OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » My a celá... mapa! - 35. kapitola



My a celá... mapa! - 35. kapitolaNora a Marco vyráží v Sydney za dobrodružstvím. Příjemné čtení přeje FNikol. :-)

35. kapitola - Pojď sem ty

Nora

„Já tu asi zestárnu. A vrásky nejsou hezký.“

„Jo, a nezapomeň, že by mi vypadaly i vlasy. Dřív nebo později. To není moc sexy, co?“

„Tos tam jako usnula?“

„Chceš helfnout? Vypadá to, že mám s tímhle víc zkušeností než ty.“

Zatínala jsem zuby celou tu dobu, co ten netrpělivej blbeček provokoval. Jo, trvalo mi to. Jo, uvědomovala jsem si to. A jo, zuby mi vydržely. Díkybohu.

„Já si asi zdřímnu. A ani sladká pusa od princátka mě nevzbudí,“ informoval mě ještě.

Naposledy jsem se sjela pohledem. Tyhle moje bílý plavky, co na mně držely jen díky tenkým prostříhaným proužkům, jsem milovala. Bylo to oboustranný. Láska na první pohled. Jen já, plavky a Victoria's Secret. Když jsme je se ségrou vloni pro mě kupovaly, stály ji majlant. Ale ona dostala čtečku od Applu, takže musela sklapnout.

Upravila jsem si ještě ramínko a vyřítila se ze dveří. Třískly o zeď. Bylo to vůči nim pěkně nefér, ale panty vydržely, takže jsem to brala s klidem. „Můžeš zavřít hubu? Ty to máš lehký. Žádná návštěva teroristů v tvým holčičím lunaparku jednou za měsíc se nekoná, porodit děcko na svět taky nebudeš muset, není nutný, aby sis nejmíň třikrát týdně tupil žiletku a nemusíš se prát s tímhle tím,“ zamávala jsem prstem kolem horního dílu bikin.

Snažila jsem se hodit do toho nejlepšího klidu, jaký jsem v tu chvíli dokázala vyhrabat. Protože snaha se cení, že jo. Aspoň u nás v rodině se něco podobně hlubokomyslnýho kdákalo po generace.

Marco právě schovával porno časák pod deku. Vypadal, že má co dělat. Až pak se otočil. Jak už jsem ale řekla, snaha se cení. „Do prdele!“ vyštěkl a vytřeštil oči. Mávl ke mně rukou. „Co to máš, sakra, na sobě? Je to vůbec nositelný?“

Vypadá to, že po snaze už není ani památky.

Přimhouřila jsem oči a dívala se honem po nějakym polštáři, kterým bych mu mohla dát po držce. Ale vypadalo to, že si všechny vecpal pod záda. Smůla, no. „Děláš si legraci? Prala jsem se s tou věcí hodiny. Dostala jsem to k Vánocům od ségry.“

„Kdo dostává plavky k Vánocům?“

„Pff. Co? Tobě se to nelíbí? Mám se jít převlíknout?“ zeptala jsem se sladce. „Víš, mám s sebou ještě jedny. Ty jsem nosila, když mi bylo šestnáct a všechny ty křivky se mi ještě vyhýbaly obloukem. Růžový s jahůdkama. Chceš je vidět?“

Rychle se usmál a vyskočil na nohy. „Co? Ale ne, tyhle jsou dobrý. Vem si je. Jen žádný... růžový s jahůdkama,“ zakončil. Vypadal, jako by kousnul do citrónu. Aspoň šestkrát.

Zakřenila jsem se. „Tak vidíš.“

„Vypadáš skvěle. Totálně. To je ten problém. Každej chlap tě bude svlíkat očima a já každýmu chlapovi budu chtít dát na držku. Což nebude tak lehký, svůj světelnej meč jsem si nechal doma.“

„Já si myslím, že ani ten světelnej meč by ti nepomohl.“

Usmál se. „Nepodceňuj mě.“

Když jsme se na sebe pořádně dozubili, popadla jsem plážovou tašku, přes plavky si vzala ještě šaty a Marco už mě odváděl ze dveří hezky za ruku. Usmíval se od ucha k uchu. Jak sluníčko. Doslova zářil. Došlo mi, že mu moře asi chybělo.

Že to byla pravda, se potvrdilo, jakmile jsme se dostali na pláž. Flákl se svým batohem o písek, osušku hodil vedle toho, vlepil mi pusu na tvář a s přešťastným smíchem se řítil do vody. Div kolem sebe nemával rukama. Než jsem si mohla stáhnout šaty, už se v moři rachtal. Přesně jako malej kluk. Nedalo se nad tím neusmívat.

„Tak pohni, Noro! Voda je jak kafe!“ řval na mě z té stometrové dálky.

Protočila jsem oči a přetahovala si šaty přes hlavu. Do háje s mým plánem, že se budu smažit na slunci pod pořádnou vrstvou opalovacího krému a věnovat se mapování nového vydání Cosmopolitanu. Právě teď byl Marco Scarlatti naprosto rozkošnej. Nedalo se odolat.

Takže jsem se rozeběhla za ním.

Zubila jsem se, moje vlasy se mi dostávaly do míst, kam se vlasy za žádnou cenu nemají dostávat. Nestarala jsem se o to. Právě v tuhle chvíli jsem brala na vědomí jenom toho culícího se chlapa, co pro mě zrovna roztahoval náruč. Vděčně jsem mu do ní vletěla a skočila na něj. Ale než jsem mu stačila omotat nohy kolem pasu, potopil nás.

„Do háje, dyť je to ledový,“ prskala jsem si pro sebe a snažila se vyškubnout Marcovi, který po mně šel s jasným úmyslem mě utopit. Vodník to byl. Sbíral dušičky a tu mou by si nechal a už by ji nevrátil. Lakomec jeden. Vyškubla jsem se mu a zacouvala honem k břehu.

„Blbost,“ zavrtěl hlavou.

„Ale jo. A vůbec, proč se furt přibližuješ? To vypadá fakt nebezpečně. Hele, Marco, co děláš?!“ štěkala jsem na něj, ale bylo to houby platný. Nestačila jsem se pořádně rozmáchnout nohama a třeba ho nakopnout, a už jsem letěla vzduchem o pár metrů dál. Když jsem se vynořila, tradičně jsem plivala vodu a snažila se zorientovat. Bylo to dobrý. Furt stejný moře, furt stejná pláž. Zas tak velkej nadhoz neměl.

„Nechť plážové hry započnou!“ zvolal Marco, zatímco plaval ke mně.

„Co blbneš? Neparoduj tu Hunger Games, proboha.“ On už po mně ale zase sahal. Sakra. Vůbec neposlouchal. Ohluchnul. Budu ho muset vzít na ušní.

Vypadalo to, že mám před sebou dlouhej den. Nebo alespoň dlouhou vodní bitvu.

Ale protože jsem nechtěla být žádný loser, hrála jsem. A prohrála. Nedařilo se mi mu zdrhat tak dobře, jako on si se mnou házel vzduchem. Nevěděla jsem svoje přesný skóre, ale oproti Marcovu to bylo bídný. Hanba mi. Tak tak se mi stačilo zdrhnout před ním ke konci na osušku. Spokojeně jsem se natáhla na břicho a úlevně jsem se protáhla. Při tý vodní makačce jsem používala víc svalů, než je zdrávo.

Marco se ke mně přihnal pár minut nato. A jeho příchod byl velkolepej. Sluníčko už tu pár minut makalo na tom, abych uschla, ale asi nepočítalo s Marcem a jeho psími způsoby. Šel na všechny čtyři a začal zběsile máchat hlavou přímo nade mnou. Stačilo pár vteřin a já zase byla celá mokrá.

Chtěla jsem mu ublížit. Fakt hrozně moc. Ale věděla jsem, že má kilogramy a kilogramy svalů. Jednu bitvu jsem už prohrála. Jo, Marco při ní sice fauloval, až mi bylo divný, že se nestyděl, ale bitva jako bitva. A fauly jako fauly, že jo! Na rovinu se přiznám, že víc by má feministická hrdost neutáhla.

Zamračila jsem se na něj přes rameno. „Chci ti ublížit.“

Zakejval hlavou a chladnokrevně se zazubil. „To je mi jasný.“

„Co chceš?“

„Na hotelu jsem si nechal osušku.“

„To mi k té tvé posedlosti mořem nesedí.“

„Hm.“

„Chceš pustit na kousíček, co?“

„Hm.“

„Fajn.“

Usmál se, dřepnul si vedle mě a tak trochu mě vystrčil. Chtěla jsem na něj zase řvát, ale namanévroval mě na sebe, takže jsem si nestěžovala. Sice byl furt totálně mokrej, ale co se dalo dělat. Dneska jsem se musela řídit svou mantrou o kilech a kilech svalů. Kdybych něco řekla, mohli bychom si dát repete té naší fantastické vodní bitvy. A do toho se mi pouštět moc nechtělo.

Propletla jsem si s ním ruce a chvíli si jen tak hrála s našemi prsty. Vypadal, že se nade mnou baví. Teda pokud jeho výbuchy smíchu nekecaly. Zvedla jsem hlavu a zašilhala na něj. „Mám hlad. Máš hlad?“

„Jo.“

„Jdem jíst?“

„Hm.“

Udělala jsem obličej nad jeho jednoslabičnými odpověďmi. Obvykle měl nutkání rozebírat všechno, co jsem vypustila z pusy. Asi neměl náladu dneska filozofovat. Vysoukala jsem se z něj a postavila se pomalu na nohy. „Tak honem, honem. Jdem najít něco fajnovýho.“

•••

Když jsme omrkávali jednu restauraci za druhou ve snaze vykoumat, kde bychom se mohli najíst, aniž by nás vykopli kvůli našim plážovým hadrům, narazili jsme na dav lidí. Nebo spíš do davu lidí. Já v tom ale byla nevinně. Měla jsem hlad a čučela jsem do mobilu, páč jsem googlovala, a google se v tu chvíli choval jako Internet Explorer. (Asi jsem nebyla jediná, kdo se na té pláži osmažil.) Takže jsem se srazila s nějakou paní. Ale ta to vzala v klidu. Zpražila mě fakt hnusným pohledem a vyrazila ještě rychlejším tempem, než jakým se chlubila předtím.

Ten dav mě trošku vykolejil. Snažila jsem se jím procpat, protože na obzoru byla další restaurace, ale nebylo to vůbec lehký. Lidi vráželi, psi vrčeli a děti ukazovaly prstem, páč jsem je asi dloubla loktem. Ze začátku nechtěně, ale pak mě ten migrující dav začal tak štvát, že už to bylo pěkně cílený. Nebylo to nic božskýho. Všichni tam smrděli, protože na třiceti stupních nevydrží nikdo moc dlouho voňavej. Chtěla jsem z toho davu pryč. Ostatně jako asi všichni. Ale Marco měl asi jiný plány.

Můj parťák v hladovění mě chytl za loket a najednou jsme šli s proudem. Vypadalo to, že je mu jasný, kam to vlastně migrujeme se všemi těmi podivíny, kteří se naprosto vědomě vzdalovali od centra. Jako by si dal dvě a dvě dohromady a fakt mu vyšlo čtyři.

Choval se prostě fakt divně. Nesmyslně. Myslela jsem, že mu hráblo. A taky jsem mu to dala pár slůvky pěkně upřímně najevo. Zamračil se na mě ještě hůř, než předtím ta ženská, a ujistil mě, že ví, kam jdeme, že prý uvidím. Takže jsem musela čučet a čekat, co teda uvidím.

Pak jsem to tedy konečně viděla.

Dostali jsme se na gigantickej trh, kde najdete všechno. Od Hariba po krevety. Od toaleťáku po náhrdelník za stovky australských dolarů. Nějakej nebezpečně vyhlížející týpek tam prodával klec plnou štěňat a hned vedle toho stála nádrž s takovými těmi pidi žraloky. Třeba to byla nějaká akce. Něco jako „Kupte si žraloka a dostanete k tomu dvě štěnátka!“ nebo „Kupte si štěně a dostanete k tomu žraloka!“. To závisí na tom, kdo co preferuje. A žebrákama se to tu jen hemžilo. Skoro to vypadalo, že se domluvili na poměru tři žebráci na jednoho turistu. Docelo jim to vynášelo.

Pro mě to bylo děsivý místo. V životě jsem na takovym trhu nebyla. Máma byla totiž snob. Měla radši obchoďáky a supermarkety. Pamatuju si, že jednou, když nám dala babička jablíčka z vlastního sadu, nasadila falešnej úsměv a sotva jsme odešli, jabka skončila v prvním kontejneru, na který narazila. Měla jsem jistej pocit, že bábi bylo jasný, že její jablíčka dlouho nevydržej. Když nám mávala na rozloučenou, vypadalo to skoro, jako by s tím počítala.

Marco se tu ale vyznal. V tomhletom obchodování byl holt naprosto zběhlej vzhledem k lokalitě, ve který až donedávna, než se vydal se mnou na cesty, otravoval své drahé a blízké. Dokázal se vecpat do každé mezery, která se ukázala, a tak jsme měli rychlejší tempo, než většina nakupujících. Minuli jsme hadry, koženou obuv, zvěřinec, bižuterii, turistické pitomosti a za chvíli to všude začalo vonět jídlem.

Sehnal nám kýbl zmrzliny. A džus. A kiwi. A pomeranče. A dračí ovoce. Což jsem nikdy nemlsala, takže jsem se užírala zvědavostí. Jenže ten blbec si chtěl ještě koupit nový hodinky. Celou dobu, co na mě lidi divně pokukovali, jak mi kručelo v břiše, jsem měla chuť ho kopnout do zadku. Aspoň tak dvakrát. Třeba by se zabořil ksichtem do tý bižuterie a konečně si uvědomil, že je tu někdo hladovej.

Když už jsme konečně seděli na lavičce a užívali si sluníčka a jídla, měl ještě chuť mě komandovat: „Stéká ti džus po bradě.“

„Zmlkni.“

•••

„Ale no taak!“

Ťukla jsem na tlačítko přehrát. Tisíckrát.

Nic.

„Prosím...“

Mačkala jsem a mačkala.

Bez odezvy.

Chtěla jsem se koukat na typickej holčičí slaďák. S nějakým nagelovaným hňupem. A totálně výjimečnou holkou. A tunou zmrzliny.

Ale měla jsem smůlu.

Zkolaboval mi laptop. Po pěti letech věrného sloužení. Zrovna teď.

Karma je zdarma.

Jo.

Začala jsem funět, připravená udělat hysterickou scénu, jak se v podobných situacích od ženskejch, který byly ochuzený o polonahý chlapy, očekávalo. Když vtom mi do pokoje vstoupil jinej polonahej chlap.

„Co je? Proč tak funíš? Chytlas astma?“

Přimhouřila jsem oči.

„Dostalas to?“

Zaškubalo mi v ruce.

„Případně obojí?“

Zvedla jsem ruku.

„Už to mám! Bieber. Umřel Justin Bieber.“ Marco protáhl obličej a připlácl si dlaně k tvářím. Vypadal rozkošně. Blbec.

Vystřelila jsem jeho směrem prostředníček. „Vedle jak ta jedle, ty pitomče. Vůbec nejsi vtipnej. S Bieberem si táhni k čertu. Stejně mi je jasný, že ve sprše přezpíváváš celý jeho album.“

„Fajn, dostalas mě. Posral se ti notebook, co?“

Chytráku. Lezeš mi na nervy. „Možná.“

„Takže jo?“

Furt budeš provokovat. „Hmm.“

„Jsem chytrej.“

Leda ve snu. Nějaká noční můra by k tvému prohlášení krásně seděla. „Ne.“

Po tomhle dialogu jsme měli zírací chvilku. Čučeli jsme si navzájem do kukadel, studovali barevný spektrum duhovek toho druhýho a přemýšleli, co teda podniknem, když s náma můj elektronickej miláček takhle vymetl. S nadějí jsem doufala, že se co nevidět Marcovi nad hlavou objeví žárovka a vypadne z něj něco rozumnýho.

Ale ono hovno.

„Máš svoje knížky zálohovaný, že jo?“

Vrhla jsem znechucenej pohled jeho směrem a zvedla jsem se z postele, abych si mohla zajít pro kousek dračího ovoce, co nám ještě zbylo z dřívějška. „Nejsem blbá.“

„To neřikám.“

Znovu jsem sebou hodila na postel. „Co budeme dneska večer dělat?“

„Chtěl jsem vidět nahou Kunisovou.“

„Já ne.“

„Pojď sem, ty mrzutá ženská.“

Zamračila jsem se na něj. „Pojď sem ty.“

„Tak já teda jdu.“ Udělal pitomej obličej a skočil za mnou do postele. Dal mi pusu a další. A pak další a další. Ve finále jsem se i usmívala.

Propletla jsem si s ním prsty a vrhla pohled plný zármutku a utrpení k mému laptopu. „Budeme muset uspořádat funus.“

„Nikdy jsem nepohřbíval elektroniku.“

„No... všechno je jednou poprvý. Já pohřbívám cokoliv, co mi odejde,“ pronesla jsem smutně a opřela si hlavu o Marcovo rameno.

„Noro?“

„Jo?“

„Upřímnou soustrast,“ mrkl na mě.

Kopla jsem ho do nohy.

„Au! Za co to bylo?“

„Nedělej si z toho srandu, ty pitomče.“

Chvíli jsem se nechala unést momentem, ležela s ním v tý extrémně pohodlný posteli a držela jsem smutek. Ale pak jsem dostala chuť zajít si do cukrárny. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Vyskočila jsem na nohy, protáhla jsem se a hnala se za botama.

„Co je? Kam jdeš?“

„Ven. Jdeš se mnou?“ Doskákala jsem na jedný noze pro druhou botu, která byla až u vchodových dveří.

Zvedl se a taky se protáhl. Zakřupala mu záda. Au. „No jasně. Ale co notebook?“

„Někdo to nese hůř než já.“ Popošla jsem k zrcadlu a upravila si vlasy. Trochu jsem si napudrovala nos a usmála se na sebe do zrcadla.

„To už truchlení skončilo?“

„Truchlení teprve začíná.“

•••

„Takže pravidlo číslo jedna: Když se ti zničí tvůj elektronický přítel, musíš se jako Popelka vykrást pár hodin před půlnocí z domu a jít ven,“ poučila jsem svého parťáka v truchlení.

„Jsem chlap.“

Skousla jsem si ret a založila jsem si ruce v bok. „Mám dojem, že existuje varianta příběhu Popelky s chlapem v hlavní roli.“

„Fakt?“ zněl nadšeně.

„Jo. Ten film... Ten film je pitomej. Ostuda filmové scény.“

„Jako Ordinace v Růžový zahradě?“

Došla jsem k místu, o kterém google říkal, že je to nejlepší cukrárna v Sydney, a podržela jsem Marcovi dveře. „Hele, kámo, nesurfuj furt tak po Československý databázi.

„Neříkej, že na tu sračku koukáš.“

„Kdysi, když jsem mávala pubertě a okolí mě začalo jakoby omylem označovat za dospělou, bylo prostě skvělý mrknout se na to s rodiči a přežrat se karamelovou Milkou,“ pokrčila jsem rameny. „Když jsi viděl, jak někomu selhalo tamto, někomu tohle, s někým zamával vztah a někdo zamával se vztahem, hned tě osvítil fakt, že to nemáš zas tak strašný.“

Strnul a zamračil se. „Tys to měla strašný?“

Ušklíbla jsem se. „To bylo tenkrát. Tenkrát jsem žila s rodiči a tragédie pro mě byla, jenom když mi nedali kapesný. Byla jsem strašně rozmazlená.“

Trochu si oddychl. Nevypadal sice, že ho opustila touha se bít za všechny nespravedlnosti, co byly za ta léta na mně napáchány, ale docela se uklidňoval. „A koukla ses na to od tý doby, co jsme se potkali?“

„Nikdy.“

Vypadal, že ho to potěšilo. Vypadal šťastně. A Marcovo štěstí bylo i moje štěstí. Když už jsme byli vevnitř, rozhlédli jsme se kolem sebe a já se přiblble usmála. Cukr tady, cukr támhle. Cukr všude, kam se jen podíváš.

Zařadili jsme se do fronty, a jakmile na nás přišla řada, zamířila jsem ke skleněným vitrínám, kde byly všechny sladkosti vystavený. „Dejte nám dva kusy od každého druhu makrónek, dva croissanty a tohle,“ zabodla jsem prst do skla. „Děkuju!“

Vrátila jsem se zpátky k Marcovi a natáhla se k němu blíž. „Pravidlo číslo dva: Při truchlení se přežer. Pořádně. I kdybys držel dietu. Jídlo je tvůj kámoš.“ Odtáhla jsem se od něj a mrkla. Usmál se od ucha k uchu a vlepil mi pusu. Asi se mu tohle pravidlo líbilo.

Zaplatili jsme a vyšli z obchodu.

„Teď kam?“

„K tomu se dostanu, až ti budu představovat pravidlo číslo tři.“ Vyndala jsem z tašky croissanty a jeden podala Marcovi. Společně jsme se do nich zakousli a nasávali jejich vůni i vůni nočního vzduchu. Vesele jsme se na sebe zašklebili.

„Juee fo fobry.“

Souhlasně se mu rozkejvala hlava. „Máh pfafdu.“

A tak jsme pokračovali. Flegmatickým tempem jsme se proplétali po chodnících a procházeli jednou ulicí za druhou. Během toho jsme se vyžívali ve svých gastronomických orgiích. Světla kolem nás zářila modře, růžově, červeně, žlutě a bíle a bylo to kouzelné. Davy lidí se trousily po chodnících, opilecky jásaly různými jazyky, že to tu najednou byla hotová kulturní demonstrace.

Na každém kroku jste omylem zakopli o nějakého toho pouličního muzikanta. Bylo to v pohodě, když nezpíval falešně. To jste ho v klidu poprosili o odpuštění a poslechli si jeho umění. Horší to bylo, když šlo o někoho, kdo nedokázal zazpívat správně ani notu. To vám najednou šlo slušný chování na houby. Byli tu i tanečníci a malíři typických karikatur, kteří se vyskytovali v každém pořádném městě.

Bylo to kouzelný. Sydney se probouzelo.

Atmosféra stoupala.

Uf.

Jsem vyznavačka názoru, že dokud nezabloudíte pozdě v noci někde v cizím městě, můžete se rozloučit, že město někdy poznáte. V noci každé město ožívá, ukazuje svoje celičká tajemství. Takže samo sebou, že jsme zabloudili. A to tak, že totálně.

Po tom, co jsme se pořádně pokochali pohledem na neznámé ulice, pokecali s pouličními umělci, o které jsme si rozbili hubu, jsme si konečně střihli, kdo se teda zeptá na cestu na nejbližší pláž.

Já dala nůžky. Marco papír. Vyhrála jsem. Ale přede mnou ještě byla dvě kola.

I ta jsem vyhrála.

Měla jsem kliku.

Nějakej potetovanej týpek nám pěkně svižně vysvětlil, kam máme zahnout, abychom se mohli dívat na odraz měsíčku na hladině. Já okukovala jeho tetování a odolávala touze si sáhnout, ale Marco naštěstí poslouchal. Řídili jsme se podle jeho instrukcí a trefili jsme to.

Byli jsme happy jak dva grepy.

„Pravidlo číslo tři: zastav, sedni si a čum. Jo, a tady máš,“ podala jsem mu jeho díl makrónek.

„Seš zlatá.“

Zašklebila jsem na něj. „A zmlkni.“

Zazubil se na mě, stáhl si mě do náručí a mlčel. Koukali jsme na vlny, na odraz měsíce, naslouchali jsme té troše ticha, která nám byla poskytnuta. Nebylo zas tak o co stát, o kus dál panovala celkem divoká párty u ohýnku.

No... nostalgie byla stále nostalgie.

Seděli jsme tam jako dva blbci a čučeli.


 Ahoj všichni! Jsem zpátky. :-) Dlouho jsem to flákala, nepřidávala, nekomentovala, nebylo o mně ani vidu, ani slechu. A šíleně se za to nesnáším. Kdybyste měli zájem vědět, proč jsem byla takovej flink, mrkněte na moje shrnutí. Teď jsem tedy zpátky. Občas se nejspíš trochu opozdím, ale kapitoly by měly vycházet jednou do týdne. Tak napište, jak se vám kapča líbila nebo nelíbila, protože jsem jaksi vyšla ze cviku a potřebovala bych radu. ;-)

Koukali jste na hokej? Já krom chvílí, kdy jsem se poctivě učila, fandila našim klukům. A že bylo pro co fandit a na co být pyšný. Kluci bojovali a jejich hra byla letos naprosto úžasná. Fakt se mi letošní sestava líbila. Nicméně proti USA jsme schytali pitomé rozhodčí. Američani nebyli lepší, to fakt ne. Kdyby si rozhodčí všimli toho ofsajdu, měli bychom téměř stoprocentní šanci vyhrát aspoň tenhle zápas, když ne šampionát. Mně ovšem přijde opravdu ostuda, když v tak přestižní soutěži, kde jde o to, jak je na tom jaký stát v hokeji, je tak zásadní chyba v pořadí. Pitomci. -_-

Doufám, že se vám kapča líbila. :-)

- FNikol


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek My a celá... mapa! - 35. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!