OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 10. kapitola - Jste si dost podobní

05.10.2014 (20:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1247×

Nora

Letěla jsem už hodinu a za další hodinu jsem měla přistát v Paříži. Kde není vůbec tak teplo jako v Benátkách, ale jelikož byl červenec, tak tam nebude ani zima. A stejně se tam nejedu opalovat, ale kouknout se na Eiffelovku. Přesto jsem ale měla oblečení do mrazů. Přeci jen pojedu také do Petrohradu.

Vytáhla jsem si notebook z tašky a otevřela Word. Budu pracovat. Jestli mám stihnout termín, měla bych máknout. Jsem teprve přibližně u čtvrtiny a to mám udělat všechno bez našich tradičních schůzek v kavárně s Monikou. No, možná bych jí měla poslat výsledek emailem a ona mi určitě poradí. Jo, skvělý nápad.

Začala jsem psát, ale někdo za mnou mi kopl do sedadla. Sakra, evidentně jsem si vybrala místo před nějakým děckem. Já jsem ale nána pitomá! Snažila jsem se to ignorovat. Snažila, opravdu snažila... jenže sakra!

Otočila jsem se dozadu, připravená na to dítě řvát, ale místo dětské tváře jsem spatřila Marca. No, nemělo by mě to překvapovat, když byl snad všude. Vykulila jsem na něj oči. „Co tady sakra děláš?“ vykřikla jsem polohlasem.

Zpohodlněle se na mě usmál. „I já tě rád vidím, Noro. Takže kam letíme, do Paříže?“

Přimhouřila jsem oči. „Proč mluvíš v první osobě množného čísla?“

Naklonil se ke mně blíž. „Taky letím do Paříže. Evidentně. Vlastně si díky Jordanovi můžu dovolit cestovat na tolik různých míst, že bys byla překvapená.“

Nakrčila jsem nos. „Víš, že to je vždycky naopak? Starší bratr se stará, zatímco ten mladší si užívá divoké mejdany a jezdí v mercedesu?“

Protočil oči. „Nejsem tak inteligentní jako můj bratr.“

„Jo, to nejsi.“ V tu chvíli jsem si překvapeně uvědomila, že jsem vůbec neprotestovala proti jeho jasné narážce o cestování se mnou. Musím to napravit. A to rychle. „Kruci, Marco. Řekni mi, že nepoletíš kamkoliv, kam poletím já. Prosím.“

Uchechtl se. Blázen. I když, v letadle mu evidentně přes hubu dát nemůžu. „Jistě, že ne. Já poletím s tebou. Ne za tebou. To je jasný rozdíl.“

Zoufale jsem zaúpěla. „Copak si nikdy nebyl v Paříži?“

Zavrtěl hlavou. „Nikdy mě nelákalo být ve městě lásky, když bych tam nedělal nic jiného, než obšťastňoval nevinné Francouzsky. A Eiffelovka mě taky nikdy nelákala. Bojím se totiž výšek.“

„Já tam jedu hlavně kvůli Eiffelovce. Chci ji nafotit ráno, večer, odpoledne a při západu slunce. Taky ji chci nakreslit.“

„Nesnáším umělce. Jsou to volnomyšlenkáři.“

„Já nesnáším sukničkáře. Jsou to debilové,“ oplatila jsem mu a on se rozesmál.

Kdybych věděla, že se mnou pojede do Paříže a do Londýna a do Petrohradu a do... prostě tolik dalších měst, vůbec bych nelitovala, že nebyl na rozlučce. Spíš bych ho zabila, kdyby tam přišel. Nejspíš si ho užiju ještě dost.

Pozorně se snažil zaregistrovat každou mou reakci. „Nevypadáš moc šťastně.“

Rozesmála jsem se. „Ale no tak, kdo by nebyl celý pryč z tvé přítomnosti v... tolika měsících? Víš, že se mnou zůstaneš hodně a hodně dlouho?“

„Jo. Taková větší dovolená. Stejně budeš ráda, že mě budeš mít. Dej na mě.“

„Nesnáším arogantní chování,“ odsekla jsem mu.

Usmál se. „Někdy by ses měla kouknout i na sebe. I ty jseš arogantní.“

Protočila jsem oči. Jasně, že jsem. Od puberty mi to zůstalo. Nevyrostla jsem z toho a nejspíš už ani nevyrostu. I když si nedokážu představit, že bych jako osmdesátiletá byla tak akční. Fuj. Jak asi budu vypadat v osmdesáti?

„Na co myslíš?“ zeptal se mě Marco.

„Jak budu vypadat v osmdesáti,“ zamumlala jsem neurčitě.

„Já tady mluvím o aroganci a ty přemýšlíš o tom, jak budeš vypadat v osmdesáti? Sakra. Sedím za bláznem.“

Sladce jsem se usmála. „Čekala jsem spíš odpověď typu: Neblázni. Ty se osmdesáti nedožiješ.“

„No, i to je jedna možnost. Docela dost pravděpodobná.“

Vystrčila jsem bradu. „Průměrný věk Češek se pohybuje kolem osmdesáti. Musela bych dostat infarkt, nebo něco podobného. Ale Češi jsou na tom o dost hůř.“

„Infarkt? Ale prosím tě. Z čeho? Snad nechceš říct ze mě. A určitě umíraj dřív, protože mají zlobivé manželky,“ s úsměvem mi odpověděl.

„Jestli bych se s tebou scházela i v osmdesáti, dostala bych infarkt určitě mnohem dřív. A pochybuju, že to je zrovna kvůli ženám.“

Chvíli vypadal, jako by o tom uvažoval - což je dost pitomý, Marco a uvažovat - ale nakonec přikývl. „Jo, to je pravděpodobnější. V obojích případech.“

V našem zápalu do rozhovoru jsme si ani jeden nevšimli, že budíme pozornost celkem širokého okruhu lidí, ale hned, co jsme se odmlčeli, to bylo úspěšně vypozorované. A tak jsme se uklidnili, já se otočila a pokračovala ve psaní a Marco mi nakukoval přes sedadlo. Věděla jsem to, protože mi dýchal do vlasů. Bylo to příjemné, ale to bych mu v životě nepřiznala.

Takhle jsme strávili zbývající čas. Já jsem psala a Marco se nějaké pasáži občas zasmál. K čertu s mým pravidlem to nikomu jinému než malému týmu čtenářů, korektorů s agentek, neukazovat. Tohle bylo za všechny autorská práva na světě.

Za půl hodiny jsme přistáli v Paříži. Na novém místě. Celé to probíhalo naprosto bez problému a o chvíli později jsme stáli před letištěm, kufry v ruce a čekali na objednanej taxík.

„Kde se vlastně ubytuješ?“

„V hotelu. Kde jinde? Nemám tady žádné známé a Carina tu taky není.“

„Jedu s tebou.“

Ušklíbla jsem se. „Překvapivě,“ dodala jsem s dávkou sarkasmu a nastoupila do taxíku, který právě přijel. Marco taxikáři pomohl s našimi kufry a nastoupil taky.

„Kam to bude?“ zeptal se taxikář.

„Hotel Le Littré,“ odpověděla jsem s perfektní výslovností a Marco i řidič se na mě překvapeně podívali.

Pokrčila jsem rameny. „Moje sestra si vzala Francouze,“ odpověděla jsem Marcovi česky a on se usmál.

„A ten česky nejspíš neuměl,“ zamumlal.

Uchechtla jsem se. „Ne. Nerozuměl nám ani slovo.“

Le Littré byl přibližně čtyřhvězdičkový hotel a pro normálního člověka moc drahý. Pro mě a pro Marca byl ale vzhledem k našim kreditkám laciný. Nechtěla jsem nic pětihvězdičkového, jelikož jsem s tím měla už zkušenosti. Zbohatlíci, snobové a egoisté. To vše ty hotely nabízely. To vše překrylo to luxusní vybavení, servis a podobně.

Vešli jsme do hotelu, každý v ruce svá zavazadla a já vykročila k recepci.

„Takže ty umíš francouzsky?“

„Jo. Umím anglicky, česky, německy, francouzsky a teď i celkem obstojně i italsky.“

„Sakra. Já zvládnu jen angličtinu. Když nepočítám svou dvojjazyčnou mateřštinu,“ zamumlal.

Usmála jsem se na něj. „Klídek. To zvládneš. Naučíš se ještě hodně jazyků. Bude to pohoda.“

Pak jsme už dostali klíče od svých pokojů. Marco zapůsobil svým šarmem a našel se pro něj jeden na poslední chvíli. Zůstaneme tu jen týden. Možná déle, to ale rozhodne až situace. Pokoje jsme měli v tom samém poschodí, ale ne vedle sebe, což mi plně vyhovovalo. Rozloučili jsme se a oba zamířili k sobě.

Otevřela jsem dveře kartovým klíčem a zabouchla je za sebou. Neztrácela jsem čas, popadla mobil, vyťukala Jordanovo číslo a už jen čekala, až to zvedne. Zvedl to na třetí zapípání.

„Jak sis to sakra představoval? To jako vážně? Marco? Jestli tě ještě někdy uvidím, zabiju tě!“

Z druhé strany se ozvalo temné uchechnutí. „Čekal jsem, kdy zavoláš. Ale no tak. Buď trochu zdvořilá. Na začátku každého rozhovoru musíš nejdřív pozdravit.“

Odfrkla jsem si a skočila jsem na postel. „Jasně. A pak ke startu připravit a pokračujem. Co sis sakra myslel, když jsi nechal Marca cestovat se mnou? Kruci, Jordano. Když mu to i financuješ.“

„Jsem miliardář. Co bych pro svého bráchu neudělal?“ zeptal se mě sladce.

„Jsi zlej. Budu s ním muset být tolik měsíců!“

„Víš, Noro, i my si potřebujeme od jeho neustálé přítomnosti odpočinout. Navíc to vám oběma prospěje. Zvládneš to a abys věděla, jste si dost podobní. Smiř se s tím a au revoir!“

Chtěla jsem ještě něco odseknout, ale ten bastard to položil. „Ksakru!“ zakřičela jsem do ohluchlého telefonu a hodila ho vedle sebe na postel.

Zadívala jsem se do stropu. To teda budou prázdniny k nezaplacení. Vážně. Za tohle bych nikomu nedala ani cent.

Přináším další kapitolu a doufám, že se líbí nový perex obrázek. Upozorňuji, že perex obrázky se budou měnit kvůli městům, které Nora navštíví. FNikol

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 10. kapitola - Jste si dost podobní: