal mě, ačkoliv se mě za ruku držel tak dlouho, dokud mě měl na dosah.

„Takže… budeš u toho?“ Vrátil se k původnímu tématu, když konečně zanechal toho rozptylování mě i sebe.

„Já nevím… Ani jestli vůbec chci, ani jestli to stihnu. Potřebuju dneska dodělat jednu práci a pak začínám dělat na dalším projektu. Proto jsem se tě chtěla zeptat, jestli tu máme k dispozici nějakou erární zrcadlovku. Na mobil to fotit fakticky nemůžu,“ rozpovídala jsem se ohledně své budoucí zakázky, na kterou jsem se začínala skutečně těšit. Sice se jednalo o docela velké sousto, já se s ním ale hodlala poprat se vší grácií.

„Počkej, o jakou zakázku jde? Co máš fotit?“ zajímal se zcela nefalšovaně a na čele se mu objevila soustředěná vráska, když mi plnohodnotně naslouchal.

„Katalog šatů, ale zadavatelka pro něj nemá žádné podklady, takže si je musíme pořídit sami,“ sdělila jsem mu ve vší stručnosti, abych neplýtvala slovy na tom, že je to trochu zvláštní, že se jako grafické studio máme zabývat i fotografickou prací, která sice víceméně souvisí, ale není to jejím přímým obsahem. Naštěstí jsem absolvovala nejeden kurz fotografování, takže pro tenhle úkol bych měla být zcela kompetentní.

„Focení ale není naše práce. Kdo ti to zadal, to Bianca?“ vyptával se poněkud konsternovaně.

Na jeho druhý dotaz jsem zareagovala pozvolným kýváním hlavou a na zbytek jsem odvětila: „Já mám pár certifikovaných kurzů focení, takže to pro mě problém není. Akorát to zabere víc času.“ A pokrčila jsem nad tím lhostejně rameny, protože já to považovala spíš za výzvu než za nepatřičné zadání grafické práce. „Vždyť ty jsi taky vzal tu kampaň od Alessii, dokonce natáčení spotu, takže ten katalog je oproti tomu naprostá brnkačka,“ obhajovala jsem svou zakázku, ačkoliv by možná bylo moudřejší ji podkopat, když mi ji zadala právě Bianca, od které pravděpodobně nemůžu očekávat nic dobrého.

„Co kdybych ti s tím pomohl?“ navrhl mi s těma podmanivýma očima, které se pojednou oslnivě zablyštěly.

„Proč? Myslíš, že to jako sama nezvládnu? Že to zas pokazím?“ obořila jsem se na něj jaksi neurvale, protože mě na první dobrou nenapadlo nic moc pozitivního, ale naopak. Bylo to jednoduše osobní, jelikož se mi tu doteď zrovna dvakrát nedařilo a třeba takový Enzo mi to cpal tak často, že mě tím automatickým očekáváním negativ nakazil.

„Ale ne, Em, takhle jsem to vůbec nemyslel,“ vyvrátil mi s ledovým klidem a trochu káravě na mě pohlížel, že mě napadlo ho z něčeho takového obvinit. Jak to myslel mi záhy objasnil: „Spíš že bychom na tom mohli dělat spolu nebo to alespoň dohromady nafotit, hm? Podle mě jsme docela dobrý tým.“ Zahrál to velice šikovně na naše nedávné společné focení, kdy se mu podařilo ze mě vykřesat hotovou fotomodelku. Každopádně po těch všech standardních úpravách se zaručeně ve výsledku nejspíš ani nepoznám…

„Vážně?“ vypadlo ze mě zaskočeně a částečně i nevěřícně, čemuž se přizpůsobily také moje obličejové svaly, které se nepatrně stáhly a vytvořily podmračený výraz.

„Vážně. Bude to náš společný projekt, budeme na něm spolupracovat… bez ostatních,“ lákal mě obstojnými argumenty, které mi jeho motivy o něco lépe přiblížily. Možná ho k tomu ponoukl ten náš včerejší incident, kdy nás kousek od tohohle stolu načapala právě Bianca.

„No tak dobře, ty jsi tady šéf,“ svolila jsem po krátké úvaze, jestli dám přednost ryze vlastním zásluhám na tom projektu, anebo zdali upřednostním společný projekt právě s Matteem. Tady nebylo vlastně o čem. 

„Myslím, že jsem ti hned první týden přislíbil, že na tebe během té stáže dohlídnu, abys z ní něco měla, takže bych svému slovu měl dostát, ne?“ rozvzpomněl si mírně zamženě, protože od té doby se toho událo tolik, že by tahle relativně bezvýznamná věc mohla být opravdu lehce zapomenuta. Mě upřímně udivilo, že se mu to podařilo z paměti vytáhnout ven a aktuálně vskutku nápaditě použít. Přesto jsem se na něj s nepotlačovanou užaslostí zubila, zatímco Matteo na mě bez ustání hleděl a sám se usmíval od ucha k uchu.

„Aby si to náhodou někdo špatně nevyložil,“ vyjádřila jsem svoje pochybnosti, jelikož jsem netoužila po tom být jakkoliv zvýhodňována, a už vůbec ne proto, že jsem s Matteem navázala důvěrnější vztah.

„Jestli nechceš, abych byl u toho focení, tak mi to na rovinu řekni,“ vyzval mě přímočaře, abych nechodila kolem horké kaše, což totiž většinou muži nejsou schopni rozklíčovat, ale bez nějakých okolků mu to naplno vpálila do obličeje. Tvářil se u toho naprosto smířeně a možná by mu ani moje odmítnutí nevadilo.

„To ne, já budu ráda, když tam budeš,“ přiznala jsem vzápětí, jelikož jsem neměla potíž si přiznat, že si budu jistější, když vedle mě bude Matteo jako podpora nejen psychická, ale taky fyzická.

„Dobře, bezva… Víš, já bych byl rád, kdybys byla na té schůzce s Alessií taky,“ vrátil se zpátky k původnímu ohnisku rozhovoru, přičemž jsem během celého hovoru pozbyla veškeré vůle se tomu setkání bránit. Vlastně jsem pocítila silnější nutkání Matteovi vyhovět.

„Tak jo… V kolik?“ povolila jsem, načež jsem si od něj vysloužila absolutně neodolatelný úsměv.

„Už jsem ti říkal, jak ohromně ti to dneska sluší?“ poukázal na můj obzvlášť opečovávaný zevnějšek, poněvadž jsem se budila každé ráno s nekonečným elánem, který jsem musela ihned do něčeho investovat. A pěkně se obléknout, učesat a nalíčit byly jedny z mých prvních činností po ránu. Tentokrát vyskočil na nohy on, aby si mě k sobě mohl za boky přitáhnout a vroucně, dychtivě políbit. Bude to znít jako příšerné klišé, ale připadala jsem si teď trochu jako v Shakespearově notoricky známé hře, protože jsem Angličanka jak se patří, Romeo a Julie, kteří se bláznivě milovali, ale museli svou lásku před ostatními utajovat, a to vše je nakonec přivedlo až k tragickému konci. Jaký konec čeká nas dva? 

 * * * 

„Takže vy jste… spolu vybrali tyhle fotky, abych si z nich ty finální vybrala já,“ ujišťovala se Alessia, jestli to chápe dobře, zatímco poněkud rozpačitě těkala pohledem mezi monitorem, mnou a Matteem. Nechtěla jsem se unáhlovat, ale nabyla jsem z ní dojmu, že z toho našeho výběru nebyla kdovíjak nadšená. Matteo si pravděpodobně ničeho nevšiml, ale jemu jakožto muži chyběla ta naše pověstná intuice. Z čehož možná byla nadšená ještě méně bylo to, že jsme ty fotky vybírali společně s Mattem.

„Teď už je to jenom na tobě. Snažili jsme se ty fotky vybrat tak, aby byly co nejrozličnější a bylo víc možností k tvoření,“ ujal se slova Matteo, přičemž já se neskutečně pokrytecky tetelila štěstím nad tím, jak před ní používal plurál. Moje škodolibé já se radovalo nad tím, že tohle právě Alessia musela poslouchat a netečně to vstřebávat, ačkoliv v očích se jí lesklo jisté znechucení.

„Chápu, chápu, ale… ten výběr se mi úplně nezdá. Na těch náhledech vypadaly asi o něco lépe,“ podotkla suše a mně bylo okamžitě jasné, že to mínila jako jakýsi trucovitý naschvál. Ta její neprofesionálnost byla do nebe volající…

„Ty fotky se ti nelíbí?“ vypadlo z Mattea s neskrývaným šokem a udiveně se v křesle narovnal.

„Představovala jsem asi asi něco trochu jiného.“ Dělala vlny, čímž se mi zprotivila ještě víc. Koneckonců si ale pletla akorát tak bič sama na sebe, protože šlo o kšeft hlavně jí.

„Já vám ale říkala, že nejsem žádná modelka, proto to dopadlo tak, jak to dopadlo,“ vložila jsem se do toho sama, nadmíru důležitě a zčásti i výsměšně, protože mi to samozřejmě nedalo jinak než jim to omlátit přímo o hlavu. Stejně jsem se kvůli tomu vnitřně cítila provinile, ale navenek jsem si ponechávala totálně kamenný pokerface.

„Ty fotky dopadly skvěle, a v programu z nich dostaneme naprostý maximum,“ prohlásil Matteo rezolutně, a to asi hned ze dvou důvodů. Jednak bránil svou vlastní práci, ale i mou snahu o to ze sebe dostat co nejvíc, přestože to focení pro mě bylo těžce diskomfortní. Alessia se na něj nepatrně překvapeně podívala a pak sklopila zrak, jak nejspíš přemítala nad tím, jestli má v tomhle divadle pokračovat dál.

„Klidně si můžete na to natáčení najít nějakou opravdovou modelku. Já o další podobnou zkušenost fakt nestojím,“ využila jsem toho mlčení a dala jsem si záležet na tom, abych zněla co nejvíce asertivně. Opřela jsem se přitom do křesla a elegantně si přehodila nohu přes nohu, když jsem si připadala absolutně z obliga.

„Jsme přece domluvení, že to uděláš ty, Em.“ Stál si za původním plánem Matteo poměrně neoblomně.

„Rozhodnutí je na slečně Cassini,“ poukázala jsem na ten nepochybný fakt, načež jsme se na ni oba s Matteem podívali. Alessii povyskočilo obočí výš a v rysech jejího pohledného obličeje jsem vyčetla, že více nehodlá vzdorovat. Ani nijak nijak prudit. 

„Možná se poptám po nějaké náhradnici, kdyby tady Ema to natáčení zase nedávala,“ rýpla si do mě bez nějakých okolků, což jsem opět jenom v tichosti přešla, avšak s nepříjemnými záškuby v obličeji.

„To nebude potřeba, Sio. Kdy si tak představuješ natáčení toho spotu?“ zajímal se Matteo o další část té její zakázky, ale evidentně mu taktéž nebylo úplně po chuti, jak mě Alessia neskrývaně srážela kvůli tomu, jak jsem to focení úplně psychicky nezvládala. Je nasnadě počítat s tím, že s tím natáčením to bude ještě horší, takže ten její nápad s náhradnicí zněl poměrně rozumně…

„Co nejdřív to půjde. Akorát si nejsem jistá, jestli mě tenhle týden nečeká cesta do Států, ale já u toho natáčení rozhodně chci být. Jestli pojedu, tak bychom to natáčení museli odložit na příští týden,“ diktovala si podmínky, kterým se nedalo jakkoliv odporovat, protože ona byla zákaznice a právě její rozsudek byl jediný platný a konečný.

„Dobře, to záleží na tobě. Každopádně mi dej pak nějak dopředu vědět, ať se stihne všechno připravit,“ požádal ji naprosto věcně, ale tvářil se přívětivě a mírně.

„Spolehni se,“ přislíbila mu a doširoka se usmála, což jí ale kupodivu neoplatil. Jestli pouze kvůli mně, anebo proto, že v podstatě znevážila jeho práci, to se dalo těžko posoudit, ale já za ním stoprocentně stála. Asi tak jako on se zastal mě, když se do mě Alessia navážela, čímž si získal další mé dalekosáhlé sympatie.

„V tom spotu chceš pokračovat tématicky jako u toho focení?“ vyptával se na další potřebné informace, čemuž jsem pouze se zájmem přihlížela, poněvadž jsem se především hrozně ráda dívala na něj.

„Určitě, ať to má jednotný vizuál,“ přitakala mu bez zaváhání, jak o tom měla jasnou představu.

„Na to moje zahrada už asi stačit nebude, ale… co zdejší botanická zahrada? Ta by nám mohla dobře posloužit,“ navrhl jí ihned, co mu ta myšlenka prolétla hlavou.

„To máš asi pravdu… Zařídíš to, prosím tě?“ obrátila se na něj s prosbou a naprosto přehnanýma psíma očima.

„Jistě, žádný problém,“ vyšel jí vstříc a pokojně jí to odkýval, za což si od ní vysloužil další z jejích amerických úsměvů, který si tam prý možná pojede příští týden potrénovat. Kdyby se vůbec nevrátila, já se určitě zlobit nebudu…

„Děkuju, Matty, já už toho mám takhle nad hlavu,“ zacukrovala a mávala koketně řasami jako mrkací panenka.

„Co s těma fotkama? Chceš je dát na flashku, aby ses na ně potom mohla ještě sama v klidu podívat?“ Vrátil se nazpět k tématu fotky a díval se u toho na Alessiu s poněkud urputným výrazem, který jí ani nedával nějakou jinou možnost na výběr.

„Jo, to bych ráda… Takhle napoprvé mě úplně nezaujaly, ale když se na ně podívám s odstupem a víckrát, tak v nich snad nějaké kouzlo objevím,“ zopakovala suverénně, že není kdovíjak spokojená s tím, co nejprve dobrou půl hodinu prohlížela na monitoru, než se vzmohla na nějakou odezvu. Zprvu to bylo neurčité mručení, jak tím asi chtěla decentně naznačit, že se jí současný výsledek zrovna nezamlouvá, ale veškeré proměny v programu s tou fotkou udělají neskutečné divy.

„Příště si raději vybírejte kompetentní lidi na takové úkoly, ať nejste zbytečně zklamaná,“ ucedila jsem mrzutě a vůbec jsem se nesnažila přetvařovat, takže jsem na ni vrhala docela nevraživé pohledy. Nevadilo mi, že je tomu Matteo svědkem, protože jsem věděla, že jsem taktéž v právu.

„Po téhle zkušenosti určitě, to se neboj, Emo,“ utřela mě velice elegantním způsobem, když se na mě samolibě ušklíbla a rázně na zdůraznění kývla hlavou.

„Ema to natáčení zvládne, já se o to postarám,“ ubezpečoval ji Matteo s neochvějným přesvědčením, čímž docela vyvedl z míry i mě. Naopak mě ale dojal tím, že mi tolik věřil a v neposlední řadě taky potěšil, že se mě opět gentlemansky zastal. Nemohla jsem si pomoct, ale začala jsem se na ni okázale culit zase já, přestože jsem se značně krotila, abych před Mattem nepůsobila jako nějaká podlá mrcha.

„Nezlob se na mě, Matteo, že po tom focení o tom mám jisté pochybnosti, ale divit se tomu nemůžeš,“ vysvětlila mu s přimhouřenýma očima provokativně zabodnutýma do těch mých.

„Nedivím se tomu, ale to ty sis Emu vybrala, takže by sis měla za svým rozhodnutím stát,“ doporučil jí z ryze profesionálního hlediska, kdy tyhle změny názorů nedělaly úplně ten nejlepší dojem. Alessia pouze frustrovaně vzdychla a složila si ruce na prsou jako by snad trucovala.

„Já říkala, že o to nemám zájem!“ Téměř jsem to zazpívala takovým vyšším hláskem, když jsem to mínila pronést jenom jako by mimochodem. Matteo se na mě podíval s takovou jiskrou v oku, jak jsem ho tím nejspíš pobavila.

„Ovšem, znovu takovou chybu neudělám,“ zabrblala dopáleně a viditelně se již chystala k odchodu.

„Ta reklama bude skvělá, uvidíš,“ zatvrdil se Matteo a povzbudivě se na Alessiu pousmál. Alessia se na něj jaksi nedůvěřivě podívala, ale nakonec mu ten úsměv vrátila. „To doufám. No nic, musím běžet, takže se tu zatím mějte. Co nejdřív se ti ozvu, jak s tím natáčením,“ rozloučila se kvapně a vzdalovala se již mezitím, kdy jí to Matteo odsouhlasil a taktéž se s ní rozloučil.

„Páni, ta byla teda ostrá,“ zhodnotila jsem tuhle naši společnou schůzku, jakmile ta dlouhonohá potvora opustila místnost. Ve finále bych tu doopravdy nemusela být. Alespoň by mě nikdo neurážel.

„To ti jen přišlo, Italové už jsou takoví,“ vymlouval mi, přičemž se ke mně přikradl, aby mě mohl popadnout kolem pasu. Nedalo si nevšimnout, že byl Matteo hodně kontaktní a zřejmě se mě rád dotýkal, což se mi pochopitelně líbilo, ale v prostředí mé dočasné práce mě to značně znepokojovalo.

„Hmm… myslím, že mě Alessia spíš nemusí,“ naťukla jsem rádoby lhostejně a položila jsem si dlaně na jeho široká, svalnatá ramena. Usoudila jsem, že nemá smysl se tím jakkoliv zabývat a zatěžovat ho svými holčičími problémy a na místo toho jsem upřednostnila zmínit jeden podstatný postřeh, který mě úžasně hřál na hrudi a dodával mi navíc takového samolibého pocitu. „Ale to, jak ses mě před ní zastal, to od tebe bylo vážně milé, Matteo. Děkuju.“

„Ovšemže. Při tom focení jsi jako nezkušený amatér dělala, co si mohla a ty fotky vyšly skvěle. Vybrali jsme z nich ty nejlepší a Alessia si na to taky přijde, uvidíš,“ sliboval mi dobrácky a roztomile se mě culil. Nechtěla jsem ho od toho jakkoliv zrazovat nebo to ještě dál rozebírat, přestože jsem si myslela svoje a opravdu mi bylo fuk, jestli to nakonec nenafotí ještě s nějakým jiným anebo že si na to natáčení Alessia přivede nějakou spolehlivou zálohu. Věděla jsem, že Alessia dělá tlaky pravděpodobně kvůli mně a popravdě by se mi skutečně ulevilo, kdybych ten spot nemusela natáčet, ale Matteo to evidentně vzal jako výzvu, kterou hodlá stůj co stůj splnit. Dost možná i proto, že ten zisk z ní jednoduše jako šéf krachující firmy nutně potřeboval. V tom jsem mu naopak zase chtěla podobně neoblomně pomoct já. 

Každopádně teď jsem se k němu natáhla pro opojný, dychtivý polibek, abych ze svých myšlenek vymazala celou tuhle nepříjemnou schůzku a také ten rozhovor s Biancou. Jakmile si mě k sobě pevně přivinul, všechno okolo mě a také uvnitř mé hlavy zmizelo pryč a já si naplno vychutnávala jeho vroucí blízkost a vášnivé rty, které s těmi mými uměly naprosté divy. Vůbec jsem netušila, že se dá takhle zatraceně dobře líbat…

 No nejsou ti dva páreček k pohledání? Oni se fakt hledali, až se konečně našli. No v příští kapitole se Ema vrtne do svatebního salónu, kde pochopitelně opět něco nevyjde podle plánu. A z Mattea vypadnou takové věci, které jejich čerstvý vztah posunou zase na trochu jiný level. :)

Mockrát všem děkuji za nekončící zájem a podporu, jste nejlepší!

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mr. Perfect - 31. kapitola: