OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 25. kapitola - Vítej do rodiny



My a celá... mapa! - 25. kapitola - Vítej do rodiny

Povídka se umístila na druhém místě o Nej povídku měsíce března/marca. Na den ji umisťujeme na titulní stranu. Gratulujeme!



Znovu v Benátkách...

Marco

Byla celkem zima. Kolem šesti ráno se nevyplácí chodit si jen tak v bílé košili a obnošených džínech. Vedle mě se Nora choulila a tahala za rukávy mikiny ve snaze ukořistit si nějaké to teplo. Mně se ale dařilo ignorovat tu zimu celkem úspěšně. Protože tu byly horší věci než zima. A proti těmto věcem se pocit zimy zdál tak maličký, že jsem si ho jednoduše mohl dovolit ignorovat.

A je to tady. Carina. A Jordano.

Nejistě jsem vzal Noru za ruku. Povzbudivě se na mě usmála a propletla naše prsty. Cítil jsem, jak se klepe. Přesto se mi hned dýchalo líp. Byla mou kyslíkovou bombou. Byla nepostradatelná. Vedl jsem nás z letištní haly na parkoviště. Je to jako premiéra. Premiéra našeho vztahu. Počítal jsem s tím, že se budou ptát. A já, kruci, nevěděl, co jim mám říct. Hlavně jsem tušil, že by mi v průběhu dne mohly tak trochu rupnout nervy.  

Stiskl jsem jí ruku silněji.

„Bude to v pohodě,“ zašeptala mi do ucha a vzápětí mě políbila na tvář.

Přikývl jsem a zašklebil se. „Bude to Carina.“

„Já vím.“

Podíval jsem se na ni a ona pobaveně mrkla. Je v pohodě. Přestože to je jedna z nejvíc stresujících situací v jejím životě, dýchá a kouzelně se směje. Zhluboka jsem se nadechl a zabral do dveří. Nora je v pohodě, já jsem v pohodě.

Dostali jsme se na parkoviště. Po pár krocích jsme se zastavili a hledali naše přátele. Což bylo vzhledem k milionům moderních autíček obtížné. Zaťal jsem zuby. Paráda.

„Marco! Noro! Tady jsme.“

Jo, to bude nejspíš náš odvoz.

Otočil jsem se a zamžoural. Parkoviště bylo osvětlené celkem dobře, přesto jsem musel pátrat po blonďaté hlavě. A pak jsem ji uviděl. Byla v sukni, musela jí být strašná zima, ale přesto se tvářila jako sluníčko. Jako by kvůli mně nemusela vstávat o pět hodin dřív.

Na průpovídky jsem už neměl čas a ocitl se v pevném objetí skřítka. Aha. Nic se nezměnilo. Stále měla stisk zlobra. A pisklavý hlásek sirény.

Jemně jsem jí oplatil sevření a přidušeně se zasmál. Zatahal jsem ji za odbarvené pramínky vlasů. „Dobře, Car. Mírni to. Měl jsem tušit, že mám vzít nohy na ramena, jakmile tě někde zahlédnu.“

Uvolnila sevření a bouchla mě pěstičkou do ramene. „Protivo jeden! Jen počkej. Ach, Noro, doufám, že se takhle nechoval i s tebou?“

Naoko jsem nasadil bolestivou grimasu a mnul si rameno. Pak jsem se tázavě obrátil na Noru.

Moje přítelkyně si pohrávala s úchytem na zavazadle a rozpačitě se usmála. „Ehm… byl ještě horší.“ Sekla po mně pohledem a pak se obrátila na Carinu a pobaveně zvlnila rty. „Ale dalo se to s ním vydržet. Ráda tě vidím, Car.“ Přátelsky ji objala.

Carina neotálela. Popadla to nejmenší Nořino zavazadlo a táhla ji za ruku k místu, kde jsem tušil Jordanovo auto. „Vážně? A jak to teď vy dva spolu vlastně máte, hm? Zprávy jsem slyšela naposledy před pár dny. Od té doby uplynula hotová věčnost. Tak povídej.“

Nora po mně hodila pohledem a vyděšeně vykulila oči. ‚Pomoc‘, naznačila rty. Pokrčil jsem rameny, popadl svá zavazadla a šel za klapáním ženských podpatků. Přece jí nemůžu připravit o tak výbornou příležitost si užít mou skoro sestru.

„Co? Nemáš odpověď?“ pokračovala Carina ve výslechu.

Zadržel jsem smích.

Nora se na mě zamračila přes rameno a pak se sladce usmála na Car a začala: „Jsme spolu. Nevím vlastně od kdy, pořád se na tom nemůžeme shodnout, ale jsme spolu. Spokojená?“ Našpulila rty.

Zahřálo mě to u srdce. Poprvé to přiznala.

Carina zavýskla. „Paráda.“ V tu chvíli pustila Noru a běžela (i se zavazadlem, které si to pěkně odnášelo) někam pryč. „Jordano! Jsou spolu! Choděj spolu. Já ti to říkala! Dlužíš mi dvacet eur!“ A takhle hulákala dál a dál.

Rozesmál jsem se a zamířil k Noře, která stála uprostřed parkoviště jak solný sloup. Vzal jsem ji za ruku a zakřenil se. „Pojď, kočko. Zvládla jsi to skvěle.“

Přimhouřila oči a vzápětí se jí v nich zablýsklo. „Mohl jsi mi pomoct, víš?“

„Ale ne. Věděl jsem, že to zvládneš líp beze mě.“

„To je ale najednou keců,“ odsekla.

„Pst.“ Jemně jsem ji políbil na nosík a chystal jsem se sklonit k jejím rtům, znovu je ochutnat. Doslova jsem je potřeboval cítit zase na těch svých.

Můj pokus o jistou důvěrnost ale zmařil hlas mého mladšího brášky: „Nikdy jsem si nemyslel, že tě takhle uvidím,“ přerušil nás Jordano důležitě.

Zvedl jsem hlavu, sekl jsem po něm - i po Carině za jeho zády - pohledem a zamračil se. „Sakra, víš, co se teď-“

„Jé, ahoj, Jordano,“ pozdravila mého bratra rychle Nora a zamířila k němu. Cestou mě ale ještě stačila rýpnout loktem do zad. „Chovej se slušně,“ zasyčela.

Zvedl jsem ruce, jako že se vzdávám, a zadíval se na její zadek. „Promiň.“

Jordano se pobaveně zakřenil, mrkl na mě a objal Noru kolem ramen. „Ach, chybělas mi, Noro. Zkrotila sis toho draka? Je Marco pod pantoflem?“

Začínal jsem tušit, že těmito otázkami to ani zdaleka nekončí.       

 •••     

Konečně jsme se dostali ke mně. Nebylo to daleko, bydlel jsem blízko Cariny. Ale na rozdíl od ní se ke mně lezlo po chodníku. Jo, a proto taky byla přímo příšerná otrava, když jsem musel použít starou gondolu po dědečkovi a dopravit se k ní.

Vzal jsem si od Jordana poslední kufr, rozloučil se s ním, slíbil, že se stavím u mámy na večeři, a jakmile konečně odjel jeho Mercedes, oddychl jsem si. Pak jsem se zadíval na svůj byt a usmál jsem se. Konečně doma. A co víc, přivedu si k sobě i svou lásku. Po hádce s Carinou, která trvala něco málo přes hodinu a nutila mě myslit na jakýkoliv alkohol, jsem si vydupal Noru pro sebe. Carina neměla šanci.

Celá ta cesta do Benátek byla vůbec nějaká divná. Chvíli jsme mlčeli. Používali jen jednoslabiční slova. Než Jordano začal krákat písničku od Led Zeppelin, co zněla z rádia. V tu chvíli jsme všichni zakřičeli, ať sakra drží hubu. Tak fajn, takhle jsem to podal jen já. Nora a Carina se mírnily.

A pak? No, mohlo to být i horší. Bylo očividné, že Carina se ve vyptávání mírnila. Jsem si jistý, že chtěla vědět každičký detail o té bombě, ale místo toho se vyptávala na cestování. Takže padla slova jako „Eiffelovka“, „Tower Bridge“ a „červený autobus“. Ne „pusa“, „kino“ a „vztah“. Vsadím se, že si s ní Jordano před naším příletem trochu pokecal.

Vytáhl jsem z kapsy džínsů klíčky a vsunul je do zámku. Zatlačil jsem a byl doma. Pomalu jsem vešel a myslel na to, že tohle znovushledání s italskou kávou, milovanou postelí a plazmovou televizí, ze které se snad konečně budu moct dívat na fotbal, je osudové.

Dramaticky jsem se rozpřáhl a pronesl směrem k Noře: „Tak, toto je můj domov.“

Ta se uchechtla mému divadlu. Pomalu vešla, položila zavazadla na dlážděnou podlahu a letmo se rozhlédla. Pak se otočila zpátky ke mně a zazubila se. „Nestačím žasnout. Máš tu uklizeno. To se u většiny chlapů fakt nevidí.“

Přistoupil jsem k ní, přitáhl si ji zezadu k sobě a políbil ji do vlasů. „No, moc rád bych si vzal všechny zásluhy, ale sám jsem překvapený, že tu není nepořádek jak po kalbě. Zřejmě se tu stavila máma. Nebo Car. Nebo rovnou obě dvě.“ Zašklebil jsem se a táhl ji za ruku do obýváku. „Teď ti chci ukázat tu krásku, co jsem dostal k Vánocům. Zamiluješ si ji. Určitě budete nejlepší kámošky.“

„Nejlepší kámošky? O čem to mluvíš? Máš na zdi nahý plakát Mily Kunis?“

Ušklíbl jsem se. „Skoro.“ Ne že by se mi to nelíbilo…

Vstoupili jsme do místnosti a přímo naproti nám byla ke zdi připevněná metr dlouhá plazmová televize. Má holčička. Ach, kdybych nepotkal Noru, tak bych se s tou kráskou oženil. A to se vší parádou. Jen bych jí místo pizzy, špaget a salátů krmil elektrikou. A naše svatební noc by započala nejlepším filmem všech dob, Plánem útěku. Sylvester Stallone a Arnold Schwarzenegger, dokonalá kombinace.

„Tak co na ni říkáš? Není dokonalá?“ zasnil jsem se.

Nora vytřeštila oči a už jsem si myslel, že mě začne přirovnávat k hloupému oslovi, když zaklonila hlavu a naplno se rozesmála. Jo… tak tahle její reakce byla to nejlepší, co jsem viděl. Ženská by nemohla zareagovat líp. A já prostě miluju upřímný ženský smích.

Naneštěstí pro mě jsem se nad ní nemohl rozplývat donekonečna, protože hned co dozněly poslední vibrace toho rozkošného zvuku, se na mě vrhla a objala mě kolem krku. Pak mi zabořila hlavu do ramene a zabrblala něco, co znělo jako: „Takže tohle je moje konkurentka, jo?“

Překvapilo mě to.

Usmál jsem se, dojetím mi zvlhly oči a sevřel jsem ji kolem pasu. Cítil jsem se, jako bych právě poznal život. A štěstí. Dokonalost. „No to si piš.“

Odtáhla se ode mě a jemně se zahihňala. „Páni, nečekala jsem, že moje konkurence bude z plechu!“ pronesla hravě.

„Jo, to já taky ne. A pak jsem viděl tebe a naše bývalý BMW a celý můj svět byl v háji.“ 

Viděl jsem na ní, jak posmutněla. Musela si vzpomenout na to, jak jsme autíčko včera večer vraceli. Taky jsem na to myslel. Nora z auta vystoupila s prázdným pohledem a vypadala, jako by celý její svět měl brzy zamířit do háje. A když auto odvážel zaměstnanec půjčovny do garáží, slzely jí oči, div že za tou modrou kraksnou nemávala. Tehdy jsem si slíbil, že jí jednou to auto koupím.

„Fajn,“ řekl jsem, znovu si s ní propletl ruce a táhl ji opačným směrem k ložnici. Nechala se vést jako hadrová panenka. Opravdu jsem nečekal, že jí jen vzpomínka na to auto tak sebere. Budu si muset dávat pozor na jazyk.

Zastavil jsem se. „Tohle je ložnice,“ řekl jsem a hrdě se díval na své klučičí doupě.

Začala se pochechtávat. „Nekecej, to bych neuhádla.“

„Ale! Vrátil se ti vtip,“ popíchl jsem ji.

Založila si ruce na hrudi a zamračila se. „Zjevně nejsem jediná,“ neodpustila si. Pak se rozhlédla a opřela se o rám dveří. „Vypadá to tady… hříšně.“ Zvedla ruku a ukázala směrem k mé velké posteli. „Ta postel je obrovská. A nádherná. Líbí se mi.“

Ohlédl jsem se přes rameno a zakřenil se. Moje postýlka byla obří, doslova zaplňovala polovinu místnosti. Byla vyrobená z tmavého dřeva. Z jakého stromu jsem ale neměl tucha. Když jsem ji kupoval, oněměl jsem, jakmile jsem ji uviděl, a tak jsem nějak přeslechl její životní příběh. Takže jestli je z buku, javoru nebo jakéhokoliv dalšího přírodního velikána, bylo pro mě záhadou. Pak už jsou důležité jen černé saténové přikrývky, které tu celou chlapáckost dělají neodolatelnou. Postel jako pro mě. Dalších z mých zlatíček. Přísahal bych, že někdy bylo to, že ležím právě v této posteli, daleko mimořádnější, než s kým tam ležím.

Přestal jsem se dívat na postel a otočil se zpátky ke své holce. „Viď?“

Přikývla a rozzářeně se usmála. „Tak co ji vyzkoušet?“

Proboha.

„Ta cesta sem mě unavila. Vsadím se, že nejsem jediná. Co kdybys mě zavedl do koupelny, já bych se vysprchovala a pak bych vyzkoušela tu báječnou postýlku a ty bys spal na gauči?“

Začal jsem kývat hlavou jako oddané štěně. Pohltila mě představa Nory ve sprše. I mého parťáka do každé lumpárny. Pak jsem zpracoval zbytek věty a začal horlivě vrtět hlavou. „Na gauči? Co tě to napadlo? Gauč? Fuj. Žádný gauč. Klidně si na něm spi ty, ale já jsem svou postel neviděl strašně dlouho.“

Zabořila hlavu do dlaní a tiše se smála. „Ach, s kým jsem se to zapletla. Tenhle Ital by mě nechal spát na gauči, zatímco by si sám hověl v doupěti neřesti.“ Zvedla hlavu a zamrkala. „Byl to vtip.“

Pokrčil jsem rameny a nadhodil uhlazený tón. „Jen pro případ, myslel jsem to vážně. Nepodařilo by se ti mě vykopnout z postele. Odnesla bys to ty.“

„Sakra. To bolí. Kde máš něco pěkně těžkého, co po tobě můžu hodit, Marco? Jsi neřád!“

Vyhnul jsem se letícímu polštáři a pak ukázal za sebe. „Koupelna je támhle.“

Protočila oči a prošla kolem mě.

„Já budu čekat ve své postýlce!“ křikl jsem na ni s úsměvem na rtech. Je fajn mít doma ženskou. 

 •••

Stál jsem se založenýma rukama opřený o zeď domu mé rodiny a čekal, až se Nora upraví. Stala se z ní ženská zamilovaná do svého zrcátka. Jako by nestačilo, že máme skoro hodinové zpoždění. Ach, sakra, máma mi to dá pěkně sežrat.

„Hotovo.“

Konečně! „Mám chuť tě za to obejmout,“ ironicky jsem zamumlal a odrazil se od zdi.

Sekla po mně pohledem. „Tohle je poprvé, co uvidím tvoji maminku, Marco. Musím udělat dobrý dojem. Pochopil bys, kdybys musel čelit mé rodině. To bys pak strávil hodiny v květinářství.“

Popadl jsem ji za ruku a táhl k domovním dveřím. „Zlato, sice je hezké, že tak plánuješ naši budoucnost, ale uvědom si, že moje máma není chlap. Nemusíš se jí líbit vzhledově. Máš jí padnout do oka díky své tvrdohlavosti mezka, prořízlé puse a ostatních kvalit. Moje máma má ráda silné a samostatné ženy. Třeba kdybys byla šedá myška, vzala by si tě stranou a něžně ti vysvětlila, že život s Italem není nic pro tebe. Pak by dodala ještě mírněji ‚přestože je Marco Ital jen napůl‘.“

Zasmála se. Znělo to nervózně. „Mám strach, že se jí nebudu líbit.“

Nepovídej.

Zastavil jsem se před dveřmi a sklonil se k ní. Políbil jsem ji na rty. Jo, to jsem potřeboval. Taková menší útěcha před výpraskem, který na mě dost možná v tom domě čeká. Odtáhl jsem se a něžně se usmál. „Nemáš se čeho bát, Noro, moje máma si tě oblíbí. Přece jsem si tě oblíbil i já.“

Nadzvedla obočí. „Řekla bych, že sis mě víc než oblíbil, Marco.“

Usmál jsem se, na rtech připravenou vtipnou odpověď. Jak to však bývá, nejlepší fázi našeho rozhovoru přerušilo rázné otevření vchodových dveří. „Tak jste přišli! No sláva. Zlatíčko, mohl bys mi, prosím tě, vysvětlit, proč máš tak strašné zpoždění? To jsem tě nic nenaučila?“ spustila má matka horlivě. Ale v češtině, to se jí musí nechat.

Rozpřáhl jsem náruč. „Maminko! Ach, ano, měl jsem se skvěle. Omlouvám se, zaspali jsme. Dneska ti to sluší. A ano, nechal jsem se konečně ostříhat. Máš aspoň trochu radost?“

Zavrtěla nade mnou hlavou, ale nakonec mi i se svou šedesátiletou krásou skočila do náruče. „Nech si, synu, ten svůj kousavý tón. Ovšemže se mi po tobě stýskalo. Jak by ne? Nezavolal jsi už strašně dlouho!“

Vykouzlila mi tím úsměv ve tváři. „Rozbil se mi telefon,“ zkusil jsem to.

Bouchla mě do paže a honem se odtáhla. Zamračila se a namířila proti mně prst. „Neopovažuj se mi lhát, Marco Scarlatti!“

Ach. Ne. Jsem. Doma. Povzdychl jsem si. „Jo. Promiň.“

Malinko pobaveně přikývla a otočila se na Noru. „Vy musíte být Nora. Já jsem Francesca. Vyletěly mi oči z důlků, když jsem zjistila, že si můj nejstarší syn konečně někoho našel.“

Nora se usmála. „Jsme spolu teprve pár dnů.“

Máma se jen usmála. „Ach, dítě! Od Jordana jsem se to dozvěděla již před měsícem. Říkal, že se ve Venezii objevila Češka a že okouzlila tady toho troubu.“ Kývla směrem ke mně.

Ocitl jsem se v palebné linii. Maminka mě označila za troubu a Nora se na mě teď dívala tázavě. Ach, nevěděl jsem, koho mám zabít dřív. Bratra, který věčně mele pantem, až se nakonec dostanou i ty nejtajnější zprávy k mamince na jiný kontinent? Nebo rovnou můžu začít s maminkou, která mi pomalu, ale jistě zahání přítelkyni?

Povzdychl jsem si. „To je v pořádku, Noro, uklidni se. Mami, jsou tu všichni?“

Máma na mě vědoucně mrkla a vedla nás do samotného srdce domu Scarlattiů. Do kuchyně. „Je tu tvůj otec. A bratr. Jsou tu Bolzoniovi.“

Nora se na mě nechápavě podívala. „Bolzoniovi?“

„Děláš si srandu? Žila jsi u Cariny přes tři týdny, a přesto stále neznáš její příjmení?“

Pokrčila jsem rameny. „Přeskočily jsme zdvořilostní fráze a šly rovnou k věci. Nějak na ty blbosti nebyl čas, no.“

Maminka po nás hodila pobaveným pohledem. „A je tu i Verona,“ dodala s významným nadzvednutím obočí mým směrem.

Aha. No… sakra. Vlastně bych si neměl tak dělat starosti ze strany Verony. Trochu žárlivých ženských zvládnu vždycky. Jasně, když Italku sžírá žárlivost, není to vždycky pěkný pohled. Někdy při tom lítají hrnce, balvany. Jednou někdo spadl do kanálu…

Starosti bych si měl spíš dělat ze strany Nory. Protože tak nějak si pamatuju, že tenkrát na jednom večírku na jachtě jsem ze své pusy vypustil pár malých lží. Za účelem přesvědčit Noru, aby mě vzala k sobě do pokoje. Chtěl jsem se s ní jen vyspat. Tenkrát.

No… tyhle moje malé lži by mohly vpadnout mezi mě a Noru, zmuchlat celý náš vztah do pořádně promačkané kuličky, pak se mi vysmát do ksichtu a odkráčet si i s tou kuličkou někam na dovolenou.

Sakra.

Nora se na mě vyděšeně podívala.

Sakra.

‚Máš problém‘, naznačila ústy.

A do třetice všeho dobrého… sakra!

Rozbušilo se mi srdce.

 

Nora

Ulevilo se mi jako nikdy v životě, když jsem slyšela, kdo všechno je dnes pozvaný na večeři. Nebylo to moc lidí. Tak trochu jsem se bála, že mě bude objímat hromada bratránků a sestřenic třeba i ze čtvrtého kolene. Bála jsem se, že se setkám s každým človíčkem, co má v rodokmenu jméno Scarlatti.

Takže jsem si starosti dělala spíš o Marca. Tenkrát se mi schoval do pokoje, aby se vyhnul Veroně, když mu vyhrožovala svatbou. A Verona je teď tady.

‚Máš problém‘, naznačila jsem.

Zatvářil se, jako kdyby měl brzo navštívit záchod. Bylo mi ho líto. Ale zároveň jsem věděla, že nemusí mít strach. Protože jestli si Marca v blízké budoucnosti někdo vezme, budu to já. V duchu jsem se zarazila. Je to pravda? Opravdu bych byla schopná si ho vzít, abych ho zachránila? Stačilo půl sekundy aktivního používání mozku. Je to pravda. Marca nedám.

Vešli jsme do kuchyně a mně se naskytl pohled na klasickou rodinnou idylku. Carina, Verona, paní Bolzoniová pobíhaly po místnosti větší než můj byt v Praze a prostíraly. Zatímco mužská část - Jordano, Donateo, pan Scarlatti - si hověla na gauči, popíjela něco, co vypadalo jako skotská (a co by mi teď opravdu bodlo), a dívala se na televizi, kde dávali fotbal. Netušila jsem, kdo hraje s kým. A od srdce mi to bylo jedno. Tušila jsem, že tahle rozsáhlá famílie asi nebude fandit Petru Čechovi.

Marcova maminka mě popadla za zápěstí a táhla ke gauči s tou hromadou chlapů. „Mirku! Pojď se seznámit s Norou. To je ta Marcova slečna,“ křičela na jednoho z nich. Dotyčný se rozvaloval na pohovce a vypadal jako pán tohohle všeho. Jo, tak to bude ten ničema, co Marca málem shodil z mostu.

Marcův otec se zvedl a obdaroval mě hřejivým úsměvem. Marcův úsměv. Panebože. „Rád tě poznávám, Noro. Jsem Mirek, Mirek Valenta. České dálnice jsou stále stejné?“

S tím nepočítej, kámo. Nebudu se tu s tebou vykecávat o těch pitomých dálnicích. Nevykecávala bych se s tebou o jakýchkoliv dálnicích. Pro tebe je to prostě tabu. „Asi jo,“ odpověděla jsem odměřeným tónem.

Vypadal zmateně. A dobře mu tak. Rychle svůj výraz zakryl a přikývl. „No, vítej do rodiny.“

Otevřela jsem pusu, připravená na něj vychrlit tu hordu kousavých poznámek, co jsem měla na jazyku. Neměla jsem na to příležitost.

Protože mě Marcova maminka začala tahat směrem ke kuchyni. A jelikož stále svírala mé zápěstí, nebyl to pro ni problém. „Jako žena nám pomůžeš,“ vysvětlila mi. Aha… Ta ženská je očividně ještě ze staré školy. A možná i trochu sebevrah.

Otočila jsem se a přes rameno Marca poprosila očima, aby mě z tohohle dostal. Ten parchant se ale zákeřně usmál a ještě měl tu drzost mi zamávat. A pak jsem se ocitla před dřevěným prkýnkem s cibulí v celku.

Ajaj. Dneska tu bude stříkat krev. A je vlastně jedno, jestli bude moje, nebo jestli z holého šílenství napadnu někoho z osazenstva. Protože já vařit rozhodně neumím. Ne tak, jak vaří všichni obyvatelé kozačky.

Začaly mi slzet oči. A cibule za to mohla jen z poloviny.

Do háje.  


 Nejspíš jste se zarazili, když jste zjistili, že Marco se jmenuje po své mamince. Francesca možná ctí některé tradice, ale jméno si chtěla ponechat. Stejně jako chtěla, aby se její děti jmenovaly Scarlatti. A navíc... Marco Valenta? Ne! :D

Tentokrát mi to trvalo trochu déle. Ani nevím proč. Nebo spíš jo. Ach, ta věčná lenost. :D

Doufám, že se vám kapitola líbila, a ráda bych poděkovala všem, kdo pro mě hlasovali v soutěži o nej povídku. Díky tomu jsem získala tohle fantastické druhé místo! :) Děkuju, tahle kapitola patří Vám a vůbec všem mým čtenářům.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 25. kapitola - Vítej do rodiny:

4. FantasyNikol přispěvatel
13.04.2015 [17:40]

FantasyNikolHolky, opravdu moc děkuju za gratulace, pochvaly... za všechno. Emoticon Děláte mi tím obrovskou radost. Emoticon

Sinno,
líbánkové období... to bude až od Tokia. Ještě pár problémů. Emoticon Emoticon Ale pak se můžeš těšit na pěkně dlouhé líbánkové období. Emoticon Děkuju moc!

Carol,
mě vaření nejde. No... vlastně jsem ještě neměla tu příležitost si to vyzkoušet, aniž by mi někdo nahlížel za rameno a mektal do ucha, co všechno je špatně. Emoticon Tak trochu se mi tím vaření znechutilo. Emoticon Emoticon Dobře, v příští kapče bude značka prozrazena! Emoticon A Verona bude jen odrazník do dalších problémů. EmoticonDěkuju ti moc. Emoticon

KaithneLell,
měla by ses modlit i k Poseidonovi... ale budu se samozřejmě snažit napsat další kapitolu co nejdříve. Emoticon Děkuju moc! Emoticon

3. KaithneLell přispěvatel
10.04.2015 [23:56]

KaithneLellAle Marco, televize na Noru přeci nemá. I když... takováhle televize? Emoticon
Ti dva a jejich myšlenky byly opět úžasné. Emoticon Jsem zvědavá, jak to Marco zvládne s Veronou. Emoticon

Snad bude další kapitola co nejdřív. Emoticon Také gratuluji ke druhému místu. Emoticon

2. Carol1122 přispěvatel
09.04.2015 [19:37]

Carol1122No jasan, každý přeci miluje rodinné setkání! Emoticon Emoticon Emoticon Přiznám se, že na rozdíl od Nory asi trošku umím vařit, ale s cibulí taky někdy bojuju. Teda... hlavně po té stránce se slzením Emoticon
Jsem ráda, že jsou v Benátkách a zatím se vše vyvíjí dobře, fakt jo Emoticon Verona bude asi trošku překvápko, nu... hlavně ať se Marco projeví jak oddaný a zamilovaný ťunťa... ehm, ehm přítel Emoticon a dá najevo, že tohle je jeho území a žádné jiné už nepotřebuje Emoticon Emoticon
Totálně mě dostala scéna s televizí - já mám osobně spíš jako největšího miláčka notebook, bez kterého fakt už ani nedám ránu (a teď je to naposled, co na něm píšu, než mu budu muset dát pápá před kompletním přeinstalováním... ach jo Emoticon), ale chápu, že to je Nořina konkurentka Emoticon Prozraď nám značku... Emoticon Emoticon Emoticon
Rodinná sešlost bude příště vypadat zajímavě Emoticon Maminka byla taková ta správná mamča, co ráda komanduje a klidně by se nestyděla Marcovi naslinit kapesník a otřít mu na tváři imaginární špínu před všemi Emoticon Tedy... pokud jsou moje dojmy a představy takové Emoticon Emoticon Emoticon A táta Marca to o dálnicích zabil úplně nejvíc Emoticon Emoticon Emoticon (ještě že nemluvil o E55 Emoticon ).
Byla to naprosto skvělá kapitolka, smála jsem se a vylepšila mi náladu. Moc se ti povedla a budu se těšit na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
P.S. Nejdůležitější na konec - obrovská gratulace za druhé místo, opravdu sis to moc zasloužila! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 09.04.2015 [18:03]

Emoticon Emoticon Ty Marcove myšlenky jsou opravdu bombové! Nory je mi líto a docela se bojím, co se teď pokašle... Snad nic, nechtěla bych aby se ti dva spolu pohádali nebo hůř rozešli, když se teď dali dohromady... Mají mít tzv. líbánkové období -_- Emoticon Popravdě, já bych si na ně vsadila víc než dvacet eur, to byla moc lehká výhra! Emoticon Těším se na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!